Děbolín
(s malou oslavou)

Docela se nám daří udržovat příbuzenské kontakty. Se svými bratranci, ač oni z Prahy a my tenkrát z Brna, jsme spolu trávili naprostou většinu všech prázdnin i svátků. Od malička. A protože to je to drahně let a osudy nás odvály všelikam, musíme setkání plánovat a nebejvá to žádná prdel, protože v Ostružné už se nepotkáváme. Strejda Pepa, Martinův táta, umřel, tak už Martin nejezdí do Ostružné přespávat na naši chalupu, ale pořídil si svou na opačným konci republiky, v Jižních Čechách. A tak vzniklo nové kontaktní místo. Vyzkoušeli jsme to několikrát a vždycky to byla paráda. Dokonce se nám daří sestavu rozšiřovat o moje sestry z Brna a letos poprvé se zúčastnila i Helča.
Sjeli jsme se v pátek do cíle jak podle nějaké budovatelské pěticípé hvězdy. Ájá Bája jela autem, aby po cestě nakoupila, Olina, Martin a já jsme jeli vlakem z Prahy do Veselí, Dana s Alenou vlakem z Brna a Helča vlakem z Kladna. Každej tak trochu jindy. Ale organizace byla vzorná.
Poslední, kdo dorazil, byla Helča, protože musela ještě do školy. Jeli jsme si pro ni autem s Martinem. Mejdan může začít.

Na den setkání totiž připadá naše nejhranatější výročí. Už jsme spolu s Roušovnou 44 let, tak to chceme oslavit v kruhu rodinném. Dostali jsme jako dárek echt arabský kafe. Vím, jak chutná, vím, jak vypadá, ale Olině skoro určitě nebude chutnat. Já jsem ho poprvé pil v Súdánu, ale zvykl jsem si na něho až v Jemenu. Rád ho budu po malých kalíšcích popíjet a vzpomínat na Afriku.

Zleva Olina, Dana, Helča, Ája, Alena. Kecáme o kravinách. Taky maličko vzpomínáme na tu povedenou svatbu v Ostružné, jak se rozbila auta a někteří z nás museli (já) jet z obřadu stopem. Zastavil mi chlápek v náklaďáku v montérkách a po cestě jsme ještě nakrmili telata. Já v obleku.

Dana s sebou vozí zajocha, kterého kdysi dostala pod stromeček. Je to skoro povinnost ho vozit na setkání, protože Ája s Martinem s sebou vozí zase oslíka. Zajoch a oslík jsou kamarádi.

Olina je dvorní továrna na fusakle. Plete je furt. A až se ochodí, posílají je obdarovaní zpět Olině, ona je přeplete v jiné a tak se to točí furt dokola. Myslím si, že široko daleko v našem rodu a ještě širším okolí není nikdo, kdo by neměl od ní fusky.

Jdeme spát hodně pozdě. Přivezl jsem nějaké vyhlášené víno z jižní Moravy. Vyhlášenost se projevila ráno. Nikoho hlava nebolela. Vypadá to, že bude hezkej den. Martin vymyslel výlet. Dojet autem do Jindřichova Hradce na úzkokolejku a potom...

Ale je nás víc než sedadel v autě, tak Helča a já vyrážíme na 4kilometrovej ranní výlet pěšmo. Sraz na nádraží.

Den se pomaličku probírá z noční strnulosti.

Blížíme se k místnímu letišti.

Přes noc byla kosa.

Na nádraží jsme první, tak si stihneme ještě odskočit na hajzlík.

Mašinfýra nám prozradil, že už ve vlaku zatopil.

Ája Bája s náma nejede, protože by ji bolelo koleno. Prej stejně potřebuje uplést adventní věnec.

Jízdné je jednotné a Babišovy pseudovýhody sem nedosáhnou. Mají hezký lístky. Jedeme jen tři zastávky za 16 korun.

Máte-li potíže s nastupováním do lodičky, použijte toto.

V Malým Ratmírově je čistej rybník. Je poslední podzim. Helča propadla jakémusi kladenskému trendu otužování, chodí se ošpláchat do nějakýho místního lomu u Kladna a prej se to nemá přerušovat, tak si s sebou vzala plavky, že se ošpláchá. Poprvé si prý namočila stěží nohy, podruhé se na mikrovteřinu ponořila, pak na vteřinu. Nakonec prý dala čtyři tempa.

Tady v Ratmírovském rybníku, snad pod tlakem čumilů rodinných, dokázala temp dvanáct, a dokonce se tvářila normálně. To ale mohla být jen křeč ve svalech na ksichtě. Přesto všechno, klobouk smekáme.

Kdyby zahnula z pěšinky ne doleva, ale doprava, mohla se vykoupat v rybníce, kterej se jmenuje líp. Krvavý rybník.

A zatímco Helča plove svých 11 temp, začalo sněžit. Olina se raduje jako malá holka z toho prvního sněhu.

Je lehce nasněženo, o něco víc než lehce to na pěšině klouže. Jdeme po červené.

Cesta vede podél Hamerského potoka. Je pěknej.

Kameny kloužou jako sviňa.

Na druhé straně potoka se tyčí hrbatej komín. Že by třeba Hanusův mlýn? Asi ne.

Dřevěný zvířátko.

Hamerský potok.

Malý bílý stromeček.

Sem tam se na naší pouti po červené stane, že je v dohledu úzkokolejka. Ani netuším, kolikrát za den to tu jezdí.

Skupinové foto účastníků výletu.

Zříceninu hradu Vítkův hrádek jsme velkopansky vynechali.

Helča si nedávno koupila nový pohorky. Nebyly levný, ale při čundru po Ukrajině zjistila, že jsou jí úzký a způsobujou jí trápení přes achilovky. Ten samej problém má i Olina a marně shání náhradu za svoje staré vyšmajdané pohorky. Zkoušela si ty Helčiny na chalupě a měla pocit, že jsou dobrý, tak že jako si je vymění a zkusí a eventuálně si je od Helči odkoupí. Ale po 5 kilácích zjišťuje, že je to průser, že ji z toho bolí achilovky taky. Tak se zase přezuly. Tohle se mě většinou týkat nebude, protože já pohorky nerad. Když se přezouvaly, padaly z Helči jedna termoska za druhou.

Zatáčka u popelnic. Jsme v Rodvínově, což je vlastně tak trochu Jindříš.

Rodvínov je zajímavej.

Olina tvrdí, že tahle kytka je kérie neboli zákula japonská. A áchá nad její krásou: "Dušo, Dušo, vyfoť to!"

Na základce se daří tykvím. Čili tady je IQ tykve v pořádku.

Rybníků tu je nasázenejch hodně.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie.

Barokní most.

Hamerskýmu potoku se tu líbí, tak dělá jednu zatáčku za druhou. Říká se jim meandry.

Když vede turistická značka přes soukromou louku, je to pro majitele voser. Takto se ti slušnější majitelé snaží poprosit o ohleduplnost . A slušnější turisté to dodržujou.

Fotím podzimní palouček, ukazuju ho Olině se slovy: "To jsou barvičky, to mi ani nebude nikdo věřit, že jsem to nepřibarvil." Olina mi na to řekla: "No já jim všem řeknu, žes to přibarvoval."

Hrbatý stromoví.

Hamerský potok.

Houslovej klíč na invalidním vozíku.

A jsme zpět v Jindřichově Hradci. Okruh je dlouhej asi 13 kilometrů.

Ve vzácné spolupráci tu v jednom domě nabídnou tučnotu...

... a v druhém domě hned vedle vás zas zachrání.

Staré náměstí.

Naobědvali jsme se v hospodě Černej pták. A bylo to tam dost dobrý.

Zeď.

A zase kostel Nanebevzetí Panny Marie. V 15. století byl kostel těžce poškozenej táboritama, (to jsou ti předchůdci komoušů).

Protože situace se od rána nezměnila a do auta se všichni nevejdeme, jdeme zase Helča a já pěšky do Děbolína. Přidává se Alena. Nejprve se ale musíme projít po 15. poledníku jako po kladině.

Muzeum fotografie a moderních obrazových médií.

Nechce se mi to ověřovat, ale asi to je tenkrát docela slavná fotka Tarase Kuščinskýho.

Nežárecká brána.

K hradu a zámku.

Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec a Nežárka.

Křížem do voka.

Teď v prosinci se slunko schovává docela brzo.

Poblíž rybníka, kterýmu se říká Prostřední polívka, jsem se potkal s místním žralokem.

Téměř leteckej pohled na Amazonku uprostřed Prostřední polívky.

Prostřední polívka. Nad ní je Horní polívka a pod ní Malá polívka. Všechny tři polívky spojuje jak korálky potok, který se překvapivě jmenuje Polívkový potok.

Vypadá to sice jako balkonovka, ale není to balkonovka. Chci tím jen říct, že podobných fotek z našeho balkonu v Praze mám v archívu nepřeberné množství. Vyplývá mi z toho poučka, že západy jsou si podobný.

Cesta byla dlouhá skoro 6 kilometrů, ale ušli jsme ji dost rychle. Na chalupě bylo krásný teplo, tak jsme popíjeli víno a kecali zase až hluboko do noci. Zítra už je neděle a holky brněnský odchází už v deset dopoledne.

Jdeme spát, jen si ještě chvilku čteme knížky na mobilech. Mobil je skvělej vynález.

V noci byl mráz, až ztuhla tráva na zahradě. Slunko se pomalu dere ven, jdu si pofotit bosej do jinovatky. Namrzlá tráva píchá a dost to studí. Kam se však hrabu na včerejší Helču v rybníce.

O půl dvanácté odchází Helča, protože musí ještě doma s Borisem na výtvarku. Jdeme ji doprovodit na nádraží Děbolín.

Čas se tu zamrazil.

Adventní věnec místního sklenářství.

Jéža.

Maruš.

Pepan.

Celá rodinka.

Něco pro štěstí.

Místní arboretisté sedmého dne se tu se stromama neserou. Tak aspoň trošku té erotiky. V příštím čísle WWWiditelnýho prasete bude třetí díl čundru po Peru.