Předperuánské hlášení
(a divadelní pozvánka)

V předchozích vydáních vám nabídlo WWWprase už 5 dílů o cestě po Peru (předchozí díly hledejte buď na konci fejetonu v "Bazaru" a nebo, to je přehlednější, v sekci Cestovní_deníčky. V redaktorským chlívě číhají ještě dva díly a reportáž bude kompletní.
Minulej týden bylo vyhlášeno přátelský promítání, po moderňácku prezentace Peru. Akce se odehrála v sympatickým Slaným. V sobotu. Většina zúčastněných je místních, jen Ilona s Petrem a Roušovna se mnou jsme přespolňáci. Promítání je avizované na sobotních 15:00.

My neradi chodíme pozdě, tak jsme s Roušovnou vyrazili raději už ráno. Cesta příjemná, dva přestupy, vlaky jely na čas. A Slaný? To město je v pohodě dycky. Otázkou jen je, zdali za výlohou tohodle kšeftu jde o jednoznačnou vyhrůžku směrem k Čapímu hnízdu a nebo je to jen náhoda s tou mrtvou koňskou hlavou.

Ve Slaným, pěkně v karanténě za sklem výlohy se daří multi nejen kulti.

Přišli jsme hodně brzo. Vyhlížíme další účastníky.

Arciť, již jsou skoro všichni zde. Roušovna s Gábi si povídají o rodinných záležitostech, vždycky je toho tolik, co je potřeba doplnit v databázích potomků a předků. A do toho sladký dorty.

Ne, ještě nejsme všichni, tak nám Honza hraje odrhovačky.

Vše už je pro promítání připraveno, projektor instalován a adjustován, rohy srovnaný. Ale promítání ještě nemůže začít, je tu občerstvení. Je ho moc.

Žereme a békáme a pivo a víno.

Součástí promítání je i oslava Iloniných narozek. Petr rozlejvá bublinky.

Oslavenkyně Ilona.

Součástí prezentace je i ochutnávka typické peruánské speciality. Tou je guacamole. Pasta z avokáda, která se dá téměř nekonečně modifikovat příchutěmi.

Součástí tohoto peruánskýho jídla jsou i jakési tyčky z lístkovýho těsta plněný sýrem, neutrální chuti. Tyčky se jmenujou tequeños con queso. Guacamole se dá jíst i s nachos (takový ty trojúhelníčkový čipsy) a nebo úplně s čímkoliv, protože samotná pomazánka je prostě skvělá. Tedy pokud máte rádi avokádo.

Je to sice dobrý, ale moc žrát je činnost nezdravá.

Kdoví, co znamenají ty zkřížený Iloniny prsty.

Když už Peru, tak nemůže chybět ani origoš peruánskej rum, značku nevím, ale z brambor ten rum určitě není. Vznesl jsem dotaz na Honzu, ale ten mi odpověděl, že to taky neví, ale zbytek je prej v kuchyni v ledničce.

Čas nazrál a trhnul projekční oponou. Zajímavý a napínavý povídání o cestě po Peru začalo.

Tady je krásně vidět, jak se na takovou cestu dívá Roušovna a jak já. Roušovna by to prej už asi nedala, protože by ji trápila hygiena, místní jídlo, velká výška, dlouhý pochody, déšť, vítr a větry. Mně zase by to asi nevadilo, ale třeba kecám a jen si to namlouvám. Je pravda, že při promítání mě vyloženě chvílema svrběly ty prsty, co mačkají spoušť a drží objektiv.

Moderní projektory jsou téměř geniální zařízení, dají se perfektně vyladit i barevně, i perspektivně a kontrast je natolik kvalitní, že kam se sere bejvalý promítání diáků třebas klidně i hodně drahejch diaprojektorů Rollei. Tahle technika je daleko dokonalejší.

U Ály a Honzy je nad klavírem pověšenej pěknej obraz města Slaný, dycky se na něho u nich zálibně koukám.

Dopromítáno, je čas na zpěv a kytary.

Toho žrádla tam bylo fakt děsně moc, třeba několik plnejch talířů malinkejch řízků. Všecko nebezpečně dobrý. Díky za akci!

Utrpení knížete Sternenhocha

(divadlo V.A.D.)

Kladno se honosí kde čím, třeba divadlem V.A.D. (Velmi Amatérské Divadlo) Myslím, že kromě jediné hry jsem asi viděl všechny jeho kusy. A vždycky se mi to moc líbilo. Helča mě spolku prodala jako fotografa, abych jim nafotil generálku znovuoživenýho kusu od mýho oblíbenýho spisovatele, filosofa a existenciálního šílence Ladislava Klímy (1878-1928). Zrovna tohle dílo bylo i nafilmováno Janem Němcem pod názvem V žáru královské lásky. Mně se daleko víc líbí tahle V.A.D. verze.

Román Utrpení knížete S... je natolik otevřené a málo uchopitelné dílo, že se ho můžete zmocnit jak je vám libo. A to je na tom většinou to nejvíc zajímavý. Klíma napsal Utrpení dost pozdě, ale vydání se dílo dočkalo až měsíc po jeho smrti v roce 1928. Klíma dílo označil za „groteskní romaneto“, ve kterém je zpochybněna tradiční morálka, řád a titánství, které Klíma dříve vyznával. Inu, jak říká náš oblíbený a moudrý prezident "Jen idiot nemění názory," V případě mýho nejodpornějšího českýho prezidenta i nadále zůstávám idiotem. A rád.

O hře samotné tu nebudu nic prozrazovat, vždyť si můžete na představení do Kladna zajet a přesvědčit se sami, jak je těžký o téhle divadelní verzi cokoliv napsat.

Trhan - milenec Helgy, ženy knížete Sternenhocha.

Když čekáš na svůj výstup a trvá to dlouho.

Kníže Sternenhoch o sobě v originále sám říká: ...„jsem krasavec, přes některé své vady, např. že měřím jen 150 cm a vážím 45 kg, že jsem skoro bezzubý, bezvlasý a bezvousý, trochu též šilhavý a značně pajdavý; ale i slunce má skvrny“.

Sedmnáctiletá Helga nemluví a kníže jí je odporný.

Ale dítě porodí.

Německý císař Wilhem II.

Strašidlo, do prdele mi vskoč!

Helga.

Císař Wilhem II. jezdí v elektromobilu. Jak nadčasové.

Degenerovanej šlechtic promlouvá se svou zavražděnou ženou Helgou.

Je po generálce.

Honza Červený.

Helga, teda vlastně Helča si zkouší Šejkspíra, protože toho ještě V.A.D. nehrálo, tak nechce být ve smyku.

Drobná doladění a obnovená premiéra po 13 letech bude 7.2. 2020 v 19:30 v kladenském divadélku. Kdo můžete, běžte. *)

*) vzorky fotek nejdou po sobě tak, jak plyne děj, to ani není účelem, je to jen mozaika a upoutávka.

podpis

 



George Orwel byl vizionář.


Helča - ta vpravo - si přijela pro jabka.
(Podle Roušovny to je ve Škvorci, podle mě ve Stupicích.)


Babiš je superpremiér a umí své myšlenky krystalicky jasně sdělit: "...my o tom mluvíme - a v tom Turecku jsem se také angažoval a dopadlo to, jak dopadlo, protože v new Yorku nebyl zájem. V New Yorku jsme měli jenom klimate... Od rána do večera. Klimate čeinč. Jako kdyby Evropa neměla jiné problémy, jenom klima. Přitom česká republika je jedna z mála, která plní klimat. Tady lidé demonstrují, nevím, kde všude. Zastavují dopravu, Nechť přijdou. Brabec, Toman a já, my se jim budeme věnovat. MY jim vysvětlíme, co všechno děláme..."

TENTO ROK PÍŠU UŽ DRUHOU VZPOMÍNKU NA
někoho, koho už nepotkáme. Že to bude zrovna Jarka Nevrlková, to jsem si nějak nechtěla připustit, přestože už od prosince byla ve zlínské nemocnici na plicním. Ale je to tak, ani ne rok a půl po Jarkovi, těžko se mně to píše. Měli jsme je oba dva rádi a zažili s nimi kus života. Dva svérázní lidičkové, co s nimi bylo dobře. Hans s Radkou poslali dvě fota z roku 2013 a napsali: Tak si je oba pamatujeme:


Prošla jsem hromadu fotek a zjistila, že spousta dat asi bude nepřesná, chtělo by to uklidit.
Nějak to nebylo v mých silách, strávila jsem u počítače ponořená do vzpomínek snad 10 hodin, nezdá se to...
Pokud někdo z pojízdnéch pocestnéch objeví chybu, dopředu se omlouvám,
na druhé straně budu ráda za případné opravy!
Začátek našeho přátelství spadá až někam do roku 2002, kdy jsme se s Jirkou vypravili vlakem úplně náhodně do Vlárského průsmyku. Prostě jsme přišli na nádraží i s velocipedy a jeli prvním vlakem, co tenkrát odpoledne zrovna jel. Kdyby jel do Aše, skončili jsme tam. Ale zvítězil Vlárský průsmyk a tam jsme je potkali. Byli jako vystřižení z románů Bohumila Hrabala a nám se moc líbili. Padli jsme si do noty a od té doby nám vlastně vstoupili do života. A nejen nám, i našim dalším kamarádům, zejména pojízdném pocestném Tour de Zavadil. Už nevím, jestli zrovna toto byla
první Tour tím směrem, ale nic staršího jsem nenašla.


Ten uvítací transparent zařídili spolu s Jarkem! Přestěhovali ho i na hospodu U Luboša
(mimochodem, toho už taky nepotkáme, ve 45 letech spadl při rekonstrukci baráku ze střechy..),.

Jarka pózuje, ve skutečnosti jí pivo nechutnalo a pila většinou sodovku.

Tento domeček chtěla prodat a nepodařilo se jí to, toužila po své rodině u Karlových Varů a chtěla se tam vrátit.


Poznali jsme i Jarkova bratra, ten už tu taky není...

Skoro vždycky jsme odjížděli ze Svatého Štěpána poslední!
Na jaře 2005 nás překvapili a přijeli na koncert našich studentů.


Jarka si rozuměla s bábinkou, jak ji nazvala. Moje maminka chodila kouřit na malou zahrádku
a Jarka tam s ní hned byla jako doma. To kouření rozhodně nefilmovala.
Pobyli jen přes noc a spěchali se starat o zvířata, tenkrát jich měli ještě hodně.
Na podzim dalšího roku nás vzali i s kamarády nahoru na pajtu, za Pečimutem - přezdívka jejich kamaráda Jožky.


Jarka opět fligní, že pije, tentokrát kořalku! Ale bylo to jen jako, uměla dobře "cigánit".


Krásní lidi!
Ještě na konci toho roku jsme je překvapili na Silvestra. Přijeli jsme tam večer a zavolali mobilem. Překvapení bylo veliké, hlavně Jarka tenkrát už měla v knize zápis, jak proběhl Silvestr - chtěla předběhnout dějiny, aby měla pokoj. Ale po našem příjezdu je musela měnit...
Pejsci a Jarka, to bylo velké téma!


Jarek ale jakbysmet!

Ráda si hrála...


Od té doby nám přibyly vrásky smíchu, jak říká jedna kamarádka.


Toto foto jsme tenkrát asi použili na PF...
Jestli mám správné údaje, tak v roce 2007 jsme přijeli v malém obsazení, 4 lidi vlakem a částečně kolmo a teta Jana
z Holandska jela vlakem až do Štěpána. Navázala se další přátelství, i na pajtu jsme zašli. Tenkrát Jarka i s Jarkem
v pohodě zvládali horu.


Zážitky byly jako obvykle veliké, to žádná cestovní kancelář nevymyslí!


Jarka měla všechno pod kontrolou a bděla nad námi s óbrovskó siló!

S Janou našly společnou zálibu, vydržely karbanit po celou dobu, co jsme my ostatní dělali výlety na kolech.


Krásnej kousek zeměkoule.

Jarka nepokazila žádnou srandu...

Hned následující rok s námi přijela další kamarádka z Holandska, čímž TdZ začala nabývat mezinárodních rozměrů,
Nel Mak z Groningenu - Petřina kamarádka.


I s ní si Jarka bezvadně rozuměla. Tenkrát jsme šli Nel vyprovodit na vlak, ten ale nepřijel!

Skončili jsme tedy U Luboša, protože pršelo. Jarka učila děti tancovat!


A nejen to, vím, že chodila do místní knihovny, zvala tam sousedky a pouštěla jim naše CD!
Tenkrát Nel neodjela a zažila ještě domácí výrobu medu...


Jarku bolel zub a Dušan ji tak trochu léčil, určitě to pomohlo.
Ale dýmit musela, bez toho by to nešlo. Jirka jí vyrobil držátko na cigaretu a to byl zážitek:


Na Nový rok 2010 jsme se vraceli z Bratislavy ze zájezdu na představení "Na skle mal'ované.
Vzali jsme to přes Sv. Štěpán, protože jak na Nový rok, tak po celý rok...
 Je málo lidí, kam si člověk může dovolit přijet jen tak bez ohlášení a očekávat, že jim tím způsobí radost...
Nevrlkovi takoví byli. Srdeční, upřímní, žili z každého okamžiku. Dostali jsme od nich Valašské pasy, osobně orazítkované!

A předvedli nám svoje kostýmy na fašanky:


Na Tour de Zavadil 2010 nás přijelo asi málo, ale byli jsme přivítaní novým transparentem!


Vždycky nás zdržovali, ať zůstaneme aspoň ještě jeden den, těžko se odjíždělo...
Na podzim 2011 Jarka zorganizovala Jarkovi velkolepou oslavu šedesátin. Tenkrát přijelo nejvíc kamarádů, udělali jsme mu koncert. Dokonce i Ejka se Štefanem zahráli, my s CKK Bandem a strécem Výborným j. h. a Hans Kupka s Radkou. Velkolepá akce s noclehem v kulturním sále to byla. Myslím, že na ni nejen naši, ale i místní ještě teď vzpomínají.
Fotil Pavel:


Jarek byl doopravdy dojatý a užil si to.
Dokonce i praděd Miloš Klement s námi tenkrát přijel a s Jarkou si zatančil soutěžní tanec!

Tady jsme se vlastně osobně poznali s Jarčiným bratrem Petrem a jeho rodinou, kteří přijeli z Karlových Varů.
Škoda, že nemám foto.
Dokumentace z dalších TdZ je ještě někde k dohledání, ale tak rychle to nestihnu. A tak aspoň připomenu, že jsme se v roce 2014 naložili Jarce a Jarkovi nečekaně k Ježíšku. Přivezli jsme bečičku piva, ale hlavně Jarce počítač
a Pavel ji hned zaškolil, jak s ním zacházet.


Šlo jí to výborně! Chodili jsme s nimi taky po Štěpáně a přesně na sv. Štěpána hráli koledy na flétny. Navštívili jsme i Lojzíka (Jarka mu říkala Lojsik) a jeho 80ti letou maminku. Jarka ji měla jako svou vlastní.


Jarek pohotově zafungoval jako stojan na noty a bábinka byla nadšená.

Sněhu moc nebylo, ale i tak jsme si udělali výlet.


Jarka s Jarkem ještě plní energie, spolu to válčili nejlíp!
 Pak jsme přijeli na TdZ v roce 2015, dokonce opět s páníčkem!


Určitě jsem nevzpomněla na všechno, co jsme v tom krásným místě a s těmi báječnými človíčky zažili,
bylo by toho na kroniku.
 Je nám smutno. Jsou věci, které už nezopakujeme...

Dada a spol.