Island 2024
(XII. Velryby)

Koupili jsme si atrakci. Poněkud drahou a poněkud nejistou, takové riskantní investování. Výlet lodí za velrybama. Tady okolo Islandu se prej velrybám velice dobře daří a je jich tu víc druhů. Atrakce "Za velrybama" je natolik oblíbená, že lodí, co za kýtovcema jezdí, je víc a jezdí několikrát za den. Trvá to tak dvě až tři hodinky.

Po prohlídce kostela Hallgrímskirkja jsme jen tak rychle seběhli Duhovou ulicí a na jejím konci jsme si koupili tuňákovej sendvič v rychloobčerstvovně, protože na normální oběd, kterej jsme si naplánovali, už čas nemáme. Sendvič jsme sežrali za pochodu a včas dorazili do starýho přístavu. Kdosi se nedočkal své milé, zahodil kytici a šel se ožrat.

Mají to docela dobře vymyšlené a skoro se to nedá poplést. Naše loď už čeká u mola.

Starej přístav.

Þúfa je instalace islandskýho umělce Ólöfa Nordala. Slovo þúfa znamená v islandštině trávník, ale může také znamenat malou horu nebo kopec. Instalace připomínající pohřební mohylu byla vytvořena ze 4 500 tun kamene a štěrku a je pokrytá drnem. Na vrchol vede spirálovitá cesta k sušárně na ryby postavené z naplavenýho dřeva. Z vrcholu je výhled na Reykjavík a zátoku Faxafló. Umělecký dílo, stojí na zasypaném pozemku a je výsledkem soutěže vyhlášené společností na zpracování ryb Brim hf, dříve Gardi HB. To je to bílý vlevo - obrovskej chlaďák na ulovený ryby. Kopec slavnostně otevřenej 21. prosince 2013. Taková hovadina, která potěší.

Nalodíme se, kontroluju baterku v Nikonu, abych nemusel měnit, až nastane fotolov. Jdu hnedka na horní palubu. Mladej chlápek, patřící k posádce se na mě dívá, snad s jakýmsi obdivem, možná podivem, když mě pozoruje, jak si sedám na volné místo na plechovou lavici. Později mi to dojde. Fouká vítr, ale jemu je to putna. Je v tričku. Za uchem má port a když vyrazíme z přístavu, začne nás roztomilou angličtinou informovat, co všecko nás čeká, co se může všecko stát. Jeho příjemná angličtina se brzo vysvětlí, je tu na několikaleté brigádě, pochází z Málagy. Protože ve Španělsku moc pracovních příležitostí nebylo, rozhodl se pro Island. Jen tak naslepo a na zkoušku a zůstal. Prej dobrý prachy a pohodářskej život s námořníkama. O rybaření a námořničení věděl úplnej prd, ale rychle se naučil a teď dělá i průvodce na lodích, co nevozí čaj a kávu na dalekou Jávu, ale turisty k velrybám.

Loď je vybavená radarama a navigačníma obrazovkama, docela moderna. Na volným oceánu jede svižně rychle.

Břehy jsou stále v dohledu.

Dozvídáme se, že tu žije víc druhů velryb.

Vyskytuje se tu totiž poměrně bohatá škála všemožnejch druhů velryb, a to jak stálejch obyvatel, tak migrujících.

Lodí honících se za velrybama tu je možná víc než samotnejch velryb. Když se míjí, vesele na sebe troubí a plaší kytovce.

Úplně nejčastější velrybou ve vodách kolem Islandu je plejtvák malý (Minke Whale). Jeden z nejběžnějších druhů. Toho bysme měli spatřit skoro jistě, slibuje Španěl.

Severní tváře. Na horní palubě je kurevská zima.

Jsem stále ve střehu, ale hladina je nudná. nic se neděje. Naše loď křížuje a krážuje a nic.

Prej můžeme vidět i keporkaka (Humpback Whale). Proslulej je svejma akrobatickejma kouskama a hlavně zpěvem. V letních měsících se dá zahlídnou téměř se 100% úspěšností. Jsme tu v letních měsících a máme smůlu. Patříme do té kategorie "téměř".
Těsně pod hladinou a nevyfotitelně proplul delfín bělohubý (White-beaked Dolphin). Chlápek nám o něm prozrazuje, že se vyskytuje ve skupinách a je poměrně hravej.

Když prej budeme mít štěstí, mohli bysme potkat sviňuchu obecnou (Harbour Porpoise) - nejmenšího kytovce v této oblasti, ale bejvá docela plachá.
Žijou tu i kosatky dravé (Orca). Lze je potkat celoročně, ale nejčastěji v zimních měsících, kdy pronásledují sledě.

Kdosi na horní palubě vykřikne a ukáže ve směru druhé hodiny, namířím foťák, vidím prd, ale cvaknu. Nic.

Mračí se, fučí vítr, sem tam sprchne. Když neprší, rozráží příď lodi velkou rychlostí příčný vlny a horní palubu pravidelně obřinkává přívalama vody. Slané a studené. Největším kámošem mi je moje goretexová bunda.

Další výkřik a další na hovno foto. Větší vlna, zhoupnutí a dostávám obrovskou dávku vody do ksichtu i do nikona. Tělo v suchu, gatě a maratonky durch. Kluk z Málagy se uchechtl a mně došlo, že to byl ten jeho usměv, když mě viděl, jak si sedám na oprýskaně bílou kovovou lavici při naloďování. Tohle měl na mysli. Nabízí mi místo na stojáka vedle sebe, který je krytý velínem a má stříšku. Vidím i na radar. Chlápci se domlouvají podle stínů na obrazovce a rychle mění směr.

Zahlídnu něco podezřelýho, ale mám zaflákaný brejle mořskou vodou, pro jistotu cvaknu. Tak jo, částečnej úspěch. Vocas. je na kartě. (To se dozvím, až ve srubu)

Mám nastavený sériový snímání, tak se mi tam ta velrybí prdel dostane ještě několikrát.

Maně si vzpomínám na svou první velrybu, kterou jsme s Olinou a Helčou viděli na nejvýchodnějším výstupku Austrálie v Byron Bay. Tam nám došlo, co to je za obrovský obludy, protože kolem té velryby plavali delfíni a ve srovnání s tou obrovskou masou vypadali jako blbý sardinky.

Tahle fotka mě utvrzuje v tom, že velryby byste si mohli zezadu klidně splést třeba s lovícím kormoránem.

Další planej poplach. Klepu kosu. Španělskej brigádník, jeho jméno jsem už zapomněl, mi prozradil, že tu je sem tam k vidění i ta největší velryba ze všech velryb - plejtvák obrovský (Blue Whale). Tohle zvíře je to největší, co kdy na Zemi žilo. Může mít až 30 metrů a váží až 200 tun. Ten tu ale nežije trvale, jen tudy proplouvává.

Zase nic. Plejtvák myšok (Fin Whale) je druhej největší živočich na Zemi, také migruje za potravou. A taky tu bejvá k vidění. Velmi vzácně se tu objevuje vorvaň tuponosý (Sperm Whale). Je to spíš hlubokomořskej druh, ale občas se přiblíží k pobřeží. Aby byl výčet kompletní tak ještě kulohlavec černý (Long-finned Pilot Whale). Sociální kytovec, pohybující se ve velkých skupinách.

Island je jedním z nejlepších míst na světě pro pozorování velryb díky své poloze na rozhraní bohatech krmnejch oblastí a migračních tras. S lovem velryb je to tu trochu ujetý, protože se na jedné straně Islanďani snaží velryby chránit a nelovit je, ale zároveň to tak trochu místním velrybářům dovolujou a dělají, že to nevidí. Taková chytrá horákyně. V některejch hospodách jsou stejky z velryb na jídelácích.

Hlavní sezóna pro pozorování velryb je od dubna do října, ale některý druhy lze spatřit celoročně. Mezi nejlepší lokality patří právě tady tento záliv Faxaflói u Reykjavíku.

A pak ještě na severu Islandu (oblast Húsavíku, která je považovaná za "hlavní město velryb") a taky poloostrov Snæfellsnes.

Velryba modrá, ta třicetimetrová těžká až 200 tun má tak velký srdce, že jím může proplavat člověk. Otázkou je, jestli to nějakej Jonáš zkoušel a nebo to patří do pohádek typu, že do největšího stromu na světě se vejde tolik a tolik fotbalových hřišť a podobně. Některý druhy velryb, jako třeba velryba grónská, se mohou dožít i víc jak 200 let.

Velryby komunikují pomocí složitejch zvuků, který se šíří na velký vzdálenosti pod vodou. Otázkou je, jestli ta složitost není jen z našeho úhlu pohledu. A prej nejlíp zpívají keporkakové:

Názorná tabule všech vzorků, na které tu můžeme narazit. Kdybych byl vládcem bílýho domu, nechal bych si to předělat do excelové tabulky.

Samice velryb rodí jedno mládě po 10-17 měsících březosti. Mláďata jsou kojená mateřským mlíkem, který je velmi bohatý na tuk.

Když se obrátím zpět, zahlídnu na horizontu kostel Hallgrímskirkja v Rekjavíku. Za městem vlevo i vpravo nějaký kopce, které se mi nepodařilo identifikovat. Ale je to stejně jedno, protože tam nepůjdeme.

Další hustá sprcha, kterou jsem dostal přímo na tlamu mě donutila vysrat se na fotolov velryb a sejít dolů, do kryté části lodi, kde si Olina v suchu a relativním teple seděla a kecala s účastníky výletu. Vůbec jí nevadilo, že žádnou velrybu neviděla. No, když se to tak vezme, tak já taky ne, lovil jsem naslepo.

Tentokrát na mě sprška nemůže, jsem krytej oknem.

Ale stejně jsem rád, že jsem nahoře vydržel a (to jsem si pořád nebyl jistej) třeba se mi podařilo ulovit nějakej malej kousek velryby. Většinou si totiž neprohlížím, co jsem vyfotil, až doma, jako za starejch časů analogů.

Další důkaz, že je země placatá, jak to potvrzuje největší expert na placatost země jakejsi internetovej Shark. Na svých videích přesvědčivě dokazuje, proč nemůže být země kulatá. Nejhezčím důkazem je pokus s golfovým míčkem, na kterej pouští z vodovodní baterie vodu a ta voda, světe podrž se, se na tom míčku neudrží. Kdyby tedy byla země kulatá, taky se na ní voda neudrží. Těch důkazů má daleko víc, jeden sofistikovanější než druhej. Používá k dokazování ještě papírové lodičky, plastovou krabičku na svačiny a nějakej foťák.

Naše pouť za velrybama končí, míříme zpět do přístavu.

Ještě velrybí perličky: Plejtvák je kosticovec - má v hubě kostice jako cedník, přes kterej si cedí plankton, zatímco vorvaň obrovský má plnou hubu zubů a loví olihně.

Lov skončil. Neměli jsme zrovna štěstí, což pořadatelé výletu umí trochu odškodnit. speciálně orazítkovanej lístek lze použít při příštím výletě znova a zaplatíte jen půlku, protože se na vás velryby při prvním pokusu vyprdly. Hezký gesto, ale tolik peněz člověk nemá, aby si sem zajel do roka znova a využil slevu.

Nás už jen čeká cesta do srubu se zastávkou u prdíků, ale o těch v některém z příštích čísel. Ještě do skleněné Harpy na hajzlík. Ostražitá bankovní aplikace George v mobilu mi hlásí, jestli jsem neudělal nějakou chybu, že mám tento den podezřele stejné platby na stejným místě, jestli jsem omylem nezaplatil něco dvakrát. Ne, milý George, je to správně, v Harpě jsem čůral ten den třikrát. Na kartu.

Čekal jsem přinejmenším toto, ale do foťáku se mi naskládalo jen to, co je nad fotkou.
I když o téhle fotce, šlohlé z teho interneta, si tak trochu myslím, že je fejková fotošopová.
Ne, nehledejte v tom závist ani řevnivost.