WWWiditelné prase č. 12-2025

NATURA KULTURA
(Nebe Motýlová & Bibi Stevens)

Vydávám rodinný speciál, kterej na chvilku přeruší pokračování o čundru po Islandu. Bibi, nejstarší vnučka, získala možnost díky EU projektu ERASMUS možnost studovat jeden semestr herectví ve španělské Barceloně. My doma patříme jednoznačně k těm, kterým se celej projekt společné Evropy líbí. To, že to někde drhne nebo se nedaří najít kolektivní souhlas, patří do složitých organismů, ale já jsem fakt rád, že jsem Evropan. Několik akcí Erasmu jsem zažil a fandím mu. Vzdělání a jeho dostupnost je zásadní. Poznat jiný kraje a jiný mravy v rámci studií je skvělý. Zatímco v USA se z mýho pohledu odehrávají píčoviny proti dostupnosti vzdělání a proti spoustě vědeckých projektů (třeba se mýlím a jen to tak na mě působí), Evropy se to zatím netýká. Je pravda, že hnědí vystrkujou drápy a kelčáky skoro všude, ale věřím, že je společnejma silama pošleme zpátky do prdele. Vnímám je jako extrémní škůdce.

Přestože studium v Barceloně je na jeden semestr, tak povinnosti v Alma mater v Praze se plnit musí. Proto Bibi musela na pár dní z Barcelony přiletět, aby odehrála se svou kámoškou jedno divadelní představení, které je součástí nějaké ročníkové práce. Podrobnosti neznám.

Zatímco všechno se kolem hromádky hlíny ten večer vrtělo, točilo a kroužilo, tahle žížala zůstala po celou dobu k dění kolem sebe lhostejná, držela hubu (mají žížaly huby?) a nehnula ani ocasem (mají žížaly ocas?).

Představení se odehrálo v malým sále divadla Alfred ve dvoře. Pouhá tři představení a jedno prodané předem skupině z Pardubic.

Výhodou ročníkových prací pro ty, co studujou zrovna ve Španělsku, je, že se musí na chvíli vrátit a tak si může děda s vnučkou pokecat u stolu u červenýho vína u dámskýho hajzlíku.

Děj hry? Cokoliv vás napadne. Na kulatým pódiu ožívají nejen kulaté předměty.

Rostou tu suchý kytky.

Mechy na pařezu.

Malý skleněnky se mění ve velký.

Obrácená královská koruna posouvá velkou skleněnou kuličku.

Špalek dřeva plnej překvapení.

Kuličky, mušličky, skořápky. Dutej roh a hromádka hlíny.

Furt se něco děje.

Tohle vydání je do rodinný kroniky, protože z rodiny se poštěstilo jenom mně (a Honzovi K.) to představení vidět a určitě by mi ostatní rozvětvená rodinka neodpustila, že alespoň formou fotoreportáže bych jim nezprostředkoval tu zásadní informaci, že...

...že jejich dcera, vnučka, sestřenice, teta, sestra.... je děsně šikovná.

Nenechte se zmýlit, není to divadlo jedné osoby. Bibi je jen vidět, ale její spoluherečka a spoluautorka s krásným jménem Nebe Motýlová celou dobu hraje pod stolem. To kvůli ní se pohybujou ostnantý šlupky po ploše, to kvůli ní vyskakujou nenasytný plkance hlíny, to kvůli ní...

Z největší kuličky se narodí malinkej panďulák.

Flákance hlíny chytají skleněný kuličky do tenat.

Škeble a valounky bezcílně bloudí po scéně. Bezcílně? Nevím, neptal jsem se jich.

Skleněnej zvon a šílený VanGoghovo ucho*.

Mosazná siréna, tklivá tichá hudba, vrásčité dřevo.

Skákací skleněnka uvízla sama v sobě.

Parabolka k příjmu vtipů z vesmíru.

Sušený ryby.

Chlupatá mrcha vyleze zkontrolovat svět a den. Housenka motýla?

Housenka Štětconoše? Martináče? Bourovce?

Je to všecko jenom sen a pak zápis do indexu.

Malá tanečnice na nebeským pódiu.

A to je konec?

No jo, je.

Bylo to krásný a holky - jste šikulky.

Nebe Motýlová.

Bibi Stevens.

Obě.

Malý smrádě zatím spí.

Po představení se kolem kouzelnýho stolu sešli diváci a mohli se ptát na cokoliv.

I si všechno osahat.

Nebe.

Mosazný válečky dělaly během nástupu na scénu parádní zvuky.

Jestli se to nejmenuje Perma kultura, navrhuju název Prima kultura.

Díky, jsem rád, že jsi mě Bibi pozvala, a doufám, že jsem tím trochu udělal radost všem těm tvým tetičkám a svým sestrám a neteřím, zkrátka rodince. Příště už zas další díl z Islandu.

*) Šílené VanGoghovo ucho byl název kapely, ve které před lety hrála Bibiština máma Helča.