Prague Pride
(2024)

Přišla mi pozvánka na (PPPP) Prague Pride pochod Prahou. Napsal jsem si to do kalendáře a v sobotu vyrazil do tepla velkoměsta. Když jsem se blížil k Václaváku a všude viděl veselý obličeje, vzpomněl jsem si na fotky z akcí pořádaných Rajchlem a podobnejma týpkama. Ten rozdíl byl do očí bijící. Na PP jsem viděl výhradně a pouze rozesmátý, veselý a sympatický lidi. Vstřícnost z nich všech přímo stříkala. Rajchlovci tenkrát předváděli jen nasraný rypáky a zuřivý výkřiky.

Už poblíž Masárny jsem věděl, že jdu správným směrem.

Tihle nejspíš do průvodu nejdou, ale kdo ví, můžu se přece mýlit.

Prague Pride se poprvé uskutečnilo myslím v roce 2011 a to byla doba dost tekutá a žhavá. Většinová společnost docela prskala.

Prskala, ale trpělivost pořadatelů a každoroční opakování fungovalo na nesnášenlivce jako barbituráty.

Letošní průvod byl bez konfliktů a sršel veselostí a z přihlížejícího okolí byla cítit víc než jen tolerance. Ono se to nakonec poddá a i těm největším zloprdům dojde, že je všechno normální a že to do moderního života patří.

Jsem fotograf asi černobílej a barevně se mi skoro fotit nechce, jenže někdy si akce barvu přímo žádá a já musím zatlačit slzu a fotit barevně.

Prague Pride patří za ty roky jednoznačně k největším LGBTQ+ festivalům v Evropě.

Hlavním cílem Prague Pride je zvýšit viditelnost LGBTQ+ komunity, bojovat proti předsudkům a diskriminaci a prosazovat rovnost a lidský práva pro všechny. Daří se to a držím palce.

Někdy sice kolem sebe slýchám nehorázný žvásty úzkoprsejch jedinců, o kterejch nelze tvrdit, že jsou primitivové, ale postupně jsem se naučil posílat takový týpky do prdele. Musím na sobě ještě zapracovat a naučit se je ignorovat. Protože některý zarputilí jedinci patří do kategorie nediskutovatelní. Nechce se mi s nimi mařit čas.

Pro chůdaře mám slabost ve všech komunitách. Baví mě vžívat se do jejich pohledu shora, kterej ale je orašplovanej velkou opatrností a pozorností neudělat chybu a netřísknout sebou o dlažbu. Sám bych se na chůdy, nejen kvůli věku, postavit nechtěl.

Ale je pravda, že jako malýho kluka, co se zabejval od první třídy gymnastikou, mě chůdy přitahovaly, a protože se v mým okolí nevyskytovaly, musel jsem si jedny v Ostružné vyrobit z hrbatejch větví nějakýho listnáče, kterej pokácel děda Josef. Věděl jsem prd o stavbě chůd, jen jsem to odkoukal u cirkusáků.

První chůdy byly opatrně přizdisráčský, jen dvacet centimetrů nad zemí. Kromě zakopávání o nepokosenou trávu to byla trapně jednoduchá brnkačka. Proto jsem je předělal na 60 centimetrů. To už byl malinkej adráč, hlavně vyskočit na ně.

U devadesáticentimetrovejch jsem už nastupoval z otevřenýho kuchyňskýho okna. Ale protože jsem blbec, používal jsem na špalky furt ty samý hřebíky, taky tloušťka větví se zásadně zužovala. Nebudu to protahovat, po deseti krocích se jeden špalek vyškubl, zakopl jsem o drn a dal si na držku. Samozřejmě, že jako gymnasta jsem to uměl zakamuflovat, takže to vypadalo, že to je spíš schválně. Teď se už můžu přiznat, bolelo to kurevsky a na chůdy jsem zanevřel. Teda na svý chůdaření, chůdaři mě baví pořád.

Zorganizované to všechno bylo skvěle. Doprovod policie i uklízecí čety podél celé trasy.

Festival se každým rokem rozrůstá a nabízí stále větší množství programů a akcí. Kromě průvodu zahrnuje také konference, workshopy, umělecké výstavy, hudební vystoupení a mnoho dalších aktivit.

Barevná a hlasitá oslava rozmanitosti.

Tak proto musím fotit barevně.

Tohohle novináře odněkud znám, naše cesty se zkřížily už několikrát, ale jménem ho neznám. Zdravíme se.

V tom vedru musí být mouchám i kočičkám vedro.

Dýdžejka na Staromáku.

LGBTQ+ + pejsek

Holka s mravenci.

Bílej anděl.

Bílej anděl se svým černým bráchou.

I o pejsky je tu postaráno.

Jelen(a)?

Tam stával Stálin. Policajti to měli zmáknutý parádně. Všude po cestě byly i kontejnery na tříděnej odpad. Plechovky sbírali speciální výběrčí.

Žádný zpruzelý ksichty se tu nikde nenacházely.

Všude tu vládla vstřícná a veselá atmoška.

Na zastávce tramvaje.

U rozvodny.

Desátý pražský most přes Vltavu nese jméno Svatopluka Čecha. Jde o největší secesní mostní konstrukci v České republice. Průvod přes něj přetančí ke Stalinovi.

Na tom pražským mostě, oranžový kostě.

Dokonce ani doprava není moc omezovaná, vše je pod kontrolou.

Dobrovolníci varujou před tramvajema.

Po schodech na Letnou je několik hlídek, které se pokoušejí přesvědčit nenásilně průvod, že jako Bůh má sice rád všecky, ale přece jenom... Nepřesvědčivé.

Možná deset tisíc lidí? Nevím, ale barevní jsou.

Na schodech ke Stalinovi, teda k tomu Metronomu.

Pod metronomem.

Pózování u hajzlu.

V tom musí být vedro.

Lebka vlevo, lebka vpravo.

Některý holky uměly křesťanský morální hlídky solidně odzbrojit.

Člověk, nejlepší přítel psa.

Vedro.

Nepřehlédnutelné detaily nad Prahou.

Letná je docela plná. Všude deky, pikniky, štěbetání, láska.

Vyprahlá Letná je plná atrakcí.

Festival rozmanitosti...

... a barev.

Některejm úzkoprsounům tohle trhá žíly. Nechápu.

Mí dva B&W andělé.

A taky jsem tu poprvé viděl růžový Martensky.

Nejnápadnější na Letné byly vůně. Hodně stánků se vším možným.

Tahle Vietnamka nabízela pouliční nudle. Byla rychlá a profi.

Počasí Prague Pride Přálo.

I organizačně to měli výborně ošetřený.

Jsem rád, že doba začíná být normální, což některejm připadá nenormální.

Letenská královna.

Součástí festivalu byly také různé společenské akce, párty, bary a klubový večery, promítání qeer filmů a spousta dalších aktivit.

Nad vším tím rejem a vrněním držel svou ochrannou ruku velkej Manitou.

Solidní vedro mě nakonec zahnalo z Letné dolů k Vltavě, že teda jako už je čas jít dom. Obklíčili mě křesťanští kluci s kříži, ale byli smířliví, ba dokonce i milí. Jo a někdo mi na Čechově mostě vnutil do tašky tři malý plechovky piva Proud. Vůbec mi nechutnalo, ale v tom vedru mě zachránilo. Pro jistotu a opravu chuťovejch pohárků jsem to napravil plzní v plechovce za 50 korun.

Vedro nevyhnalo jen mě, vidím kolem sebe hodně barevně jednoznačných jedinců, kteří už jdou taky domů. Považuju Prague Pride za velmi důležitej počin a jak se zdá, rok od roku je situace lepší a lepší. Jen, a asi to není jen můj pocit, jsou ty změny pomalý a opatrný (aspoň, že ty). Připadá mi, že celé LGBTQ+ je vnímáno politikama tak trochu jako nebezpečnej projekt, kterej by jim mohl ubrat bodíky. Což je tak trochu poseroutství.
Prague Pride je více než jen festival. Je to hnutí, který bojuje za rovnost a lidský práva pro všechny!
A ještě jednu větu úplně nakonec. Prague Pride 2024 byla skvělá náplast na nenávistný netolerantní kvičení na všechno a proti všemu napříč sociálními sítěmi.