Expedice Tři prameny
(sedmý den putování)

Jsme na cestě již celej týden. Ten dnešní den je kulturně poněkud nabobtnalý, tak mi snad prominete, že je i tohle vydání prasete přebujelé. Kdo za to může? Nebuďte slušnej! Řekněte jméno! Santini.

Měli jsme na noc jednu chatku se dvěma pokojema. Snídaně není na vidličku, ale místní automat na kafe naše dámy úplně vydojily.

Pilská nádrž se pomaličku probouzí.

Míříme do Žďáru nad naší Sázavou a odhlasovali jsme si i návštěvu Santiniho klenotu na Zelené hoře.

Kvůli takovej plivajzníkům třeba na Islandu dělají obchvaty dálnic. Jen aby je nenasrali. Tenhle nasranej není, protože dálnice jsou daleko.

Sázava.

Do Žďáru to není daleko.

Santiniho ulice.

Nakoukli jsme i do areálu místního zámku. Byl založenej asi v roce 1252. O 700 let dřív, než jsem spatřil světlo světa. Ten jelen bude asi o hodně mladší.

Bývalej cisterciáckej klášter ze 13. století, byl barokně upravenej za přispění geniálního architekta Jana Blažeje Santini-Aichla.

Se zámkem sousedí těsně i bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše.

Původně gotický, barokně přestavěný kostel za účasti J. Santiniho, který je součástí bývalého cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie. V roce 2009 byl kostel povýšen na baziliku minor. Inventář je vrcholně barokní.

Furt tu je potřeba šůrovat okna, protože mouchám je to úplně jedno, kdo to přestavoval a jak byl slavnej. Zámek v současntosti patří, myslím, rodině Kinských.

Konvetnský rybník a za ním v pozadí zadek baziliky.

Naším dnešním kulturním počinem je návštěva poutního kostela svatýho Jana Nepomuckýho na Zelené hoře.

Santini si vybral parádní místo pro ten svůj architektonickej skvost.

Už když se plahočíte po schodech k tomu areálu, je vám jasný, že jde o naprostej unikát.

Nějakej historickej strom. Fotka je poskládaná asi z pěti fotek. Buk lesní.
Výška 23 metrů a obvod skoro 4 metry.

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře byl na seznam UNESCO zapsán v roce 1994.
Byl postaven ve slohu barokní gotiky. Stavba poutního kostela probíhala v letech 1719–1722 na náklad opata zdejšího cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce. V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Do nedávné doby byla stavba obklopena vysokým borovým lesem, který však byl odstraněn, aby bylo na kostel, tak jako původně, vidět i z velké dálky.
Jedná se o nejoriginálnější dílo českého architekta s italskými předky Jana Blažeje Santiniho-Aichla.

Okolo kostela vede speciální chodba - deseticípý ambit.

Kousek původního dřeva.

Kousek původní výzdoby. Restaurátoři se tu dost vyřádili a byli na sebe dost přísní a drželi se při zdi.

Kousek původních dveří a kousek původního rozmazanýho Honzy.

Když pozoruju detaily a Santiniho vychytávky, mám velký podezření, že od něho španělskej genius Gaudí tak trochu opisoval.

Santini, geniální architekt, zde zhmotnil svou vizi kostela jako symbolu nebeskýho Jeruzaléma. Každej detail stavby, od půdorysu ve tvaru pěticípý hvězdy až po složitý ornamenty, nese nějakej symbolickej význam. Ale nejsem expert, tak v tom plavu.

Třeba takový vokno.

Ten ambit je desticípej a střídá se tu na deseti vrcholech se střídá vždy brána a kaple. Tedy pět bran a pět kaplí. Na střechách bran jsou sochy představující pět ctností.

Víra - žena s dalekohledem v ruce namířenej na Polárku, jakože směr je pevně danej a věřím, že je správnej. Další sochy, co se zachovaly jsou ještě Zdrženlivost, žena opásaná řetězy, pak za kostelem je Čistota, ženská co se meje žínkou. Poslední dvě ctnosti Síla a Mlčenlivost byly zničený při obrovským požáru v roce 1784 a protože se přesně neví, jak vypadaly, tak nebyly ani zrekonstruovaný.

Ten strašnej požár přitom vznikl dole pod Zelenou horou v kuchy patřící klášteru. Chytl nějakej omastek a následnej požár se kvůli větru rozšířil až sem.

Po zničujícím požáru bylo rozhodnuto, že se to celý zbourá, že na to církev žádný prachy nedá, ale mnich Bonifác Procházka vyjednal dohodu, že když se objekt změní z poutního na hřbitovní, tak si to můžou za vlastní prachy ze sbírek opravit, což se podařilo. Bylo tu pochováno asi pět tisíc zemřelých za dvě stě let. Když se jednalo o zapsání památky do seznamu UNESCO, bylo jednou z podmínek, že se to vrátí co nejvíc do původního stavu, takže bylo potřeba vyřešit náhrobky a a hroby. Rodiny dostaly dvacet let na rozmyšlenou jestli tam svý mrtvý nechají. Půlka lidí pozůstatky ponechala v zemi bez označení. Proto je i nadále celý areál považovaný za místo pietní a proto sem nepouštějí psy. Jen dvě zásadní osobnosti, které se o toto poutní místo přičinili - mnich Bonifác Procházka a kněz Matěj Sychra tu mají náhrobky přiznané, ostatní ostatky jsou bez náhrobků. Do seznamu UNESCO se dostal objekt v roce 1994.

Konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Dobře tak ukazuje způsob, kterým Santini obvykle konstruoval své stavby prakticky pouze za použití kružítka, přičemž budoval celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla násobky základního modulu stavby.

Používal přitom určitých číslic, které mají ikonografický význam. V jeho stavbách se proto často objevují čísla tři, pět, sedm, dvanáct atp. Na Zelené hoře je to vedle čísla pět ještě číslo tři, které je poukazem na Boží Trojici, a potom ve formě hvězd číslo šest, které je odkazem mariánským, mj. proto, že Nepomuk byl chápán i jako obzvláštní ctitel Panny Marie. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela pak buduje vertikálu jako určitý symbolický poukaz. Tato vertikála totiž nutně táhne pohled návštěvníků vzhůru k nebi.

Zpovědnice a vysavač hříchů.

Všude visí samí pozlacení andělé.

Kazatelna.

Typická Santiniho dlažba. A zase tu máme číslo 5.

Gotika.

A baroko.

Máme výbornýho průvodce, kterej nám toho tolik zajímavýho prozradil, že jsem to skoro všecko úspěšně zapomněl.

A nebo zase jiný vokno.

Vevnitř bude asi nějakej ostatek, hádal bych. Třeba nehet nebo tak něco.

Hlavní oltář.

Číslo šest.

Původně jsem si myslel, že to je hra světel a barevnejch skel.

Ale možná to na tu podlahu malujou každej den znova.

První a druhá galerie.

Hejno andělů.

Já vím, sliboval jsem si, že o tomhle skvostu udělám samostatný prase a nastuduju co nejvíc informací, ale jako obvykle, skutek utek. Třeba se mi to jednou podaří splnit.

Když dostaneš diplom a nevíš za co.

Hlavní oltář.

A zase jiný vokno. Tihle ADHD géniové neudrží myšlenku ani směr a jedou tryskovou rychlostí furt vpřed.

Náš kastelán, nebo spíš kostelán.

Okno.

Typická Santiniho hvězda.

Na předních sedadlech jsou kopie původních nákresů a poznámek a taky nějaký vyšisovaný fotky, jak se kostel renovoval.

Hroby musely být postupně odstraněny.

Půdorys kostela.

Půdorys celýho objektu.

Santini byl fascinovanej kružnicema.

Původně šlo o hřbitovní kostel. Všude samej hrob, ale dnes tu jsou symbolicky zachovány jen dva.

Leteckej pohled na celej objekt.

Krásná liturgická kniha.

Santini měl být původně kameníkem, ale protože byl chromej, dal se na architekturu. Stejně jako později Gaudí maloval na papír svoje představy, které často vypadaly nerealizovatelně. Papír totiž snese všechno.

Třeba to je jen obrovskej popelník.

Zdivočelý Santini v plné parádě.

Jedna z pěti kaplí v ambitu. Kaple v sobě ukrývají zvony.

Kolem kostela byl vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy kaplí původně vrcholily pěti pylony, které opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby a k ochraně poutníků před nepřízní počasí. Nejen samotný kostel, ale i tento prstenec ambitů svým architektonickým řešením jasně dokládá Santiniho obrovskou architektonickou a tvůrčí potenci.

Toto není původní výzdoba, ale je velmi citlivě zrestaurovaná z dostupných podkladů a odhalených detailů.

Interiér ambitové kaple. Červené omítce se tu říkalo Rubínový klenot krajiny.

Exkurze skončila. Máme hlad a Honza slíbil nějakou dobrou hospodu.

Tento most si pamatuju, když jsem tudy jel na kole z Prahy do Brna.

Barokní kamenný most byl postaven přes Stržský potok v 1. polovině 18. století z iniciativy místního kláštera. Nahradil původní dřevěný most, byl inspirován Karlovým mostem v Praze. V roce 1761 nechal most ozdobit osmi sochami opat Bernard Hennet. Jedná se o sochy sv. Benedikta, sv. Mikuláše, sv. Jana, sv. Cyrila, sv. Bernarda, sv. Vojtěcha, sv. Pavla a sv. Metoděje.

V roce 2008 byla provedena celková rekonstrukce mostu, sochy byly nahrazeny kopiemi. Originály jsou umístěny na Dolním hřbitově.

Asi socha zbytku stromu. Kecám.

Našli jsme hospodu, má bejt vyhlášená. A je, jídlo výborný a pivo taky.

Čekání na velký prachy.

Náměstí ve Žďáru nad Sázavou.

Překvapivě udržovaný fasády.

Chtěl se s nima dohodnout, kovboj, ale daly mu obě košem.

Půlky žen.

Vinárna pana Chaplina.

A Modiglianiho rozvodna.

To už je zase naše Sázava.

Odpolední venčení psa.

A jeho socha.

Ve Žďáru oblíkají i kytky, když je jim zima.

Prošli jsme Žďárem a míříme k Nejdku a je vedro.

Chtělo by to pivo, ale o hospody je tu trochu nouze.

Dřevěnej kůň.

Zachránila nás restaurace na Ranči.

Zrzavá kočka hlídá Ladysovi batoh.

Prase Zuzanka.

Dlouho jsme netušili, proč mívají koni na hlavách tuhle masku. Prej kvůli hovadům. Když ji mají, jsou klidní a v pohodě.

Kamennej most přes Sázavu v Dolních Hamrech.

Jdeme lesem po krásné rovné cestě. Původně tudy vedla nějaká důlní jednokolejka, jestli si to nepletu.

A je to tady. V Penny jsme si koupili rum Republika, tak ho musíme ochutnat.

Cítíme v kostech, že cíl už je blízko.

Poslední šutr a penzion je tu.

Dnešní noc strávíme v penzionu Najdek. Je pěknej a pohodlnej, dobře tu vaří, a když byste chtěli v televizi fotbal, paní domu vám ráda televizi zapne, ale vám to nedovolí, protože jak říkala: "Von to každej jen rozdrbe a já to musím znova ladit." Večer jsme ještě oslavili zprávu, že Boris kromě toho, že úspěšně odmaturoval, tak se dostal i na vejšku.