Korsika 2020-1
(Setkání s dvacítkou)


Obvykle cestou z dovolené jsem míval zhruba rozmyšleno, čím se pokusím přispět do prasete, nebo aspoň, o čem začnu. Tentokrát jsme se ale vraceli za podivné situace do virem rozorané země. Ne, že by to před odjezdem bylo jiné, ale počínající druhá vlna obnažila všechno, co se přes prázdniny zanedbalo. I když si o tom mohu myslet ledacos, schválně píšu "se zanedbalo", protože tohle je povídání o cestování, ne o lidovém soudnictví.
Jednou z nevýhod internetu je, že si na stejné stránce se stejnou váhou můžeš přečíst zprávu odborníka, magora i manipulátora. Informací je tolik, že ani u důležitých věcí nelze ověřovat pravdivost z několika nezávislých zdrojů zvláště, když na nezávislých zdrojích to vypadá podobně. Jak mám poznat, jestli moje rouška chrání tebe, mě, čínského výrobce nebo prominentního distributora? Je možné zapojit zdravý selský rozum, který je dokola adorován a omílán, a který už tolikrát selhal. Na něj jsem tedy zvlášť citliv až alergick. Nakonec si pak stejně člověk vybere nejspíš to, co chtěl od začátku slyšet. Proč o tom zde píšu? Protože ono to v nejisté zavirované době úzce souvisí s plánováním jakékoli akce, zvláště třítýdenní zahraniční. Popíšu jen závěrečné období, kdy se po několika periodách (jo-ne) vytříbila pětičlenná výprava (Alena, Ilona, Jirka, Petr, Jan) pro cílovou destinaci Korsika, přestože zrovna na mapě Francie dostala červenou barvu. Mám-li to popsat co nejstručněji, tak volba byla uvážlivě vedena tak, aby existovala reálná šance na zdárné uskutečnění cesty a zároveň materiální ztráty případného odstoupení od záměru na poslední chvíli byly minimalizovány. Riziko, do něhož jsme byli ochotní jít, bylo závazné obstarání jízdenek na trajekt pro nás a osobní auto. Riziko zdravotní, které jsme stavěli před materiál, bylo na všech místech cesty srovnatelné nebo nižší než v naší ´best in covid´ zemičce.
Tady je třeba odbočit, aby nevznikla mylná představa, že jsme přípravy nějak obstarávali společně. Mám-li to popsat co nejstručněji, 95 procent všeho obstarala Ilona. To ovšem není stížnost, že bychom neměli plnohodnotný hlas a nárok na vlastní názor. Tak to vůbec nebylo. My zbylí jsme přispívali hlavně tím, že jsme do plánování neházeli zbytečně vidle a ujišťovali jsme se, že to Ilonu baví.
Časový přeskok: Po návratu na začátku října jsem měl asi nějak mnoho práce, či co, a do psaní se mi ani nechtělo. Pak o Vánocích 2020 jsme s Alenou o čemsi z dovolené chtěli vyprávět a s hrůzou zjistili, že si s obtížemi vzpomínáme, odkud jsme vyjeli trajektem na Korsiku, a kam jsme se z ní vrátili (jedná se o Savonu a Toulon. Tato jména si tu poznamenávám, kdybych je náhodou zase zapomněl, až na ně dojde řada). Je tedy jasné, že další odklad je riskantní, protože co nenapíšu teď, navěky zapadne v zapomnění. A to by byla škoda.
A ještě jedna odbočka: Korsiku jsem navštívil v roce 1994 v první vlně nadšení z neomezeného cestování. Moje nadšení bylo tak velké, že jsem odcestoval i bez Alenina doporučení. Od té doby je Korsika v naší rodině citlivé téma a jen doufám, že se to po tomhle zájezdu vylepší. Nicméně si dovoluji zařadit do vyprávění i starší zážitky a fotky. Není třeba se však obávat, mimo každodenních odpoledních bouřek s kroupami si toho příliš nepamatuji. Korsiku navštívil také v říjnu 2015 náš Štěpán, s kamarády obeplouvali celý ostrov na nějaké jachtičce a rozhodně z počasí nebyli odvázaní.

Ústředním motivem akce byla v názvu uvedená dvacítka, přesněji GR dvacítka (GR20 - korsicky fra li monti). Treková cesta procházející celým ostrovem přibližně severojižním směrem je považována jednak za velmi krásnou, jednak za velmi obtížnou v mnoha ohledech. Na některé ´ohledy´ jsme narazili i my. Neměli jsme ovšem ambice projít souvisle celou asi 15-denní trasu. Ale nepředbíhejme.
Obvyklé přeplutí na Korsiku se odehrává mezi Livornem (případně blízkým Piombinem - jak jsme pluli v roce 1994) a Bastií a trvá čistého času něco přes 4 hodiny. K nalodění je třeba se dostavit jako k letadlu asi 2 hodiny před startem. Když se to časově hodí, je možné si cestou například prohlédnout šikmou věž v Pise. Protože do Livorna je to z Prahy téměř 1200 kilometrů, je rozumné někde cestou přespat. Pak se také nabízí možnost vyjet ze Savony v blízkosti Janova, kam je to o trochu blíž, Pisu oželet a vyspat se pohodlně v kajutce na trajektu, neboť se cestuje přes noc. Druhá varianta vyhrála. Průjezd Německem, Švýcarskem i Rakouskem byl momentálně bez překážek, Itálií s vyplněným čestným prohlášením, o které nikdo nestál.
Když už jsme jeli přes Janov, chtěli jsme si prohlédnout nový most postavený na místě toho zříceného v srpnu 2018 (Ponte Morandi). Podle informací má mít tvar lodi, což jsme si dost dobře neuměli představit. Po kratším bloudění místy, kde navigace ukazovala hledaný most, jsme neochotně museli připustit, že ta nepříliš zajímavá konstrukce připomínající svou elegancí Nuselák je ono. Loď má připomínat zdola zaoblený průřez hlavního nosníku. Budiž. Co je určitě zajímavé, je podstatně kratší doba výstavby ve srovnání například s obnovou zřícené lávky pro pěší v Troji.
Na lodi se neodehrálo nic zvláštního. Ochutnali jsme, jakou kdo veze desinfekční lihovinu, prospali se a ještě před svítáním přistáli. Bastii jsem tady chtěl původně přeskočit, ale uvědomil jsem si, jak mi připadá nešikovné ve zprávách na ČT1, že nakousnou nějaké téma, člověk se na něj mentálně nachystá, načež mu z obrazovky sdělí: "Ukážeme v půl osmé". Takhle tedy ne. Bastia je hlavním přístavem ostrova, ale není ani hlavním městem (tím je Ajaccio), ani největším (žije zde 37 tisíc obyvatel, v Ajacciu 67 tisíc, celkem na Korsice 320 tisíc).

Zde je také vhodné místo napsat něco o Korsice všeobecně. Má rozlohu 8680 čtverečních kilometrů a je čtvrtým největším ostrovem ve Středozemním moři. Hlavně ze strategických důvodů byl vždy o ostrov zájem a často se střídali jeho páni a vládci. Obvykle z italské nebo francouzské strany. Nyní je Korsika (narozdíl od Sardinie) francouzským departmentem s přetrvávajícími tendencemi k osamostatnění. Uvádí se, že 90 procent měst a vesnic má názvy italského původu. Korsičtina, která je údajně podobná toskánskému dialektu italštiny, byla pro nás stejně nesrozumitelná jako francouzština, takže tohle nám bylo celkem jedno. Na vlajce ostrova je zobrazena useknutá hlava Saracéna (islámského vojáka východního Středomoří) sloužící v historické době jako varování nájezdníkům. Z doby, kdy ostrov patřil Janovu, pochází celkem 91 obranných a pozorovacích věží rozmístěných kolem dokola po pobřeží (http://mathieu.nivaggioni.free.fr/vos/tours/index.php). S některými věžemi se potkáme. Korsika je rodištěm Napoleona I. Bonaparta (Ajaccio - 1769) a možná i Kryštofa Kolumba (Calvi, ale spíš Janov - 1451).
Po dopolední prohlídce, při níž zaujal přístav menších plavidel, trh na Radničním náměstí s řadou dobrot a socha Napoleona I. Bonaparta na Náměstí Saint-Nicolas zvěčněného v nadživotní velikosti jako nějakého římského císaře. Inu je vidět, že genialitu v některém ohledu příroda kompenzuje jinde. Do nových fotek jsem zamíchal i 4 z roku 1994. Schválně, jestli je někdo pozná. Není to složité. Ve znaku Bastie je jedna z Janovských věží. Na poslední ve skupině fotek je ukořistěná německá ponorka, která rezne (koroduje) v blízkosti přístavu.

Z Bastie spěcháme po východním pobřeží na jih k Favone. Přesun byl takřka bleskový, což dokládá pokuta za rychlou jízdu, která došla majiteli auta až v říjnu po návratu. Ukázalo se, že jakkoli rychlá je jízda, byrokratické mlýny melou pomalu. Ale jistě. Dál tento nevýznamný incident už nebudeme rozvádět. S uspokojením zjišťujeme, že restaurace fungují v podobném režimu jako v tom čase v ČR, tedy přístup s rouškou, pro konzumaci možno sejmout. Jídelní lístky se nepoužívají, obsluha přenáší tabuli s jídelákem napsaným křídou. Velkou krevetu zvanou gambas je třeba ochutnat!

Následuje přespání v hotelu připomínajícím opuštěnou továrnu a brzy ráno pak přesun do hor. Pro první etapu byl plánován šestidenní trek (žluté lístečky v plánu) na jižní straně trasy GR20. Výchozím místem je Conca. Místo dosti skryté, v neděli veřejnou dopravou takřka nepřístupné. Jedinou možností je tedy auto zaparkovat někde blízko startu a ponechat osudu, jak se k němu přiblížíme za necelý týden. 13 kilometrů na první den nevypadá hrozivě. 1200 metrů stoupání je už horší. Další dny pak by měly mít podobné parametry. Kdybychom věděli, co všechno zřejmě zdemolovaní turisté po absolvování treku vyhodí do kontejneru, mohli jsme ušetřit při nákupech a převozu. Zde konkrétně trochu omrmlaný kompletní pár pohorek (o mnoho lepší v mojí výbavě nejsou), ale jen jedna hůlka. Na druhou stranu možná varování před náročností cesty? Ví vil sí.

Jak to bylo s batohy? Na každém místě pro plánované přespání je chata. V té chatě se dá za mírového stavu najíst i napít, obvykle je tu noclehárna, u chaty místo pro stany k pronajmutí nebo vlastní. Jenže davové spaní v noclehárně byla za současné situace pitomost a rezervace stanů se ne vždy na poslední chvíli dařila. Přestože většina účastníků výpravy si promyšleně a zodpovědně vzala lehký nízkoobjemový batoh, dokázali jsme ho v obavách o možné výpadky služeb narvat na normální nadváhu jídlem, vlastním stanem a mnohými zbytnými věcmi, což se, samozřejmě, ukázalo až později. Postup výpravy po trase s červenobílým značením tak byl v prvních dnech pomalejší, než předpovídal průvodce. Nebylo to ale jen kvůli těžším batohům a teplotám atakujícím třicítku ve stínu. Profil jednak nabízel spoustu strmých úseků, jednak byl samotný povrch cest často vystlán žulovými balvany vyžadujícími při stoupání zvedat kolena až někam k bradě a ani při sestupu neposkytujícími žádný úlevný odpočinek, o bezpečí chůze nemluvě. Hned v polovině prvního dne se Jirka rozhodl dál s námi pro tentokrát nepokračovat. První etapu by jistě zvládl dokončit, odradila ho asi představa dalších minimálně pěti podobných dní. Vzal si klíčky od auta a odešel nazpátek plnit si pro příští dny vlastní program.

Zbývající čtyřka v podvečer v celkem nepoškozeném stavu dorazila k chatě Paliri, aby zde v první řadě ochutnala Biera Corsa značky Pietra z plechovky. Kvalita velmi uspokojivá, za dané situace stejně benevolence u měřítek kvality rapidně narostla. Dále jsme zabydleli tři rezervované stany (jeden byl Jirkův), někteří se stihli opláchnout v lesní sprše, a dokonce se pak všichni mohli účastnit společné večeře. Tu kuchař následně obohatil kulturní vložkou s širokorozchodným repertoárem a s jediným hlavním cílem okouzlit jednu konkrétní z přítomných dívek. Ta ale na něm stejně mohla oči nechat už před večeří, takže jeho úloha nebyla tak obtížná. Divíte se, co jsme všechno vypozorovali? Když necivíte celý večer do televize, můžete mít spoustu zážitků. Třeba, když se u chaty z lesa vynoří divočák. Všichni vyjevení. Vysvětlení bylo ale prosté. Prase divoké, zčásti domestikované, je zvyklé si na smluvené místo docházet pro zbytky od večeře (třetí fotka od konce). Nedočkavé dnes přišlo o trochu dřív, tak si ještě na chvíli odběhlo počkat do lesa. První den treku uzavřelo stmívání nad hřebenem Bavelly, postupného cíle dne druhého, a hustě hvězdnaté nebe bez světelného smogu. Uzavírám rovněž první díl povídání, protože jsem úplně ´daun´, nadřel jsem se u toho víc, než jsem čekal, jako kdybych to šel znova.

Honza Kurka

podpis


Babišův americkej brácha prosral volby na prezidenta a protože sliboval, že nikdy neodstoupí, něco mi to jenom..., ale nakonec musí, tak PR našeho ulhaného baqči poradilo, ať zachodí trumpovku a sklouzne do lidovky.


Tibor a jeho nová švica Tanya


Babiš: "Včera večer budeme mít naočkováno."

PO TÝDNU POKRAČUJE VELKÉ VYKLÍZENÍ BUDOUCÍ

režie vznikajícího studia. Pracovní název je prozatím Studio Daliborka.
V neděli jsme přišli dle domluvy po obědě, vybavení foťákem a pracovním oděvem.
Byli jsme přivítáni uměleckým dílem "Kartáč a houbička"

a k tomu nedělní ochutnávkou whisky, kterou doporučuje teta Klára. Název jsem zapomněla, ale jedná se o docela nasládlý model.

Jak jsem si slíbila, vzala jsem i širokáč, aby se mně ten unikátní soustruh vůbec vešel do záběru.

Toto monstrum bude potřeba vystěhovat a někam odvézt, což si zatím vůbec nedovedu představit.

Objevil se Bertík s pejskem. Bertík je vlastně autorem přezdívky Dalibůrek. Od mala říkal Daliborovi "strýčku Dalibůrku" a zdá se, že se to ujalo s velkým úspěchem.

Strýček Dalibůrek nerad vyhazuje staré věci, jak já tomu rozumím...
A toto, přátelé, to jsou pravý troky!

Matně si vzpomínám, že takovou věc mívala doma naše stařenka a dělo se v tom něco okolo zabíjačky. Možná se v tom spařovalo prase, ale moc jistá si nejsem.

Taková škoda...

Tak to pokračovalo dlouho do podvečera. Jirka nosil k žebříku poklady a docházelo k mnohým překvapením.

V této bedně pan Klement objevil utržené sluchátko, to se bude zřejmě hodit!

Po tomto objevu jsem musela odejít za účelem pokračování v psaní not, takže jsem bohužel nezaznamenala, jak Jirka zkoušel památeční jasanové lyže. To asi zase někdy příště, pokud ta trocha sněhu vydrží.

Dada a spol.

Myslím, že i tenhle rok bude na kulturní akce chudej. Ve skrytu duše věřím v tu věhlasnou českou vynalézavost, že na něco přijdeme. Kultura je totiž Babišovi nebo té mluvící multitlamě a bábě přes prachy úplně u prdele (ach jak nekulturně se vyjadřuju.)