Toda Barcelona VII
(na obzoru moře)

Minule jsem vyhrožoval, že už je cítit moře. A taky že bylo, jen nám přišlo trochu líto tu hezkou čtvrť opustit, tak jsme se chvilku loudali uličkama a umisťovali si v hlavách záchytný body na příští, tentokrát už nekomentovanou návštěvu.

Spousta obchůdků je dneska zaroletovaná, protože tu mají prej nějakej svátek.

A jak jsem prozradil v minulých fejetonech, uličky tu jsou úzký záměrně. Ať už kvůli slunku a nebo kvůli tomu, že v Barceloně je místo drahý a musí se jím šetřit. Ulici nepronajmeš.

Takovej pěknej kousek kotvy a já jsem si zase nezapamatoval jméno autora. A dohledat na internetu se mi to nepodařilo.

Poslední náměstíčko, vyhrožuje průvodce.

Typická barcelonská úprava fasád.

Náměstí blízko bláznivýho kuřete. To je takovej malej bar, kam jsme nešli.

Kráva na balkoně a slovo připomínající věhlasnej americkej Ku Klux Klan ale s touhle organizací nemají vůbec nic společnýho. Kukuxumusu je španělská společnost zabývající se prodejem oděvů a jiných produktů s kresleným designem. Byla založena v Pamploně, Navarra v roce 1989. Název pochází z baskičtiny a znamená „polibek blechy“. Asi proto ta kráva. Nebo bejk?

Místní Brad Pitt se svou vyšlechtěnou bojovnou zebrou. Třeba tu čeká na svou příležitost natočit Amores Perros římská II, kterej by se neodehrával v Mexiku, ale tady v Barceloně.

I obchůdek s blbostma podle Joana Miróa je zavřenej, ale to nám neva, protože máme stejně v plánu vtrhnout do opravdickýho Miróova muzea.

Holky si koupily vánočku, ale nemají nůž, aby si ji nakrájely. Asi se to tu vánočka nejmenuje.

Klídek a pohoda.

Další přizavřená hospoda. Zatím nikdo netuší, že za pár měsíců bude zavřený všechno. Skoro celej svět.

Moře je tu znát na každým kroku.

Ale fakt, doopravdicky fakt poslední ulička a před námi se objeví prostor.

Sympatickým rysem Barcelony je, že i pouliční osvětlení bylo svěřeno do rukou věhlasných umělců.

Celý Španělsko, a tudíž i Barcelona, oplývá značným množství připrchlíků utíkajících z Afriky i Asie, ze zemí neklidnýho světa. Na to, abych tu spatřil nějakou nevraživost, jsem tu byl příliš krátce, ale ze všech mých předchozích návštěv jiných míst Španělska jsem nezažil žádnou agresi. Což neznamená, že by tu neměli nesnášenlivce. Svět je i v tomhle dost globalizovanej.

Což ovšem neznamená, že byste se tu měli cítit bezpečně.

Průvodce nás dovlekl až k mořskýmu paláci a tady jsme ho propustili. Dřív se to jmenovalo Magatzems Generals de Comerç.

Vnitřek baráku jsme si prohlídli už sami. Původně to bylo nějaké překladiště, nebo obrovské skladiště a celnice, takové obrovské obchodní centrum, kde se odbavovaly všechny operace před naloděním nebo vyloděním zboží zaoceánských lodí.

Dnes je z toho luxusní prostor pro výstavy, drahý restaurace, terasy, kavárny a výtahy. Jezdit s bednama z patra do patra by byla blbost, tak tu nebyly žádný schody. Je to vlastně jediná budova, která se zachovala z původního přístaviště. Kromě výše zmíněnejch atrakci v komplexu najdete i muzeum dějin Katalánska, Centrum pro soudobé dějiny Katalánska a odbor sociálních věcí a rodiny vlády Katalánska.

Jen pět výtahových šachet vlevo a pět vpravo.

Areál zděných budov byl postavenej v letech 1881 až 1900 podle plánů Mauriciho Garrana. Místo pro skladiště bylo tak blbě navržený, že se moc nevyužívalo kvůli špatné poloze a technickým obtížím. Tak to vzdali a nastěhovali sem karabiníky. Kasárna pak taky zrušili a v roce 1992 stavbu zrekonstruovali podle architekta Josepa Benedita a Agustína Matea.

Na interiéru si dali dost moderně záležet. Objekt byl prohlášenej za španělskou kulturní památku lokálního významu.

Výhled z jedné terasy. Původně jsme si tu chtěli dát pivo, ale pak jsme se shodli na tom, že na pivo je ještě brzo, a že raději najdeme nějakou cenově přijatelnější palušu (po brněnsku hospodu), kde si dáme i zaslouženej oběd.

Komplex budov je poměrně rozsáhlej.

Hnízdiště malejch jachet malejch milionářů.

Nad okolní střechy tu trčí nejvyšší věž Barcelonské katedrály.

V oparu se hrdě tyčí socha slavnýho Christóbala Colóna. Možná jednoho z nejslavnějších mořeplavců a objevitele země Donalda Trumpa, kterej před pár týdny definitivně prosral prezidentský volby, což se mi moc líbilo. Ale v okamžiku, kdy jsem tuhle fotku fotil, jsem to ještě nevěděl.

Kousek z výstavy ve foyeru.

Libo-li do koule si kopnouti? Nedoporučuju. Ani se nehne.

Našli jsme si milou hospodu, kde měli dva větší stoly volný a venku, které jsme okamžitě obsadili a dali si pořádnej oběd i to místní pivo.

Hospoda byla plná zevnitř i vně.

Za malým pánem s koloběžkou a za masivním plotem je hnízdiště velkejch jachet velkejch miliardářů.

Jachty plný 5G.

Probuďte se ovce. I tenhle slogan bude za pár měsíců hýbat rozpolceným světem rouškařů a antirouškařů. Kovid číhá za vrátky.

Hotel Luxury Boutique. Nebo taky hotel Vela. Navrhl ho Ricardo Bofill na 7 hektarech půdy, kterou vydolovali před stavbou z mořskýho dna. Je až nápadně podobnej hotelu v Dubaji. Tam se ale jmenuje Burj Arab. Pětihvězdičkovej hotel, 473 cimer, 67 luxusních apartmánů, bar na střeše, bazény, fitka, wellnesy.... O hotel se stará 400 zaměstnanců. No a protože cena za ubytování je docela nestravitelná, nabízí za odměnu michelinskou stravitelnou jídelnu, kterou šéfuje Carles Abellán.

Čert vem předraženej hotel, tady hrozí větší nebezpečí. Na zemi pláže Barceloneta se povalujou nádherný šátky a Roušovna je, co se týče šátků, zcela neudržitelná. Snažívám se ji od obchodů s šátkama odtrhávat celkem pravidelně, ale je to marný, dycky se mi vytrhne a něco si koupí. Ani si netroufám odhadnout, kolik má doma šátků ze všech možnejch míst placaté zeměkoule. Tady se mi nějakým zázrakem podařilo ji odehnat a nekoupila si ani jeden.

Pláž je přímo součástí města, není to třeba jako v Brně přehrada, kam musíte jet šalinou na konečnou a pak ještě půl hodiny pěšky na Sokolák, tady to je přímo na konci několika ulic, které se v pláži jakoby rozpustí.

Na bezpečí dohlíží plavčíci z téhle potrhlé stavby.

Přestože je začátek listopadu, musíme si sundat boty a aspoň maličko se ve slané vodě pobrouzdat. Voda není zrovna teplá, ale...

... pořád se v ní dá koupat. To jsme však nikdo nezkusili. Vzpomněl jsem si na sousedy, kteří tu byli pár měsíců před námi a vodě neodolali, takže okamžitě přišli o všechny peníze, doklady, letenky i foťák. Tady se nevyplatí spoléhat na poctivost. O zlodějích se tu ví a turisté jsou několikrát denně upozorňovaní na možnost okradení.

Kdybych tu bydlel, vypadaly by moje balkonovky (série fotek z balkonů u nás doma, které brzy vyjdou v elektronické podobě) úplně jinak.

Tady bude rušno až pozdě odpoledne. Jen pro zajímavost, zlodějů tu mají dost, ale židle a stoly tu nekradou. U nás by muselo být přes noc všechno omotané řetězy.

Když jsem si v moři nohy okoupal, přišlo mi líto se znovu obouvat, tak jsem šel chvíli bosky, ale brzo jsem to odpískal. Chodníky v Barceloně jsou extrémně špinavé, zlatá Praha. Asi by se mi v hotelu nepodařilo ten humus ani z nohou odkoupat.

Vlastenec šel spát.

Přátelství mezi holuby a psy je tu daleko věrnější, než přátelství mezi Katalánci a zbytkem Španělska.

Blíží se pomaličku večer, tak se začínají otvírat krámky s blbostma a malý bary, všude to začíná provokativně vonět mořskejma potvorama a smaženejma dobrotama.

Dvorní hospody už číhají na svý hosty.

Místo pro zamilovaný kuřáky.

Začínají se rozsvěcet lucerny, Barcelona ožívá.

Je to takovej zajímavej okamžik dne. Vše připraveno, jen se čeká na to vnitřní posiestový hvízdnutí v hlavách Barceloňanů a bary, restaurace, kavárny a bufety se zaplní, město začne štěbetat a úplně jinak vonět.

Domů jsme se dopotáceli pěšky, teda jen někteří, ti slabší použili metra. A protože mezi učiteli vládne tvrdej konzervatismus, odbelháme se do naší včerejší hospody, protože to tu už učitelé znají a netřeba jim překvapení. Tak zase někdy příště.

Upoutávka na číslo 03/2021: Fejeton z Korsiky od Honzy Kurky.

podpis


Bráníme se s Roušovnou celkem úspěšně obžerství. I perník si dělíme napůl nožem od česneku.
Ptal jsem se jí, jestli si mám vzít devítku nebo šestku. Řekla, že je to putna. 69 - co mi to jen připomíná?


Houpací kůň, Honza a strašidlo.


I letos budu ty dadaistické perly našeho slovenskýho bači schraňovat. Pro ČR řekl: "Já nevím co zavírat kdy! Blatný chce v úterý všechno, Havlíček říká pátek a nechce on jako vše tak... Co Vy na mě s tím jdete? Blatný dělá vir, Havlíček zachraňuje ekonomiku, akční plán má dělat teď. Tak co mě ptáte, já zařídil kafe! Že zas můžeme venku dělat to!"

OBDRŽELI JSME VELKOU KRABICI

z Ikey. Objednali jsme si tam 3 mlýnky na pepř, ale tato velikost zásilky vypadala podezřele. Že by se spletli?


Na omyl to nevypadá...


První.

Druhá.

Třetí.
Pravda je, že všechny mlýnky (mimochodem kus za pouhých 99.- Kč) došly neporušené a fungují parádně, na rozdíl od mnohých dražších.

Ale toho odpadu!

NA DVOŘE U STRÝČKA DALIBŮRKA JE VELKÁ
stodola, nebo spíš dílna.


Pozor - tady by jednou mohla být zvuková režie!


Zatím se sem leze po žebříku, ale fantazie pracuje ve prospěch veliké myšlénky.

Prostor obrovský, Jirka s Dalibůrkem mudrujó a v pravém horním rohu je vidět stopy nákresu, že tam někde bude jednou právě okno z režie.

Místo působí punkově až patafyzicky.

Stréci hledí jednak k lepším zítřkům a jednak zvažují bourání zdi.


Sem by se jednou mohl vejít klavír a případně zvláštní místo pro kontrabas.
Třeba se to jednou fakt povede a vznikne studio, kam se vejde i velká kapela.
Zatím je potřeba uvažovat spíš o odklizení dost obrovských objektů, jako např. soustruhu Zbrojovka z roku 1942! Kam s ním?


Příště si ho vyfotím širokáčem.

Dada a spol.

Myslím, že i tenhle rok bude na kulturní akce chudej. Ve skrytu duše věřím v tu věhlasnou českou vynalézavost, že na něco přijdeme. Kultura je totiž Babišovi nebo té mluvící multitlamě a bábě přes prachy úplně u prdele (ach jak nekulturně se vyjadřuju.)