Réunion II – Mafate II
(aneb „Nezazpíváme si kánon?“)

Minule jsem sliboval, že v dalším dílu hned na úvod proběhne prazvláštní mejdan. Bylo to v Marle. Spíš než víska je to uskupení roztroušených skromných chat ubytovávajících turisty, kiosek, boulangerie, škola, kostelík z vlnitého plechu, zvonice z několika trámků (jak už jsme psali a dokumentovali minule). Žádná silnice, žádné auto, zásobování pomocí vrtulníků. Prostě Haut (Horní) Mafate, jak má být. Dorazili jsme sem tentokrát poměrně brzy odpoledne, občerstvili se v kiosku a zeptali se na ubytování. Beznadějně plno. Kemp tu sice není, ale postavit si stan je možné hned za kioskem. Měli jsme v plánu ještě vycházku k vodopádům, ale do setmění mnoho času nezbývalo a jít celou zpáteční cestu s čelovkou se nám nechtělo. Tudíž zbyla jen vycházka na zarostlou vyhlídku, z níž nebylo nic vidět. A šup zpátky do kiosku.
Tady skupina francouzských turistů, zde ubytovaných, čekala na večeři. Jejich průvodce Erik čekání zkrátil tím, že si vzal na pomoc buben a zahrál a zapíval domorodou. 

Přidal se Jimmy - šéf kiosku – a hrál na něco, co vypadalo jako vál na nudle. Ve skutečnosti to byl nástroj vyrobený ze dvou vrstev tenkých bambusových prutů, mezi nimiž se mohly volně pohybovat kamínky vhodné velikosti. Při představování ho Jimmy zvolna naklonil, aby vynikl zvuk připomínající šum vln a přitom zasněně pronesl: „Oušn“.

Do třetice se připojil Alin - syn Jimmyho, který mimo svých povinností v kiosku zvládal s cigárkem ledabyle zavěšeným v koutku úst doprovázet tu na tlustější bambusovou tyč, na foukací harmoniku nebo docela maličký triangl. Produkce vynikala spíše spontánností a nadšením hudebníků než nějakou virtuozitou, ale to bylo zcela vedlejší.

Teď trochu odbočím a vrátím se k francouzštině. Jak jsem již psal, neznali jsme (a i nadále neznáme) z ní nic prakticky použitelného. Z kapesní konverzace jsem se s obtížemi naučil větu: „Hledám ubytování“, abych z této znalosti nic nevytěžil. Jestliže jsem se trefil a vyslovil ji jakžtakž srozumitelně, nabyl dotazovaný dojmu, že na nás může vychrlit odpověď bez jakýchkoli zábran. Také jsme se však setkali s odpovědí: „Promiňte, ale já nerozumím dobře anglicky“.
Další nadějnou frází byla objednávka piva značky Bourbon, přezdívaného ´dodo´. Požadavek na dvě tato piva však většinou vyzníval tak, jako by se člověk zakoktal: deux [dø] dodo, tak jsme je raději objednávali rovnou po čtyřech.
A konečně do třetice kánon: Petr se v útlém dětství naučil několik kánonů s francouzským textem, ten nedokázal zatím vytěsnit z hlavy, a proto se ho někde (kdekoli) snažil uplatnit. Při všech jen vzdáleně vhodných příležitostech se dotazoval, jestli si nezazpíváme kánon. Kupodivu při výše popisovaném koncertu se některé skladby pojetí kánonu blížily, předzpěvák něco předzpíval a rozjaření diváci tu zpívali, tu řvali něco podobného vzoru. Takže konečně přišel na řadu i ´Frère Jacques´ najednou ve verzi francouzské, kreolské i české. Jedná se totiž o známý popěvek ´Bratře Kubo´. Na stránce http://ingeb.org/Lieder/bruderja.html je možné najít celkem 36 jazykových verzí, z nich většina oslovuje Kubu nebo jména jemu odpovídající (Jacques, Jakob, Tiago, Santiago, Jaacov), vyskytují se ale například i jména zcela odlišná (Hasan v berberštině, Martin v chorvatštině, Piitaq v grónštině, János v maďarštině nebo Tonton Bouki v haitské kreolštině). Zajímavý text je čínský: „Dva tygři, běží rychle, jeden nemá ocas, druhý nemá uši, to je tak divné“.
Zpět k mejdanu. V povznesené náladě vyplývající z kouzla místa, okamžiku a účastníků, a jen zlehka podpořené pivem a rumem s macerovaným ovocem, se pak při zpěvu i rozhovorech jazykové rozdíly úplně setřely. Jasným důkazem tohoto tvrzení bylo, že se Erik najednou ke mně obrátil a s vážnou tváří pronesl: „Já na tobě vidím, že jsi Kreol“. Bylo to trochu překvapivé, ale vlastně docela příjemné. Poté, co dlouhodobě bojuji s vyvracením předsudků, že mám ruské předky, protože jsem ´rozpínavej´ a neztotožňuji se ani s názorem bratra, který se cítí být Švédem, neboť je podle svého vlastního hodnocení ´vysoký štíhlý blonďák švédského typu, model Viking´, a kromě toho prý končí jedna větev našeho rodokmenu svobodnou matkou v době švédského rabování Prahy na konci třicetileté války, je přijetí do velké rodiny Kreolů vlastně docela fajn. Čas mejdanu utekl jako mávnutím proutku. Přestože se nám nechtělo, přestali jsme asi v nejlepším, jak radí přísloví, protože ráno jsme vstávali bez jakýchkoli následků. Určitě jsme tu nebyli první Češi, protože tudy procházejí trasy zájezdů českých cestovních kanceláří. Přesto, jak již bylo uvedeno minule, jsme museli vysvětlovat, že Česká republika neleží ani v Kanadě, ani v Rusku, a že Ček znamená i něco jiného než si „čeknout“, tj. klepnout si s partnerem o sebe pěstičkami při pozdravu nebo po dosažení branky v hokejovém zápase. Věříme, že jsme zde České republice udělali lepší reklamu než leckterá oficiální delegace (teď mám na mysli hlavně určité konkrétní delegace na konkrétních místech světa), a že tento mejdan nezanechal nesmazatelné dojmy jen v nás, což se potvrdí později.
Tábor byl ještě zastíněn kopci, když do líného vstávání následujícího rána vtrhnul řev motorů zásobovacích vrtulníků. Ti, kdož byli v danou chvíli mimo uzavřené prostory, zaskočeni nebyli. Opačně ti, kteří nemohli hned zjistit, co že se to blíží. Vystrašená Alena vyběhla z kadibudky, která se nacházela asi 5 metrů od místa odkládky komodit a pouze pevné panty od dveří, jichž se usilovně přidržovala, jí uchránily před únosem větrným vírem. Přesto, že jsme jindy vyfotili kdejakou kravinu, vdané chvíli nebyl, bohužel, nikdo připraven dokumentovat tuto dramaticky-komickou situaci. Po zabalení a loučení v kiosku jsme vyrazili na další pouť, v sedle col du Taïbit (2142 m) přešli z Cirque de Mafate do Cirque de Cilaos a začala jiná etapa zájezdu. Sestup ze sedla k silnici s autobusem je docela strmý, ale naše forma se zlepšovala, takže nám jen o 5 minut ujel autobus projíždějící o jeden celý cyklus dříve, než ten, jímž jsme odjezd plánovali. Takže povzbuzeni předchozími úspěchy při autostopu jsme drze přemluvili dva chlapíky, kteří sestoupili k silnici těsně před námi a zamířili k malému náklaďáku, aby nás svezli. Zprvu váhali, dělali, že ne zcela rozumí naší francouzštině (to asi nepředstírali), ale nakonec nás na korbě dovezli na okraj města Cilaos, to aby nás nepotkala gendarmerie.

Tábor ve stínu.

Zásobovací vrtulníky.

Tábor ve slunci.

Kiosek od jihovýchodu (kadibudka vpravo).

Užité umění. Když už něco vypadalo jako místní výtvarné umění, vyklubal se z toho odpadkový koš, resp. „popelníček“ na temeni sošky – proč mi tyhle věci něco připomínají a nemohu si vzpomenout, oč se jedná.

Marla ze sedla Taïbit a další pohledy.      

Strmý, místy jen mírně rizikový sestup k silnici a maskáčovaný strom.

Cilaos je hlavní sídlo oblasti s o něco více než 5000 obyvateli a přeplněnými ubytovacími kapacitami. Možná se to ale týká jen centrální části, protože několik desítek metrů od ní jsme slušné ubytování našli. Měli jsme v plánu následující den vyrazit se stanem na kopec, takže jsme se chtěli ubytovat na jednu noc, pak jednu ne a pak zase ano. Paní domácí to bez obtíží pochopila a klidně by nám nechala klíče na celou dobu. Když jsme jí říkali, že by na tu jednu vynechanou noc mohla někoho ubytovat, vypadala, že jí to nedělá vrásky. Takže jsme to s tím přeplněným centrem trochu nepochopili.

Před Cilaosem.

Před kostelem a v kostele.

Tak tohle byl celý náš výlet do Cirque de Mafate, a protože nám ještě malý prostor zbývá, přeskočíme nelogicky, ale prakticky až ke konci zájezdu na poznávací exkurzi do družstva na zpracování a export vanilky.

Jedná se zde o hospodářsky významnou plodinu vyváženou do celého světa. Vanilka jako rostlina mi připomíná takovou tu sice oblíbenou, ale nijak atraktivní pokojovou rostlinu něco jako voděnka nebo tak – však je to vidět z fotek. Vanilka jako rostlina potřebuje oporu, celkem hezky kvete, plody připomínají fazolové lusky. Zajímavá je historie jejího pěstování na Réunionu v tom, že ji dovezli z Mexika, ale zapomněli nebo nevěděli, že by měli také dovézt speciální včely pro opylování. Takže roky žádná úroda, až dvanáctiletý otrok Edmond Albius zdokonalil manuální techniku, jak včelu nahradit. S použitím například listu trávy je třeba u každého květu v přesném stádiu jeho vývoje nadzvednout holce sukničku a umožnit kontakt s příslušnou jinou částí květu. Úspěšnost tohoto postupu překonává včely, je však docela pracná. Albius tuto metodu nevynalezl, ale významně zdokonalil a zefektivnil. Z výkladu průvodce jsem vyrozuměl, že za svoje zásluhy dostal jako otrok svobodu, ale bylo to možná trochu méně honosné. Otroctví bylo v koloniích postaveno mimo zákon v roce 1948 (to mu bylo 19 let), takže odešel z plantáží dělat pomocníka v kuchyni. Pak byl usvědčen z krádeže šperků a dostal 10 let natvrdo. Za zásluhy o vanilku byl po 5 letech propuštěn. Dožil se 51 let.

Pracné a zdlouhavé jsou i další etapy pěstování a zpracování. Po sklizni to začíná spařením zelených lusek ve vodě o teplotě 65°C, čímž se změní jejich barva ze zelené na hnědou a dále pak následuje zdlouhavé sušení za pečlivě kontrolovaných podmínek. Jak nám bylo řečeno, trvá 2 roky, než se vanilka může dostat ke spotřebiteli. Družstvo, které jsme navštívili, zpracovává úrodu od 120 farmářů. Jestli jsem nějaké informace špatně interpretoval nebo přímo překroutil, prosím o shovívavost.

Rostliny vanilky z různých částí světa.

Poupata.

Otevřený květ a ruční opylení.

Dozrávající lusky.

Ylang ylang - kananga vonná, listy, strom, plody. Surovina pro výrobu vůní.

Sušení vanilkových lusků po spaření, třídění a hotový produkt.

Na příště nám zůstaly sopky, moře a nějaké menší výlety.