Přechod Krkonoš 2025
(Díl třetí - nostalgický)

Upozorňuju předem, že tohle prase jsem napsal v předstihu, protože odlítám na chvíli do New Yorku. Doufám, že se mi podaří update v pondělí večer (plus mínus časovej posun).
Je sobota ráno a vypadá to na hezkej den. Já, coby dopravní inspektor, jsem zajistil letenky na autobus do Smědavy, odkud už půjdeme pěšky. Smědava, to je místo, kde jsme už jednou "Krkonoše" šli. Tenkrát, možná poprvé, jsme vybrali hotel na Smědavě jako styčnej bod, odkud jsme vyráželi na jednotlivé túry. Trošku jsme se dohadovali, kdy to bylo a kdo všechno se akce zúčastnil a opět pomohlo WWWiditelné prase, které potvrdilo, že Smědava a Jízerky proběhly v roce 2013. Pro zájemce a pamětníky odkaz ZDE. A to ve velké sestavě, kdy kromě letošních účastníků, byli přítomni i Táňka s Ludvou, Blanka a moje sestra Dana.

Na autobus to máme jen pár stovek metrů. Neprší.

Ještě pohled zpět na ten koncovej kříž na kopci.

Skupinově se fotíme před tou boudou, kde jsme tenkrát bydleli. Přijeli jsme tehdy autama a Gábi měla nohu v sádře, takže dlela na pokoji nebo před chalupou a čekávala na nás, než se vrátíme z výletu. Skupinku jsem pro připomenutí starejch časů poslal i Daně a Blance. Vzpomínám si, že jsme kdesi na blatech na dřevěným chodníku (podle některých na asfaltové cestě) vysekli jeden krasobruslařskej taneček jménem "kilián" a sklidili za to jakési ovace, i když to bylo bez bruslí a ledu.

Letos jdeme na druhou stranu než tenkrát, čili doleva.

Jdeme podél Černé Smědé k jezírku, který se divně jmenuje "Koleníkova bouda".
Panorama složeno ze šesti fotek.

Starej plesnivej prošedivělej se lísá k mládí.

Dnes nejostřejší tužka v penálu.

Mimo cesty tu je všude jakési rašeliniště.

Noříme se do lesa.

Blížíme se okolo Klínového vrchu k jedné z vyhlídek. Paličník. Traduje se, že je jedna z nejhezčích v této oblasti.

Je obklíčená kovovým zábradlím, aby návštěvníci nepadali jako hrušky z vrcholu dolů. Na vrchol vedou vysekané schody. Některé jsou natolik vysoké, že některé návštěvníky je nutné popotlačit do zadku, aby schod překonali.

Vršek vyhlídky je poměrně malej a moc lidí se tam nevejde a na vrcholové foto bývá trochu fronta. Na obrázek bez lidí jsem si musel chvíli počkat.

Výhled úchvatnej.

Tři je tak akorát.

Krabička s "anténou" na vedlejší homoli. Ví o nás, jdou po nás.

Myslel jsem si, že čím je člověk starší, tím víc mu vadí lidi v okolí, ale jsem nějakej pokaženej, lidi mi nikde nevadí.

Gábi statečně i se svým kolenem se vydrásala nejen nahoru, ale i dolů se zdrásala.

Když do pavučiny pracně vyrobené chytneš místo much jen pyl.

Sešup z Paličníku je docela prudkej a skoro všichni si libujou, jak jim hůlky pomáhají. Já zatím odolávám, ale ne proto, že bych chtěl být za frajera, hůlky mi totiž zavazí při focení. Olina mi jedny ultralehký běžecký před pár lety koupila a je moc ráda, že je může nosit ona.

Počasí je nádherný.

Znám křišťálovou studánku... To je báseň z jazyka českýho z pátý třídy základky. Přestože mě tenkrát básničky nebavily, četl jsem spíš Verneovky a Mayovky, musím připustit, že ten Josef Václav Sládek byl básník nepřehlídnutelnej. Protože je opakování matkou moudrosti, dovolím si sem básničku prdnout celou:

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Zvony a zvonky (1894)

Zlatých hvězd v nebesích
a na zemi pařezů zpuchřelých

Seběhli jsme z prudkýho kopce na začátek údolí až k potoku kterej se jmenuje Hájený.

Je to nádhernej potok plnej peřejí a vodopádků.

Světlo sem proníká skulinami větvoví. Asi mě ovlivnil Josef Václav Sládek, protože bych jinak normálně napsal, že sem trochu svítí slunko.

Nejen pařezů zpuchřelých, i stromů celých. V noci as světélkujou.

Tak jako za dne bílého světelkujou zeleně kameny mechem obrostlé.

Je mi jasný, že se sem budu muset ještě někdy vrátit. Ale ne na čundr, jen za účelem focení. Nebudu reportážně krást zátiší, ale v klidu a možná i se stativem, si záběry v klidu promyslím, rozhodnu o expozici, kompozici a tak... a pak mi zapadne slunko a začne pršet a bude všechno v prdeli. Což asi nevadí, protože sem přece můžu třeba zase někdy jindy. Je to výzva.

Těch zákoutí a zátiší tu jsou stovky.

Jak říká Roušovna, teče tudyma smetana.

Možná Tišina? (873 m n. m.)

Cesta nás podle Hájenýho potoka dovede do Bílého Potoka, kde by měla být Bartlova bouda a dokonce by měla mít otevřeno, což je jako na zavolanou, protože už máme solidní hlad a oběd by se hodil. Jenže známe ty internety, Hubertka včera měla být taky otevřená a nebyla.

Jenže tentokrát máme štěstí, mají otevřeno. Pivo, oběd, polívka, palačinka. Platba možná kartou.

Opouštíme Hájený potok.

Dvě mlokyně u šraňků.

Tenhle nápis je docela praktickej, protože cyklisti to tu perou velkejma rychlostma a závora by byla velký překvápko.

Kdo nebere nápis na cestě vážně, dopadne takto.

Blížíme se k Hubertce.

Místo Hájnýho potoka se tu objevuje potok se srandovním jménem Malá rybí voda.

O kousek dál je ještě Velká rybí voda.

U Hubertky je skalní útvar, kterej nese jméno Kočičí kameny. Minule se sem šel podívat jen Honza, zatímco my jsme jen seděli na lavicích u zavřenýho bufetu. Dneska jdem na Kočičáky Olina a já, ostatní jdou sedět k Hubertce.

Minule tu Honza vyfotil šukající mloky, ale já jsem to štěstí dnes neměl. Nebo jsem se špatně čuměl.

Výhled na Lázně Libverda.

Kočičí kameny jsou taková malá ferrata. V Hubertce si můžete vypůjčit vybavení a zkusit si ji. Je hezká.

Šutry tu byly dřív než strom, ale stejně si našel cestu nahoru.

Stálo to za tu malou zacházku.

Jdeme směr Libverda, protože jsme se shodli na tom, že na večeři do Dělnickýho domu už nepůjdem, aby se nemusel Ladys znova štětit. Tady to už známe z předešlého deštivého dne.

Minule jsem se o kohoutovi zmínil. I o tom, že ho mám v archivu, tak přece jen ho sem podstrčím a to včetně té vylhané legendy, která údajně Lázně nejen proslavila, ale i prakticky objevila. Píše se tu:
Přijdete-li do Libverdy, podívejte se nejdříve na střechu Eduardova zřídla. Uvidíte tam kohouta, který je v době, co toto vyprávím, docela zelený, jako střecha baráčku, na němž pyšně stojí a ovšem i jako listí stromů v létě, takže splývá se vši tou zelení. Kdopak kdy viděl zeleného kohouta? Ovšem za časů aušperských býval ten kohout vybarven věrně, takže jej bylo vidět v zimě, v létě jak se patří a jak si ostatně i zaslouží. Onen kohout na střeše Eduardova zřídla, to není pouhý obyčejný kohout výzdobný. Je to pomníček objeviteli libverdského zřídla. Kohout objevil prameny libverdské kyselky. A nebyl ani zelený, ani pestrý, ale především strašně veliký, mohutný, plný života a kypěl zdravím. Kdysi za dávných časů, kdy tudy vedla prázdnými divokými hvozdy stará pohraniční stezka, po které chodívali jenom hajníci a nebylo tu nikdež nic než skály. Lesy, oblaka a zase lesy s hlubokými údolími, jimiž se čeřily hojné potoky, bublavé jako libverdský a nebo divoké jako Štolpich, tedy v oněch dávných dobách bylo tu v těch místech, co dnes leží Libverda, také jen takové bažinaté údolí, ve kterém se podél potoka rozkládala širokým pruhem slatina a místy močál. Už tenkrát tu v těch místech bylo sídlo salikvardy, to jest takového hajnika, který neobcházel strážní pohraniční stezku, jako jiní hajníci, ale bydlel tu natrvalo a poskytoval pěším strážcům hranic hospodu a lože po únavné hlídkové cestě. Když už se tu "salikvarda" usadil, založil si malé hospodářství. Jak se ten náš starodávný salikvarda jmenoval, to už dávno nikdo neví. Hlavně, že ten první usedlík měl chalupu, kolem ní pár polí, nějakou louku, dvorek a na tom dvorku prasata, kterým se tu náramně dobře dařilo i houf slepic, kterým kraloval kohout. Ten kohout totiž jednoho krásného dne začal náramně tloustnout, jako když ho někdo očaruje. Salikvardovi, jeho ženě i dětem to začalo být nápadné a tak začali toho začarovaného kohouta pozorovat. Sledovali ho, až přišli na to, že ta mlsná pejcha" nechodí houštinami stromů jako slepice pít z potoka, ale že si chodí do mokřiska nedaleko stezky, mokřiska ostatně hodně nepřístupného a křovím zarostlého, kam bylo dost nebezpečno jít, protože se tam půda pod nohami pořádně prohýbala a houpala. No ale kohouta toť se ví i bahno unese, protože není těžký, byť by ztloustl sebevíc. Vrtěl salikvarda hlavou, co to může být za vodu, že z ní kohout tak tloustne, ale to ještě nebyl historie konec. Kohout stárl, ale byl pořád statný a plný života, jenže do sta let to přeci nevydržel a tak jednoho dne vzal za své. Když ho salikvarda rozřízl užası. Tloušťka nebyla od tučnosti, ale za to v něm všechny vnitřnosti byly obrovské. I rozhodl se vyzkoušet vodu na sobě. Prosekal k studánce, jejíž hladina vybuchovala velkými bublinami, cestu. I tloustl a zdravý byl. Po čase nemohl salikvarda utajit studánku, a tak všichni hajníci chodili ze studánky popíjet. Dali tomu místu jméno Libverda a pověst končí.

Přestože jsou mraky docela dramatický, neukápla ani kapka. Celej den bylo hezky.

Tady se někdo s tou břidlicí vyřádil. Líbí se mi to, ale nevím, jestli bych měl tu správnou trpělivost to udělat.

Tady se píše, že barák renovovali v roce 2005 E. Hocke a E. Löffler. Asi to museli být nějací důležití páni, když si zasloužili takovejhle kříž a kamenný lavice.

Správná knihobudka

Místo Dělnickýho domu jsme tentokrát zvolili Klášterní restauraci v Hejnici. Pro jistotu hned, aby nás nelákalo si na chvilku lehnout do postele. Jak by to dopadlo, se dá předpokládat. V klášterní hospodě to mají zařízeno tak, že si zaplatíš jednotný vstupný a můžeš si vybrat cokoliv a sníst kolik jen je libo. Výběr je velikej, všechno voní i je hezký na pohled, takže se dost blbě vybírá. Výzva, sežrat kolik chceš, je asi jediný mínus. Protože buď se hnusně přežereš a není ti do skoku a nebo se držíš u zdi a je ti líto, že si toho člověk mohl dát víc. Pití se platí zvlášť. Bylo to luxusní.

V hezkým klášterním ambitu je několik pěknejch obrazů na zdi.

A podařená grafika celýho kostela...

... a taky maketa kláštera.

Brzo začne to slavné soumračení (viz předchozí díl)

Náš poslední jizerskej hejnickej soumrak. Zítra totiž odjíždíme vlakem do Liberce na malou závěrečnou exkurzi do krematoria. Ale o tom až v příštím díle.