Jarní cesta
(Kolem Votic)

Rok se s rokem sešel a naše expanded parta vyrazila na jarní cestu. Letos kolem Votic. Cesta začíná v pátek v Praze na hlavním nádraží v přijatelnou dobu.

Spěšným vlakem do Heřmaniček. Je nás osm a Robin - ten vlevo.

První hospoda je zavřená, druhá asi taky.

Mají tu takový dobře obouchaný Potraviny, ale nemají plzeň. Ani v plechu, ani ve skle.

Etapa po vlastních začíná zde.

Praga u Jarešova mlýna.

První výhledy se žlutou.

Sousoší svatých Jana a Pavla. Autorem je sochař Tomáš Hatlák, který jej vytvořil v roce 1761. Na trojhranném podstavci stojí trojboký pilíř, po stranách se nacházela dvojice světců, která je dnes uložena v areálu zámku. Ale my se na to díváme z uctivé dálky. Naše cesta vede jinudy

Žlutá vítězí.

Když fotím černobíle, nedá se poznat, co všechno je žlutý.

Obloha se chmuří a dle předpovědi hrozí deštěm.

Sem tam se to i podaří a zaprší. Nám to nevadí. Máme přece deštníky.

Musím se přiznat, že mi ta žlutá řepková barva vůbec nevadí. Dokonce se mi líbí. I voní. Vadí mi jen Babiš.
Ten by mi ale vadil, i kdyby nepěstoval ani stonek řepky.

Arnoštovice.

Kolem barevnýho rohu vcházíme do Smilkova.

Prší a je tu ještě smutnější obchod než v Heřmaničkách. Ani tady nemají plzeň, tak jsme si koupili něco na jídlo na cestu. Netušíme však, jaké nás čeká dobrodružství.

Před obcí Kouty totiž jdeme podél pastviny plné bučících krav s telaty a je mezi nimi i pár hodně mladejch bejčků. Když se plahočíme podél elektrickýho ohradníku, je to brnkačka. Krávy nás pozorně sledujou a celý stádo jde s náma. Pak se dá do běhu a míří na vršek louky.

No a v tom nám mapy prozradí, že naše cesta vede přes stádo bučících krav s telaty. Jinou možnost nám mapy nenabízí. Odvážnej Pepa, kterej tvrdí, že je zkušenej honec, přestože nemá ani stetsona na hlavě, ani vysoký kožený boty s ostruhama, odhákne ohradník, podleze pásek a jde přes pastviště. Olina okamžitě oznamuje, že mezi krávy ji nikdo nedostane ani párem volů. Nakonec se nám ji podaří přemluvit a tak bez jediné kapky krve a jedinýho udupání se dostáváme na druhou stranu louky a můžeme pokračovat do Kout. Po celou dobu našeho statečnýho crossingu na nás krávy obdivně bučely hlubokým hlasem.

Hned na začátku Kout je zřícenina tvrze Kouty. Klasická gotika. První písemná zmínka o této tvrzi pochází z roku 1368. Jejím prvním známým majitelem byl Jarohněv Vejhák z Křečovic, jehož rod vlastnil tvrz až do 16. století.
V roce 1606 byla tvrz připojena k panství Smilkov a ztratila svou rezidenční funkci. Postupně pustla a od roku 1813 je uváděna již jen jako zřícenina. Její zdivo bylo z větší části rozebráno.

Zážitek s dobytkem musíme zahnat polomáčenejma sušenkama a Olina pro jistotu i jogurtem.

Kromě gotické zříceniny tu mají i velmi zajímavý zrzavý plechový garážový vrata. Ty mě zajímají asi ještě víc než zřícenina.

Obloha opět hrozí deštěm.

Prší tentokrát pořádně, a tak hledáme nějakej úkryt.

A našli jsme. Krytou zastávku autobusu v Lištěnicích. Rozhodli jsme se, že déšť přežijeme v boudě. Olina neváhá a okamžitě z batohu vyndává pletení a pouští se do práce. Honza toho zneužije pro vytvoření pátečního - prakticky povinného - fotohaiku. Pepa s Jindrou a Robinem se rozhodujou, že zbytek cesty dojedou autobusem, protože má jet za pár minut.

Přestalo pršet, vyrážíme na poslední část dnešní etapy. Cíl Votice. Nechce se nám po silnici, tak odbočujeme na luční cestu kolem přežranýho Ježíška.

Cedule nás informuje, že se tu sanuje jakási skládka. Nenechte se mýlit, Olina se nechystá hnízdit na promočených matracích, jen si sundává jednu z vrstev. Napravo od skládky je votická motokrosová dráha,

Kamenolom poblíž Votic.

Jakože retro Votice.

Votice panoramatické.

Naučná horninová stezka.

Sloupy altánu jsou vytvořeny z jednoho bloku granodioritu. Na kamenném stole je připraven herní plán k různým deskovým hrám a cestou do Votic se dozvídáme, jak se upravujou horniny. A taky pro mě zásadní informace z jedné cedule (pravda, je to trochu vytržený z kontextu), že "s horninami je to jako s bramborovým salátem. Obvykle jsou v něm kousky brambor, mrkve a hrášku," což mě trošku překvapilo. Dobrý vědět, až budu mít někdy na nějaký pouti hlad a nic z obchodu k jídlu.

Vítají nás Votice. Vítají nás lehce oprýskaně. Tady máme víkendovou základnu v penzionu pod svatým Václavem.

Kostel svatýho Václava. Dnešní podobu kostelu vtiskla přestavba po roce 1731, kdy původně gotický kostel vyhořel. Z doby před požárem (kostel tu stál už od 13. století) se dochovala pouze žulová křtitelnice a dva náhrobní kameny. Součástí oltáře je obraz sv. Václava od Karla Javůrka a sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa.

Před kostelem je socha svatýho Václava a zleva i zprava číhají jeho bojovníci. Po Václavem je zlatým písmem žádost, aby se o nás postaral a řešil za nás naše problémy:
SVATÝ VÁCLAVE
VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ
NEDEJ ZAHYNOUTI
NÁM NI BUDOUCÍM

Máme hlad, tak se nejdeme ani hned ubytovat, ale jdeme rovnejma nohama do hospody U Modré kočky. Výborně tu vaří, obsluha milá, až srdce plesá (bez ironie).

Ze Slanýho dorazily ještě Stáňa s Petrou a všichni jsme se komplet sešli u jednoho stolu.

Čekáme na jídlo.

Petra ujíždí na tatarácích. Zpočátku se jí nedařilo ho správně dochutit, ale nakonec se jí to podařilo, což ji uklidnilo.

Po tataráku Petra vysvětlila Robinovi, jak se má správnej tatarák ochucovat a připravit. Myslím si, že to Robina dost zajímalo.

V otevřené zahradě jsem našel vyhozenej obraz býka patrně z dílny Pabla Picassa.

Na zahradě našeho penzionu kouřil vodník, i když už kouření není zrovna in.

Holky jely ze Slanýho autem, tak přivezly hudební nástroje a od pana Václava jsme dostali povolení, že si tu můžem hrát, zpívat a békat, do kdy chceme. Klidně prý můžeme celou noc běhat nazí po zahradě. To jsme nakonec z večerních kulturní aktivit vyřadili.

Opuštěnej kelim.Jindra pěje a hraje.

Největším překvapením však byl náš pokoj. Pan Václav nám ho předával s poťouchlým úsměvem. Já jsem si zpočátku ničeho nevšiml, ale Olina mi pak řekla, ať vejdu se zavřenejma očima a lehnu si na postel. Úplně jsem se vylekal, co má za lubem, ale ona mi najednou nařídila: "A teď otevři oči." To bylo leknutí. Ten náš pokoj má na stropě obrovský zrcadlo. Ranní probuzení je šílenej šok! Vypadá to, že na sebe spadneš. Raději jsem se až do neděle koukal do boční zdi při probouzení.

Komoušské relikvie. Určitě bylo líp. To je zřejmý.

Po vydatné snídani vyrážíme na druhou etapu.

Problém je jen v tom, že ten samej den se tu odehrává i slavnej pochod Praha-Prčice a naše cesta se s jednou dětskou etapou (23 km) neustále kříží. Lidí jako máku.

Na jedné kontrole je odložená čtyřkola a pod ní vede prodlužka ke stánku s pivem a buřtama pro účastníky pochodu.

Je to tu, zdá se, takovej zvyk, krášlit si okolí domu starejma auťákama. Přesně takový nám před lety šlohli, jen mělo jinou barvu.

Přes Lysou kolem Ameriky.

Poutní kaple sv. Vojtěcha. Nechal ji kolem r. 1680 vystavět zdejší hrabě Ferdinand František z Vrtby jako projev díků za ochranu před morem. Obleženo Prčičany.

Pohled na lom.

Pepa s Jindrou a Robinem ke kapli nešli, takže na společný fotce nejsou.

Zvonička v Mysleticích.

Mraky sice vypadají dramaticky, ale nehrozí jako včera.

Několikrát se nám podařilo vyhnout se Prčičanům, vždy nám to vlilo optimismu do žil, ale oni byli neodbytní a vždycky se odněkud zase vynořili a přidali se k nám. Jindra z toho byla tak trochu na mrtvici. Mně to nevadilo.

Myslel jsem si, že to je zase nějakej posmrkanej papírovej šnuptychl od Prčičana, ale pak jsem zjistil, že to je jen kožíšek od žáby.

Ála, Honza, Ladys a já jsme si vyšlápli na vysílač Votice. Tam pochodníci nebyli. Trochu jsem machroval s parametrama vysílačů, protože jsem se tím kdysi chvíli živil.

Tohle je starej zbytek vysílače Votice. Ten novej bezobslužnej stožárovej má 102 metrů. Vysílač je na hoře se zajímavým jménem Mezivrata (713 m).

Na břehu řeky zvratky, ale tady rozrazil. Olina mě ho učila a já to pak asi po půl kilometru posral, když jsem označil pomněnku za rozrazil a dostal jsem od učitelky kouli. A ještě čtyřku za dub.

Ač toto je trasa pochodu, podařil se mi husarský kousek a vyfotil jsem ten kříž bez jedinýho člověka.

Tady se už mohla uklidnit i Jindra. Pochodníkům jsme uprchli a až do konce etapy jsme ani jednou ani jednoho nepotkali.

Cílem naší dnešní etapy je Miličín. Odtud se svezeme jednu zastávku zpět do Votic.

Miličínská venkovní galerie: Joker.

Přežraný zajíc.

Rozverné slůně.

V Miličíně, protože jsme do odjezdu autobusu měli dost času, jsme se rozdělili na hospodskou partu a partu objevitelů. Ála, Olina, Honza a já jsme se vrhli na Kalvárii.

Udělali jsme dobře, je to zajímavý místo.

Desáté zastavení nám prozradilo, že Ježíš byl napájen žlučí. Chvíli jsme pátrali a obtěžovali i AI, až jsme se dozvěděli, že mu to podávali buď jako sedativa, aby netrpěl, a nebo proto, aby trpěl, protože to je hnusný. Ale ze získaných informací jsme se i dozvěděli, že důvod byl celkem nepodstatnej, protože Ježíš to stejně nepil.

Kaple Utrpení Páně. S Honzou jsme se dohodli, že kdybysme byli ti dva lotři, tak já bych asi byl ten vlevo, protože má míň vlasů.

Parádní výhledy. Určitě lepší než v té hospodě.

Miličínský lev. Když jsme přicházeli, jako lev to nevypadalo.

Ale pak jsme zjistili, že se něho musíme dívat z té druhé strany. Je to skalní útvar tvarem připomínající zkamenělýho krále zvířat, Podle pověsti je to také zkamenělý strážce blanických rytířů, a až se přiblíží nepřátelé, svým mocným řevem spící vojsko probudí.

Kromě spícího lva tu nespí kůrovci. Ještě obejdeme horu, projdeme bejvalým lomem a kolem jezera, kde potápěči našli kdeco, třeba i počítač Sinclair, se zase vrátíme do Miličína a s hospodskou partou jsme se sejdeme na zastávce autobusu. Ve Voticích jsme šli na jídlo zas do Modrý kočky.

Večer na penzionu byl bez hudby a zpěvu, protože holky ráno odjely autem a odvezly nástroje. Tak jsme chvíli poseděli, zavzpomínali, vypili několik litrů ovocnýho čaje, kterej nám s láskou několikrát uvařil pan Václav.

Olina pletla.

A pan Václav nám prozradil recept na speciální bulky bez mouky. Bylo to i s poučením, co je a co není zdravý a jak není třeba dodržovat recepty. Ukázal Gábině, jaké do toho dává vločky a že je jedno jaké.

Když si Honza recepis psal, pan Václav ho ostražitě kontroloval a opravoval, aby pak prozradil, že je to jedno, co se tam dá. Na panu Václavovi je vidět, jak ho vaření baví.

Ukázal nám, jak dělá z toho těsta bulky.

Pohoršoval se nad konzervanty, ale snídaně nám dělal vynikající.

Je neděle, poslední etapa. Od pana Václava víme, proč je Starozámecký pivovar tak zpustošený, a že prej za to nemůžou komunisti.

Sousoší Panny Marie. Sousoší s barokními pískovcovými sochami pochází z 1. poloviny 18. století. Tvoří jej sochy sv. Rocha, Sebastiána, Barbory a Rosalie.

Radnice Votice. Jdeme se ještě podívat na Boží hrob.

Drsná kombinace starýho a novýho.

Napodobenina ústřední části jeruzalémské baziliky Božího hrobu. Kapli nechala vystavět sestra hraběte Ferdinanda Františka z Vrtby, hraběnka Marie Františka, v letech 1685–88. V letech 1851–52 a poté v 60. letech 20. století byla kaple opravena.

Nuda bez mobila.

Ježíš na posteli.

Má to tu hezký. Ale málo světla.

Dnešní etapa není nijak náročná ani zákeřná.

Večer jsme si rafinovaně koupili hromadnou jízdenku z Olbramovic do Prahy, ale protože jsme se nebyli schopní dohodnout, jak dlouho budeme v neděli na cestách, tak jsme koupili přes aplikaci Můj vlak ještě jeden rychlík a taky s místenkama s tím, že podle toho, jak se nám podaří dorazit do Olbramovic, tak jednu z jízdenek vrátíme. Pepa nás totiž strašil svejma chytrejma hodinkama, že naše pochodové tempo je jen příšerných 2,6 km/hod.

Zateplená zahrada.

Zase to vypadá na déšť.

Olbramovickej tučňák nasranej na Trumpa a jeho daně.

A taky jsme za silným plotem našli hranatýho motoristu, jak urputně trénuje na formuli. V Olbramovicích byla jedna hospoda zavřená až do konce května a jedna děsně daleko mimo trasu a pak ještě jedna taková dřevěná s hajzlíkem někde v dáli. Tam jsme přečkali déšť u piva a klobásy. Čas se přiblížil a my vyrazili na poslední skoro dva kiláky na nádraží.

Shrnutí: Bylo to skvělý, všem děkujem a těšíme se na na cestu podzimní.