[CNW:Counter]
e-mail

Zas za velkou louží
(díl první)

Dejme tomu, že to je takové provizorní prase. Není příliš času a prostředků věnovat se mu líp. Redakce prosí o shovívavost. V úterý nastal den D, ne to jsme ještě neodlétali, ale Olina mi poradila, abych si vytiskl ESTu, což jsem udělal, protože ji poslouchám. Většinou. A při té příležitosti jsem si přečetl, že je dobré si do ESTY doplnit adresu pobytu, je-li známá, a taky let, je-li znám. Na ten popud si to Olina chtěla doplnit taky a s hrůzou zjistila, že její ESTA je stará a neplatná, ale to byla blbost. Když jsme si ji letos na jaře znovu vyřizovali, použila nějakej obskurní zlodějskej server, kterej kromě ofiko 14 dolarovýho poplatku americké vládě chtěl ještě nějakou děsnou sumu za vyřizování. Málem jsem to udělal taky tak, ale chtěli po mně okopírovat občanku, a tím jsem jim přestal věřit a našel si starou estu a starý postup. Tady jsem tedy Olinu zase neposlech. Moje ESTA stála jen 14 dolarů a byla OK. Olina propadla panice, nebyla z toho veselá a začala si dopisovat s americkou ambasádou. Mně se zatím podařilo přes historii a staré moje maily, které nevyhazuju, najít ty zlodějské stránky a odtud i ověřovací stránku, kde se mi podařilo zjistit, že Olinina ESTA, ta drahá šmejdovská, je taky platná. To bylo uklidnění poloviční, pak poslali z ambasády potvrzení, že jo, že je to OK, ale je v tom prý jen nějakej brodel. Vše zachráněno, svět se může dál řítit placatým vesmírem. Vytáhl jsem pak Olinu na pivo, kde z ní nervozita trochu opadla. Pivo a procházky dělají divy. A jaké bylo naše další překvapení, když jsme zjistili z letenky, kterou jsem si taky vytiskl, že letíme o dvě hodiny dřív než si Olina myslela. Vyřizovala pro školu letenkydo Španělska a trochu si to spletla. To abych si nabalil už dneska (to bylo úterý).
Ráno jsme vyrazili na letiště, bylo hezky, dorazili jsme v pohodě a vůbec ne v předstihu, jak to umí Olina, pak jsme si nechali obalit kufry zeleným secure bag igelitem, protože naše zavazadla chátrají a dlouhé cesty jim nedělají dobře. Filcuňk a nasedáme do obrovskýho letadla směr New York.

Dlouhý, přes devět hodin trvající, let končí v NY. Je tu neuvěřitelnej frmol. Až oči přechází. Všichni se hrnou o překot jedním směrem, postupně, jak nabývají kilometry a minuty, se cesta začíná jak v plaveckým bazénu dělit do jednotlivých drah a segreguje cestující podle národností a různých víz. Naše lajna je vpravo a poslední, zarazí nás až bába v uniformě a vysílačkou a zažene do dráhy vytrasované páskou. Fronta obrovská. Asi 60 okýnek s úředníky se snaží odhalit, kdo do Ameriky nepatří.

Nakonec, i když to bylo hodně adrenalínový, jsme se propasírovali přes oskenované pracky a oční bulvy až do prostoru, kde by měla být naše zavazadla. Musíte si je totiž vyzvednout a vlastnoručně přenést někam jinam a tam je odevzdat znova, na vnitrostátní let. I to jsme zvládli v pohodě, jen jakýsi človíček tmavé pleti po nás chtěl, abychom naše zelené batožiny zbavily té hnusné jedovaté šlupky. Igeliťák držel jako sviňa, Olina bezelstně chtěla po mužikovi nůž. Ten se vyděsil a rozesmál: Madam, na letišti? V NY? A tak jsme trhali rukama, nohama a skoro i zubama. Mysleli jsem si, že se bude chtít podívat dovnitř na slipy, ale prdlajs, jen jsme dohodili zelenej igelit, chlápek vzal naše kufry a hodil během dvou vteřin na pás. Frkot se pomaličku uklidňoval, jak jsme se blížili ke správnýmu gejtu.

Ve vnitrostátních letadlech v Americe se nepodává občerstvení, ať je let jakkoli dlouhý. Proto jsme si koupili picu. Před Olinou stála paní a když se ptali na jméno, to je tu taková specialita, že nahlásíš jméno a podle něho tě pak volají pro připravený jídlo. Nahlásila Olga a Olina po ní taky Olga. Trochu zmatek, ale dopadlo to dobře, nesežrali jsme si vzájemně ty naše picy. Olga č. 1 byla z Běloruska.

Dlouhej let do SF byl už téměř utrpení. prdel nás bolela, nevěděli jsme jak si sednout, ale i to je za námi, vystupujeme v SF. Nějak se nám podařilo dostat se k výdeji kufrů na terminálu 2, ale měli jsme je na terminálu 1. i to dopadlo dobře. Volá Honza, že jsme přiletěli nečekaně brzo, tak pro nás nepřijede a my jsme vyrazili hledat Bart, jeli jsme i leteckým vláčkem Blue line. A pak už vítání s Honzíkem. I tu adresu, kterou mám v mbilu mám blbě. Honza bydlí jinde.

Honza bydlí v pokoji v domečku, Všude, kde zatím v cizině bydlel, si sebou vozí svou velikou basu, kterou si koupil před léty v Irsku. Basa je vždy tou hlavní součástí jeho bydlení. I prostorově. Bydlí v čím dál menších pokojích, tak je to znát. I v tom je trochu po mně. Míval jsem v paneláku v obýváku taky basu. Prostřelenou z nějaké cikánské bitky. Tu mou basu teď má v pokoji zase bratranec Martin.

Bydlíme v Honzovým pokojíčku s basou a Honza v hostovským Z kuchyně je výhled na odpadní trubky. Odpad i hovnatu ženou po vnějších stěnách jako třeba v Jemenu.

Mají společnej dvoreček, ten je sympatickej, gril a fíkovník, šel jsem bosky brzo ráno na průzkum a na nohy se mi přilepilo několik zralých fíků, které jsem si hned mohl namazat na chleba. Fíková marmoška je dobrá.

Je to celej komplex takových bytečků v domečku. Docela sympatické. A takové sanfrancisské.

Společná snídaně. Honza šel do práce později a raději udělal volská oka.

Do čaje jsme si dali mandlový mlíko. To je prdel, z čeho všeho se dá udělat mlíko.

Učím se barvu, tak fotím i barevně. Výborná snídaně.

Jeden hot a druhej čehý.


Pokračování až přespříště. Další číslo bude z pera Honzy Kurky. Chceme si půjčit auto a jet po pobřeží směr Oregon, nebo já zatím přesně nevím, kam.

podpis


Neprodám


Když jsme jeli vlakem domů, přišla mi do mobila zpráva, že Honza se právě oženil s Rézou na nějakém vrcholku hory.

 


Helča Bobíkovi a ostatním: 
"Děcka já vás mám tak ráda."
Bobík na to odpověděl:
"Taky se mi to někdy stává."

Dovolím si luxus a přepych v podobě prázdninového provozu kulturního servisu. Po dobu pobytu redakce v Americe bude servis zamrzlý.

 

Program Domu umění v Brně.


Program divadla Radost na červen
(včetně nedělí)

Vážení a milí příznivci Divadla Radost,
vzhledem k úplné uzavírce ulice Cejl z důvodu rekonstrukce,
která nám byla sdělena bohužel až před včerem,
jsme nuceni zrušit plánovaná představení na Letní scéně
a uzavřít Muzeum loutek v době od 1.7. do 31.8.2016.
Děkujeme za pochopení.
Předprodej na září bude zahájen 1.9.2016

IVOŠ A JANA MĚLI SVATBU

v sobotu. Do Lomnice přijelo asi 90 lidí a byli krásně přivítaní.


Kuchař Karel chystal gril a Jerka řešil elektriku. Hodinu před obřadem...
Nakonec s Danovou pomocí problém zvládli tak, že to připojili přes zídku k němu.

Hosté se scházeli k zámku na trávník, kde byla připravená přírodní svatbobrána.

Odtud pobíhala sem a tam fotografka Olga, která si vzala na starost režii a všechno to řídila. Kdo chtěl, mohl se barevně sladit s ženichem a nevěstou - zvolili si barvu černou, rudou a smetanovou.

Jerka mně přináší ochutnat uvítací stopečku, zatímco u brány číhám na nevěstu. A je to tady, dle tradice ji přivádí tatínek.


Ženich Ivoš čeká na místě a LSDa zpívá uvítací písně. Dočkali se.


Asi před 15 lety jsme kdesi koupili za 90 Kč malebný červený klobouk, že by se mohl někdy k něčemu hodit a najednou je to tady! Ještě, že my raci nic nevyhazujeme, většinou. Květy a korále nám šlechetně zapůjčila Lucie.
Řeč pana obřadníka byla neotřelá a vtipná, tuším, že za tím stojí Bára, nyní novopečená švagrová.


Až řekli "ano", přišla chvíle pro Matýska, protože měl na starosti prstýnky. Úkolu se zhostil velmi odpovědně!


Tak, holky, a jsou z vás taky tchyně, fakt divný slovo!


"Postupně odcházejte okolo slečny s košíkem a stavte se do špalíru!"

Právoplatný podpis novomanželů.


Svatební hosté ten špalír vytvořili přesně podle zadání a nevěsta s ženichem procházeli deštěm obilí.


Při hromadném fotografování jsme zaujali s Jirkou naše oblíbená místa na zemi, protože jinak nejsme vidět. Měla jsem tudíž příležitost vyfotit si novomanžele z podhledu.

Dámy se poctivě staraly, aby kromě výborné slivovičky, meruňkovičky a višňovičky byl k dispozici dostatek tekutin. Jirkovi se chytila na kalhoty smetanová housenka, asi taky četla pozvánku. Kdoví, jakej motýl z ní jednou vyletí.


Pan Klement a nevěsta.
Pak hned utíkal kontrolovat, jestli všechno funguje.


Stréc Pavliš to všechno má pod dohledem a na rozdíl od nás mu nepřibývají žádné šedivé barvy ve vousech ani ve vlasech.

Kuchař Karel všechno perfktně připravil a neustále kontroloval, kde co schází. Kaláb kontroluje kvalitu pivního moku.
Ještě obřad házení nevěstí kytice. Tentokrát se po ní vrhali svobodní mládenci.


Matýsek chodí plavat k Danovi do bazénu.


Nevěstin brácha Libor čepoval pivo "Genius noci" - přesně to, který bude vařit Ivoš s Janou. Toto byla první zkušební bečka a dopadlo to báječně, chuť skvělá!
Všichni se bavili a členové LSDa se pomalu připravovali na další vystoupení.


Fotografové žhavili přístroje.


Ve sboru si zazpívala i Lenka, novopečená tchýně Ivošova. Nevěsta se nádherně vyjímala.


Bára a Kamil.

Bára s tetou Hanou. Přijeli muzikanti z Prahy, jméno kapely neznám, ale hráli dobře, to teda jo!


Nevěsta se Skipem, ten nebyl při vystoupení LSDa vidět, ale slyšet naštěstí jo.
Tančilo se i poslouchalo.


Ochutnávalo se ledacos.

Slivovička?

Nevěsta tančí s fotografkou a s tatarákem v ruce.

Kamil.


Bylo to všechno příjemné, malebné, fotogenické a ani jsme se nedívali na hodiny. Jana měla energie na rozdávání a prý vůbec nešla spát. Jirka si usnul podle citu, asi půl hodiny přede mnou. Pak jsem odešla za stejným účelem do prvního patra a pro jistotu si vyfotila hodiny na věži, protože jsem nevěřila svým očím. A tak to byla pravda.

Dokončení příště.

Dada a spol.