Island 2024
(VII. Dyrhólaey-maják)

Chceme ještě dojet k jednomu ledovci, ale nemůžeme vynechat maják, kterej je tak trochu součástí té Černé pláže. Dyrhólaley je totiž nejjižnější místo pevninskýho Islandu. K majáku a místu, odkud je krásnej výhled skoro na všechny strany, vede i docela prudká silnice plná zatáček, ale my jsme sem přijeli autobusem a ty nahoru nesmí.

Nahoru vede sice úporně do kopce, ale pohodlně stezka. Sem tam i "schody". Samozřejmě, že schody jsou nestandardní, což při cestě nahoru není tak cítit, ale při cestě dolů vidíme hodně trpitelských ksichtů. Není to žádná Sněžka, spíš taková procházka pro zahřátí.

Ohlížím se zpátky k Černé pláži.

Odsud je krásně vidět, že ti potrhlí trollové vlekli opravdu trojstěžník. Když jste na pláži, vidíte jen dva zkamenělý stěžně.

Jo a ten název "Černá" si pláž zaslouží i při pohledu shora.

Jsme někde v půlce.

Historickej maják na vrcholku kopce.

No a protože na Islandu se mění počasí rychleji než karty v rukou krupiéra, je dobrý s sebou mít deštník nebo nějakou goretexovou bundu. Kvůli větru je dobrý obojí. Častej a hodně čerstvej vítr umí rozfouknout deštník na bezvýznamnou trosku. Koupil jsem si na čundry lehkej a extrémně odolnej deštník v prodejně "Pod sedm kilo". Podle údajů na webu je ten deštník odolnej a vydrží i stokilometrovej větříček, prej to zkoušeli v tunelu. Zatím jsem ho v takové vichřici nezkoušel, ale drží dobře. I tady na Islandu. Je bílej a dá se využít i pro dosvětlování scény při focení. To mě na něm možná baví ještě víc, než že nezmoknu.

Tenhle topící se slon se prej jmenuje Litlidrangur, což by se dalo přeložit jako Malej jehlan. Litli: znamená „malý“. Drangur: „skalní sloup“ nebo „skalní jehlan“. Kdyby se to mělo jmenovat Topící se slon, tak islandsky by to bylo Litli fílurinn sem er að drukkna. To by asi Islanďana nenapadlo, protože na Islandu slona nemají ani v té jediné ZOOšce, kterou najdete v Reykjavíku a jmenuje se Rodinný park a zoologická zahrada Reykjavík (Húsdýragarðurinn og Fjölskyldugarðurinn).

Rozmatlanej horizont. Vzdálenost (pro ploskozemce) jeho jest cca 40 kilometrů, ale mlha to jistí, tak můžou být v klidu.

Dyrhólaey.

Tenhle útvar jméno na mapě nemá.

Dyrhólaey by se dal přeložit jako Ostrov Dveřního kopce, ale žádnej ostrov to není, čili to spíš bude kravina, ale v bedekrech se to tak někdy vysvětluje. Někdy to překládají jen jako oblouk. Znáte bedekry.

Dovedu si představit, že bych tu čučel a mrznul hodiny a hodiny a čekal na správnou expozici a správný světlo. Tím větším oknem v roce 1993 prolítl jakejsi leteckej akrobatickej šílenec. Veliká atrakce. Během naší návštěvy tudy nikdo neproletěl, jen jsem si všiml, že je ten mystickej a krásnej útvar pořádně posranej od ptáků. Na samotnej výběžek se nesmí, jsou tam zábrany a řetězy, aby měli ptáci na posírání klid. No a hlavně aby to turisti neponičili. Určitě by si brali nadrolený šutry a za pár lety by si Dyrhólaey museli přejmenovat.

Z kopce je krásně vidět, jak daleko se Černá pláž vine na západ. Někde jsem se dočetl, že tímhle směrem je dlouhá 6 kiláků.

Mezi oceánem a černou pláží ostře vlny září.

Na vrcholu Dyrhólaey stojí Dyrhólaeyjarviti, krásnej starej maják ze slonově bílé čtvercové betonové věže. První maják v této oblasti byl postavenej v roce 1919; současnej maják byl dokončenej v roce 1927. Maják každejch deset vteřin vysílá do moře bílý paprsky světla. A jak jsem psal výše, jeho světlo je vidět v dálce přes 40 kiláků, což mohlo být před moderníma GPS přístrojema na lodích docela k užitku.

I barevně se to chová skoro černobíle.

Z vrcholu Dyrhólaey je nádhernej výhled, nepadne-li mlha. Předpokládá se, že mys vznikl při podmořské sopečné erupci na konci doby ledové, podobně jako erupce sopky Surtsey. Asi 30 kilometrů jižně odsud.

Dyrhólaey je přírodní rezervací od roku 1978. Islanďani jsou dost přísní a některý oblasti dokonce v jistou část roku pro veřejnost zavírají. Kvůli fauně.

Islandská grafika.

Máme na ty dva svatebčany štěstí, Nechali se přivézt offrouďákem na vrchol a fotí se dál. Tady to spíš vypadá, že jim došlo, jak závažný krok učinili, a nejraději by skočili.

Žádnej horor, rozmysleli si to. Jen nechápu, že tý holce není ani trochu zima. Mně byla zima i ve větrovce. Olina měla dokonce dvě bundy.

Světlo tu je potrhlý, chtělo by to víc času. Třeba někdy...

Neukázněný návštěvníky směrujou řetězy.

Loučíme se s tebou, majáku Dyrhólaeyjarviti.

Island je země příběhů, legend a mýtů. Třeba v jedné z mnoha jeskyní zde po mnoho staletí žilo jakési blíže nespecifikované monstrum. Ale protože ho nikdo nemohl najít, vymysleli si, filutové, že monstrum zmizelo po sesuvu půdy před více než 100 lety.

Na severu je vidět plíživej ledovec Mýrdalsjökull. Tato ledová čepice skrývá zákeřný tajemství; pod jejím povrchem se totiž nachází jedna z nejvýbušnějších a nejznámějších sopek na celém Islandu, Katla. Odborníci říkají, že brzo bouchne.

Začalo fučet i pršet.

Vyrážíme raději na cestu zpět.

Zbytky kotviště a lanovky. Dnes tu už lodě nepřistávají.

Tady je krásně vidět, jak rychle by turisti tu krásnou přírodní dominantu rozebrali.

Masivní dvojitej skalní oblouk vyhlídky je výsledkem staletí eroze. Bílý tečky jsou dílem ptačí hovna a dílem ptáci. Dyrhólaey oplývá bohatstvím ptačího života, přičemž nejběžnějšími celoročními obyvateli jsou kajky mořské. Islandský oblíbený okřídlený obyvatel, stěhovavý papuchalk severní, se zde vyskytuje od května do září. Bydlí tu i rybák dlouhoocasý.

Torzo výkladové lanovky. Slaný vlhko umí solidní paterny.

Islandskej had jménem roxor.

Časem tu po lanovce nezbude vůbec nic.

Hajzlíky čistý a vstupné dobrovolné.

Po vyčůrání nezapomeňte flusnout. Nejspíš nějakej trollí islandskej zvyk.

V příštím díle něco o ledovci/ledovcích.