Slavnej přechod Krkonoš
(kdo ví, kolikátej už?)
Nastala ta správná doba zase přejít Krkonoše, ale protože ty už máme přejitý tolikrát, tak je hledáme kdekoliv jinde. Letošní přechod Krkonoš se tedy odehrál v Lužických horách. Nejen o trasu, ale i o skvělé ubytování se postaral Honza s Ladysem a patří jim za to velkej dík.
Slánská sekce tentokrát vyrážela kompletně ze Slanýho, protože hned po akci odjíždí Ála s Honzou do Indonésie, tak jsme přechod stihli dost natěsno. Proto jeli autem a vzali Gábi s Ladysem.
Roušovna a já jsme zvolili vlastní trasu busem ze Střížkova do Cvikova a odtud jen pár kilometrů pěšky k Dutému kameni. Spojení parádní. I vedro. Cvikov na nás vystrčil svou starou svrasklou tvář.
Tahle cvikovská zahrada měla na plotě napsáno "Tady hlídá pes" a u toho obrázek dvou goril. A hlídala kráva s žebřiňákem.
Mapy.cz nám nabídly delší, ale o to hezčí cestu.
Panorama na výšku z devíti fotek z ruky.
Úplně na konci jsme objevili stopy Silicon údolí. Bill si tu zřídil pobočku.
Vyfotili jsme se s Roušovnou na konci Cvikova.
Vypadá to, že letošní Krkonoše v Lužickejch budou parádní. Když jsme byli asi deset minut od motelu Dutý kámen, zazvonil mi mobil a Honza kontroloval, kdy dorazíme. Oznámil jsem mu, že za deset minut jsme v cíli, a Honza zase mně, že za deset minut budou v cíli, ale z druhé strany.
Pak mě Honza vyfotil, jak se vítám s královnou Gábinou.
Ubytovali jsme se v příjemnejch pokojích a místo abysme vyrazili do nějaké hospody mimo areál, zůstali jsme u pana vedoucího na verandě. Olina se chlubí peněženkou s hrošíkem. Minule si ji totiž nevzala a Honza jí za to vyčinil. Jenže teď měla hrošíka, ale Honza si svýho peněženkovýho tygřika nevzal. Vymlouval se, že už je děsně jetej a asi dlouho nevydrží. Tygřík.
Pivo sice nebylo úplně nejstudenější, což docela dost sralo Ladyse, ale mně ani Olině to nevadilo.
Jo, mohlo být studenější, ale šéf nám vysvětlil, že v takovým vedru to nedokáže.
Večeře byla dobrá, po třetím pivu teplota přestala být podstatná.
Večer jsme zkusili na jedničce první mejdlo.
Hennessy a vzpomínka na Míru.
V takovým hezkým baráku jsme bydleli. Za plotem byl milej vlčák - holka, která se zamilovala do Honzy, a kdykoliv jsme šli kolem plotu, vymrčovala si podrbání od Honzy. Nás ostatní sice tak trochu brala taky, ale ráda měla jen Honzu.
Výstřely chemtrailu.
Ráno po dobré snídani jsme vyrazili na náš první výlet. Ale musíme kvůli němu pár zastávek autobusem, protože limity jsou daný. Olina třeba tvrdí, že její maximum je 15 kiláků kvůli ostruze na patě.
Olina s hrošíkem si vyžádala fotku s Honzou bez tygřika. Ve Svoru, ač je to pranepatrná vesnička, měli dva obchody, kde jsme si mohli koupit sváču na cestu. Protože však netuším, jak to bude v sobotu s nějakým jiným obchodem, kupujeme si jídlo i na sobotní výlet. Je mi jasný, že tohle páteční jídlo v pytlíku dovezeme až domů do Pařezin a sníme si ho v neděli k večeři. Housky budeme muset rozpéct.
Dopolední venčení.
Honza slibuje jakési jeskyně.
Den jak vymalovanej, ale vedro.
Tunel pod tratí. Tady je vedro menší.
Bejvalý lesní koupaliště u Svoru.
Umělá jeskyně č. 1. Prej tam nebylo nasráno.
Reliéf svorskýho trpaslíka je tak slavnej, že se dostal až do Mapy.cz
Některý schody jsou spíš pro mladý.
Vedro spaluje, co se dá.
Ladys si na první výlet ošperkoval klobouček ptačími brky. Prej, kdyby se náhodou dostal do nějaké pohádky.
Motiv pro Roušovnu, ale když jsem ty naše dámy poslouchal, tak přes kytky jsou všechny. Ne úplně přes názvy, tuhle pozici si střeží Olina, ale Honza s ní často nesouhlasí a jsou spolu ve při. Kdo mívá častěji pravdu, to vám nepovím.
Když vám na Volvu vyraší Karlštejn, tak to prej pojistka nepokryje.
Kočka? Opice? Nebo indián s čelenkou plnou peří? Mně trochu vadí název čelenka, když toho nejvíc měli vzadu. Prej se tomu taky říká pohovek. To už je lepší, protože v názvu nefiguruje čelo. Indiánský čelenky měly mnoho významů. Čím víc per, tím důležitější postavení. Náčelníci někdy vlekli peří po zemi, jak byli důležití. Podle barev a stylu se pak na dálku mohli poznat, kdo ke komu patří.
V tomhle šutru vidím malýho slona. Jde zleva doprava.
Velká skalní brána u Milštejna. Vznikla nejspíš uměle a byla součástí hradu.
Samozřejmě, že jsme se pod ní vyfotili.
A za ní si dali svačinku na kamenech.
Tahle Skalní brána se jednou sesype. Jestli teda byla vytvořená uměle, tak hodně nedbale a nebezpečně.
Nahoře pak je zřícena hradu Milštejn. Ani se přesně neví, kdy byl založenej. Odhadujou, že asi v druhé půlce 13. století jako ochrana zemské stezky z Lipé do Žitavy.
Pod zříceninou je chajda malá.
Čtyři horizonty za odměnu.
Možná trochu kecám, ale třeba tohle je kopec jménem Ortel.
Knesplův kříž.
Na louce u Knesplovy vyhlídky se prohánělo pár motýlů. Pokoušel jsem se nějakýho ulovit nikonem, ale moc se mi nedařilo. Jednu babočku paví oko.
A pak ještě mladýho babočka Admirála.
Naše g-partička.
Lužický hory jsou oku lahodné.
Schody ke Křížovému vrchu, původně Lipovému vrchu, nebo taky Kalvárii.
Podstavce bez kříže a socha bez hlavy. Lidi jsou hovada.
Tahle ještě hlavu má.
Křížová cesta ve Cvikově byla původně tvořena 8 zděnými kapličkami. Po druhé světové válce však chátrala, až byla naštěstí po roce 1991 zrekonstruována.
Dnes zde stojí 14 kaplí s plastickými výjevy s větší výklenkovou kaplí na úpatí vrchu.
Mám málo fotek sebe sama, ale Honza se rozhodl to nenápadně napravovat.
Od dětské léčebny se vine ulice k náměstí. Tyhle dvě nezávislé rodinky spěchají na autobus. Času mají málo a holčička je svým paraplíčkem zdržuje.
Alberto Giacometti was here.
Náš cíl byl jasnej. Pivovar ve Cvikově. Měli tolik piv, že jsme je nestačili ani všecky ochutnat. Ála si dala jakejsi luxusně načančanej dortík. Prej byl dobrej. Mně nejvíc chutnalo pivo Mandarin. Ale měli tu ještě Skláře, Luž, Hvozd, Klíč a Sváteční. Taky dobrou hrachovou krémovou polívku a příjemný ceny. Tady Olina vysvětlila partičce výhody apky Qerko a někteří si ji do mobila nainstalovali. Zaplatili jsme svorně každej svou část útraty a s pozdravem odešli. Večer u teplejšího piva se zjistilo, že to nějak nevychází, a buď že dlužíme pivovaru nějaký piva, a nebo, což se pak potvrdilo, to podělala hlavní instruktorka Roušovna a zaplatila víc, než vypila. Ale i tohle se podařilo vyřešit.
Je sobota a čeká nás další výlet. Tentokrát pěšky, ale domů pojedeme autobusem.
Vyrážíme z Drnovce do Kunratic.
Soutěskou.
Honza dbá na fotozáznamy zezadu.
V jedné kapli vytesáné z masivu skály jsme objevili prostopášnou Karkulku. Bez babičky. Bez košíčku. S harfou.
Z jednoho kusu.
Vytesaná skalní kaple je z roku 1834. V roce 1934 byla kaple zrenovována a vznikly zde nové architektonické prvky.
Vytesat kapli ze skály z jednoho kusu chce svaly a trpělivost a je to hodný obdivu. Mě víc fascinujou pavouci a jejich schopnost tkát pavučiny. To je odvrácenej pól klovaní do skal.
Potok Svitavka. Na mapě je Svitavka, na mostech přes něho je Svitávka. Protéká Kunraticemi. Slánská parta už tu byla ve čtvrtek, tak se těší na držkovku a dobrou plzeň. Jen jestli bude otevřeno. Samozřejmě že je otevřeno, protože se tu konají mezinárodní závody dobrovolnejch hasičů.
Zatímco si ostatní objednávají tu zázračnou držkovku, jdu se kouknout za roh a zrovna vidím, jak špatně upevněná hadice mocným proudem srazí pořádnou holku na kolena. Skoro se mi chce jen zasmutnit, že jsem nestihl fotit, ale přesto zkusím párkrát cvaknout. Voda z hadice, to vám je fakt svině.
Samotnej závod je kupodivu stejnej na všech soutěžích. Doběhnout k čerpadlu, jedna část družstva bere hadice a utíká k terči, druhá skupina se pokouší nastartovat čerpadlo, nasadit rouru z vany a pustit šílenej proud do hadic. Na konci se snaží co nejdřív naplnit terč. Všecko se to měří elektronicky, dokonce na setiny vteřiny.
Červená limča u popelnice.
Chlapi mají nedůvěryhodný pupky a spousta z nich jsou kuřáci.
Ale přesto zrovna tohle kulatý družstvo dosáhlo neuvěřitelnýho času 34,29 vteřiny.
Hasič tělem i duší.
Paní hasičová.
Po výborné držkovce a plzni o správné teplotě v hospodě u Elišky se jdeme kouknout ke kostelu Povýšení sv. Kříže. Klasicistní kostel postavený v letech 1832-33 na místě původního kostela, který byl zničen husity. Trojlodní stavba. Kostelní zvony byly zabaveny během 1. světové války.
Před kostelem je pár plastik. A není se co divit. Hned naproti je totiž věhlasná Skleněná zahrada.
Sklář.
Skleněná zahrada Jiřího Pačinka je celoročně přístupná. Galerie skleněných květin a dalších artefaktů ze skla.
Pačinkova tvorba je trochu podobná jinému skláři, kterej se jmenuje Dale Chihuly. Prej se oba skláři znají a oba svorně tvrdí, že se vzájemně ani nenapodobují, ani nevykrádají, že prej ve skle se toho zas tak moc vymejšlet nedá. Ale kecají. Oba vědí, že dá.
Tady máte odkaz, kdyby vás to víc zajímalo:
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Dale_Chihuly
Pece jedou pořád.
Prezentace skla.
Pačinek se nevyhýbá ani plechu.
Jinej dřevěnej sklář.
Jezírko skleněné.
Stádo prasat.
Možná v tom doutníku je tajemství originality tavby.
Pak naše kroky míří ke Skále smrti.
Skála je vysoká 15 metrů a je v ní vytesán reliéf, kterej znázorňuje rytíře na vzpínajícím se koni a dívku padající ze skály. Reliéf připomíná pověst o mlynářské dívce, která zde v zoufalství skočila ze skály před pronásledujícím rytířem. Dívka se zachránila díky měkkýmu mechu a široké sukni. Rytíř i se svým koněm skončil utopenej v propasti. Kulturní památka z roku 1910.
Slunečnice.
Panorama meandru Svitavky. Složeno z deseti fotek.Možná Ostrý? Mám sice apku v mobilu, ale trochu mi kecá a rozdíl mezi kopcem a názvem je trochu mimo.Tak trochu ruskej realismus.
Naše kroky míří navzdory vedru kolem bejvalé hospody U severního pólu, která však úplně zmizela, pak kolem Růžovýho potoka a Zaječího rybníka do Jablonného v Podještědí.
Jakási žoužel umí skoro to samý, co jsme dělali ve výtvarce v první třídě s listy kaštanu pomocí kartáčku na zuby.
Houby rostou.
Tady nás Honza přistihl při tom, jak si s Ladysem špitáme na železničním přejezdu.
Jablonné v dohledu. Máme děsnou žízeň, ale i hlad. Po cestě na náměstí se dohadujeme, jestli nesedneme hned na autobus a nepojedeme do Cvikova do pivovaru, abysme si znova vyzkoušeli Qerko, ale ta žízeň nás zažene do hospody na náměstí a na autobus prdíme. Za dvě hodiny jede stejně další.
Hospodu vede usměvavá Vietnamka. Dáváme si všelijaký polívky z mořskejch potvor. Její plzeň je excelentní. Už víme, že naše rozhodnutí neučit se v sobotu Qerko v pivovaru bylo rozhodnutí dobré.
Hospoda je orientálně příjemná a doporučujeme!
Platit se dá kartou hned u boha srandy a smíchu.
Felice Bauer mezi dvěma hajzly. Vlevo dámskej, vpravo pánskej. Hajzlpapír je na baru, protože, jak říká paní vedoucí: "Lidi kradat ho."
Jablonné umí taky stáří.
Ale i úpravnost.
Plahočíme se na zastávku autobusu. Všichni máme v mobilu nějakou tu apku na autobusy, tak soupeříme, která je přesnější na příjezd naší čtyřistačtyřicítky. Můj telefon mi hlásí, že autobus tu byl před dvěma minutama. Ale je to v pohodě, přijel pozdě, což apce neřekl.
Pozlacené figurky nad náma kroutí hlavama.
Večer v našem Dutém kameni je opět s chemtrailem a o něco studenějším pivem.
Přerušovanej chemtrail po večeři.
Ladys v protisvětle. Ten můj nikon v protisvětle vidí líp než já.
Ráno v neděli po snídani máme na programu ten Dutej kámen. Když jsem hledal v mapě ve čtvrtek cestu k motelu, nemohl jsem si vzpomenout na přesnej název a zadal jsem motel Dutá hlava. Můj mobil mi servilně vnucoval jakejsi hotýlek podobnýho jména někde na Islandu. Asi si pamatoval, že jsme se před pár dny z ostrova vrátili. Vzdálenost k hotýlku však byla podezřele velká, tak mi brzo došlo, že se to musí jmenovat jinak. Olina samozřejmě měla prdel z toho, jak jsem blbej.
U téhle lavičky si Ála vzpomněla, že tu už kdysi byla.
Šestihranný odlučování, který jsem tak obdivoval na Islandu, najednou vidím i tady.
Na Islandu to bylo z čediče, a tady s přehledem z pískovce.
Honza mi sice vysvětloval, jak to vzniká, ale moc jsem se nechytal. Hezký to je moc.
Pražská sekce, Olina a já, jsme nešli okolo celýho dutýho šutru,
protože nám jel za chvíli autobus do Prahy, ale slánská sekce to obešla celý.
Fotku, jak Ladys prošel dutým kamenem a stal se trpaslíkem, fotil a poslal Honza.
Partičko, díky, byla to výborná akce. Těšíme se na další.
- 2024/36 - Kristkova filmová noc (Let ptačí královny)
- 2024/35 - Sto zvířat (na občanské plovárně)
- 2024/34 - Vzpomínání na Honzu Kalinu (Už je to rok)
- 2024/33 - Prague pride(2024)
- 2024/32 - Taková lví oslava neoslava (ve Zbirohu)
- 2024/31 - Nebo třeba Karlštejn(jen tak od boku)
- 2024/30 - Expedice Tři prameny (den třetí)
Letní lyžovačka. Tibor a Tanya.
Na Ukrajině válčí Amerika s USA
/Jiří Černohorský/
VE SLATINĚ OPRAVDU VYSTOUPILY ŽIVÉ
Buty!!! Byl to poslední koncert Slatinského kulturního
léta a povedl se! Začínali v 18:00, sluníčko ještě pražilo.
Lukáš Lukáš zvučil, ano, je to on - potvrzuje Dalibor.
Přišla i teta Lucíí!
Hráli dobře jako vždycky a hodně lidí si zpívalo.
Lukáše představili a pochválili.
Další Lukáš se mně rozmazal, poněvadž jsem si nedopatřením
rozhasila foťák. Ale tu fotku mu prý mám poslat…
Pak jsem to spravila:
Lenka s Alčou vypadají neustále jako sestry.
V SOBOTU JSME HRÁLI NA VERNISÁŽI VÝSTAVY
obrazů Barbory Pavlišové a plastik Radomíra Bárty.
V synagoze to vypadalo dobře a lidí přišlo dost!
Doprovázela jsem na piáno Ivana Holase a Pavlínu Svobodovou,
fotit jsem mohla jen v případě, když jsem zrovna nehrála.
Oba vystavující komentovali postupně svá vystavená díla
a lidi se docela zasvěceně tázali.
Sváťa se ptal pana Jiřího, jestli patří k vystavovaným objektům.
Barča povídala poutavě, trpělivě odpovídala
na dotazy a nic neodbyla!
Dvě písně z vlastní dílny předvedl Lukáš Prchal
s kamarádem až z Prahy! Jenže jsem si nezaznamenala
jeho jméno…
Na té druhé fotce vytvořili impresionistickou
kulisu v okně tetina Baja se synem Janem.
Rodina Pavlišova se postarala o vynikající studený bufet
včetně skvělé desítečky Genius noci, vínečka i nealko nápojů.
Zase chybí fotodokumentace…
Na závěr vystoupil Ivan Holas a zazpíval i zahrál
píseň věnovanou jeho ženě Martě. Krása!
Jakmile nastal technický problém, páni inženýři okamžitě řešili!
Akce to byla povedená!
Je na co koukat a o čem přemýšlet.
Výstava bude přístupná ještě celý měsíc a dá se
krásně spojit třeba s výletem na kole, návštěvou pivovaru atd.
V Lomnici je pěkně!
Dada a spol.
Hned čtyři nové výstavy přinese začátek podzimu
do Domu umění města Brna
Marius Kotrba: Svatý Kryštof, foto Jakub Sobotka
Vernisáž za vernisáží, výstava za výstavou - a komentované procházky k tomu! Září bude v Domě umění města Brna pořádný kvapík. Na co všechno se tedy můžete těšit?
MARIUS KOTRBA
Hlavní událostí měsíce bude bezpochyby otevření monografické výstavy sochaře a malíře Maria Kotrby. Výstava s názvem Conditio humana nabídne komplexní průřez autorovou tvorbou s důrazem na souvislosti mezi jednotlivými tvůrčími obdobími. Součástí výstavy a jejího doprovodného programu bude také zasazení Kotrbova díla do kontextu středoevropského umění od 80. let minulého století a okolnosti vzniku sochy Spravedlnost před brněnským Správním soudem.
Vernisáž proběhne v úterý 24. 9. od 18:00 a jako speciální hudební hosté vystoupí Irena a Vojtěch Havlovi.
MAUD KOTASOVÁ
Zatímco výstava Maria Kotrby v prvním patře Domu umění potrvá až do března 2025, v Galerii Jaroslava Krále v přízemí ji během té doby doplní dvě výstavy. První z nich bude Tma, ze které si povídáme, která představí novou sérii vyšívaných objektů Maud Kotasové. Ta se ve své tvorbě často nechává inspirovat syrovými okamžiky z reálného života, nalezenými texty a fotografiemi, které výtvarně transformuje skrze výšivku nebo rytinu. V případě nové výstavy, která bude rovněž zahájena 24. 9. v 18:00, našla zdroj inspirace v pracovním zázemí továrních dělníků.
Sráč Sam a kurátorka Marika Svobodová při přípravě výstavy 129 dní bez úrazu, foto Barbora Trnková
SRÁČ SAM
Vizuální umělkyně a kurátorka vystupující pod pseudonymem Sráč Sam pracuje a žije v České Bříze, kde vybudovala nezávislý kulturní prostor založený na ekologické a ekonomické udržitelnosti, odpovědnosti a spolupráci. Ve své praxi se zaměřuje na kritiku institucionálních a společenských struktur, její přístup je blízký principům anarchie. Výstava 129 dní bez úrazu vytváří paralelu mezi uměleckým a továrním provozem - v obou světech je vytěžována lidská práce, samotné galerie jsou navíc součástí nadřazeného kulturního provozu, v němž je jejich existence odkázána na grantové a jiné systémové řády.
Vernisáž výstavy proběhne v úterý 10. 9. od 18 hodin v Domě pánů z Kunštátu.
LUCIA TKÁČOVÁ
Lucia Tkáčová je známá jako autorka provokativních, angažovaných a vysoce sugestivních děl, která většinou vytváří ve spolupráci s dalšími autory a autorkami. V galerii G99 však vystoupí sama za sebe, a především pro sebe. Výstava Môj život nikto nežije je odrazem rodinné situace, do níž vstoupil alkoholismus, a stav spoluzávislosti, který spoluzávislou osobu nutí zcela odsouvat vlastní potřeby za potřeby jiných. I tato výstava bude zahájena v úterý 10. 9. od 18 hodin.
DOPROVODNÝ PROGRAM
4. 9., 16:30 - workshop Pro mě v Domě štětcem a jehlou
19. 9., 17:00 - komentovaná prohlídka I'm Sorry You Feel That Way s kurátorkou Barborou Trnkovou
25. 9., 17:00 - komentovaná prohlídka Sráč Sam: 129 dní bez úrazu s autorkou, kurátorkou Marikou Svobodovou a Denisou Bytelovou
28. 9., 11:00 - Procházka historií Kounicovy ulice (v rámci Dne architektury)
28. 9., 13:00 - Procházka po sochařských realizacích Maria Kotrby (v rámci Dnů otevřených ateliérů jižní Moravy)
29. 9., 17:00 - přednáška Předprostor Domu umění a park Koliště (v rámci Dne architektury)
Zvu Tě na na už tradiční akci v zahrádkářské kolonii. Kdo to už zažil, tak nelitoval.
Za kapelu Folk Prostor
Ivo ALBRECHT
https://albrecht.borec.cz
Tohle fakt stojí za těch 99 korun. Věřte mi.
https://www.supraphonline.cz/album/811270-dezkorepetice-aneb-lidovky-jinak