Expedice Tři prameny
(osmý den putování)

Minulý prase bylo narvaný fotkama, tak tohle zase bude trochu dietní. Po vydatné snídaní v penzionu v Najdeku jsme se sbalili a vyrazili na další etapu podél řeky Sázavy.

Hned blízko mamuta je jez a mostek přes Sázavu.

Nad hladinou a na kytkách kolem vody se prohání motýlice.

Dle všech indícií by tohle měla být motýlice lesklá. Motýlice lesklá (Calopteryx splendens) je takovej svítivej drahokam našich vod. Na fotce je kluk, což se dá poznat podle toho, že kovově lesklý křídla jsou domodra a na konci křídel mají takovou ozdobnou černou tečku. Holky jsou víc dozelena a jsou trošku míň nápadný a žádnou tečku. Tento druh je vážně ohroženej, protože nesnáší znečištěný vody. Sázava tu je naštěstí velmi čistá. Samci si svoje revíry furt dokola ohraničujou bzučivým letem. Pokud do revíru vnikne cizí motýlice, neváhají a napadnou ji. Jak ale ti mačové poznají, že si nepřilítla vrznout sousedka z vedlejšího revíru? Tohle vědci zatím nemají probádaný.

Za mostkem je značená cesta k přírodní památce - Rozštípené skále.

Zpočátku to byla cesta jednoduchá, ale to se záhy změnilo.

Foto Honza.

Skalní blok, ve kterém v jednom místě vznikla rozměrná puklina, dlouhá 10 metrů a široká 2 metry. Dala skále název a je dobře přístupná. Celý skalní útvar dosahuje délky 75 metrů, výšky 10-15, je tvořen rulami a vznikl působením mrazu ve starších čtvrtohorách. Svahy jsou pokryté sutěmi, na kterých rostou přirozené javorové bučiny.

Schůdky jsou sice poněkud vysoký, ale dostatečně bezpečný.

Najdete tu i Trpasličí stěnu, Sloní věž nebo třeba Mechovou stěnu.

V každým případě stojí za to, jste-li poblíž, tuhle přírodní památku navštívit.

Trpasličí stěna.

Pohled shora na lesklou Sázavu.

Gábi se rozhodla, že jí může být Roztržená skála ukradená. Měl jsem za úkol to jen nafotit a pak někdy na odpočinku jí ty fotky ukázat. Bylo to určitě pohodlnější rozhodnutí.

Bzučel a hlídal si teritorium.

A máme tu konflikt. Revír napaden jiným samečkem. Speciální operace. Docela po sobě šli. Myslel jsem si při focení, že si jen hrajou, ale až doma mi Wikipedie prozradila, že ani omylem, že k sobě necítí žádnou náklonnost a jako sousedi si zkrátka jdou po krku. Nutně jsem potřeboval rychle přeskládat foťák na rychlý focení těch modrejch mesršmitů, ale zapomněl jsem, jak se to dělá.
Když si pořídím novej foťák, tak si s ním většinou celej večer hraju. Ne proto, že bych do něj byl zamilovanej. Ani proto, že chci zjistit, co všecko umí, ten důvod je úplně opačnej. Celej večer totiž zkoumám, co všechno se tomu chytrýmu foťáku, nabušenýmu technologiema, dá zakázat kromě spouště. On je to docela náročnej proces, protože některý věci zakázat lze, ale musíš vědět jak, a když člověk návody nečte, tak to může být běh na delší trať. Ale někdy to má svý výhody nečíst návody. Když jsem si před mnoha lety pořídil svůj vysněnej foťák, kterej jsem si dokonce jednou i vystřihl z nějakýho barevnýho imperialistickýho časopisu, že tohle bych jako někdy ve svým životě chtěl, ale připadalo mi téměř nereálný, stal se zázrak a já si ho ojetej koupil. Bez návodu. A všecko jsem se na něm musel naučit sám. Když jsem pak po letech někde ve Vídni, samozřejmě že po roce 1989, v lesklým fotosexšopu viděl tlustou a drahou knihu, Vše o Nikonu F2, a listoval jsem si v ní, tak jsem zjistil, že jsem se s ním naučil daleko víc věcí, než prozradil ten podrobnej návod. Ale to byly doby analogové, já byl mlád a zvídavej a bavilo mě, co všecko ten foťák umí. Teď je to všecko naopak, ke všemu jsou návody v mnoha jazycích, koupit si můžeš úplně co chceš. Naučit chytrej foťák, aby byl normálně blbej a jen sloužil a poslouchal, trvá někdy i několik večerů. Tady při focení lítajících vážek by se mi některé superultra vlastnosti, co Nikon ZII umí, hodily, ale já na to neměl čas, chyběl mi jeden celej večer, abych ho i sebe to zase všecko naučil.

Něco jsem pošolichal, ale pak jsem to zapomněl vrátit zpátky. Mesršmití mód mi nevyšel a vrácení zpět taky ne. Hovno profík.

Roztrženou skálu jsme museli zapít.

Oblast, kterou se plahočíme, ukrývá spousty jeskyní i uzavřenejch štol.

Přicházíme do obce Sázava.

Místní kaple.

Míříme k evangelickýmu kostelu.

Sázava (německy Sasau) je obec v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina. Žije zde 669 obyvatel. Rozkládá se po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy.

Evangelický kostel v Sázavě je chrám Páně sboru Českobratrské církve evangelické v Sázavě. Stavba stojí v severní části hřbitova. Jednolodní kostel s půlkruhovým závěrem a čtyřbokou věží na čelní straně je typickou "toleranční" stavbou evangelické církve z 18. století. Kostel je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Pomník na památku Mistra Jana Husa. Za ním místní hřbitov.

Kostel je k našemu překvapení otevřenej. Můžeme si ho důkladněji prohlídnout.

Liturgická knížka a bible.

Nikdo tu není, kdyby nám to nebylo blbý, klidně bysme si mohli zabrnkat na kytáru nějakou odrhovačku, nějakej ten evangelickej gospel. Ale je nám to blbý.

Sbor v Sázavě vznikl v roce 1784, kdy se sázavští evangelíci spojili s evangelíky z Horní Krupé a vznikl sbor v Sázavě a filiálka v Horní Krupé. Stavba kostela v Sázavě pak začala po získání povolení ke stavbě modlitebního domu, stavba započala 15. července 1785 a dokončena byla 13. října 1785, svěcení pak proběhlo 20. listopadu téhož roku. Tehdejší stavba neměla věž a měla pouze malá okna, byla pokryta šindelovou střechou a kostel byl vydlážděn kamennou dlažbou. V roce 1885 pak byl rozšířen, byla přistavěna věž, v témže roce byl kostel i rekonstruován a postavena márnice. Zvony byly získány již dříve z Černilova. (Wikipedia)

O místních varhanách jsem se nedozvěděl nic poutavého. Ba dokonce lze bez uzardění napsat, že vůbec nic. Ani AI mi neporadila, jen se alibisticky rozkecala obecně o varhanách v kostelích, ale to jsem po AI nechtěl. Takže prd.

Ani jakej zvuk mají nevíme.

Na konci Sázavy stojí ubrečenej slon.

Odvážně jsme se vrhli po neznačené cestě blízko řeky, ale kromě smradu z tlející mrtvoly jsme tu nic zásadního nenašli, jen cesta zpět na cyklostezku byla poněkud náročnější. Hodně kopřiv a pár komárů.

Viadukt na trase Žďár nad Sázavou - Přibyslav.

Do příkrejch svahů je zaříznutá krásná cyklostezka. Je víc oblíbena běžci než cyklisty.

Vypadá to tu docela divoce, ale asfalt na cyklostezce vás udrží v civilizaci.

Svačinářka varovala, že tu žádná hospoda po cestě není, tak odpočíváme tak trochu nasucho.

Olina a Gábi už toho mají plný kecky. Lehly si symbolicky ke křížku.

Olinu bolí achilovka.

Sázava.

Lávky přes Sázavu tu mají hezky očíslované, aby v tom nebyl bordel.

Honza mě vyfotil na lávce, podle které napsal Kurt Vonnegut, americký spisovatel, slavnou knihu Lávka číslo pět. A nebo že by to byla Jatka číslo pět? No, to je vlastně jedno.

U lávky číslo 4 odbočujeme do kopce do vesnice, kde na nás čeká nocleh.

To už je Kaple Nanebevzetí Panny Marie v Nových Dvorech. Zleva kaple je pomník rudoarmějce (blíž) a zprava (dál) Památník obětem první světové války.

Vypadá to na déšť, ale jen takovej nijakej. Vesnice je liduprázdná.

Jen veselej dřevěnej bejk z nás radostí skotačí. Hospody by tu měly být dvě, ale jedna je ještě zavřená a ta druhá je zatím daleko. Ladys telefonuje kvůli ubytování, protože jsme přišli dřív, než jsme vyhrožovali. Jednota zavřená, máme žízeň.

Pan penzioner dorazil a ubytoval nás. Nutí nás, abychom se vyzouvali do fuseklí a zkoušel na nás nějaké další poplatky, ale Ladys ho celkem elegantně usměrnil, takže na nás ani nebyl nasranej. Večer jsme se vydali na úplnej konec Novejch Dvorů do hospody Penzion Starý dvůr, kde jsme si dali dobrou večeři a několik dobrejch piv. Honza s Ladysem se v penzionu čuměli na fotbal a pak šli ještě na pivo do té druhé hospody, spíš to byl takovej místní štamgastskej truc-hostinec. Jdeme spát.