Na srdce jsou
(Poděbrady)

Určitě už jsem to několikrát na WWWpraseti prozradil - já určitě nejsem a asi nikdy nebudu lázeňským švihákem. Celej život se mi dařilo se lázním vyhýbat. Roušovna je pravej opak. Roušovna si lázně tak užívá, až to je z mýho úhlu pohledu chorobný. Je nadšená z každé procedury a po návratu z lázní o nich básní ve verších ještě dlouhé měsíce. Poprvé jsem se nechal nachytat loni, kdy jsem s ní jel do Karlovejch Varů. Jo, já rád jezdím po místech českých i světových, rád se toulám uličkama i pralesama, rád se vyhýbám třeba i hadům a mám rád pouštní písek v sandálech, ale lázně, to je tak trochu peklo.

Letos si Olinina škola vymyslela Poděbrady. Tak jako loni Karlovy Vary. Jel jsem znova, coby rodinnej příslušník.

Poděbrady jsou moc hezký město na Labi a nejsou pro mě neznámé.

V roce 1989 jsem tu chodil na španělštinu, kterou mi zaplatila firma, pro kterou jsem před rokem 89 pracoval. Nezaplatila to s nadšením, bylo to se skřípěním budovatelských zubů, ale nenašli blázna, kterej by byl ochotnej jezdit každej měsíc na týden do Poděbrad a rvát do sebe všechny ty časy předminulé a předbudoucí. Mě španělština bavila a byl jsem ochotnej se ji naučit i bez školy. No ale když to nakonec zaplatili, tak proč ne. Španělštinu jsem začal za komoušů a skončil ve svobodné zemi s báječným prezidentem. Podotýkám, že intenzivní kurz trval jen rok a byl zakončenej státnicí.
Ani pro Olinu nejsou Poděbrady cizí město. V létě tu byla na pár dní na jakýmsi školení. Takže když jsme vystoupili z vlaku, tak jsme se vzájemně utloukali vzpomínkama a postřehy, které v nás z minulých časů číhaly. Propluli jsme s drobným kufrováním městem až do hotelu Golfi, ukázali v mobilu tečku, že jsme radostně naočkovanejma ovcema a dostali za odměnu klíč k pokoji číslo 105. Času bylo ještě dost, ani tma ještě nebyla, tak jsme se šli projít podél Labe.

Mladí veslaři trénujou. Labe je tu urputně klidné, tedy alespoň na hladině a pro veslaře a rychlostní kajakáře ideální. Trenér jezdí po břehu na kole a huláká na své svěřence: "Dejchat! Dejchat! Záda! Záda! Záda!. Opuštěný pantofle pak po tréningu prozradí, kdo to nepřežil.

Alej je vroubená staletejma lípama, zetlelý listí voní a každou chvíli tu proběhne nějakej běžec. Ideální terén pro pokovidáře. Tady, a troufám si říct, že v celejch Poděbradech, žádnej kopec není.

Některý stromy jsou tak rozsochatý, že je musím fotit jako panorama.

Podvečer na Labi je poetickej.

Poetickej a barevně dramatickej.

Elektrovodohospodáři mají mejdlo. Pijou vodu, kážou víno.

Před týdnem jsme si všichni posunuli hodinky na zimní, tedy správnej čas, tak nás ještě ta padlá rychlá tma překvapuje. Až si zvykneme, přehodíme se zase na čas letní.

Zámek, kde jsem se v roce 1989 učil španělsky.

Učitelky v hotelu Golfi.

Vymyslel jsem si rafinovanou lest, když ta Olina má tak ráda procedury. Daruju jí všechny svoje a místo masírování se půjdu toulat. Ale ouha, můj plán byl asi prozrazen a tak jsme dostali procedury ve stejnej čas. Proto jsme museli spolu na masáž ksichtu. Roušovna vpravo, já vlevo. Ještě nikdy mi nikdo nemasíroval držku. Tím nechci říct, že to není fajnový. Masérky mají kouzelný ruce a (dopustím se pleonasmu) kdyby mě to bavilo, tak by mě to bavilo. Nesnáším mastnou kůži, ale slečně masérce je to jedno, namastila mi i vlasy i vousy, pak mi jezdila teplejma a studenejma vyleštěnejma růženínama po ksichtě. Neomylně mi stiskla rty v místě, kde mám přilepený umělý zuby a měl jsem co dělat, abych si je jazykem udržel na místě. Pak mě chytla za čelist tak pevně u pantů, že mi ji málem vyhodila - ona za to nemůže, protože to neví, ale mně stačí si vleže na zádech zívnout a čelist vypadne z pantu. Pak vyděšeně kniknu a musím se posadit, chytit za fousy a vrátit si ji zpět. Není to nic příjemnýho. Dokonce ani pro diváky. A pak ještě vyhmátla kdysi zlomenej krční obratel. Na závěr nám namazaly holky ruce nějakým speciálním mazivem, takže mi přestalo fungovat čidlo na mobilu. Utřel jsem si ruce do prostěradla, ale nestačilo to, až když jsem si ruce vydrhnul brutálně mýdlem. Ale na druhé straně, odcházeli jsme z masérny příjemně voňaví.

Měli jsme asi půlhodinku na nabrání sil a vyrazili na další proceduru. Masáž lávovejma šutrama a rašelina. Taky nic moc. Já nemám rád, když na mě sahá někdo cizí. Tím nechci říct, že to je něco nepříjemnýho, je to rozporuplné. Ležím na břichu, hubu v díře, na krku mi leží rašelina, boxerky shrnutý do půlky prdele, z repráčků se line ezoterická uklidňující meditační hudba ve smyčce, které mě dost od třetího opakování docela srala. A ten blbej pták, co tam vždycky zazpívá, auvajs. Ale nechci jen brblat. Byl jsem odměněnej. Jak jsem čuměl tím otvorem v masérským stole na umělou linoleovou palubovku, tak jedna ze slečen si dřepla a začala utírat podlahu od nakydanýho oleje. A ukázala mi hezký žlutý tanga. Jo, není na těch procedůrách všecko na prd.

Oba jsme to s Roušovnou přežili, ona s nadšením, já se vzpomínkou na tanga. Půl hodiny jsme odpočívali na posteli a vyrazili zase na toulačku.

Okno do nebe.

Tam, dvě okna doleva od okna slepýho, byla naše učebna a před tabulí fantastickej pan profesor Nygrýn.

Zámek Poděbrady je velká dominantní stavba lázeňskýho města Poděbrady, která vznikla přestavbami původního hradu postaveného Přemyslem Otakarem II. Nyní je součástí městské památkové zóny. Baroko z dílny Františka Maxmiliána Kaňky.

Máme štěstí na počasí. Modro, mráčky, teplo.

Objevili jsme místní malej pivovar a dohodli se, že až se budeme vracet, stavíme se tu na pivo a oběd.

Pořádnej nádor.

Olina mi ukazuje červenou botou žlutou kytku a říká mi i název, jenže já jsem to zapomněl a nemůžu se jí zeptat, protože už spí.

Překvapuje mě, jak neuvěřitelně klidně působí hladina naší největší řeky.

Je tak hezky, že to vyhnalo ven skoro všechny Poděbradčany. Já vím, na týhle fotce to vidět není.

I psů habaděj.

Cvičební barák místních sprejerů.

V hospodě jsme si dali výpečky se zelím a výbornou tmavou IPU.

Přiblblá výzdoba pánskýho hajzlíku.

Podivné poděbradské popoledne.

Já taky.

Olina mě zatáhla do cukrárny na kafe.

Zkusil jsem si nepředstavit růžovýho slona a nepovedlo se mi to.

Poděbradská samička.

Muzeum lega.

Jiřího náměstí i s Jiřím. Zrovna ho pucujou.

Zde tančí poděbradská samička. To musel vymyslet macho.

Obře, máš rád ořechy?

Jiří z Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad, byl jediným českým králem, kterej nepocházel z panovnické dynastie, ale z panskýho stavu domácí šlechty. 1420-1471.

Chceme se jít podívat do té elektráry, která na nás včera večer svítila z druhýho břehu.

V Poděbradech vědí.

Všude kam se kouknete je nějakej park. Je to tak krásný město.

Zámek v plné parádě.

Víc rybářů je na levým břehu. akorát nevím proč. Že by kvůli rybám?

Labe

A protože toho furt ještě nemáme dost, rozhodli jsme se, že si dáme ještě jednou tu lipovou alej.

Na vycházce.

Když nezaduje větřík, je hladina Labe jako zrcadlo. Vracíme se zas za tmy, ale večeři jsme stihli. V hotelu Golfi vaří výborně.

Na recepci nás upozornili, že v neděli ráno nepoteče v celým hotelu voda, takže jsme se rozhodli, že hned po snídani se sebereme, pocouráme a pojedeme vlakem domů.

Socha Jiřího z Poděbrad prochází velkou očistou.

Je neděle, mělo by být zavřeno, ale když si dáte tu práci a vylučovací metodou si v hlavě seřadíte všechny informace přilepený izolepou, dozvíte se, že za minutu otevřou a za hotový si můžete koupit lázeňský oplatky. Dycky jsem si myslel, když jsem byl malej, že tyhle kulatý oplatky jsou jen v Karlovejch Varech. Je to přesně naopak. Ve všech lázních mají úplně stejný oplatky, asi na to je nějaká megatovárna. Jen krabice jsou jiný.

Vypadá to, že i neděle bude krásná.

Olina se rozhodla, že mě protáhne lázeňským parkem.

A chtěla po mně, abych jí vyfotil kvetoucí růži.

Socha tatíčka Masaryka v Lázeňským parku.

Vodní kaskádu zdobí nahá holka.

Najdete tu i bustu Antonína Dvořáka z dílny sochaře Jan Pichla (1935).

Kongresové centrum.

Na srdce jsou Poděbrady. Plastika se překvapivě jmenuje Tři srdce. Milan Exner.

Psů je tu jak psů.

Ležící dívka Břetislava Bendy.

Olina nemilosrdně míří k prameni profesora Libenského, kde v létě chlastala minerálku. Poděbradku.

Ale má smůlu, pramen je od listopadu do března zavřenej. Absurdní je, že ve všech hospodách i kavárnách v Poděbradech nabízí jen mattonku. S bublinkama nebo bez.

Na mohutným stromě jsem objevil zbytek z mercedesa a v ptačím hnízdě zeměkouli.

Zastávka autobusu.

Poděbrady jsou kromě lázeňství známé a slavné i Vladislavem Švestkou, kterej tudy jezdí svůj každodenní skoro 80kilometrovej okruh na kole. V Poděbradech se vždycky zastaví u "své" lavičky, sežere banán a jede zase domů.

Něco poděbradskýho optimismu na závěr.

Brno - Zmrd - Jihlava, ale my jedem do Prahy.