Radbuz(n)a
(Den druhý - k pramenům)

Ubytování ve Vranově, náš první nocleh, bylo sympatické. Dva obrovský pokoje, možnost uvařit si a schovat potraviny do ledničky. S hospodou a stravováním to ve Vranově nedopadlo. Žádná hospoda tu nebyla. A jestli jo, tak nebyla otevřená. Potvrzeno nejen pomocí teho interneta, ale paní domácí nám prozradila, že s jídlem a pitím jsme prakticky v prdeli, nemáme-li něco svýho.

Máme. K večeři jsme s Roušovnou snědli ranní svačinku připravenou ještě doma a druhej den k snídani polívka z pytlíku a starý pečivo, pytlíkovej čaj. Záclona na okně byla přilepená jen oboustrankou a nedržela. Spadla v noci, což jsem teda já neslyšel, protože jsem spal na nehluchým uchu.

Vyrážíme po včerejších stopách zpět na parkoviště k postřekovskýmu křížku. Včera jsme tu našli otevřenou flašku bílýho vína. Vypadala podezřele. Hlavně ta barva byla divná. Honza to ráno odvážně očuchal a prej to scanky nebyly.

Asi to fakt bylo to rulandské šedé podle etikety. Nechali jsme ho pro žíznivější poutníky.

Raději vytahujeme vlastní silnější nápoje a zahajujeme oficiálně druhou etapu. Olina s Honzou nezodpovědně objevili ve stojánku pozvánku k jakési znalostní hře a protože oba rádí v televizi sledujou vědomostní soutěže, bylo nám ostatním jasný, že se do toho pustí. Vzali si instrukce, vyndali tužku a už jsme o nich moc nevěděli. My ostatní, normální, jsme šli podle itineráře, oni plnili úkoly a zaznamenávali si do cáru předtištěnýho papíru výsledky.

Naše kroky míří ke zřícenině hradu Starý Herštejn.

Olina a Honza plní úkoly, nejsou ani v dohledu ani v doslechu.

Pod skalou je velkej strom s ukazatelama. Máme možnost se na hrad vykašlat, ale to by byla blbost.

Kolem impozantní skály se ke zřícenině dostanete jak zleva, tak klidně i  zprava. Ta cesta zleva je o trochu přítulnější.

Nenechte se odradit, je to hodně do kopce.

Hrad byl založenej pravděpodobně kolem roku 1266, což z něj činí jednoznačně raně gotickou stavbu. Jeho název je prej odvozenej z němčiny – Hirschstein v překladu Jelení kámen.

Herštejn plnil strategickou roli jako pomezní hrad. Jeho hlavním úkolem bylo chránit jednu z větví důležité Řezenské obchodní stezky spojující Prahu, Plzeň, Řezno a Mnichov. Nikdy se nestal rodovým sídlem, spíše fungoval jako vojenská pevnost spravovaná purkrabími.

Roku 1421 byl hrad dobytej domažlickým vojskem během husitskejch válek. Podle pověsti zde byli upáleni mniši z nedalekýho kláštera Pivoň.

Na místě starýho hradu byla vybudovaná docela pěkná rozhledna. Po obvodu ochozu je krásnej zrzavej plech, do kterýho je vylejzrovaná přehledná informační pomůcka, podle které snadno poznáte, jak se kterej kopec v dohledu jmenuje. Věřte, že pohled z ochozu je dost fascinující. Pro rozhlednu skvělý místo.

Hlavním materiálem rozhledny je kov a šutry.

Když moucha trpí strachem z výšek.

Na počátku 16. století se Starý Herštejn stal útočištěm loupeživýho rytíře Zdeňka Dobrohosta z Ronšperka (Poběžovic). Hrad sloužil jako základna pro jeho výpady na kupecký cesty a okolní osady. Zkrátka z ochrannýho pomezního hradu se stalo sídlo kriminální a i lupičům sloužilo věrně, stejně jako před tím rytířům chránícím obchodní cestu.

V roce 1510 byl hrad oblíhanej a dobytej královským vojskem pod velením Zdeňka Lva z Rožmitálu, kterej ho nechal pobořit a vypálit. Od té doby už nebyl nikdy obnovenej a zůstal zříceninou.

Za komoušů v době studený války, byl hrad dlouho nepřístupnej veřejnosti. Stála zde totiž vojenská hláska 162 (objekt protivzdušné obrany státu) pro pozorování vzdušnýho prostoru nad státní hranicí.

Jsme tu již delší dobu a Olina s Honzou stále nikde. Plní úkole. Z nudy jsme se nasvačili, sežrali nějaký bonbóny a pak jsme je uslyšeli. Místo, aby šli nahoru a koukli se z rozhledny tak řešili nějakou indícii se kterou nemohli hnout. Prej někde tady by mělo být cosi pod uvolněným šutrem. Žádnej uvolněnej šutr jsme nenašli. Nakonec jsme si uvědomili, že nás do té špinavé hry nenápadně zatáhli, tak jsme se stáhli a nechali je v tom.

Pokus o nalezení uvolněného kamene.

V roce 2020 prošla zřícenina věže významnou rekonstrukcí. Původní bergfrit (věž) byl dozděnej a opatřenej točitým schodištěm a vyhlídkovou plošinou s panoramaty. Starý Herštejn je nejen zříceninou, ale i veřejně přístupnou rozhlednou. Je dostupná celoročně a zadarmo. Akorát v zimě to musí na sněhu a ledu být dobrej adráč.

Naše první významný místo z denního plánu bylo dobyto. Jen Olina s Honzou pociťujou drobný zklamání, že si vylámali zuby na té poslední hádance.

Obrovskej strom se tu rozvaluje a neúspěchy cestujících jsou mu u prdele.

Po pár kilometrech jsme našli první letošní hříbek. Prej, že nerostou.

Rumová zastávka smyla z Honzy a Oliny neúspěch ze hry. Prej ale jinak vyluštili všechno. Možný to je, my ostatní jsme je nekontrolovali.

Důchodci a rum.

Našel jsem uvolněnej kámen, radostně ho Olině ukazuju, ale poznamenala jen lakonicky, že teď už je to k hovnu.

Jdeme kolem bejvalejch Herštejnskech Chalup. Někde poblíž už by měl být pramen Radbuzy.

Už jen půl kiláku.

A jsme zde. Dá se říct, že tím oficiálně začíná naše pouť od pramene Radbuzy k jeho konci v Plzni.

Tak důležitej okamžik musíme oslavit. U pramene je sympatická rotunda s nějakejma informacema, mapou i návštěvní knihou. Dá se tu klidně schovat před deštěm a kdyby bylo potřeba, určitě se tu dá i na lavici nebo na zemi na karimatce přečkat noc.

Ještě společný foto, který musíme poslat Iloně a Petrovi, kteří s náma letos nepůjdou ani kousek, protože Petrovi musí doktoři opravit plotýnku.

Rotunda je dost veliká.

Honza má pro nás překvápko. Velmi blízko pramene Radbuzy je totiž ještě jeden pramen a sice Nemanickýho potoka. To by samo osobě nebylo nic zajímavýho, ale zrovna tady ty dva toky se vyznačujou tím, že se tu láme hlavní evropský rozvodí (omlouvám se odborníkům za neodborný výrazy). Radbuza se vlévá do Mže z toho vznikne Berounka, ta se v Praze spojí s Vltavou, která se u Mělníka zanoří do Labe. No a Labe se širokým estuárem vnoří do Severního moře.

Ten Nemanický potok se stane stane Swarzachem pak sem vlije do Naaby a ta skončí v Dunaji. Druhá nejdelší řeka Evropy se pak prostřednictvím rozsáhlý Delty vleje do Černýho moře. A přitom od sebe na začátku byly oba prameny tak blízko. Pramen Nemanickýho potoka se nedá zrovna dobře nafotit, ale dá se dobře nafilmovat. V průzračné kaluži jsou dvě hromádky žlutýho písku, ze kterých se hrne ven voda, mele s pískem, vypadá to jako nějaký hnízdo mravkolva. Tvar té hromádky se neustále mění a když je člověk potichu, tak slyší pohyby těch kamínků písku. Nerad filmuju, přesto jsem si to zkusil, ale to moje video stojí za prd. Honza to nafilmoval na mobila pro svoje kolegy a dopadlo mu to podstatně líp.

To všechno o rozvodí, čím jsem se tu teď oháněl, nám prozradil Honza, tak jsem to snad nepopletl.

Kromě dřevěnejch hřibů jsme našli i dva doopravdický.

Cesta vede příjemně z kopce.

Kolem sjetýho buldozeru

LKT 81 TURBO

Čeká nás vesnice Závist.

Ale už podle značky nám bylo jasný, že ani tady nebude žádná hospoda. Máme docela hlad.

Překročili jsme Nemanický potok - ten černomořskej a blížíme se k severomořské Radbuze.

Potkali jsme dvě turistky se psem, které jdou opačnou cestou. Potvrdily nám, že skutečně až do našeho cíle na žádnou hospodu nenarazíme, ale v Rybníku (tam míříme) je hospoda otevřená a vaří tam prej dobře.

Závist, je jen tři kiláky od Bavorska. Za komoušů to tu muselo být hodně ostražitě na hovno. Jednou z unikátních geografickejch zajímavostí je, že přímo ve vesnici Závist stojí dům č.p. 17, kterej leží přímo na Evropském rozvodí. To znamená, že voda ze severní strany střechy tohoto domu teče do řeky Radbuzy (a dále do Vltavy, Labe a do Severního moře), zatímco voda z jižní strany střechy teče přes Nemanický potok, Dunaj do Černýho moře. Viz výše, jen bez té střechy č. 17.

Podařilo se mi ulovit soumračníka metlicovýho. Na území tak trochu patřícímu k Severnímu moři.

Nad hlavama nám krouží nějakej dravec.

Ani dvoustovka mi ho nepřiblíží natolik, abysme mohli třeba drze tvrdit, že to je mořskej orel. Nevím.

Historický okamžik. Naše partička na obou březích Radbuzy.

Všechny naše další etapy budou vždycky tak nějak poblíž Radbuzy.

Tady se Radbuza tak trochu rozplizne do mokřad.

Žije tu osamělá pneumatika.

Tok samotné řeky je skrytej v trávě a bažinách.

Rostou tu kvítka se zajímavými opakujícími se vzory.

Asi na toto téma budu muset vymyslet nějaké to haiku,.

Blížíme se k vesnici Rybník, kde máme zamluvenej nocleh.

Hospoda otevřená, jídlo voní, pivo dobrý. Nejvíc se radujou tygřík s cestovním medvídkem. Teď ještě Olina netuší, že si tu ráno koupí tričko.

O naše žaludky je toho včera postaráno vzorně. Velikánskej kuchař pro nás naklepal pořádně velký řízky a k tomu bramborovej salát. Několik piv pro srovnání kapalinovýho deficitu a pak honem do pelechů. Zítra nás čeká další etapa, tak ať mají naše starý kastle čas na drobnou regeneraci. Konec druhé etapy.