Okolo Bali 2024
( Díl 5 – Rinjani)

Na fotkách je večer a ráno pod sopkou Rinjani na terase hotelu Rinjani Golden v obci Sukadana Senaru. Vrchol hory je špička úplně vlevo.

Kdyby se měly probírat všechny významné sopky Indonésie a blízkého okolí, nestačilo by na to ani několik dílů viditelného prasete (VP). Vyberu tedy jen známá jména z těch děsivých. Zdrojem jsou: Seznam velkých sopečných erupcí z wikipedie a kniha Jana Antonína Nováka „Smrtící sopky“ z roku 2011. Nejdřív ale Fr. Hellwald: „Jádrem hollandských osad jest veliký ostrov Java, Kandii podobný, pravý to ráj, jímž táhne se po celé délce ostrovské, ze západu k východu, 45 mohutných trachytových sopek. Sopky tyto, z nichž mnohé výše 3000 m. se dopínají, jsou po výtce dosud činny a začasté působí hroznou zpoustu ve svém okolí. Nejvyšší z nich Semiru čili Sameru má výše 3730 m.; z nejčinnějších jest Merapi. Na úpatí sopek vyvěrají početné teplice, v rovinách pak vypínají se četné sopky bahnivé“. Nyní měří Gunung Semeru 3676 metrů.
V Indonésii se stýkají čtyři tektonické desky: eurasijská, pacifická, australská a filipínská. Desky se vzájemně pohybují. V blízkosti těchto hranic se nejčastěji objevují zemětřesení a vulkanická aktivita. Připomínám, že intenzita erupce se primárně hodnotí podle množství vyvrženého materiálu indexem VEI od 0 do 8. Například u stupně VEI 5 se počítá s vyvržením 1 až 10 kilometrů krychlových materiálu, přičemž každý vyšší představuje desetinásobek uvedeného objemu. Už sama představa kilometru krychlového je obtížná, to je na čtvercové ploše 10 krát 10 kilometrů vrstva 10 metrů.
Celosvětový aktuální přehled o všech sopkách je možné sledovat na
https://volcano.si.edu/
Agung (známe z Dílu 2) leží na severu ostrova Bali. Rok 1963, VEI 5. Jedna z nejničivějších erupcí v indonéské historii. Vulkán vyvolal pyroklastické proudy, které zabily odhadem 1100 až 1500 lidí.
Krakatoa (známá notoricky) leží v Sundském průlivu mezi Sumatrou a Jávou. Rok 1883, VEI 6. Jedna z nejbouřlivějších a nejslavnějších sopečných erupcí v lidských dějinách. V době před erupcí dosahovala sopka výšky necelých 800 metrů. Vlastní erupci doprovázely téměř 40 m vysoké vlny tsunami, které si vyžádaly 36 tisíc obětí. Okolní pobřeží devastovaly mohutné pyroklastické proudy, které bez potíží překonaly 40 kilometrů vodní plochy rozdělující pevninu a sopečné souostroví. Erupce skončila čtyřmi gigantickými explozemi, z nichž ta třetí vygenerovala nejhlasitější zaznamenaný zvuk na Zemi. Slyšet byl až na druhém konci Indického oceánu, 4800 km daleko. Tlaková vlna sedmkrát obletěla zeměkouli. Průměrná teplota na Zemi klesla na několik let o více než 1 °C a sopečný popel následně způsoboval po celé planetě rudé západy slunce.
Tambora (leží na severu ostrova Sumbawa, propluli jsme kolem ní během druhé noci na lodi – Díl 4). Rok 1815, jedná se o poslední známou erupci síly VEI 7. Tambora tehdy vyvrhla asi 150 kilometrů krychlových pyroklastik a sopečný mrak dosáhl výšky 44 kilometry. Popela bylo prý tolik, že v okruhu 65 kilometrů se pod jeho tíhou propadaly střechy domů a v okruhu 80 kilometrů údajně zahynulo vše živé. V důsledku výbuchu, zapříčiněných hladomorů a nemocí zemřelo asi 92 tisíc osob. Erupce vyvolala velmi silné ochlazení klimatu, následující rok 1816 je označován jako rok bez léta.
Rinjani (sem právě směřujeme). Rok 1257, VEI 7. Výška sloupce kouře byla 43 kilometry, a objem pyroklastických sedimentů byl až 100 krychlových kilometrů. Erupce vyvrhla 150 milionů tun oxidu siřičitého. Tato a několik následných erupcí měly v dlouhodobém horizontu přispět ke chladnější epizodě na severní polokouli, takzvané malé době ledové. Poslední velké erupce sopky proběhly v letech 2009, 2010 a 2015-2016. Tehdy mezi říjnem 2015 a zářím 2016 dosáhly sloupce popela výšky až 10 kilometrů a lávové proudy z kužele Barujari dosáhly až do jezera Segara Anak uvnitř kaldery. Po zklidnění pak menší exploze 27. září 2016 uvěznila trekaře na svazích a vyvolala vyhlášení poplachu 2. stupně. Od roku 2016 nejsou hlášené další aktivity.
Stratovulkán Rinjani je dominantou severní části ostrova Lombok. Dosahuje nadmořské výšky 3726 m a je druhou nejvyšší sopkou (ne horou) Indonésie po Kerinci na Sumatře (3805 m). Ostrov je Lombockým průlivem oddělen od ostrova Bali na západě a průlivem Alas od Sumbawy na východě. Rozloha ostrova je necelých 5 tisíc kilometrů čtverečních. Většinu z třímilionové populace tvoří muslimští Sasakové, na ostrově dále žije asi 300 tisíc Balijců, kteří jsou vyznavači hinduismu.
Dorazili jsme na Lombok po čtyřdenní plavbě z Floresu s cílem vystoupit na Rinjani, pokud možno za příjemnějších podmínek, než vládly před 10 dny na Agungu. Předvečerní slejvák ale příliš optimismu nevyvolal. Ani výškově se o žádnou úlevu jednat nebude, spíš naopak. Naše výprava se rozrostla o dva členy. Protože jsme se už na lodi dohodli s agenturou Travelwise a přidali se Ion a Julia. Ion je temperamentní Bask, který stále rychle mluví a rychle se naštve. Naše holky se divily, přestože je docela fešák, že to s ním sympatická Julia vydrží.
Odkládáme část věcí do depozitu a začínáme ráno u zmíněného hotelu. Protože naše ubytování je na sestupové části trasy třídenního treku (plán), musíme nejdříve přejet k registraci vstupu do parku. Nasedneme na korbu náklaďáku, pracně se srovnáme a po 100 metrech vysedáme k povinné lékařské prohlídce. Dost typická situace pro místní (ne)uvažování, pro všechny by bylo jednodušší si k prohlídce dojít pěšky. Měří se teplota, tlak a místo rosného bodu obsah kyslíku v krvi. Po vlně kovidu už všichni víme, o co se jedná. Registrační kancelář je v Sajangu u sochy obřího česneku naproti mešitě.

Náš hlavní průvodce se jmenuje Darius, zkráceně Dar. A je to fakt dáreček, hodný, milý, ale ta organizace mu zpočátku moc nejde. Přestože jsme se dostavili někde v průběhu hlavní vlny, k přepážce (indonésky loket) jsme se dostali úplně poslední, i po velké čínské skupině, která prokazatelně přibyla až po nás. Ve volném čase si můžeme detailně prohlížet trasy po modelu hory, které si plánujeme, a bavit se tím, jak úředník neúnavně vyvolává jména osob, které se mají ke kontrole u okénka dostavit. Myslím, že se takhle v nejvyšší kanadsko-americké hokejové lize představují hráči základních sestav, kteří pak ve světlech reflektorů a za burácení fanoušků vyjíždějí na led.

Konečně na trase. Čeká nás dnes stoupání 1600 metrů, proto nás to zdržování u registrace trochu nervovalo, ale do tmy je času dost. Stejnou cestou stoupají i nosiči. Jejich klasická výbava jsou boty vietnamky a zvláštní přepravní zavazadlo sestávající z kulatého pleteného koše zavěšeného na jednom konci bambusové nebo jiné tyče, přičemž na opačném konci tyče jsou volně připevněné batohy, plastové pytle či jiné potřebnosti. Z informační tabule je viditelné, že k dnešnímu cíli (The Crater Rim) nám z tohoto místa schází 5,3 kilometru. Z další fotky je pak vidět, že náš Dar je opravdový mistr ve ergonomickém přenášení batohu na zádech.

Hlavní odpočinkové a obědové místo, kde někteří pohodlnější turisté končí tu část svého výstupu, kdy sedí v sedle spolujezdce na terénním motocyklu, ale kde se hlavně vaří na zemi z donesených zásob. Místo je předurčené přítomností vodního pramene (druhá fotka). Je málo uvěřitelné, že v těchto podmínkách může vzniknout kompletní hlavní chod i s jedlou ozdobou v podobě motýla s tykadly. Jako dezert se podává krájený meloun a ananas. O zbytky je postaráno.

Odpolední přeháňky nosiče nerozhodí, k zakrytí nákladu využijí univerzální přehoz sloužící rovněž jako podložka při modlení.

Od úpatí není profil výstupu příliš pestrý. Terén je jen o málo příjemnější než na Agungu a pozvolna se blížíme k dnešnímu cíli na okraji kaldery ve výšce 2600 metrů nad mořem. Vrchol se zdá být blízko a cesta k němu jako široká dálnice. Nic z toho není pravda.

Na místě noclehu nás dnes nečekají postavené stany, ty si musíme vztyčit zčásti svépomocí. Snadno tak například zjistíme, že u našeho stanu nefunguje ani jeden ze tří vchodových zipů, nebo že v horní části tropika zeje otvor. Pršet prý nebude.

Kdo tvrdil, že v kempu nebude obchod, se spletl. Vzadu vlevo na první fotce dokonce vyčuhuje červený přístřešek medicinské pomoci. Někteří by ale rádi vyhledali mnohem akutnější pomoc v podobě kadibudkové zástěny, kterou se s obtížemi snaží sestavit a ukotvit dvojice našich pomocníků na třetí fotce.

V atmosféře neustále se měnících výhledů podle momentálního pohybu nízké oblačnosti v kaldeře, za dohledu dronu, zbývá před spaním vyřešit jednu zásadní otázku. Kdo se odhodlá zítra hodně časně vstát a zkusit si 1100 metrů převýšení cestou na vrchol. Vypadá to, že kromě španělské dvojice to bude jen Ilona se mnou. Ještě poznámka k poslední fotce, která dokumentuje další užitečné využití přepravního prostředku místních nosičů, tj. jako stanová podpěra (zdráhám se napsat tyč).

Vstává se opravdu ve 2:00. Sendvič, čaj a do práce. Je naštěstí jasno, ale tudíž chladno. Linie světel na viditelné části hřebene ukazuje, že vážných zájemců o vrchol za svítání je opravdu dostatek. Moje strategie oblečení, která počítala s tím, že budu brzy moci přesunout svrchní bundu do batohu, se zatraceně zmýlila. S rostoucí výškou na otevřeném hřebeni začal foukat studený protivítr. Nejen, že nám ztěžoval už tak pomalý posun ve stoupání, ale také mě donutil používat plastový pytlík od svačiny jako rukavici, ochranu před zmražením. Pocitová teplota nebyla daleko od nuly.

Další série obrázků ukazuje, že to, co se zdola na hřebeni tvářilo jako tatranský chodník upravený pro turistky v lodičkách, je ve skutečnosti obtížně definovatelná různobarevná suť, do které se bota zanořuje bez zvláštního efektu postupu vpřed a vzhůru. Z turistů se nikomu nedaří o mnoho lépe, je ale demotivující dívat se na vedle bez obtíží stoupající místní průvodce. Kromě aspoň dvacetikilového hendikepu mně chybí technická praxe, jako když se máš ve stopě pohybovat na špatně namazaných lyžích. Nesmíš se snažit rvát to silou, což není rada, jak je to správně. Vzpomínal jsem na výstup na Aconcaguu (zajímavá podobnost jmen s Agungem), kde je takový opruzní terén v místě nazývaným La Canaleta (kanálek, žlábek) ve výšce mezi 6600 a 6900 metry také těsně pod vrcholem. Bylo to sice o poznání výš, naproti tomu od té doby uplynulo už skoro 20 roků.
Úkaz na třetí a páté fotce se popisuje jako vidmo. Stín vrcholu po omezenou dobu za svítání se jasně rýsuje do obří dálky západním směrem. Vidmo umí spousta hor po celém světě, i v ČR. Poslední fotka ve skupině směřuje do menšího kráteru Rinjani, většina jich ukazuje do velké kaldery s jezerem Segara Anak a malým, ale vzteklým kuželem Barujari. O něm se píše výše v souvislosti s aktivitou v roce 2016, po níž zůstaly viditelné lávové proudy směřující na pravou stranu od vrcholu, a na jeho úpatí jsou horké prameny s možným kempem. Kdo by se pozorně díval například na třetí fotku (první vidmo), mohl by s trochou představivosti vidět nenápadné čoudíky u pravé vrcholové jizvy. Nebo by mohl uvěřit, že tam skutečně byly.

Cíle jsme dosáhli až za jasného světla něco po sedmé. Pardon, to nejsme my, to je člen čínské výpravy, která nás předběhla nejen dole u registrace. Od ní jsme si jen vypůjčili tabulku s názvem a výškou dosaženého vrcholu. Západním směrem bylo na obzoru možné rozeznat obrysy Agungu, jsou viditelné i na některých fotkách.

Zpáteční cesta byla pochopitelně fyzicky méně náročná, jen jsme se na několika ošidných místech divili, kudy jsme vlastně za tmy prošli. Blížící se stanový tábor nás sice přitahoval, ale sestup to neulehčilo. S postupujícím časem se v kaldeře začaly tvořit mraky, až stany skoro zahalily.

Do tábora jsme vstoupili kolem desáté hodiny už za mlhy. Krátce předtím jsme minuli odbočku na dno kaldery, kudy mělo vést odpolední pokračování druhého dne treku. Objem dnešní noční a ranní dřiny asi nejlépe vyjádřilo Ilonino prohlášení, že na žádnou špinavou sopku vyšší než 3 tisíce metrů už nepoleze, pokud na ní nevede lanovka. Přestože toto prohlášení bylo zaznamenáno oficiálně na kameru, není možné ho považovat za důkaz. Kamera patří Iloně a víme z detektivních filmů, kde takové důkazy mohou skončit.
Bez ohledu na předcházející projev, kterému nemohl rozumět, Dar hodně tlačil na to, aby se dolů do kaldery nešlo. Sestup je prý prudký a cesta za mokra nebezpečná. Přidala se Julia unavená po vrcholovém výstupu, a pak i další. Výsledkem těsného hlasování byl sestup stejnou trasou jakou jsme včera přišli.

Cestou dolů jsme si užili oběd, neměli jsme se ale asi dívat do kuchyně na přípravu.

Úřad vyžaduje odhlášení v registračním centru. Ačkoli vyvolávač jmen měl stále stejnou energii jako při vstupu, formalita se omezila na pouhé zamávání z auta.

Závěrečné hodnocení výstupu dopadlo dobře, měli jsme k volnému použití zásobený chladicí box, účet jsme vyrovnali ráno podle počtu zátek. Před spaním ještě proběhla soutěž, kdo má víc gekonů na stěnách a stropě otevřené předsíně u pokojů. Největší spočtené číslo bylo 16. Výsledky nebyly oficiálně schválené kvůli nejistotě, jestli někteří soutěžící neviděli, a tudíž i nepočítali dvakrát. Pak se ještě do noci ozývaly zvuky vzdáleně podobné zpěvu kukačky, jenže místo ku-ku, ku-ku se ozývalo ge-kon, ge-kon.

Poslední díl příště už opravdu nebude o sopkách. Možná trochu.