Peru stále ještě počtvrté
(Městská turistika 2)

Lima

V Limě jsme se během této dovolené vyskytli celkem třikrát, ale spali jsme tu jen jednu noc. Poprvé to nestojí za řeč, protože jsme ani nevytáhli paty z letiště a přefrčeli do Cusca. I když pozor, tady někteří z výpravy ochutnali svoje první pisco sour. O tom už jsem psal. Podruhé jsme ráno přiletěli z Cusca a večer se vydali nočním busem do Huarazu. Přes den jsme stihli navštívit Plaza Mayor s bazilikou, co je na první fotce. Potřetí jsme přijeli večer z Huarazu, vyspali se a pak měli den na město, abychom zase večer odletěli do New Yorku. Je celkem jedno kdy a co, tak to vezmu na přeskáčku. Z Huarazu to byl sešup až k dost šeredným rovinám a podle oceánu také žádná zvláštní krása. Ony tady pláže po větší část dlouhého pobřeží nejsou příliš vhodné ke slunění ani koupání.

Jedna z našich prvních cest za pamětihodnostmi v Limě vedla k bazilice a vládnímu paláci zvanému El Palacio de Gobierno del Perú nebo i Casa de Pizarro, zároveň oficiální adrese rezidence peruánského prezidenta. Oba objekty jsou na stejném hlavním náměstí Plaza Mayor v historickém centru. Vnitřek baziliky je tvořen řadou velkých výklenků z hlavní lodi a hned blízko vstupu je jeden věnován pokořiteli incké říše Franciscu Pizarrovi. Musím k té exhibici podotknout, že vystavovat něčí kostru mi přijde dost nevkusné stejně jako jí fotit a dávat do nějakých kratochvilných cestopisů na internet. Je zajímavé, že Václav Šolc v té knize, co jsme se o ní otírali v minulém dílu, píše na straně 10 o kostře potažené zažloutle hnědavou koží, napnutou na žlutavé lebce, s vyceněnými zuby. Na téže straně s cílem dramatického rozporu (hele, to by klidně mohlo vypadat jako odborný literární termín) také píše, jaká byla Francisco Pizarro rozporuplná osobnost. Geniální voják a rozmnožitel ohromné říše španělské i nemilosrdný mnohonásobný vrah a několik dalších málo lichotivých přívlastků. Každopádně od jeho návštěvy této baziliky kostru oloupali nebo nechali nějakou dobu v mraveništi. V bazilice je také hrob (ten jsem vyfotil rozmazaně, tak kdo chce, najde si tentýž ostrý pohled na internetu), tak mě zajímá, jestli je ten hrob prázdný nebo je ta kostra z plastu. Nevím.

V dalších výklencích jsou oltáře anebo i obrazy. Mě zaujal malíř T. de Los Bassano se svými dvanácti obrazy věnovanými znamením zvěrokruhu. Nevím, proč se tomu říká zvěrokruh, když sem patří i Váhy nebo Blíženci (kam patřím například já). Namísto zvěrokruh tedy napíšu zodiak, to zní záhadněji. Ten asi nejzajímavější obraz patří ke znamení vodnáře (Aquario), trochu do naivního stylu, na svou dobu, myslím, mimořádný. Další pozoruhodností pro nás byl třeba mladý Ježíšek v přepychu anebo obraz neznámého kečuánského malíře (olej na plátně přibližně z roku 1725) ukazující posloupnost Inků a španělských králů. K poslední trojici před Španěly patřil jedenáctý Inka Huayna Capac a jeho synové, nevlastní bratři Huascar a Atahualpa. Ten byl poslední, když před tím svého staršího bratra porazil v občanské válce a pak ho na dálku nechal popravit. Jenže Atahualpu při riskantní a opovážlivé akci zajal Pizarro (ten měl 200 vojáků, Atahualpa prý 20 až 80 tisíc), který si pak nechal vyplatit šílené výkupné. Ve městě Cajamarca naplnili místnost (cuarto del rescate) sedm krát pět metrů do výše postavy člověka zlatými a stříbrnými předměty. Nehledě na výkupné potom Atahualpu stejně nechal v roce 1532 popravit a s inckou říší byl prakticky konec. Pak došlo k rozmíškám i na španělské straně (samozřejmě kvůli dělení obří kořisti) a v roce 1541 Pizarra v jeho paláci v Limě zavraždili lidé od syna Diega de Almagra, kterého předtím nechal Pizarro popravit. Zběsilá doba. Poslední fotka ze skupiny je ze zdejší knihovny. Těžko odhadovat, jak jsou svazky vzácné, ale na nějakou velkou péči to nevypadá.

Jedna z našich prvních cest za potravou v Limě vedla ke stánku s pečínkami a baru s pisco sourem. Tak tohle by nám šlo.

Jedna z našich prvních cest za historií a kulturou v Limě vedla do soukromého muzea Larco nazvaného podle zakladatele, kterým byl Rafael Larco Herrera. V roce 1925 získal od švagra kolekci asi 600 keramických předmětů, a tím vše začalo. V péči pak pokračoval i syn Rafael Larco Hoyle. Dodnes převládají keramické výrobky od nejrůznějších jihoamerických kultur, pochopitelně i různého stáří. Doplňují je například ruční zbraně, látky zdobené peřím nebo kipu. To jsou různobarevné nitě s uzlíky vázanými podle jistých pravidel jako způsob záznamu textu i čísel. Vystavena je i spousta zlatých ozdob. Říkal jsem si, že například ten špičatý nástavec na nos mohl být dost nepraktický pro denní nošení. Pak jsem pochopil, že ta ozdoba se používala ve chvíli, kdy už to bylo dotyčnému jedno. V muzeu je také kumbál erotiky, oficiálně Gallery of pre-Columbian Erotic Pottery, co si budeme nalhávat, připomínající spíše záchodové porno. Ovšem nevynechá ho nikdo, i když se řada lidí tváří, že v areálu hledá blízkou kavárnu s cukrárnou, případně sem náhodou zabloudili z toalet. V tomto příspěvku erotiku nehledejte, nanejvýš foto vitríny zaměřené na téma mateřství, masážní salón a doklad o počátcích kubismu. Jinak si hlavu s několika obličeji v jednom neumím vysvětlit.

Všechnu tu pečeť jedinečnosti zcela zazdí závěr prohlídky muzea, kdy vás cesta zavede do depozitáře. Jestli člověk obdivoval každý exemplář ve vitríně muzea, v depozitáři je od každého předmětu dvacet stejných nebo podobných. Takovými regály, jako na fotce je naplněno několik sálů.

Sochu na prvním snímku nazývám pracovně ´Pomsta Alexanderu von Humboldtovi´ pozorujícímu okolí z nějaké roury za asistence zlatého medvídka, tučňáka nacvičujícího spartakiádu a jakéhosi kombinovaného živočicha. Na druhé fotce je peruánská dopravní stopka. Je určená speciálně pro Lemmyho, nejmladšího Kurku bydlícího blízko St. Emilionu ve Francii, pro kterého je stopka mezi dopravními značkami favorit. Jestliže z Evropy známe červenou obdobu PARE (zastav), pak její logický zelený protiklad SIGA (pokračuj) je solitér. Tu jedinou noc v Limě jsme strávili v hotelu Casa Suyay ve čtvrti Miraflores. Byl celý zajímavý, nade vším však čněla výzdoba vstupní haly. V Limě jsme vyzkoušeli i místní veřejnou autobusovou dopravu, do parku s vodními atrakcemi v blízkosti národního fotbalového stadionu jsme se nedostali, protože byl zcela výjimečně zavřený. Na nějakou omezenou dobu by si člověk v Limě zvyknul, ale znám spoustu příjemnějších míst.

Kolibříci

Vyfotit kolibříka digitálním aparátem je nesnadné, ale není to nemožné. To mám na mysli amatérskou úroveň. Dokud digitál nebyl, bylo by možné kolibříky považovat za agenty na prodej kinofilmu, protože touha mít je ve foťáku je návyková a spotřeba na jejich úspěšné zachycení pak by musela být závratná. Podobně se nedají fotit ty bubláky z horkého vulkanického bahna. Mimo jiné ´kolibříku´ říkal lobbista Janoušek v odposleších primátoru Bémovi nebo možná také naopak, když se údajně domlouvali, jak opanovat Prahu. Chtěl jsem dát tu přezdívku nějak do souvislosti s nezachytitelností nebo s tou červenou oupnkárd, co na ní bude jednou Praha hrdá, ale je to všechno nějaké strojené a dalo by se mluvit o důkazní nouzi. Ještě Čepro má v logu něco podobného kolibříkovi. A na rovinu, ani Čepro na mě nepůsobí bezúhonně, snad logo vyjadřuje něco jako - chytejte si nás jak chcete, stejně vám to bude houby platné.
Takže první kolibřík je ze dvorku hotelu Cusco Green. Ta hodně rozmazaná a ty s autem v pozadí jsou ze dvorku hostelu v Huarazu a konečně ty ostřejší se sedícím a pózujícím jsou z parku před muzeem Larco v Limě. Kromě několika momentů, kdy jsme zahlédli mihnout se kolibříka v přírodě, byla všechna setkání v rušných městech. Znamená to něco?

NY

Někdo by si možná rád odpočinul mezi dvěma dlouhými pobyty ve vzduchu a letiště neopustil. Ale to my jsme neměli v plánu. Jsme přece v Novém Yorku a je třeba toho využít. Ono se to dobře z domova plánuje, budeme mít přece k dispozici spoustu hodin a stihnout se toho dá mnoho. Jenže také to obnáší projít ven i dovnitř pasovkou, odjet z letiště a přijet zpět, atp. Také jsme si oproti předchozím informacím a předpokladům museli vyzvednout velké batohy, abychom je poponesli několik desítek metrů k jiné přepážce. Tam je velikánský černoch zaznamenával čtečkou čárových kódů a malý odnášel pryč. Ten malý byl dost podobný Tigeru Woodsovi. Dost možná to nebyl on, ale té podoby si byl vědom a musel být zvyklý, že na něho lidé nevěřícně a zkoumavě zírají.
Na nabitý program si nestěžuji, naopak jsem rád, když mě někdo popostrčí. Také občas okolí nutím do akce, abych nejdříve poslouchal kritické poznámky a až někdy s odstupem lehkou pochvalu. Volba programu byla předem jasná, Socha Svobody. Naštěstí stejnou akci Ilona absolvovala už v létě před zájezdem, a tak, jako obyčejně, jsme my zbývající žádné starosti neměli. U vstupu na loď prohlídka jako do letadla a cestě na Ostrov svobody už nic nebránilo. Ta socha je nejen monumentální, ale měl jsem i dojem, že kolem sebe šíří jakousi slavnostní atmosféru hrdosti. Teď je taková doba, že žádnou podobnou atmosféru u nás nevnímám, a to mě mrzí.

Na zpáteční cestě jsme na ostrově Ellis Island z lodě nevystoupili (tento ostrov byl vstupní branou pro přistěhovalce) a tím ušetřili trochu času na návštěvu místa tragédie 11. září 2001. Vedle nevtíravě důstojného pietního místa zničených dvojčat stojí nové světové obchodní centrum a spousta jiných výškových domů. I tady se člověk může cítit zvláštně a do značné míry platí totéž, co píšu v poslední větě předcházejícího odstavce.
Nová stanice metra má kolem sebe působivé architektonické prvky, které by mohl člověk prohlížet a fotit celý den. Stačí popojít deset metrů a pohledy se úplně změní. Město tady nejsou jen baráky, ale je odtud kousek k moři i do parku s motýly. Monarcha stěhovavý, každý rok na zimu letí 4000 kilometrů do Mexika, aby se na léto letěl pářit na sever. Tak proč potom lidi tolik rozebírají pohnutky, které je nutí vyplouvat na moře nebo lézt na vrcholky?

Přestože návštěva New Yorku na zpáteční cestě byla závěrem celé dovolené, pro nás je na tomto místě pouze závěrem popisu událostí týkajících se měst. Na příště ještě máme výlety v horách kolem Huarazu. A mám za to, že to bude vyprávění na dva díly.

podpis

 



V Brně s machismem už zatočili.


Tibor záchranář - intubace vařečkou


Babiš: "Šilerová se odo mně učí jak vyvzkazovať ty záležitosti na tom fejsbuku."

BYLA JSEM SE PODÍVAT NA
zkoušce představení Elfové země - skrytý svět. Hraje v něm Petra a Tomáš Sukup, první jejich zkušební představení jsme viděli v létě v galerii Z ruky v Křížovicích. Teď se snaží z představení pouličního (nebo v přírodě) vytvořit i variantu pro kamenné divadlo.
Když jsem přišla v neděli na zkoušku, ještě nebylo skoro nic hotovo a tak jsem dokumentovala přípravy.

Provizorní šatna za oponou.

Petra se učí líčit a zlobí se, že ji při tom fotím, poněvadž ji znervózňuju. Jenže mně se to líbí, tak jsem si urvala aspoň
jeden portrét.
Pánové natáhli na jeviště baletizol, na který se nesmí v botech!


Tomáš: Takhle je to světlo dobrý, ne?

Jarda vyřešil pozadí z bílé hadry tak geniálně, že visí opravdu rovně.


Část rekvizit.

Petra s Jardou studují podle plánku, kam co patří, protože všechno má svoje místo!


Plánek jsem jim vyfotila, kdyby ho náhodou nějaký skřítek Zášupšák zabordelil.

Z těchto materiálů povstane vodní bytost.

V dřevu se schovává skřítek, když se na ně chvíli budete dívat, spatříte ho!

Jarda se snaží vzkříšit vodní bytost a pak ji šikovně zabalit a připravit k použití.


Není to vůbec jednoduchý.

Takhle bude vát vítr.


Vodní bytost vyžaduje pozornost všech tří, aby pak mohla správně fungovat.

Nové líčení obou herců.


Je to skřítek! Prozradil se ve světle reflektoru.

Tak nějak bude začínat celé představení.


Jeviště i rekvizity jsou po cca dvou hodinách tam, kde mají být a začne se fotit příběh.
Focení přebírá Jarda a já valím domů, poněvadž mě čeká ještě dost nevyřízených věcí a taky přece musím napsat reportáž do prasátka!
Až nastane ten moment, že se představení vážně uskuteční, ráda vás pozvu.

Dada a spol.

Vážení a drazí, ani v lednu k tomu nepřijdete levně. S Novým rokem, kdy si pořizujeme na dalších 365 následujících dní štěstí a zdraví, jsem si se sadismem sobě vlastním uhnal nehybnost pravé horní končetiny (PHK).
Protože jsem ale Meresjev, Šujanoviny budou ve středu 22.1.2020 v obvyklém čase 19°° na obvyklém místě Dělnický dům Jamborova, Brno - Židenice
jen v neobvyklém hávu:
Tradiční recitál Neznámého písničkáře Víta Šujana (NpVŠ) tentokrát velmi netradičně!
Zásadní písně uplynulých dvou dekád prolne četba ukázek ze vznikající knihy
Odvrácená tvář ksichtu.
Dík za vaši nehynoucí přízeň a mohutnou účast.
(A omluvte, prosím, úpravu, píšu to levačkou...)

Neopakovatelná šance setkat se s legendou stříbrného plátna panem Vladimírem PUCHOLTEM při JEDINÉM veřejném vystoupení v ČR! Společně s divadelním režisérem a hercem panem Janem Kačerem vystoupí za necelé dva týdny v Dobrušce.