Okolo Bali 2024
( Díl 6 – Gili Air)

Dovolená se blíží k závěru. Už máme za sebou všechny treky a jedeme odpočívat na malý ostrov Gili Air. Ostrovy Gili jsou celkem tři (ještě tu je Trawangan a Melo), nacházejí se blízko severozápadního břehu Lomboku. Ze Senaru k nim dojedeme dodávkou po severním pobřeží až k přístavu Bengsal. Tady je ale dost rušné lodní nádraží, Ilona má v plánu něco komornějšího, ještě zpestřeného kulturně poznávací činností (známou KPČ). Loučíme se s Ionem a Julií, také míří na Gili, ale na jiný ostrov než my.

Popojedeme ještě několik kilometrů k západu, kde nás u méně frekventované pláže s mnoha vraky lodí čeká nejprve oběd. Jídlo obvykle nefotím, ale to vyplejtování by kolikrát zachránilo i nějaké chuťové nedostatky, jakože jsme žádné nedostatky nezaznamenali. Možná neúmyslně je dip na talíři v mističce nalevo servírován v podobě indonéské vlajky.

To hlavní pozoruhodné byla však následující exkurze na farmě Autore, kde se chovají perlorodky, a skrze ně vyrábějí perly. Překvapivě správný zoologický název je perlotvorka. Všestranná průvodkyně, operatérka a dealerka nám na farmě ukázala nejprve velké cisterny, ve kterých mají údajně milióny miniaturních zárodků, vajíček, ze kterých se líhnou larvy. Mohli jsme nahlédnout dovnitř, měly nějak fosforeskovat nebo jsem špatně chápal. Spokojil jsem se s tím, že jsem uvěřil. Na druhé fotce je příprava krmení, které se snad vozí až z Tasmánie. Po dalších krocích chovu už vidíme vypletený rám, ve kterém má každá malá perlotvorka svou garsonku.

Když doroste dvou let, může se začít s perlotvorbou. Princip spočívá v tom, že člověkem je živočich oklamán. Do vybraného místa těla, z něhož nedokáže nic vypudit, je jako šidítko chirurgicky vložena plastová kulička, ta bude tvořit jádro perly. Cizí obtěžující těleso je obalováno perleťovinou. Po dalších dvou letech už perla dozrála. Podobným způsobem je perla nahrazena novým plastovým jádrem stejné velikosti. Mezi čtvrtým a šestým rokem vyroste jak perlotvorka, tak perla, kterou vytvoří. Ještě se totéž opakuje jednou a jako osmiletá jde stará škeble do důchodu. Zapomněl jsem, jak její důchod vypadá a raději nepátrám.

Výklad pokračuje v prodejně. Cena závisí na velikosti, tvaru, kazech, barvě. Exkurze byla zajímavá od začátku do konce. Perly jsou letos v kurzu.

Zpět od farmy kolem hřbitova lodí do přístavu a malou rychlou lodí na Gili Air.

Z přístavu je to kousek pěšky do hotelu Living Asia Sunset Resort, kde budeme dvě noci. První večer ovšem začíná grilovačkou z vybraných darů moře. Máslová ryba, mečoun, chňapal, krevety, oliheň, kalamáry, chobotnice, člověk by nevěřil, co všechno se dá ogrilovat a sníst. K tomu čtyřčlenná kapela sázela mezi hosty jednu vypalovačku za druhou v profi provedení, zpěvák a zvlášť sólový kytarista vpravo hráli s obdivuhodnou lehkostí a samozřejmostí. Z toho jsem byl opravdu nadšený, a nebyl jsem zdaleka sám. Takový příjemný živý koncert jsem dlouho nezažil. Že by mě tolik ovlivnila večeře, vylučuji.

Další dopoledne je určeno povalování. Chytil jsem nějakou alergii na slunce projevující se kopřivkou na nohách, takže se zdržuji co nejvíc ve stínu. Jen na omezenou dobu studujeme s Álou vodní živočichy nalepené na úlomcích korálů ležících v mělké vodě. Většinou, když ten úlomek vyndáme z vody, začnou se početné lasturky obsazené desetinohými raky poustevníčky posouvat na všechny strany, případně vrhat se zpět do moře. Pouze šedý krab a asi ukrytá chobotnička, ze které je vidět jen chapadlo, zachovali klid a vyčkali, až je vrátíme do vody.

Ostrov Gili Air je tak malý, že by se celý dokola dal obejít za hodinu. Když si ale vypůjčíte kolo, může to trvat i déle. Nejsou tu silnice ani auta, jen koňské povozy a motorky výhradně elektrické. Pouze část cest po pobřeží je sjízdná, místy vedou hlubokým pískem, ve kterém se kolo skoro ani nedá tlačit, spíš si vrazíš do nohy odstávající stojánek. Tam, kde by se mohlo jet, ukáže se, že půjčený stroj je plečka, na níž přehazovačka uvízla na nejtěžším převodu. Při rozjezdu je třeba zabrat plnou silou jako na dráze při závodu na pevný kilometr. V tu chvíli šlapky proklouznou a člověk s námahou hledá rovnováhu. Třetím faktorem zdržení je početná nabídka nejrůznějšího občerstvení. Neúnavní Ilona a Petr si na závěr cesty při šnorchlování zažili setkání s mořskou želvou na pastvě.

Ostrov dokola jsme objeli, ještě zbývá střed. Centrum není nijak zdobné. Mimo hlavní ulici jsou nepříliš udržované dvorky a zahrady i v bezprostřední blízkosti velké mešity. Ale ne všechny mešity musí být výstavní, na poslední fotce v následující skupině je ještě jedna (mushola) z těch hodně skromných.

Později odpoledne se vracíme podél pobřeží na základnu. Znovu si můžeme připomenout, že se nacházíme na místě ohroženém vlnou tsunami. Pokyny jsou věcné a stručné, pro neznalého člověka možná trochu překvapivé. Bod 2) Jestliže cítíte zemětřesení, nepanikařte, chraňte si hlavu. Bod 3) Jestliže zemětřesení trvá déle než 20 vteřin, okamžitě odejděte z pobřeží na vyvýšené místo. Zůstávají dvě otázky: První, jestli při desetivteřinovém zemětřesení může člověk v klidu zůstat na místě, druhá, jak na se na úplně placatém ostrově dá najít vyvýšené místo. Na poslední fotce se na západním obzoru rýsuje obrys Agungu. Můžeme ho brát jako krásnou dekoraci k zapadajícímu slunci, nebo pod dojmem žluté cedulky jako další možnou hrozbu.

Večeře byla zase z grilu, moc dobrá, ale poprvé je jen jednou. Populární písně zpěváka doprovázeného z magneťáku tentokrát nebodovaly, ani když si přibral na pódium přítelkyni. Nálada v týmu zřejmě odpovídá blížícímu se závěru zájezdu. Když už jsem u toho závěru a jakési rekapitulace, uvědomil jsem si, že mnohokrát během šesti dílů vyprávění jsem používal výrazy jako ´sedli jsme do auta´, ´přejeli jsme vlakem´ nebo ´ubytovali jsme se někde´. Za tímto strohým sdělením se však skrývá konkrétní osoba, která tyhle samozřejmosti uvede ve skutečnost. Ta, která během dnů musí být stále ve střehu, aby věci běžely tak, jak mají, která místo večerního klábosení s občerstvením a nočního odpočinku často hledá, vybírá a objednává. Ta, které je ještě aspoň jednou potřeba vyslovit uznání a upřímné poděkování. Snad ji její klienti neodradili od případného budoucího pokračování na nějakém dalším zajímavém místě.

Poslední lodní přesun byl z Gili Air do přístavu Pelabuhan Sanur na Bali se dvěma zastávkami. Na ostrově Nusa Penida jsme byli dokonce vykázáni na břeh, abychom se po chvíli s novou registrací na stejnou loď vrátili. Modrá loď Sgening Diamond je opravdu rychlá, proráží vysoké vlny s takovou intenzitou, že voda stříká dovnitř skrze škvíry v zavřeném okénku až ve druhém patře. V přístavu je reliéf, který Iloně a Petrovi připomene včerejší setkání se želvou. Ještě, že tam nebyly ty potvory z další fotky.

Z přístavu nás vezl řidič podobný Indiánovi. Podle původního plánu jsme se měli ubytovat na poslední noc a pak přejet do svatyně Pura Luhur Uluwatu na prohlídku a divadelní představení. Uluwatu v překladu znamená okraj útesu. 70 metrů vysoká skála je prý zkamenělou plachetnicí vodní bohyně Dewi Danu. Jenže cesta se vlekla, tak Indián navrhl, že pojedeme rovnou na kulturu, on počká a teprve potom nás převeze na spaní. Bylo to nakonec nejlepší řešení. Ale mnoho jsme toho přes den nestihli sníst, tak jsme si u stánku nakoupili banány a nějaké tyčinky, slané brambůrky a jinou zdravou stravu.
A oni nám to říkali. Oni nás varovali. Že místní opice kradou. Jídlo, brýle, mobily. Ale přece opice jsou malé a hloupé, člověk je snadno přechytračí. První útok přišel na mikrotéňák s banány. Malá opička ho obejmula a snažila celý odnést, Eva ho však držela dost pevně, takže se krádež nezdařila. Alena si banán už oloupala a schovala ho za sebe, aby byl v bezpečí. Opička, která se přiblížila odzadu, pak měla kořist jako na podnosu. Říkal jsem Aleně, jak může být tak nepozorná, a vzápětí jsem přišel o brýle. Měl jsem je sice přivázané na gumičce a kryté kloboukem, op mi ale skočil na záda a brýle jednoduše sejmul i s gumičkou, aniž se dotkl mě nebo mého klobouku. On to sice není opravdový klobouk, spíš látková napodobenina klobouku, ale stejně. Ihned jsem byl za velkého pitomce, ale brýlí jsem se nechtěl vzdát. Rozmazaně vidoucí jal jsem se pronásledovat primáta do řídkého houští. Následovala mnohým opakováním secvičená scénka, kdy zřízenec s pamlskem vyrazí za opičkou. Pamlsek je záměrně zabalen do průhledného pytlíku, k jeho otevření jsou potřeba obě přední ruce, a tak je nutné odložit získané brýle. V tu chvíli je třeba opičku poplašit. A protože dobrota má mnohem větší užitnou hodnotu než nějaké hloupé brýle, ty zůstanou volné pro návrat k majiteli, který je pak získá od zřízence výměnou za peněžitou odměnu. Webové stránky areálu popsané praktiky odsuzují, protože mimo jiné jsou učenlivé opice takto motivovány k dalším a dalším krádežím. Dokonce se pověsti o snadném živobytí šíří, takže další opice se do areálu stahují z okolí. Přestál jsem pak ještě jeden neúspěšný pokus o zcizení těch stejných brýlí, jedna z opic ale přece jen ještě slavila úspěch, když Evě ze zavřeného batohu na zádech dokázala vytáhnout rozjedený pytlík brambůrků. Z těch se pak zklamaně a naštvaně snažila dostat sůl odíráním o jeden ze sloupů vedle cesty, na který se usadila. Měl jsem kromě ztráty brýlí obavu hlavně o poškrábání nebo kousnutí, opičky ale pracují jako profi kapsáři, bleskově a skoro bezkontaktně.

Snažil jsem se na internetu zjistit, jak je to se svastikou. Která je levo a pravotočivá, která ta dobrá nebo špatná. Svastika jako symbol není ani jedno, ani druhé. Rozhodující je, jací lidé se za ní staví. Mimochodem, když přelezu tahle vrata, uvidím zalomení ramen na opačnou stranu než zvenčí.

Z následující fotky není jasné, proč na tomto místě frekventovaném z pohledu turistiky se někdo pokouší podhrabat stavby nad strmým břehem. Lom na kámen to asi nebude, protože z něho by nevedla cesta k odvážení vydobyté suroviny. Co je to ve skutečnosti, zůstalo záhadou.

Konečně tedy došlo na divadelní představení. Snad jsem to zahlédl v nějakém informačním letáku, snad jsem si to vymyslel, ale očekával jsem aspoň 50 hudebníků s nástroji. Avšak kecak (čti kečak) je původní balijský tanec, který není doprovázen orchestrem gamelanem (jako v Dílu 1), ale sborem. Ať už tento styl nazveme ´a cappella´ nebo ´beatbox´, vždy se jedná o úžasný umělecký i sportovní výkon, protože všichni tito hudebníci hodinu skoro bez přestání chrlí ze sebe hlasité „čakčakčak“. Asi proto (anebo protože) se tanec jmenuje kečak. Čakčakčak ale není vůbec jednotvárné, skupiny uvnitř sboru vydávají i odlišné doprovodné zvuky, liší se to rytmicky, intenzitou a hlavně se jednotlivé části (které je možné nazvat skladby) během koncertu neopakují. K tomu samozřejmě patří příběh, který vychází z hinduistického eposu Ramayany. Nebudu přidávat žádné podrobnosti, protože je to pro mě ještě složitější než Legenda Danu Beratan (Díl 2). Příběh obstarává několik tanečníků, mezi nimiž dominuje Hanuman. Leze po výškách a zaběhne i mezi diváky do hlediště. Ve finále je na tom bledě, sedí uvnitř ohnivého kruhu, ovšem vzepře se a oheň rozkope bosou nohou po okolí. Naštěstí nic a nikoho nezapálil, protože cíleně kopal směrem k oceánu. Úplně jiný styl tance než v Ubudu (Díl 1), ale taky moc pěkný. Hlavně, že mi zůstaly brýle a představení jsem viděl ostře, což už neplatí o některých fotkách.

Poslední ubytování Bali Breeze leží v Denpasaru na dohled jižně od letiště Ngurah Rai, ze kterého budeme odlétat krátce po půlnoci. Zbývá nám tedy ještě skoro celý den na zabalení a průzkum okolí. Alena šla na ´Bali´ masáž, ostatní někde courají, tak si jdu prohlédnout pláž a hlavní třídu čtvrti Jimbaran. Na pláži moc živo není, jen rybáři a pár kluků blbne s prkny. Od pláže k hlavní třídě se dá jít kolem docela luxusních penziónů s velkými zahradami a privátními bazény skrytými za zelení. Na rozdíl od ostatních navštívených ostrovů tady na Bali dominují skoro u každého stavení hinduistické stříšky, oltáříky nebo sošky oděné do černobíle kostkované látky.
Za tribunou fotbalového stadionu jsem narazil na zanedbaný hotel futuristického střihu, na kterém byly zajímavé snad jen kanálové poklopy v jeho okolí. Na poklopech je pro mě všude ceněná nějaká informace o místu, kde se nachází. Top je městský znak, který ukazuje, jak si město sebe sama považuje. Dobrý je aspoň název města. Doufám, že Batur na těchto místních poklopech je jméno stratovulkánu na severovýchodě Bali, který nikoli výškou, ale plošným rozsahem překonává i blízký Agung.

Už včera cestou na divadlo byla v dálce vidět podivná stavba. Viditelná byla i z dnešní procházky po pláži. Z tohoto místa připomíná obřího trpaslíka překvapeného nečekanou návštěvou a připraveného někoho obejmout. Jedná se ale o sochu Garuda Wisnu Kencana v parku vzdáleném více než 3 kilometry. Celá sestava i s podstavcem je vysoká 121 metr. Vztyčené prsty jsou ve skutečnosti Garudovy perutě. Garuda je popisován jako „král ptáků“, bývá ztotožňován s luňákem brahmínským (Haliastur indus) a také je zobrazen ve státním znaku Indonésie. Wisnu sedí mezi jeho perutěmi. Spolu jsou na cestě hledání Amrity, hinduistického elixíru nesmrtelnosti.

Během čekání na jídlo v plážové restauraci se přišli k moři fotit svatebčané. Kromě fotografa k tomu měli podpůrný tým, který radil i názorně předváděl, jak se předává kytka, jak se správně objímá nebo zajišťoval, aby závoj ve větru správně vlál. Hlavně ať jim ty úsměvy vydrží.

Na úplný závěr zájezdu pak už stačilo jen přečkat ty dlouhé hodiny mezi Denpasarem a Prahou s přestávkou v Dubaji. O důvodu, proč je v této době potřeba někdy neletět přímo, ale vyhnout se některým místům na trase, ať si každý udělá obrázek sám.

Nabídla nám hodně dřiny a mnohá úskalí, na druhé straně násobně víc potěšení a krásy. Máme rádi Indonésii. Terima kasih.

Tex i foto: Honza Kurka