Okolo Bali 2024
( Díl 2 – Agung, Jáva)

Ráno zahajujeme brzkým vstáváním a balením na dvoudenní trek, jenže v kuchyni je mrtvo. Přestože to měl napsané na lístku spolu s výběrem snídaně, spletl si šéf penzionu Kampoeng sedmičku s devítkou a v klidu zametal opadaná kvítka plumérií z chodníčků kolem bazénků s žábami, které v průběhu noci obstarávaly kvákací koncert. Zpoždění nakonec není velké, ale příhoda krásně dokládá, jací jsou zde mnozí bezstarostní popletové. Naštěstí se to netýká řidičů, kteří přijíždějí včas.

Cestou máme zastávku v restauraci, z terasy si můžeme náš cíl Gunung Agung vyfotit přes rýžová pole s vrcholem zčásti skrytým v mracích.

Výchozím bodem treku je Pura Pengubengan nad městem Besakih, docela důležité hinduistické náboženské místo. Dovnitř chrámu tentokrát nepůjdeme, nejenže nemáme sarong, ale ani čas. Máme dva průvodce (jména měli, ale já je zapomněl) a několik (čtyři?) dalších lidí obstarávajících stany a jídlo. Čeká nás výstup z 1170 na 2370 metrů nad mořem (podle stopaře na mapách cé zet), což je na 5 kilometrech vzdálenosti při dusných teplotách blížících se třicítce docela přísné. A to ještě nevíme, že v docela dlouhých úsecích je stoupání pokryté drobnými oválnými kamínky fungujícími na ušlapaném podkladu jako valivé ložisko.

Nakonec se ještě dlouho před setměním dostaneme do tábora, kde máme nachystané tři stany a večeři. Na úzkém hřebeni, nebo spíš žebru, je tady namačkáno mnoho stanů a lidí, ani tu není žádné místo na záchod, protože odbočení z cesty znamená s trochou nadsázky pád do hlubiny. On to člověk ještě v zarostlé části svahu nevnímá, jen místy se diví, že po obou stranách úzké cesty je hluboká strž, na jejíž dno není pomalu vidět. Inu sopka. Možná bude lepší zítra ráno ve tmě nevidět, kudy cesta k vrcholu vede.
Se západem slunce se odspodu zvedají husté kupovité mraky. Vypadá to náramně, ale ještě netušíme, co to zřejmě během noci přinese. Zatímco jsme fotili mračna, odpočíval Petr ve stanu na karimatce a vážně byl přesvědčen, že cítil opakovaně lehké chvění. Nedokázal rozlišit, jestli se jednalo o seismické nebo vulkanické otřesy. Bez komentáře.
Všichni mají v plánu vstávat v hluboké noci, aby se na svítání dostali na vrchol. Věkový průměr mimo naši skupinu určitě nepřekračuje třicítku. Mám dojem, že mládež prokecala celou noc, někteří si zpívali a ještě dobrou půlhodinu se nejspíš průvodci z různě rozložených táborů po svahu domlouvali na dálku řvaním snadno zaměnitelným s vražděním.

Na tomto místě stojí za to něco si napsat o Agungu. Je to nejvyšší a zároveň nejposvátnější vrchol ostrova Bali pro místní hinduistické obyvatelstvo. Správná výška je 3142 metrů (plus mínus). Občas udávaný údaj 3031 metrů nad mořem se týká místa na okraji kráteru, k němuž vede jiná výstupová trasa. Některé zdroje uvádějí překlad Hora Matka. Gunung je samozřejmě hora (jiným výrazem pro horský vrchol je puncak), ale překlad slova Agung jsem při běžném pátrání neobjevil. Matka se však řekne ibu. Zajímavé je, že údajně místní věří, že sopka je místem odpočinku jejich předků a obyvatelé v okolí staví domy tak, aby byly obrácené k sopce. Někteří prý neusnou, jestliže nemají směrem k sopce otočenou hlavu.
Je pravda, že Agung soptí s delšími pauzami pravidelně a někdy i hodně. Sopečná aktivita je popisována například v letech 1710–11, pak čtyřikrát v 19. století. Erupce mezi roky 1963 a 1964 odpovídala na indexu vulkanické aktivity stupni VEI 5. Objem vyvrhnuté lávy tehdy přesáhl 10 miliónů metrů krychlových, objem tefry byl dokonce desetkrát vyšší. Tefra je všeobecný název pro pyroklastika všeho druhu. Pyroklastika vznikají spadem vulkanického popela, lapil, pum a bloků, které byly uvolněny ze sopky při erupci. Vyvrženo bylo také množství sopečných plynů, ze kterých vzniklo okolo 16 až 30 megatun aerosolu kyseliny sírové. Důsledkem erupcí byly i oběti na životech, údajně zemřelo více než tisíc lidí. V září 2017 se sopka začala opětovně probouzet. Preventivně byly z jejího okolí evakuovány tisíce lidí. K několika erupcím sopky došlo na konci listopadu 2017. Erupční sloupec vystoupal do výšky přes 6 kilometrů. Konec erupce nastal v červnu 2019 a její síla dosáhla VEI 3, kdy je vyvrženo do 10 miliónů metrů krychlových materiálu (podle stupnice síly sopečných výbuchů VEI ´Volcanic Explosivity Index´, která je osmibodová; zdroj: Jan Antonín Novák, "Smrtící sopky", Nakladatelství XYZ, Praha, 2011).
Po napůl probdělé noci není budíček ve 2:45 nic příjemného, start by měl být ve 3:00. Mží, tak budeme chvíli čekat. Oblékáme se a obouváme, chybí mi bota, ve zmatku a stísněném prostoru stanu si jí obula Alena. Líbilo se jí, jak se ta pohorka nazula snadno, i když velikostí bot se k sobě postupně přibližujeme.
Namísto zlepšení přechází mžení do regulérního deště. Do našeho stanu začíná zlehka zatékat. Nedá se nic dělat než vyrazit a doufat, že vylezeme nad mraky a pršení přestane. Kombinace dioptrických brýlí, usilovného dýchání ve vlhkém vzduchu a svícení čelovkou v dešti na blátivou cestu není optimální. Chvílemi jdu skoro poslepu. Pršení neustává, střídají se hutné přepršky s chvilkovými úlevami. Čím jsme výš, tím víc fouká vítr. Dostáváme se do skalnatého úseku, kde hůlky spíš překážejí. Někteří začínáme pociťovat marnost našeho úsilí. Skupina se dělí, tři obracíme asi 400 metrů pod vrcholem, dolů nás doprovází jeden z průvodců. Zbylí tři hrdinové, Jana, Ilona a Petr, se zakousli a dali to až na vrchol. Cestou míjeli skupinky zoufalých turistů v pláštěnkách posedávajících po zemi. Že jsou na vrcholu poznali podle cedulky a toho, že cesta výš už nevedla. Odměnou jim byl nulový výhled a důkladné promočení v silném větru nehledě na to, jaký sloupec mělo vydržet oblečení. Petr utopil mobil v kapse, s ním si pak v dalších dnech užil řadu zábavných historek. Vrcholové fotky uveřejňuji s laskavým svolením autorů. Je vidět, že tam přelidněno nebylo.

Všichni jsme se pak vlastně ještě ráno sešli v promočeném (eufemismus) základním táboře a shodli se na tom, že už jsme zažili povedenější výlet. A to jsme ještě netušili, jaký dopad bude mít výstup a sestup na nepříliš rozchozené stehenní svalstvo v následujících několika dnech, kdy i dva schody byly považovány za těžkou překážku.

Od agentury jsme měli ještě oběd v té restauraci, kde jsme si horu fotili včera. Už je zase sluníčko, kaloň zavěšený hlavou dolů před vchodem do restaurace vypadá, že spí zahalený do svého koženého kabátku, jen co mu ale nabídnou k jídlu něco ovocného, ožije. Že saje krev je pověra.

Když jsme potkávali špinavé a unavené lidi vracející se z treku, nemysleli jsme si ani na chvíli, že budeme vypadat stejně. Navíc jsme měli většinu věcí mokrých. Zachránila nás prádelna v sousedství penzionu, protože do rána nejen vyprala, usušila, ale i navoněla. Po návratu a poslední noci v Kampoengu pokračujeme k severnímu pobřeží Bali odpočinkově přes chrámový komplex Pura Ulun Danu Beratan nebo zkráceně Pura Bratan. Jedná se o hlavní hinduistický šajvitský chrám na Bali v Indonésii. Jestli jsem správně pochopil význam slova šajvitský, znamená to, že je zasvěcený Pánu Šivovi. Beratan je jezero v horách nedaleko Bedugulu. Pura znamená chrám nebo překvapivě také předstírání ve spojení ´berpura-pura´. Nejmenovaný překladač nabízí podivné příklady zabudované do vět: "Předstíráním nemoci se Amnonovi podařilo Tamar donutit, aby přišla k němu domů a uvařila mu, a potom ji znásilnil". Jiný, stejně pochybný: "Jsme jen zpola oblečené, předstíráme, že nás kluci nemůžou vidět". Z toho plyne poučení, že se příště raději jakýmkoli překladům vyhnu.

Možná vyhnu, možná nevyhnu, určitě se nevyhnu legendě spojenou s Danu Beratan, jak jí popisuje text doprovázející několik desítek metrů barevného reliéfu na jedné ze zdí v areálu.
Ve zkrácené verzi bylo, nebylo. Říká se, že kdysi dávno, v době kočovného způsobu života, existovala skupina lidí, kteří našli velmi rozsáhlou plochu půdy, na níž se usadili a začali farmařit. Pěstovali rýži a další plodiny pro svou každodenní potřebu. Půda byla velmi úrodná a sklizeň bohatá. A teď to začne být dramatické a zároveň nejasné. Vše se točí okolo nepřeložitelného slova glanggang použitého ve spojení ´jsou zvyklí zapíchnout glanggang do země´, dále ´... ale rýžová pole, která glanggang do země, narazila na podzemní zásoby vody, jejíž hladina pak stále rostla až proměnila pole v rozsáhlé jezero´. O mnoho let později jeden král meditoval u hory Mangu nad jezerem. Ve své meditaci uviděl zlatožluté světlo na okraji jezera. I nařídil postavit chrám na břehu jako vděčnost Bohu Všemohoucímu. Tento chrám dnes známe jako chrám Ulun Danu Beratan, místo uctívání Dewi Danu, bohyně prosperity a plodnosti. A posvátný žlutý bambus, který roste jižně od chrámu, je považován za vyrostlý z rýže glanggang. No ale ten reliéf je fakt hezký.

V areálu se s námi loučí zase jedna kouřící hora, chobotnatec a obří papoušek.

Krátká zastávka, vlastně jsem ani nevěděl proč. Zaparkovali jsme, zaplatili drobné vstupné v takové budce, vypadalo to na nějakou zahradu. Jenže stezka vedla k asfaltové cestě a ta vedla k takové té vertikálně dělené bráně. Candi bentar, neboli balijské dělené brány, jsou tradičně stavěné v chrámech, kde vymezují práh mezi vnější lidskou říší a vnitřní svatyní bohů. My jsme k jedné z nich byli vysláni s komentářem: "Budete si ale muset počkat". Rozluštění: Je to brána (ikonická, jak je dnes moderní říkat), ve které se tady žádá o ruku! Na to se stojí fronta, pořadové lístky vydává služba u stolku vpravo. Bránu má pak každý pár na chvíli jen pro sebe, aby mohly vzniknout fotky nerušené čumily a jinými škodiči. Protože z naší výpravy nikdo zatím žádat o ruku neplánoval, vyfotili jsme si bránu z dálky a zmizeli. Popis této události trval možná déle než vlastní pobyt.

Restaurace v zatáčce u vodopádů Munduk nabízí bezkonkurenčně nejlepší mangový džus, jaký jsme dosud pili. A suší tu hřebíček.

Další ze vzdušných ubytování u severního pobřeží Bali (když už jsem si poznamenal, jak se to tady jmenuje, tak to sem napíšu: Taman Dewi Sri Villa v obci Permuteran) zahrnuje jak bazén, tak zahradu s nádherně rostoucími a kvetoucími rostlinami.

Připozdívá se, tak je nejvyšší čas podívat se konečně k moři. Koupání je tady spíš z povinnosti, z písku místy vystupují ostré lávové kameny, restaurace ale nemá chybu. I tradiční tanec, ovšem jen ve skromnějším obsazení a s reprodukovanou hudbou, také byl.

Jelikož Petr na Agungu "utopil" mobil pod nepromokavou bundou, je třeba ho opravit, protože pro Petra rekreace znamená zároveň udržovat trvalý kontakt s několika stavbami v Česku, navíc nyní aktuálně ohroženými povodněmi. Vyhledali s Ilonou na internetu nejbližší opravny mobilů, vypůjčili motorku a odvážně vyjeli do terénu. Mise dopadla tak napůl. Dojeli bez nehody, ale opravit mobil jim nikdo schopen nebyl.

Ráno ještě zpátky do zahrádky, palma Carpentaria (nezaměňovat s datlovou) a něco, co produkuje asi bavlnu, ovšem je to strom.

Jsme u trajektu mezi ostrovem Bali a Jávou. Na mapě je to kousek, ale provoz je tu hustý, terminál rozlehlý a uniformovaný personál neinformovaný. Takže správné nástupní místo nalézáme až na několikátý pokus. Na lodi je to príma, rozhledy, bufet, a tak.

A teď se vracím k tomu, co je na Jávě s časem jinak. Jinak je časové pásmo. Jak jsem psal, že v 6 ráno to vyleze a v 6 večer zapadne, tak tady je to formálně o hodinu dřív. Na fotce jsou vidět dvoje hodiny úplně vlevo a úplně vpravo. Že se údaje neliší přesně o hodinu, je důsledkem místní zvýšené míry tolerance a nadhledu nad realitou.

Z lodě rovnou na vlak Blambangan Ekspres, správné nástupiště zase až na druhý pokus, ten první byl na nákladovém nádraží. U pokladny s lístky jsme nemile zaskočeni tím, že cena jízdenek koupených těsně před odjezdem není 55 tisíc babek, ale několikanásobně víc. Dorostenec za přepážkou nám to vysvětloval opět s odzbrojujícím úsměvem, jako, že je to přece ohromná zábava, že se tím nemáme trápit. Že přepážky a pokladny jsou označené nápisem ´loket´ jsme si už opakovaně všimli, co znamená RUSAK na elektrické zásuvce, zatím nevíme. Z vlaku můžeme sledovat nekonečná rýžová pole s několika třítisícovými sopkami v pozadí až na konečnou, kam směřujeme. Indonésie je spolu s Bangladéšem třetím až čtvrtým největším producentem rýže na světě po Číně a Indii.

Z Probolingga v blízkosti moře už za tmy stoupáme dodávkou nevalné kvality do střediska Cemoro Lawang na dvě noci na okraji kráteru. V určité chvíli ale pochybujeme, že se na kótu 2200 metrů vůbec vyhrabeme, když již na úpatí kopce bylo nutné doplnit chladič ze zásob naší pitné vody. Nakonec jsme se úspěšně dostali až k ubytování u sochy, která s nataženou rukou zřejmě čeká na štafetový kolík, v horším případě na úplatek.

Uvidíme ráno za světla, co vlastně má socha za lubem a hlavě se těšíme na Bromo.

Text i foto: Honza Kurka