Samozřejmě, že jen pro Roušovnu a pro mě, protože pro zbytek partičky je tahle destinace návštěvou již kdoví kolikátou. Minule, je to již pár let, jsme si to užili včetně návštěvy polského městečka poblíž. To ještě Ludva neměl tepelným čerpadlem poháněné topení. Všichni jsme spali v jednom obýváčku různě na zemi a na gauči a v kuchyni na kavalci. Však v jednom z dávnějších prasat byl ten podařený výlet popsaný, ale musím dohledat v kterém.
Letošní návštěva byla jen na dvě noci, ale o to intenzivněji jsme ji prožívali. Jeli jsme tam po vánočních svátcích a před Silvestrem už jsme zase byli doma. Krátké, ale nadupané.
První den jsme po příjezdu vyrazili do Polska prozkoumat pramen řeky Stěnavy...

Vystoupíme z auta a moje motivářka už volá: Dušo, Dušo, tohle mi musíš vyfotit. Je naprostej rapl do plyšáků.

Co je kterej kopeček na horizontu zač, ví jen Honza Kurka, protože je to jeho koníček. Já to nevím, protože to jen rád fotím. Počasí bylo podmračeně dramatické. Cesta k prameni je však krátká a do kopečka.

Jdeme kolem hodného, ale nervózního psa. Hned se mi ve stehně připomene mé poslední setkání se psy. Ano, bylo to v den slavné VŘSR, která je 7. listopadu.

A už je tu pramen Stěnavy.

TTD (takticko-technická data).

Roušovna si vzala klacek a zkoumala, jestli by bylo možné, že by zde utonula Jiřina Švorcová, kdyby se tu natáčel Král Šumavy.

Ale protože nezapíchla klacek dost hluboko, usoudila, že ne. Pak vzal lepší poleno Honza K. a zarazil ho tak hluboko, že Švorcová by utonula. Olina si pak vzpomněla, že se tradovalo, že všechny kurvy byly bohatý, jen jedna švorcová.

Mraky přitvrzujou na drámu.

Stěží se propasíruje jen pár paprsků.

Nevím přesně, co tohle hřiště znamená, ale připomnělo mi to americké vojenské hřbitovy. Což nebude tenhle případ, je to tu kvůli dobytku.

Na krávy je asi zima, nikde žádná. Jen sem tam cedule varující, že : "Jen vůl nežere hovězí."

V Sokołowsku, kam jsme si zajeli na inspekci, jsou všude jen samé paraboly a všeobecná zanedbanost. Polomrtvé městečko. Nebo vesnička spíš.

Lázně Sokołowsko patřily za války k Německu, a aby v tom nebyl bordel, tak se jmenovaly Görbersdorf. V lázních se léčili tuberáci pomocí klimatu. A nebo Wikipedia kecá a je to jinak. Zdevastovaný objekt lázní kdosi odkoupil a začal s renovací. Zde se naše dojmy a názory v partičce výrazně rozcházely. Ludva tvrdil, že to je jen zástěrka na vytunelování EU, já zase, že třeba prozatím prachy došly, tak se to na chvíli zarazilo. Asi jsem fakt nepoučitelnej dobroser, že věřím raději v dobré konce i začátky. Ale klidně je pak přijmu, ty konce blbé, co mi taky jinýho zbývá. Tak uvidíme za pár let, jak se to pohne. Jestli jo, tak uvěřím té své verzi, když ne, měl zase Ludva pravdu, ale to až někdy později, za pár roků.

Naše partička před lázněmi.

Trochu to ale vypadá, že se na tom pracuje.

Poštovní schránky Jiřího MultiWolkera.

Pak jsme ještě jeli na dodělanou - samozřejmě taky za prachy EU, novou dřevěnou vyhlídku. Vysoká je sice jen 24 metrů, ale pro výhled po krajině to stačí. Rozhledna je na hoře jménem Lesista Wielka, výška 854 metrů n.m.

V okolních zahrádkách vládne stejný nevkus jako na našich zahrádkách. Možná, ale to zatím nemám potvrzeno, se zahrádkářem může stát jen člověk, který miluje podobné sošky. Třeba Olina má na zahrádce sádrovýho přerostlýho šneka.

Večer jsme z okna sledovali přísný úplňkový měsíc. Kecali jsem o politice i jiných hovadinách. Myslím, že jsme se ani jeden z nás moc nového nedozvěděli. Akorát Ála přivlekla z jakéhosi Penny nebo Billy koňak Hennesy pro dámy, tak jsme si dali po kalíšku, a taky plzeň. Příjemnej večer.

Honza vypustil do světa desátý díl svého vlastním nákladem vydávaného (ne)románu. Každá dvojice dostala po výtisku.

Panoramatický záběr té milé společnosti se nepodařil, neb mu unikla vpravo sedící Gábi. Podezírám ji, že to udělala schválně a že je ráda, což je škoda. Tak příště. Na noc jsme se rozprostřeli po celém Ludvově sídle. Spalo se krásně a snídaně byla královská.

Původní nápad na výlet, který vymyslel Ludva, se nepodařilo realizovat, a to proto, že jsme nebyli schopni najít vhodné spojení. Vypadalo to skoro, jakoby tam ani koleje nevedly. Ani jsme se pak nedivili, když jsme odhalili, že fakt koleje chybí - rekonstrukce.

Vymysleli jsme jinou variantu a jeli dvěma vozy do skalního města v Adršpachu. Olina tam nikdy nebyla, tak se na to hodně těšila. U zaplavenýho lomu zavzpomínala Táňka na to, jak tam skákali do vody a slunili se a koupali. To už možné není. Koupat se mohou jen kačeny.

Pískovec je kouzelnej sám od sebe, i jen jako plocha.

Skalám to trvalo desítky tisíc let, než se vymodelovaly do dnešní podoby. Ale kořeny stromů se pokouší o kreace, které si s pískovcem v ničem nezadají.

Jako kluk jsem sem jezdíval na tajné horolezecké výpravy, protože moje nebožka maminka by to nepřežila, kdyby se dozvěděla, že šaškuju po skalách. Ono to ani tak moc z dnešního úhlu pohledu nebylo horolezení, spíš takové lísání se a zneužívání gymnastických dovedností. Jako první jsem lezl snad jen jednou v životě. Netroufám si někoho jistit a být si jištěním jistý. Ale přiznávám, že mě to mooooc bavilo.

Mamince bývalo často divné, jak to, že mám na skoro nových džínách takové divné odřené pruhy. To se slaňovalo bez osem a sedáků, odsraly to rifle. Ani prsní úvazy nebyly, prsní úvaz s dračí smyčkou byl krutej, když člověk pár metrů spadl a roloval si pod lanem bradavky. Horolezení se hodně posunulo.

Průvodcem ve skalním městě nám byl Ludva, kterej to tu má ze svýho mládí prohorolezené celé, znal se s kdejakou horolezeckou legendou. Poutavě nám vyprávěl o všech možných cestách.

Hlava indiána.

Ludva byl ve svém živlu.

A jak tak furt ukazoval nahoru, měli jsme pocit, že mu musí za chvíli ta ruka upadnout.

Fantazie přírody nemá mezí.

Skládačky, pro obří miminka.

A nápisy dobové na stěnách byly typograficky poutavé.

Aaaach, to jsou cesty. Jak to, že to nespadne?

Tohle jsou možná Varhany.

Sem by mohl člověk jezdit furt a fotit a fotit a fotit.

A klidně na velkej formát. Zase jsem chycenej. Stejně jako před dvěma lety v Yosemitech.

Potůček s průzračnou vodou.

Pak nás napadlo, že to je všecko vybudované uměle. Že si to postavily okolní vesnice jako atrakci. To muselo bejt betonu.

A modelování důvěryhodné.

Velký vodopád.

Pokus o panorama vodopádu.

Některé útvary evokovaly návštěvu u gynekologa.

Ale z horolezení jsem asi vyléčenej, vůbec mě to už neláká.

Myší díra. Konečně, je to tam napsané.

Klavír.

A trošku barvičky.

Vybrouzdali jsme se ze skalního městečka. Ludva hudrá, že nechtěl a neměl platit vstupné, protože on je vlastně domorodec. A že měl jít touto stranou a načerno. A že už příště žádný vstupný nezaplatí. Je pravda, že důchodcovský slevy tu žádné nejsou. Skupinové slevy jsou až od 20 členů. No mají to dobře spočítané.

Hospoda Zátiší byla asi zavřená.

Sbohem skalní městečko, někdy příště.

Poslední cedule u kolejí. Napadá mě Boudník. Grafik je ten, kdo nemá trpělivost počkat 15 let, než se grafika vytvoří rzí sama.

Zajeli jsme si do blízké hospody, Ludva tam potkal své staré známé z dob, kdy tu všichni horolozili. Postěžovali si společně, že je to nehorázné, že musí platiti vstupné.

My jsme si dali v hospodě docela dobrej oběd a pivo Krakonoš. Teda kromě řidičů. A koupili jsme několik petek toho dobrýho piva na večer. Budou třeba, protože se zase budeme brodit politickými tématy. Na Zemanovi jsme se shodli jednomyslně, platí přesně to, co před několika lety. Je to hovado. Akorát romská otázka nás rozštěpila. Olina a já jsme měli zásadně jiný názor než zbytek společnosti, ale po tlamě jsme si nedali. V pondělí jsme pak jeli zase do svých domovů. Mně se ještě podařilo, aniž bych se o to jakkoliv přičinil, rozbít Táňce a Ludvovi televizi, tak si museli druhý den zavolat místního opraváře satelitů. Ten jim to spravil a zároveň jim sdělil, že jejich settopbox je už v prdeli a že jim dodá novej.
Silvestra jsme si udělali komorně s Roušovnou ve dvou. Chtěla dokonce posunout hodinky, aby si udělala půlnoc už v deset, ale pak to nějak vydržela, přiťukli jsme si pivem a šli spát. Jo a odpoledne předtím jsme si dali sraz s Helčou v Leica Gallery na výstavě fotografa Wernera Bischofa.

Kafe a shiraz z Francie a dvě knihy. Inu, velmi nebezpečné místo je ta Leica Gallery.