Lisboa
(díl čtvrtý- velký panorama)

V minulým díle jsem se courali po jedné z nejstarších čtvrtí Lisabonu, dali si tam oběd, a pak jsme se ještě rozhodli, že by bylo fajn, kouknout se na profláklý panorama. A to znamená jediný, budeme se zase drápat do kopce.

Drápání začínáme od nuly nad mořem.

Přístaviště.

Na vysokým útesu nad řekou Tejo stojí u čtvrti Almada socha Krista Krále a shlíží na celý Lisabon rozprostřenej na protějším břehu. Podobnost se sochou Krista v Rio de Janeiru není náhodná. Brazilská ikonická socha se stala inspirací pro stavbu podobnýho památníku v Portugalsku po návštěvě lisabonského kardinála v Rio de Janeiru. Sice to ještě nevíme, ale k soše se tentokrát nedostaneme. Necháme si to na příští návštěvu.

Na schodech do metra.

Praça do Comércio, známý taky jako Terreiro do Paço, je jedno z největších a dost hezkých náměstí v centru Lisabonu. Náměstí je ohraničeno třemi stejnými bloky budov se třemi patry a z jižní strany fakt hodně širokou řekou Tejo. V přízemí se nacházejí arkády až do výšky prvního patra, druhý patro je osazený balkony se železným zábradlím. Žádná výjimka se nepřipouští.

Jezdecká socha krále Josého I. se nachází na náměstí Praça do Comércio. Autorem je sochař Joaquim Machado de Castro. Jedná se o sochařský dílo pozoruhodný hlavně tím, že je to první jezdecká socha, která byla v Portugalsku vytvořena, a taky prej jako první sochařskej monument v zemi věnovanej žijící osobě.

Král José I. si sice jede na koni, ale na spodku sochy je veselej slon a pošlapanej anděl.

Vítězný oblouk je stavba na Rua Augusta v Lisabonu. O postavení oblouku bylo rozhodnuto po zemětřesení v roce 1755, první verze však byla v roce 1777 zbořena. V roce 1873 začala nová výstavba podle projektu architekta Veríssima Josého da Costy z roku 1843/44; dokončena byla roku 1875.

Tři berušky. Nepodařilo se mi dohledat nic o této krásné skulptuře. Možná jde o berušky, který se radujou, že zatím zemětřesení a tsunami nehrozí. Na mapách.cz je socha označená jako GRADE, ale stejně o ní víc nevím.

Na Praça do Município - Městském náměstí stojí esteticky příjemnej sloup. V mapách i místními je označovanej jako Pelourinho de Lisboa. Což je něco jako Lisabonský pranýř. Je zařazenej na seznamu kulturních památek. Pelourinho sloužil v minulosti jako symbol městské jurisdikce a spravedlnosti. Bylo to místo, kde se veřejně vykonávala spravedlnost, vystavovali se zde provinilci k potupě a někdy zde probíhaly i tělesné tresty. Kdoví, jak by to dopadlo s donem Pablem, kdyby tenkrát existovaly bitcoiny. Možná by se sem chodili dívat lidi z celý republiky na to, jak dostává rákoskou na prdel kromě dona anejspíš i celý šéfstvo ANO.
Datum výstavby původního pranýře v Lisabonu není přesně známo, ale předpokládá se, že to bylo kolem roku 1179 nebo dříve, po udělení městské listiny králem Alfonsem I. Portugalským. Nejstarší písemné záznamy o této stavbě pocházejí z konce 14. století.
Pranýř během staletí prošel několika přesuny po městě, jak se městská krajina vyvíjela. Současná podoba pochází z přestavby po ničivém zemětřesení v roce 1755, kdy byl navržen Eugéniem dos Santos de Carvalho. Byl postaven z železa, mramoru a kamene.
V roce 1834 byly odstraněny železné háky (ve tvaru křížů), které sloužily k uvazování provinilců. Následně byl kolem památníku postaven železný rošt na ochranu.

Tramvaje v Lisabonu jsou vybudovaný poměrně hustě. Vyplatí se, koupit si tramvajenku na pár dní. Stojí to necelou dvacku a kromě neomezenýho ježdění MHD vám ta jízdenka funguje i na spoustu atrakcí kulturních jako vstupenka. Dobře investovaný prachy.

Přiblblejch aut pro movitý turisty je tu skoro stejně jako u nás v Praze.

Dvojportrét v růžové.

No uznejte sami, není to až roztomile hnusný?

I v Lisabonu je velké množství odborníků na všechno a absolventů Vysoké školy Života. Publikujou většinou na domovních fasádách. A určitě i na facebooku.

Náměstí Luís de Camões je obklíčeno kolejemi.

Taky zde končí (i začíná) trasa jedné z nejslavnějších linek č. 28. Ale o této šalině prozradím něco až někdy příště.

Camõesův pomník je památník na náměstí Luíse de Camões ve čtvrti Chiado. Pomník tvoří vysoká bronzová socha národního básníka Luíse de Camões na vápencovém sloupu z liozu (speciálního portugalskýho vápence). Socha je obklopená osmi menšími sochami předních osobností portugalské kultury a literatury doby objevů: Fernão Lopes, Pedro Nunes, Gomes Eanes de Zurara, João de Barros, Fernão Lopes de Castanheda, Vasco Mouzinho de Quevedo, Jerónimo Corte-Real a Francisco de Sá de Meneses.
Dočasně doplněno ještě dvěma českejma učitelkama angličtiny. Ale ty jsou až v nejspodnějším patře pomníku.

Luís Vaz de Camões (asi 1524 nebo 1525 – 10. června 1580, Lisabon) je považovanej za největšího portugalskýho básníka a jednoho z nejvýznamnějších literárních velikánů světové historie. Je portugalským národním hrdinou a symbolem zlatýho věku portugalských zámořských objevů. Jeho dílo je často přirovnáváno k Homerovým eposům, Vergiliově Aeneidě nebo Danteho Božské komedii. Je lisabonským rodákem a je natolik ikonicky oblíbenej, že je vidět často nasprejovanej na kdejaké zdi. Patrně nejslavnějím dílem je báseň Os Lusíadas - krátkej úryvek):

As armas e os barões assinalados,
Que da Ocidental praia Lusitana,
Por mares nunca de antes navegados,
Passaram ainda além da Taprobana,
Em perigos e guerras esforçados,
Mais do que prometia a força humana,
E entre gente remota edificaram
Novo Reino, que tanto sublimaram.

a pokus o českou interpretaci:
Zbraně a slavné muže,
Kteří z pobřeží Západu luzitánského,
Moři nikdy předtím neplutými,
Prošli ještě dál za Taprobane,
V nebezpečích a válkách se snažili,
Více než lidská síla slibovala,
A mezi vzdálenými národy vybudovali
Nové Království, jež tak vyzdvihli.

Po nedělní chvilce poezie trochu sexu.

Když nemáš na reklamu.

Oblíbenou kratochvílí Lisaboňanů je sedat na schodcích do domů a sjíždět facebook nebo TikTok. Proč ne, třeba se mezi nimi zrovna rodí novej Luís Vaz de Camões.

Portugalsko je po neblahých zkušenostech s hnědým politickým morem spíš prošpikované revolucionářskými náladami. Mě revoluce odpuzujou, protože jsou destruktivní a drtivá většina moderních revolucí vedla a vede do sraček. Snad kromě První průmyslové revoluce a pro mě revoluce Sametové. Tu ale spíš považuju za přirozený úhyn nefunkčního socialismu. Sametová revoluce je jedna velmi mála revolucí, která si vystačila jen s cinkáním klíčů a nebořením.

Dlažky všude.

Naše kroky míří furt nahoru. Ohlídnutí.

Zašli jsme si ještě na kafe, protože Helča bez kafe je na tom hůř než bez nohy. Během kávy jsem se věnoval šmírování.

Blížíme se k profláklýmu místu Lisabonu. Vyhlídka Miradouro de São Pedro de Alcântara.

Na vyhlídce si můžete dát něco k občerstvení, jsou tu i hajzlíky, ale hlavně krásnej výhled nejen na skoro celej Lisabon.

Socha Jokera.

V dlaždičkách vyvedená přehledová mapa toho, co tu je k vidění za litinovým zábradlím.

200° pohled na Lisabon. Z téhle fotky nic mít nebudete. Jediný, co je na ní zajímavý, je to, že mi photoshop odmítl všechny ty obrázky spojit do jednoho, protože jsem prý překročil maximální délku obrazu. Tak jsem to musel udělat na tři panoramata, ty zmenšit a pak znovu spojit. Samozřejmě, že jsem měl i jiný možnosti.

 

V přilehlé zahradě je spousta panáků z pískovce, ale koho představujou jsem nezjišťoval. Jen toho Jokera výše jsem poznal.

Místní umělci sochy dotváří skoro stejně krásně jako u nás v Česku.

Tahle busta mě bavila nejvíc.

Fontána.

Pohled na hrad.

Dozvěděl jsem se, že ...

Hned vedle vyhlídky je ulice se slavnou žlutou lanovkou Glória - São Pedro de Alcântara. Spojuje centrum Pombaline s Bairro Alto a provozuje ji společnost Carris.

Délka trati asi 260 metrů, sklon 17 %, ta vlevo pojede dolů, ta vpravo nahoru. A pak zpátky celej den. V roce 1987 na její počest složila rocková kapela Rádio Macau písničku O Elevador da Glória. Singl vydali raději anonymně, protože je dost blbá. Najdete ji na YouTube. Zajímavější je, že se na téhle ulici pořádá každoročně cyklistickej závod "Subida à Glória" odspoda nahoru. Rekord trati byl 55 vteřin v roce 1926 a překonanej byl až v roce 2013.

Monumento aos Restauradores oslavuje obnovení portugalské nezávislosti na Španělsku v roce 1640. Portugalsko bylo od roku 1580 po dobu 60 let pod nadvládou španělských Habsburků (tzv. Iberská unie). 1. prosince 1640 se uskutečnilo povstání, které vedlo k návratu portugalské královské dynastie Braganza na trůn a obnovení suverenity Portugalska. Celá tato událost je známa jako Portugalská restaurační válka.

Jádrem památníku je 30 metrů vysoký obelisk, který byl navržen architektem Antóniem Tomásem da Fonseca. Na podstavci obelisku jsou umístěny dvě alegorické bronzové sochy, které reprezentují Nezávislost (Independence) a Vítězství (Victory). Tyto sochy vytvořili sochaři Alberto Nunes a José Simões de Almeida Júnior.

Casa do Alentejo byla původně postavena v 17. století (kolem roku 1717) jako šlechtickej palác pro rodinu Viscontů z Alvercy. Původně na jejím místě byly pastviny a prasečí farmy.

Je to směsice různejch "neo" stylů, který byly přidávány v průběhu staletí, zejména při rozsáhlé rekonstrukci dokončené v roce 1919.

Jsou tu prvky neo-gotiky, neo-arabského stylu (maurské vlivy), neo-renesance, neo-rokoka a Art Nouveau, stejně jako barokní prvky. Tato eklektická směsice vytváří velmi bohatej až exotickej dojem.

Zvláštně to vevnitř voní (že by pozůstatek těch původních farem?) a je to tak trochu přeplácaná věc.

Ale protože zrovna venku prší, je to místo nadmíru příjemné.

Doutor José Tomás de Sousa Martins (1843-1897) byl významnej portugalskej lékař, profesor farmacie a vojenský důstojník. Léčil zadarmo.

Socha, kterou mu vděční pacienti tady zařídili prý vyzařuje jakousi moc, která je schopná zázraků. Když jsme si to místo prohlíželi, žádnej zázrak se neudál.

Což ale nevadí, lidi sem nosí srdíčka z mramoru a z vděčnosti, nosí sem čerstvý kytky a docela to tu tepe.

Procházíme dalším parkem, je jich tu docela dost. Po parku se prochází slepice, husy a kachny.

Maria Teresa de Saldanha de Oliveira e Sousa (1837-1916), známá jako Madre Teresa de Saldanha (Matka Tereza de Saldanha), byla portugalská jeptiška a zakladatelka řeholní kongregace Sester dominikánek svaté Kateřiny ze Sieny (Irmãs Dominicanas de Santa Catarina de Sena). Skulpturu vytvořil sochař Albino Martins de Sousa a byla slavnostně odhalena 18. května 1952. Jsem skoro stejně starej a zrzavej jako ta socha.

Toho čundrání bylo dneska fakt hodně, těšíme se na vodorovnou polohu.

Taneční hodiny pro starší a pokročilé.

Ale ještě není tak pozdě, proto vyrážíme z hotelu kolem Neptunovy fontány do blízké vinárny na samozřejmě dobrý červený víno.