Náhradní toulavé
(prázdninové prase)

Tak pěkně jsem to měl vymyšlené, všechno do sebe krásně zapadalo. Roušovna se těšila na ozdravnej pobyt v Čuhálkách (tak ona říká slavnému lázeňskému městu Luhačovice). Byla tam už loni a byla z toho až nekriticky unešená. Protáhla kostru, zhubla maličko, chlastala místní kolonádní vodičky, skoro nekašlala. Ale její těšení zabila koronakrize. Pak se vše zase uvolnilo, tak si pobyt narychlo koupila. Měla odjet vlakem v neděli. Abych si byl jistej, že odjela, koupil jsem si lístek na stejnej vlak a sedadlo vedle. Jen do Kolína, dál ať si jede sama. No a já pak vyrazím důstojným během staříka směr Kutná Hora. Jen směr. Je to pěkná stezka místy podél Labe. Na mapě vypadá sympaticky. Mým poločasním cílem měla být obec Kobylnice, kde si kamarád se ženou vybudovali KoloBistro. Trasa do bistra měla mít něco málo přes 18 kiláčků, takže pivo a nějakou dobrotu by to určitě vyžadovalo. Já jsem jim slíbil, že k nim zaběhnu už dřív, ale furt mi to nevycházelo. No a jak jsem byl v tom plánování, to se mi stává často, tak jsem si myslel, že po pivu budu mít zas dost síly a odhodlání a poběžím dál. Mé trasy bývají plánované s unikovými konci. To jsou místa, kde se na běžení můžu vysrat a sednout na nějakej vlak nebo autobus a někam popojet, nebo domů. Většinou ale z jakési tvrdohlavé umanutosti ty záchranný místečka ignoruju a držím se plánu. Na tu neděli jsem to asi tak trošku přehnal, protože cíl měl být až v Přelouči. Za prvé to znělo hezky, za druhé to byla hodně drzá výzva, protože to mělo mít dohromady asi 43 kiláčků. Úplně jsem cejtil takový to ultrachvění. Otázkou je, jestli bych na to měl, to nějak kulhavě zaběhnout, ale dokud nezkusíš, nevíš. Byl tam ještě jeden motivační bod, trasa totiž vedla přes vesničku Zdechovice asi na 28. kiláku. A to si myslím, že by byla vesnice vhodná pro můj stav po těch 28 kilometrech. Říkal jsem si, och jak vtipné, že se vyfotím u cedule zpocenej a smradlavej a skoro zdechlej. Do Přelouče bych měl ještě 16 kiláčků. Takže tak.
V pátek mi Roušovna řekla, že začíná mít rýmičku, což je u ní typický jev, když chystáme nějakou cestu. Je v tom přímo velmistr. Loni třeba kvůli podobný sračce nemohla jet se mnou na expedici "Podél té Mže", mrzelo nás to oba. Když se v sobotu ráno probudila, už věděla s jistotou, že zájezd musí pustit. A pojištěný storno nemá. Je to blbý, ale jsou to jen prachy. Místo nedělního ultra jsem s ní zůstal doma. V sobotu jsem menší oklikou přes skoro Úvaly zaběhl koupit do Lidla předraženej, ryze českej, obyčejnej květák. Květák bez příběhu. A pak s hendikepem na zádech lesem zase domů. Dobrý a příjemný běženíčko, ale žádný ultra. A to jsem si ho tak moc chtěl zkusit po dlouhé době. V neděli jsem si byl zaběhat taky, ale...

... našel jsem jen na chodníku balíček státní pomoci pro OSVČáře, dohodáře i pro malé a střední podniky. Jó v koblihách, předsedo, to on je dobrej. Ne, nelituju ani sebe ani toho, že jsem si ten nedělní dlouhej běh nezkusil. Prostě to tak mělo být. Místo toho, abysme po sobě pár dní smutnili, jsme spolu doma. A protože jsem měl v hlavě zahnízděný, že vám o tom svým běhu něco napíšu a nafotím, nevěděl jsem, o čem bych měl v praseti psát. To trochu kecám, je toho hodně, co jsem ještě neprozradil. Dozvěděli jsme se, že v sobotu nad ránem ve spánku odešla babička Ráčková. Krásnej odchod, i když smrt bejvá vždycky smutná. Chtěl jsem najít nějakou její fotku, tak jsem se vrhl po hlavě do bezednýho archívu, fotku jsem nenašel, ale vyskočilo na mě pár fotek ze Soulu v Jižní Korei. Tak jsem si řekl, že tohle prase bude takovej malej úskok stranou. Konečně, je to přece jen neseriózní internetí týdeník, tak proč ne, že jo.

Vždycky, když jsme ještě jezdívali za Helčou a vňoučátkama do Austrálie, mívali jsme mezipřistání v Soulu. Při cestě tam to bylo jen na pár hodin, které jsme protrpěli na letišti. Olina se natáhla na čtyři židličky a usnula jak špalek a já ji hlídal a tašky taky.

Při cestě zpět to bylo o něco zajímavější, protože to bylo s noclehem v nějakým velmi solidním hotelu, a tudíž volnej večer na toulání a volný dopoledne na toulání.

Naprali jsme se krevetama a vyrazili do blízké čínské čtvrti. Byl krásnej vlahej večer, žádný zabijácký vedro. Toulali jsme se nazdařbůh. Olina sice měla trošku obavy, že co když zabloudíme, ale uvěřila mým kecům, že se ztratit nemůžeme.

Zpoza rohu na nás vyjukla Maruška. Ono v Soulu a v celé Jižní Korei je to s náboženstvím docela v pohodě, žádný velký problémy. Teda píšu o době před deseti lety, tak kdoví.

Byl téměř úplněk. Rybář na střeše se celému městu chlubil, jak velikánskou rybu dneska ulovil.

Když se čínskej bůh srandy potká s americkou kokakolou. Uprostřed čínské čtvrti to něžně tepalo, restaurace lákaly turisty do útrob, ale nám plavaly v břichu krevety, tak jsme hravě odolávali.

Je tu veselo příjemně přátelsky. Holky vyráží na noční tah.

Ti bohatší bydlí vyloženě luxusně.

Cigára, pantofle a deset minut spánku.

Čínský žrádlo bez pálivejch paprik si asi nikdo představit nedovede. Jak zpívá kapela Sto zvířat Belkův text "...čínský jídlo zaštěká..." Ano, i tohle je čínskej jídelníček. Ale pes bez pálivejch paprik???

Zatoulali jsme se do jakýhosi místního čínskýho Central parku a Roušovna opatrně začala loudit, že už bysme mohli zase zpátky na hotel. "Pokud ho najdeme," poznamenala. Ušklíbl jsem se, ale nic neřekl. Ale protože jsem poslušnej kluk, vzali jsme to pomaličku zpátky na hotel.

Výhled na Soul byl hezkej.

Jakási umělá tráva se nás pokusila zmást, ale já jsem šel na jistotu.

Čím dál pustější uličky Olinu příliš neuklidňovaly.

Jak v nějakým Kurosawovým filmu.

Jdeš a najednou hromada kamení. Na co asi? Že by na pouliční nepokoje?

Když se ti znelíbí čínská žaba, uřízneš ji.

Úzký zabordelený uličky.

Divný domy.

Olina má obavy, já si jsem jistej. A protože už Olinu nechci dýl napínat, prozradil jsem jí, že jsem si poblíž hotelu vybral vysokej barák, na jehož střeše svítila červená hvězda a podle tý hvězdy se teď mílovými kroky blížíme k tomu našemu hotelu. Olina se na mě podívala s neskrývaným údivem. Ne, nebyl to obdiv. Nebyl důvod k obdivu. Lakonicky, tak jak to umí jen ona, mi sdělila krásný tajemství. Všude kolem nás na vysokejch panelákách svítily červený hvězdy. Napočítal jsem jich asi 7, každou jinde. A byli jsme v prdeli. Teda nebyli, ještě byla možnost si vzít taxi, ale nebylo to potřeba, protože po několika prudkých a zmatených změnách směru mezi rudejma hvězdama Olina poznala nějakou budovu, a pak už jsme fakt do hotelu došli. Od té doby mi Olina v oblasti správných směrů nevěří a já se jí nedivím. Do hotelu jsme dorazili docela uondaní. Ale stejně to za to stálo.

V tom luxusním hotelu na nás čekalo překvapení, které z nás udělalo Kromaňonce. Psal se rok 2010, čili dost dlouho od dob socialistických, takže jsme si mysleli, že už víme všechno. Jenže tenhle hajzl nás dostal dálkovým ovládáním.

Je to docela prdel sedět na vyhřívaným prkýnku a přemejšlet, co se stane, když nějaký tlačítko zmáčkneš. Kdo ví, jestli nějaká kombinace nespustí režim, že ti hajzl nakope prdel, místo aby ti ji utřel a umyl a osušil mladým holoubátkem nebo nepelichavým zajícem. Jo, a splachování nebylo vůbec slyšet. Vstaneš a v hajzlu nic. Normální regulérní nesmradlavé nic.

Ráno bylo ještě pár hodin času, ale Olina po včerejší zkušenosti odmítla opustit prostor hotelu. Prej, běž si kam chceš, třeba do prdele, ale v 11 odjíždí autobus na letiště a já tu na tebe čekat nebudu, klidně odletím sama. Tak jsem vyrazil sám.

Uklidňoval jsem se tím, že je den a rudé hvězdy jsou vypnuté, tak snad zase nezabloudím.

Šel jsem tentokrát na druhou stranu, než byla čtvrť čínská.

Hlídal jsem si souřadnice, a kdybych měl pytel s moukou, raději bych po včerejšku trousil.

Když ale to toulání je tak dobrodružně uklidňující.

Zatímco Olina si ležela ve voňavých peřinách a četla knížku, já jsem nakukoval do dílen, zdravil se s lidma a nasával atmošku.

Opuštěný holínky s pořádným vysavačem.

Lepší bydleníčko.

I divný vchody.

Soul je sympatickej, rád bych si sem někdy zajel na víc dní a fakt bezcílně se tu ztrácel.

Ztrácet se, to už přece od včerejška umím. Je však pravda, že si pořád kontroluju čas na hodinkách. Asi bych nechtěl, aby mi Olina uletěla a mě tu nechala. Mou vlastní blbostí.

Další křesťanskej svatostánek.

Elektroinstalace jako v Americe nebo Sýrii. Na tohle tu jsou šílený prasata. Naši revizáci by tu hrůzou natáhli brka.

Aspoň jsem na usmířenou Olině vyfotil nějakou kytku. Kdyby šla se mnou, už by ji ohryzávala a schovávala oplégry do kufru, aby se to pokusila implementovat doma do své zahrádky.

Tudyma asi ne.

Začínám se ztrácet. Ale jen tak napravitelně, furt za sebou trousím tu pomyslnou mouku Hanse Christiana Andersena.

Najednou kolem mě velkou rychlostí projeli lovci barelů. Lov byl evidentně úspěšnej.

Asi bych mě začít pomýšlet na návrat do hotelu. Mám ale dvě možnosti, jednu teoretickou, kratší a nejistou, jít stále dále a správně na křižovatkách zahýbat. A nebo se potupně vracet po mouce. To je o dost delší, ale jisté a furt to ještě stihnu doběhnout.

Zvítězila zvědavost, co bude za dalším rohem. Bába s růžovým kolem. To za ten další roh stálo.

Za dalším rohem na mě smutně čumí pes v kleci. A obchod zavřenej. Divný.

Tenhle kopec jsem tu nečekal, ale nedá se nic dělat, teď už to vzdát nemůžu. Zrychlil jsem a kopec vyběhl.

Jestli mě čeká tahle budoucnost, protože jsem zase zabloudil, tak nic moc teda.

Tentokrát byl můj odhad souřadnic téměř bezchybnej, kolem tohodle kostela jsem ráno profrčel. Brambory v řádku, souřadnice "sou" správně.

Hlídač hromady papíru čeká na Godota. Teď už to je brnkačka, jsem o dvě ulice vejš, než ranní lajna.

Převelice jsem se snažil vcítit do duše umělce, ale cítím, že jsem se nevcítil. Napadá mě pořád to samý.

Pak jsem se nechal na památku vyfotit starým roztřeseným lokálním dědkem mezi dvěma dřevěnejma tygrama a v pohodě jsem doběhl do hotelu. Olina už byla sbalená a číhala u dveří. Za dvacet minut odjíždí autobus na letiště a čeká nás devítihodinovej let do Prahy. Na letiště jedinýho našeho pořádnýho pana prezidenta.