Lisboa
(díl třetí-Alfama)

Nová povídka: "Náš člověk v San Franciscu".

Po prohlídce kostela a věže se náš pocit hladu z předchozího dílu rozlezl i do končetin, ale rozhodli jsme se, a jak se ukázalo, docela rozumně, že si toho budem víc vážit, když se najíme později.

Helča prozradila, že zkoumala mapy a ten internet, a že tam někde dole je stará čtvrť Alfama a ta, že se mi bude určitě moc strítfoťácky líbit. No a Olina zase řekla, že nejen líbit, ale že si tam někde najdeme hospůdku a dáme si něco dobrýho a začala se u toho usmívat.

Stará čtvrť Castelo, kterou zrovna opouštíme, se mi líbila moc.

Především proto, že jsem tu objevíl hlavní stan Centrálního Mozku Lidstva.

Ono projít bez vizuálních nástrah tuto čtvrť moc nejde, takže kličkujeme jako zajíci.

No a protože to je samej kopec, tak jsou někdy zdánlivě ty ulice jako kdyby byly na patra. Starej kavárník chystá svou kavárničku na odpolední vřavu. Podle těch lidí poblíž hradu to tu bude hustě tepat, třeba to bude v Alfamě klidnější.

Zastavujeme se na další terase s krásným výhledem. A furt si myslíme, že čučíme na moře.

Počasí nám přeje, maluje kýčovitou oblohu a všude kvetou kytky.

Některý vybydlený baráky jsou vybydlený až po střechu.

Jak se zdá, tak, provizorní obydlí tu nikdo neřeší. A nebo ne zásadně.

Holky mají hlad.

Proplítáme se uličkama a dobrý je, že furt z kopce.

Modrý froté.

To je jen pohled zpět, stále totiž jdeme dolů.

Místo kanárka Barbína.

Buď už ve středověku tušili, jak široký budou současný autobusy, a nebo jsou to autobusy speciálně pro Lisabon.

Jestli si myslíte, že tu najdete lékárnu, kde prodávají pilulky na potíže s čůráním, pletete se. Takto se tu označujou veřejný hajzlíci, většinou klučičí. Aby to bylo míň matoucí, doplňujou to chcacím panáčkem. A protože se mi čůrat nechtělo, tak vám ani neprozradím, jestli to tu mají za prachy nebo zadara.

Protože jsem na počítačový hry úplně blbej, tak jsem netušil, že tohle je hrdina z fantasy fotbalu Squadre Fantacacio. Prej si sestavuješ hvězdnej tým hráčů, dražíš je jako otroky na burze... No zkrátka, nic o tom nevím a je docela možný, že i kecám. Já si pamatuju z dřevních dob Sinclairů jednu hru, kdy graficky škaredá žaba skáče z jednoho šutru na druhej a když se odrazí blbě, tak se utopí. Prej to nebyly šutry, ale lekníny. Hned při prvním skoku jsem žabu utopil, hru odložil a tak to už zůstalo.

Nečum, říkám pravdu!

Sešoupali jsme se až k té ulici s tramvají. Mysleli jsme si, jak už jsme hodně dole.

Přiblblý taxíky a tuk tuky tu jezdí v hejnech. A je o ně zájem.

Ohlídnu se zpět.

Je docela vedro a máme žízeň.

Marockej taťka.

Za rohem číhá chameleon.

Chtěl strašit, ale česká učitelka angličtiny mu nahnala husí kůži.

Většina místních velkokapacitních tuktuků je elektrická.

Obchůdek s ořechovejma rybama.

Obchod s cetkami je zatím zavřenej.

Toto je Lisabon z magnetek.

Když tu nemalujou streetumělci, maluje si tu čas. A mnohdy je ještě lepší, než ti, co to umí.

Vypadá to, že tady si tu hospůdku najdem.

Ale pak se zase noříme hluběji a hlouběji.

Dědoušci si tu vyhřívají svý nefunkční klouby a možná se i trochu těší, že se dobelhají na sklínku červenýho a doutníka. Až otevřou kavárny.

Sem se slunko nemá jak dostat.

Uličky jsou roztomile nepřehledné, ale mapy.cz i Google mapy se v dnešní době zmást nedají.

Tam, kde to jde zprudka, jsou schody.

No a samozřejmě všude dlaždičky.

Z úzkých uliček se odklání ještě užší uličky, který konči slepě barákem a vypraným prádlem.

Někdy se tou boční uličkou dostaneš na další schody a k vchodu do baráku, ale máš-li správnej klíč, můžeš si odemknout a za dveřma jsou další kouzelný schody do nebe.

Vlastně je celá tahle čtvrť, a nejen ona, takové Mandelbrotovo fraktálování. Vzory se opakujou a nejseš-li ve střehu, uvízneš v neznámu. Já vím, Google mapy.
Jo, vy nevíte, kdo to byl Mandelbrot?
Benoît B. Mandelbrot (20. listopadu 1924, Varšava, Polsko – 14. října 2010, Cambridge, Massachusetts, USA) byl polsko-francouzsko-americký matematik, který je všeobecně známý jako otec fraktální geometrie.

Když neřádí Mandelbrot, řádí tu lisabonská verze otrhanýho Warhola.

Poslední schod a další dvorek, další dědoušci a hospody ještě furt zavřený.

Helča tu našla i svou svatou ulici.

Všude samý plínky. A samozřejmě schody...

... a bugenvilie.

Chafariz das Escadinhas de São Miguel

Largo de Sao Muguel.

Igreja de São Miguel. Ačkoli jeho historie sahá až do 12. století, současná podoba pochází z rozsáhlé přestavby v 18. století po ničivém zemětřesení v roce 1755. Současná stavba byla dokončena kolem roku 1756, pod vedením architekta Joãa Antunese.

Kostel je plnej pozlacenejch dřevořezeb (Talha Dourada), který jsou typický pro portugalský barokní umění. Zlatej lesk zdobí nejen hlavní loď i všech šest kaplí.

V kostele je řada maleb od portugalskýho královskýho malíře Benta Coelha da Silveira (1617-1706), který zdobí loď i kaple. Je tu třeba šestnáct obrazů s výjevy z Novýho zákona, zasazenejch do zlacenejchch rámů.

Na poklady krásnýho kostela dohlíží babka a mohu potvrdit, že je velmi ostražitá. Dívala se na mě dost ostře, když jsem fotil.

Na dřevěným stropě je patnáct akvarelovejch maleb andělů.

Jestli se někdy ocitnete ve čtvrti Afama, tenhle kostel určitě stojí za návštěvu.

Vylezli jsme z příšeří kostela a Roušovna zavelela, že už je sakra čas na jídlo.

Máme štěstí, hned před kostelem je sympatická hospůdka s milou obsluhou.

Každej jsme si dali jiný pivo i jiný jídlo a vzájemně jsme si to ochutnávali. A pak ještě jedno pivo, přece nevyrazíme zas do schodů bez kapalin.

Psí seznamka před hospodou i kostelem.

Vlastně jsme měli štěstí, jiný hospody mají furt ještě zavřeno.

Náboženské symboly jsou všude.

Čundráním po úzkejch uličkách nám určitě zas vyhládne. Je to furt dokola.

Nevím, jak to tu je s kradením, ale jistota je jistota.

Scházíme poslední schody.

Níž už to naštěstí nepůjde. Jsme téměř na úrovni hladiny moře. (Já vím Tejo, ale to až někdy jindy.)

Hulení tu je velmi oblíbená činnost. Stejně jako ve Španělsku, možná ještě náruživěji.

Pepek námořník s.r.o.

Kdybysme náhodou zapomněli, že jsme na úrovni mořské hladiny.

Ohlížím se nazpět, ale přes střechy ty stovky schodů a temnejch uliček to nepoznávám.

Jsme v přístavu. Odtud vás může loď odvézt do Almady, ta je nejblíž, Barreiry, Seixalu nebo Montija. My však nikam neplujeme. Jen jsem si tu chvíli stál u mola a nahrával Jirkovi krásnej zvuk vln a vrzání dřeva. Je to sice řeka, ale voní po moři. Teda vlastně po Atlantským oceánu...