WWWprase 39/2024

Podzimní cesta
(po stopách Vinetua)

Přiblížila se doba cesty podzimní, ale partička je nějaká po světě i jinak rozsetá. Proto Gábi s Ladysem vymysleli, že absolvujeme podzimní cestu lehce komprimovanou. Zběžně jsem projeli naše diáře a vyšel z toho tenhle víkend. Ála s Honzou se poflakujou kdesi po Indonésii a ostatní občasní účastníci zkrátka na téhle akci nebyli. Vymyšleno to bylo dobře, jen pár drobnejch komplikací. Například G+L se po cestě do Zbiroha rozesralo auto. Ale měli obrovský štěstí, protože za nimi jeli princové z městské policie, odvezli Gábinu do vesnice pro vodu, a když zjistila Gábi, že si nevzala prachy, nezastavilo je to v jejich dobrých skutcích. Pak ji ještě odvezli zpět k autu. Mezitím jinej princ, jakejsi veterán ve starým autě, zastavil u jejich zdechlýho auta, zjistil možnosti, vytáhl brašnu s nářadím a to nejvíc viditelné, připojení chladiče, bravurně opravil. Auto sice stále vyhrožuje nějakým světýlkem v podobě ptáčka, že je něco s motorem, ale na chatu dojeli. Prej je chvíli ještě pronásledovali ti policajti, jestli to jako pojede a jestli nebudou zas potřebovat pomoc. Pomáhat a chránit v praxi.

Sešli jsme se na chatě, dali si pivo ve flašce a na Míru Tlustou Antošovici 50%. Probrali jsme toho hodně, dokonce se Olina mohla kouknout i na zprávy. Spořádaně jsme šli spát s tím, že ráno nás čeká výlet. Prej 11 kiláků, ale to už známe, bude to určitě podstatně víc. Když jsem šel v noci ven čůrat, trčel proti verandě skoro celej měsíc.

No a ráno skoro na tom samým místě už do verandy čumělo poslední letní a první podzimní slunko. Vysvětlit tenhle úkaz na zemi nekulaté není vůbec jednoduchý.

Jsme po snídani a vyrážíme na výlet. Do Zbiroha na náměstí se svezeme místním busem. Od zastávky Čapák.

Holubí dům.

Kostel sv. Mikuláše: V centru Zbirohu je krásnej barokní kostel sv. Mikuláše, kterej byl postavenej na místě původního gotickýho kostela. Kostel dominuje náměstí a je významnou architektonickou památkou města.

Sobota je poslední den krajskejch a třetiny senátních voleb. Podle výpočtu slavnýho prognostika a ožraly je v téhle zemi třetina obyvatel dementní. Já toho prognostika nemám rád, ale s tímhle by se klidně dalo souhlasit. Večer se z televize dozvíme, že to je fakt. Těšme se, bude líp, až nám z toho budou bolet žaludky.

Na náměstí v cukrárně jsme si dali chlebíčky, o kterých Gábina a Ladys básnili, ale přišli jsme moc brzo, a tak jsme dojídali včerejší modely.

Olina a v pozadí dvě betonové husy z bejvalé lavičky. U rybníka Flusár je centrum pro máčky, aby si každej mohl zkusit, jak jeho tělo zestárlo. Nářadí bylo lesklé a opuštěné.

Je docela teplo, ale v lese je příjemně.

Trapnej pokus vyfotit celej les.

Zámek Zbiroh je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších zámků v České republice. Původně byl postaven jako středověký hrad ve 12. století. Postupně byl přestavěn na renesanční zámek a později na romantické sídlo v novogotickém stylu. Nájemníci: Zámek hostil řadu významných osobností. Mezi nejznámější patří český malíř Alfons Mucha, který zde vytvořil svou slavnou Slovanskou epopej. Zámek sloužil i jako letní sídlo císaře Františka Josefa I. a byl využíván zednářskými lóžemi. Zámek nabízí různé prohlídkové okruhy, které zahrnují historické interiéry, sbírky umění a také expozici věnovanou Alfonzi Muchovi. Pivo na zámku je tak drahý, až se z toho Pepovi trhá šrajtofle.

V lese jsou poházený velký balvany.

Inu, Křivoklátsko.

Dostáváme se do důchodcovsky komplikovanějšího terénu. Po nedávnejch deštích se vybřežily marginální potůčky a musíme skákat ze šutru na šutr. Moc nám to nejde, ale přesto zůstaly nakonec nohy v suchu. Výraz vybřežit jsme se dozvěděli z televize během letošních povodní. Prej to je terminus technicus.

Tohle sice není žádná nivelizační značka, ale jaká je skutečná funkce tohodle mecháče, nevím.

Když jsme se vynořili z lesa, přivítala nás louka plná ocúnů. Roušovna nás pak všechny poučila, že ocúny a šafrán jedno jsou.

Gábi a Roušovna mezi ocúny.

Dlouhej oranžovej slimák u přehrady se sypanou hrází Jablečno.

Za plotem na mě halekal jablečnej poník.

Sedm divnejch oběšenejch trpaslíků bez Sněhurky.

Vesnice Jablečno.

Kaple v Jablečnu, vesnici, kde žije trvale jen asi 26 obyvatel.

Snaží se nás varovat.

Tam jsou Přísednice. Prý je tam něco jako klubová hospoda, ale asi nefunguje. Jdeme raději do Zbiroha, tam je to jistota.

Na konci Jablečna jsme narazili na několik mustangů, což nás pobídlo k mudrování o Vinetuovi a Old Shatterhandovi.

Ve Františkově visí na stromě čáp.

Chovatel koní.

Kromě toho, že tu po okolí Zbiroha bloumal J. V. Sládek a fotil krajinu, tak tu i básně skládal. Třeba tuto:

J.V. SLÁDEK - HEJ ŠENKÝŘI
Hej šenkýři, vesele
natoč plné korbele;
nebo raději vyval sud
a ty dědku, zahrej z dud!

Vesele mi, dědku, hrej,
zítra teprv bude hej!
Však jsi býval také mlád:
kdos mi bude děvče brát.

A když holku vzal mi ďas,
jak by teprv nebral nás!
Zahrej, dědku, do těch dud;
ještě korbel, ještě sud!

Zbirožský potok krmí pár rybníků. Vypadá to tu jako při povodni, ale je to tu takto normální. Tak trošku Mississippi.

Františkův rybník, alias Kravák.

Kolik polívek by bylo z těchto dýní?

"Tady jsem Vinetuovala a Marcela byl Old Shatterhand," zavzpomínala si nostalgicky Gábina pod skalou.

Když jsme chvíli pozorovali děcka u rybníka, došlo nám, že ani trochu není pravda, že tenkrát byla děcka úplně jiná. Nebyla. Furt je to stejný. Starý lidi jen zapomínají, idealizujou a vidí svět v černějších barvách. + Mobily.

Mlýnský rybník.

Opravář silničních děr byl neklidným umělcem, ale tu Slovanskou epopej nedokázal.

Nádherný vrata.

Jdeme do hospody na pozdní oběd a výbornou plzeň. Autobus na Čapák jede příliš pozdě, tak jdeme domů pěšky.

Na Masarykově náměsti parkujou lesklý tříkolky.

Dohadujeme se, co to je asi za zvíře, tak se jdu motorkářů zeptat.

Prej buvol. Dovolili mi, abych je vyfotil, a mám jim poslat fotky.

Drsňáci na motorkách potaženejch buvolí koží mají rádi sladký.

Pupkatej chlápek jede do prudkýho kopce rychlostí elektrokola.

Zbiroh je asi začarovaný místo, protože kromě lesklejch motorek tu profrčel I starej americkej chevrolet.

Zbiroh je město Gábininýho dětství.

Pak jsem se vrhl na focení běláskovýho péčka.

Byli šikovní a ladní. Motýlí erotika.

Když jsme se doškobrtali ke zbirožskýmu zámku, našli jsme tam i to krásný americký auto.

Chevrolet Impala je podle Wikipedie automobil střední třídy, kterej od roku 1958 vyrábí americká automobilka Chevrolet. Původně byla nejvyšším modelem automobilky. Tento post ale získal v roce 1965 typ Caprice. Poprvé se jméno Impala objevilo na studii General Motors Motorama 1956. Některý modely v sobě skrývaly i osmilitrový motory.

Sklizeno.

Zbiroh pořádá různý kulturní a společenský akce během celýho roku. Tradiční jsou například zbirožský slavnosti, který zahrnujou řemeslný trhy, koncerty a vystoupení místních souborů.
Alfons Mucha: Jak již bylo zmíněno, slavný malíř Alfons Mucha zde pobýval a tvořil. Každoročně se zde konají akce spojené s jeho tvorbou a životem.

Za Gábininou chatičkou.

Birel, pivo, antoš, gin s tonikem a buřty. Skupina se nesmiřitelně rozdělila na ježky a tulipány. Tulipán, to je buřt nakrojenej na obou koncích, ježek je buřt pořezanej malejma řezama na delší části buřtu. Vím, že to možná některé čtenáře nebude zajímat, ale považuju to za důležitý. Olina s Ladysem preferovali tulipán, Gábi a já ježka.

V neděli se léto proměnilo v podzim a pro jistotu ten den trvala noc stejně dlouho jako den.

A protože Gábinino a Ladysovo auto je úplně kaput, jeli jsme společně vlakem domů. Olina nazvala tuto fotku: "Bába s dědou sedí a jedou."

Jo a tuhle fotku pojmenovala stejně. Díky. Byl to moc příjemnej víkend.

Skrytá tvář české literatury

Jan Kameník

Spolek Básníci v Česku herců Lukáše Riegera a Michala Bumbálka uvádí cyklus večerů živé poezie zaměřených na tvorbu významných duchovně orientovaných básníků dvacátého století a současnosti.

První z večerů divadelní sezóny 2024/25 proběhne v neděli 29. 9. 2024 od 19.30. Bude věnován dílu básnířky Ludmily Maceškové píšící pod pseudonymem Jan Kameník.

Účinkují: Michal Bumbálek, Lukáš Rieger, Naďa Kovářová a Karolína Anna Měřínská
Úvodní slovo: Klára Komzáková
Film o autorce: Petr Baran a Kristýna Brázdová
Hudba: Tomáš Vtípil

Vstupné: 150 Kč
Studenti a senioři: 80 Kč
ZTP, ZTP/P: 80 Kč
Studenti a pedagogové uměleckých škol: 40 Kč
Bývalá káznice na brněnském Cejlu, Bratislavská 249/68, 60200
Projekt vznikl za finanční podpory statutárního města Brna.

Jan Kameník
* 22. březen 1898, Liberec - † 3. květen 1974, Praha
Jan Kameník je umělecký pseudonym básnířky a prozaičky Ludmily Maceškové (rozené Poprové, poprvé provdané Rónové). Její otec byl učitelem na průmyslové škole v Pardubicích, kde v roce 1918 absolvovala reálné gymnázium. Poté studovala rok v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a dva a půl roku na Akademii výtvarných umění (u Jakuba Obrovského a Maxe Švabinského). Studia nedokončila, protože se v roce 1921 na přání rodičů vdala za Josefa Róna. V manželství trpěla duševně i fyzicky. Rozvod po devíti letech ji připravil jak o syna, tak o většinu majetku. Po několika letech se vdala za Jiřího Macešku. Přestože se tentokrát vdávala z vlastní vůle, nebylo ani toto manželství šťastné a skončilo rozvodem (1945, resp. 1950). Posledních dvacet let svého života byla coby invalida (tuberkulóza kosti a angína pectoris) zcela odkázána na pomoc druhých.
Jako básnířka poprvé debutovala sbírkou Okna s anděly (1944) redigovanou Bedřichem Fučíkem. Bohužel vlivem dobových okolností zůstala kritikou zcela nepovšimnuta. Druhá sbírka Neviditelný let (1947, resp. 1995) byla připravena k vydání již tři roky po první, ovšem celý náklad byl opět vlivem dobových okolností (Únor 1948) zničen. Za třetí sbírku by mohla být označena Malá suita pro flétnu (1971) obsahující sonety z let 1957-1969. Paralelně s ní vznikla sbírka Zápisky noci (1993) s básněmi z let 1953-1972, která však mohla vyjít až téměř dvacet let po autorčině smrti, čímž se de facto stala jejím třetím debutem. Tím druhým bylo vydání sbírky Pubertální Henoch (1969) v období přechodného duchovního uvolnění (po čtyřiadvacetileté odmlce) obsahující však básně z jejího posledního (vrcholného) období. Posmrtně byly v souborném vydání Dílo Jana Kameníka (1995, 2011) vydány ještě básnické sbírky Zrcadla z let 1936 a 1942 a Dveře s pečetí z roku 1943; Mystické deníky (1994, 2011), Prózy (1995) a Překlady (1996).
Kameníkova vypjatě spirituální poezie je literárně ovlivněna zejména Paulem Valérym. Výrazná reflexivita dává mnoha básním obsažnost filozofického eseje. Výpověď lyrického subjektu, který často vede dialog mezi tíží těla a lehkostí duše, směřuje ke ztvárnění autentického mystického zážitku, jehož nevyslovitelnost provokuje k zápasu s jazykem. V jeho díle najdeme vlivy jak křesťanských mystiků (Jan z Kříže, Terezie z Ávily) a básníků (Otokara Březiny, Jana Zahradníčka, Jakuba Demla, Bohuslava Reynka), tak i okultisty Karla Weinfurtera a mystiky orientálního typu.

Svoboda

V jeskyni sebe,
kam se dosáhneš nejdál do tmy,
přiřkni Bohu tvář jen pro tebe sama
(každému jeho tvář Boha).
Vytesána
probudí fanfárou průvod znaků,
nesklouzneš-li do rozmaru (- varuji!)
v posvátném stylu
osobitém,
zároveň v podobách všech dob a ras
- a co by: i bez podoby! -
můžeš si dokonce vybrat
v oné jazykové škole
aniž se zpronevěřit mateřštině
nejvlastnější,
nejosobnější
řeči s v é h o Boha,
který je týž jako kdejaký Bůh,
neboť vždy je to On vskutku,
je-li milován,
je-li horoucně milován,
je-li nade vše horoucně milován.

Vážení a milí,
srdečně Vás zveme na Dny otevřených ateliérů.
Otevřeno budeme mít v sobotu a neděli 28. - 29. 9. 13-17 hod.
Podívejte se na podrobnější info na https://d-o-a.cz/2024/marie-plotena
a viz též www.d-o-a.cz
nebo facebooková stránka https://www.facebook.com/doajiznimorava
Pokud byste se náhodou v danou dobu do Pavlova dostali (z Brna je to cca 50km),
tak Vás rádi uvidíme !
MP

Hned čtyři nové výstavy přinese začátek podzimu
do Domu umění města Brna

Marius Kotrba: Svatý Kryštof, foto Jakub Sobotka

Vernisáž za vernisáží, výstava za výstavou - a komentované procházky k tomu! Září bude v Domě umění města Brna pořádný kvapík. Na co všechno se tedy můžete těšit?

MARIUS KOTRBA

Hlavní událostí měsíce bude bezpochyby otevření monografické výstavy sochaře a malíře Maria Kotrby. Výstava s názvem Conditio humana nabídne komplexní průřez autorovou tvorbou s důrazem na souvislosti mezi jednotlivými tvůrčími obdobími. Součástí výstavy a jejího doprovodného programu bude také zasazení Kotrbova díla do kontextu středoevropského umění od 80. let minulého století a okolnosti vzniku sochy Spravedlnost před brněnským Správním soudem.

Vernisáž proběhne v úterý 24. 9. od 18:00 a jako speciální hudební hosté vystoupí Irena a Vojtěch Havlovi.

MAUD KOTASOVÁ

Zatímco výstava Maria Kotrby v prvním patře Domu umění potrvá až do března 2025, v Galerii Jaroslava Krále v přízemí ji během té doby doplní dvě výstavy. První z nich bude Tma, ze které si povídáme, která představí novou sérii vyšívaných objektů Maud Kotasové. Ta se ve své tvorbě často nechává inspirovat syrovými okamžiky z reálného života, nalezenými texty a fotografiemi, které výtvarně transformuje skrze výšivku nebo rytinu. V případě nové výstavy, která bude rovněž zahájena 24. 9. v 18:00, našla zdroj inspirace v pracovním zázemí továrních dělníků.

Sráč Sam a kurátorka Marika Svobodová při přípravě výstavy 129 dní bez úrazu, foto Barbora Trnková

SRÁČ SAM

Vizuální umělkyně a kurátorka vystupující pod pseudonymem Sráč Sam pracuje a žije v České Bříze, kde vybudovala nezávislý kulturní prostor založený na ekologické a ekonomické udržitelnosti, odpovědnosti a spolupráci. Ve své praxi se zaměřuje na kritiku institucionálních a společenských struktur, její přístup je blízký principům anarchie. Výstava 129 dní bez úrazu vytváří paralelu mezi uměleckým a továrním provozem - v obou světech je vytěžována lidská práce, samotné galerie jsou navíc součástí nadřazeného kulturního provozu, v němž je jejich existence odkázána na grantové a jiné systémové řády.

Vernisáž výstavy proběhne v úterý 10. 9. od 18 hodin v Domě pánů z Kunštátu.

LUCIA TKÁČOVÁ

Lucia Tkáčová je známá jako autorka provokativních, angažovaných a vysoce sugestivních děl, která většinou vytváří ve spolupráci s dalšími autory a autorkami. V galerii G99 však vystoupí sama za sebe, a především pro sebe. Výstava Môj život nikto nežije je odrazem rodinné situace, do níž vstoupil alkoholismus, a stav spoluzávislosti, který spoluzávislou osobu nutí zcela odsouvat vlastní potřeby za potřeby jiných. I tato výstava bude zahájena v úterý 10. 9. od 18 hodin.

DOPROVODNÝ PROGRAM

4. 9., 16:30 - workshop Pro mě v Domě štětcem a jehlou

19. 9., 17:00 - komentovaná prohlídka I'm Sorry You Feel That Way s kurátorkou Barborou Trnkovou

25. 9., 17:00 - komentovaná prohlídka Sráč Sam: 129 dní bez úrazu s autorkou, kurátorkou Marikou Svobodovou a Denisou Bytelovou

28. 9., 11:00 - Procházka historií Kounicovy ulice (v rámci Dne architektury)

28. 9., 13:00 - Procházka po sochařských realizacích Maria Kotrby (v rámci Dnů otevřených ateliérů jižní Moravy)

29. 9., 17:00 - přednáška Předprostor Domu umění a park Koliště (v rámci Dne architektury)

Tohle fakt stojí za těch 99 korun. Věřte mi.
https://www.supraphonline.cz/album/811270-dezkorepetice-aneb-lidovky-jinak