Kolečko k vysavači
(Nach-In-Aus Brünn)

Do Brna jezdíme pravidelně a někdy je to přímo nutností. Například při minulé návštěvě mi děda Olda předal úplně rozpadlý kolečko od starýho vysavače, jestli bych mu to jen trošku neslepil. Slíbil jsem to, sliby lepení mi docela jdou. Kolečko jsem odložil na gramofon a vytěsnil z hlavy. Když začala hrozit další Brno-návštěva, tentokrát trochu vyprovokovaná tím, že přijel na chvíli náš americkej Honza, propadl jsem časové panice a začal kolečko řešit. Umělá hmota se rozpadala, jen jsem se na ni křivě kouknul. Slepit to nepude. Vymyslel jsem, že bych ho mohl celý vysoustružit ze dřeva. Zakreslil jsem si to i s rozměry, než se kolečko celý rozpadlo, vyžebral na Jirkovi kus krásné překližky, tisíckrát jsem si promyslel postup a pak jsem to stejně udělal úplně jinak. A taky jsem to stihl. Hrozilo jediný, a sice, že ho doma zapomenu na klavíru....

Jsme s Olinou velcí experti přes alkohol. Koupili jsme si dvě plzně v plechovce dva dny před Štědrým dnem a jedna plechovka nám v lednici vydržela až do května. Roušovna statečně zavelela a pivo jsme spolu za večer vypili.

Jedeme starodávným rychlíkem Vysočina do Brna.

Brno nás mile překvapilo převlečené do japonskýho župánku.

Brno částečně podivné.

V sobotu ráno jedeme za dědou a Jiřinkou. Po cestě se nám do cesty vždycky postaví speciální obchůdek s vlněnou přízí. Olina nikdy neodolá a čumí přes výlohu na svetry a šály. Naštěstí je ten obchůdek v sobotu zavřenej.

Roušovna mi nařídila, abych tu šálu vyfotil pro Helu Lněničkovou.

Rituálem brněnským je stavit se v květinářství pro nějakou kytku, za kterou pak dostaneme od Jiřinky vynadáno, protože prej zbytečně utrácíme. Americkej Honza se ptal, jestli je to květinářství pojmenovaný podle kovidové pandemie: Zahradnictví u masků. (FFP2)

Ukázal jsem Honzovi v zahradnictví svůj oblíbenej koutek Chucka Norrise. To jsou ty poličky s jedy na žoužel, myši, mravence a nemoce kytkové. Prodávají tu i hromady pobitých ptáků s čárovým kódem.

V Kr.Poli má své knihkupectví i náš samolibej bejvalej profesor prezident. Jeho knihy zužují svět.

Nejhezčí částí naší pouti za dědou jsou Lužánky. Naše milované Lužánky i s bezdomáči.

I tato budova je pro mě a Danu docela ikonická. Starej dobrej Belveder. Mnoho let se tu nic nedělo, budova jen smutně chátrala. Stěny pukaly. Ale zdá se, že se konečně někdo pustil do rekonstrukce. Když jsme spolu s Danou krasobruslili, mívali jsme tréninky v noci. Každej den. Když jsem měl po tréninku žízeň, přemluvil jsem Danu, aby se mnou šla do Belvedéru, dal jsem si tam jedno pivo a pak za odměnu (trest?), že šla se mnou, jsem ji na zádech odnesl až domů. Proto jsem míval tak dobrou kondičku. Bylo to jen díky Belvedéru.

Vivi mě miluje.

Ptal jsem se vrátnýho, jestli to platí i pro karetu obrovskou, odsekl, že ne, že jen pro karetu parkovací.

Málem bych na to kolo k vysavači zapomněl. Byl by to ještě větší úlet, než ho zapomenout doma na gramofonu, ale Olina si naštěstí vzpomněla. Myslel jsem si malověrně, že kolečko nebude fungovat, že to bude blamáž a já budu mít na dlouho ostudu, že jsem nešikovnej Pat a Mat. Překvapilo mě, jak kolečko zapadlo na místo a ... No zkrátka vysavač má nový kolečko a docela funguje.

U Jiřinky s dědou samozřejmě probíhaly orgie přes jídlo. Je to děsnej boj a desítky let je to furt stejný, chceme málo, dostaneme hodně, ale k tomu i sprďana, že jsme toho snědli málo, i když jsme toho snědli hodně. Naše světy jsou rozporné. Důležitý je vydržet do večera a utýct. Tahle návštěva byla i s kinem. Vzal jsem noťasa a připravil fotky z Jirkovýho baráčku, protože na něho byli stařečkové moc zvědaví. Honza jim ukázal i fotky z lezení a lyžování v Alpách a ve Španělsku. Je dojemný, jak už jsou oba - Jiřinka s Oldou úslužně sehnutí pod tíhou odžitejch let. Jiřinka 91, děda 93. Akční však dovedou být někdy až nesnesitelně. Jiřinka totiž zastrčila lžičku do spáry v sedačce a nemohla ji vysvobodit, tak požádala mě a Honzu, ať ju vyšťóráme. To neznáte Jiřinku. Ta vám nedovolí to udělat po svým, přísnejma očima vás při práci sleduje a krájí, koriguje a i fyzicky zasahuje. Měl jsem takovou ideu, že nadzvednu sedačku a Honza pod ni šáhne a vyndá tu blbou lžičku. Taková naivita. Jiřinka stála u sedačky v předklonu až k zemi, Olina klečela na koberci a strkala pod sedačku vidličku, Honza se snažil rozebrat sedačku, abysme mohli zkontrolovat šuple pod ní. Armádní generál Jiřinka nás odháněla, že to děláme blbě, že to nepude složit, že to rozbijem, že to musíme takhle a ne takhle. Odstrkovala nás od toho. Kdybych nebyl uctivej k stáří, klidně bych se na blbou lžičku vysral a nebo počkal, až si někam sednou nebo odejdou a pak bych to udělal po svým. Bylo to však marný. Nakonec jsem udělal další chybu a řekl jsem, že sedačku nadzvednu. To probralo dědu z letargie a hrdě se hrnul k tomu, že to nadzvedne sám. Olina ho od toho zrazovala, byl to boj osobností. Nakonec se děda dohadováním s Olinou unavil a sedl si na židli. Jiřinka se potřebovala nadechnout, tak se částečně narovnala. Mrkl jsem na Honzu, zvedl nečekaně sedačku, Honza nebo Olina vyndali lžičku a zase jsme to vrátili všecko na místo. Místo 45 vteřin trvala celá akce složitých deset minut.

Odcházíme za Danou. Jsme přežraní a cítíme se těžce. Jiřinka na nás z okna škodolibě kouká, jak se ztěžka valíme Erbenkou do Lužánek.

V Lužánkách jsem narazil na vílu s berlema. Dovolila mi, abych si ji vyfotil.

Honza měl přání, jestli bysme si Lužánky trošku neprochodili. To jsme pro něho rádi udělali.

Přišla se na Honzu podívat i místní vrána šedivka. Žrala pampelišky, ale toužila po žížalách.

Máma a synek v Lužprckách.

Lupička šeříků.

Pionýrskej dům tak trochu ve stylu Steve McCurryho.

U tohodle stromu jsme se lehce vzpomínkově zasekli. Je to buk červenolistý, o ktrerým mi Olina před týdnem vyprávěla v Křižánkách, že to je ten, kterej má nejdelší pupeny v Evropě.

Jsme uvnitř toho buku. Olina si tu zavzpomínala na své první erotické zážitky, protože Lužánky za našeho mládí nepatřily jen úchylákům a exhibicionistům, ale i zamilovanejm. Tolik míst k milování snad žádnej jinej park ani neměl a nemá. Možná jen nostalgicky kecám. Lužánky byly dycky nepřehledný, teď vypadají učesaně, ale nepřehlednost a množství zákoutí nikdo nezabil.

Fotil jsem si kluky, jak hrajou u Pionýrskýho domu petangue. Snažil jsem se zachytit kouli v letu, ale to není to hlavní. Jeden z hráčů mě požádal, když viděl, jak předstírám focení koule v letu, jestli bych je společně nevyfotil. Kejvnul jsem na to. Dal mi do ruky anologovýho Canona a jal se mi vysvětlovat, kde mám kroutit vostřením, kde je spoušť a jestli to chci na manuál nebo na automatiku. Prozradil jsem mu, že je mi to u prdele. Zkontroloval jsem si jen, že ohnisko je nastavený na 35 mm a plná díra. Aby se mi tam všichni správně vešli, poodstoupil jsem o tři kroky. Majitel foťáku na mě hned kantorsky volal, že přece můžu i zůmovat. Olina klukovi pak říkala, ať si to raději zkontroluje. Chtěl jsem jí prozradit, že jsem právě fotil na film, ale kluk byl rychlejší a vysvětlil to Olině sám. Že ho teď čeká dofotit film, nechat ho vyvolat a nechat udělat fotky, pak si to teprve bude moct zkontrolovat.

Brno vyrostlo do vejšky i u Lužánek.

Tu na mě vyskočilo haiku, ale zatím ho neprozradím v podobě 5-7-5, ale obsahově půjde o to, že někdo chtěl na zeď napsat slovo SMRT, ale byla rychlejší. Nic víc.

Docela dobrá reklama na optiku pro zrzavý lišky.

Lehce a nenápadně sprchlo. "Je to k smíchu," řekl smajlík.

Když chceš požádat o ruku a auto ti přišpendlí nohu.

U Dany už byl Tibor se sestrou a mámou.

Tibor je provokatér. Když si všiml, že mu fotím ségru, okamžitě začal podnikat kroky, jak mi záběr posrat. Ale moc se mu to nepovedlo. Naopak, dost mi pomohl.

Když mu to došlo, dal najevo svůj smutek a rozčarování.

Šli jsme spát docela brzo. Přežírání totiž vyčerpává. V hluboké noci najednou slyším, jak Olina říká: "Duši, to seš ty?" Otevřu oči a vidím shrbenou postavu starce, jak prstem píchá do Oliny a mumlá: "Kde to spím?" Řekl jsem Olině rozespale, že ne, že tam to já nejsem, ještě chvilku jsem měl pocit, že jde jen o sen. Olina chlápka nasměrovala pryč z pokoje. Odešel poslušně, jak už to neagresivní a rozespalí opilci dělají. To probudilo Danu a zbloudilce odvedla ke svýmu Honzovi (uznávám, že v Honzech je v naší rodině dost bordel) do pokoje. Pak už se až do rána nic převapivého neudálo. Ráno se vysvětlilo, že to je Honzův kámoš, byli spolu na nějakým nostalgickým vzpomínkovým mecheche a dom dorazili upravení, ale potichu. Až při prvním čůrání to Honzovýho kámoše rozhodilo.

Brno vietnamské.

Při snídani se nám drze poškleboval Danin velikonoční zajíc.

Káva u Lindy.

Tanya a její slza.

Honza si roztomile hrál s Tanyou a strašlivým na dálku ovládaným traktorem.

Tibor s Tanyou ve vzácné shodě.

Tanya chce dovnitř.

Nakonec dveře našla.

Dole na dvorku kočky mejou koberec. Babka se na mě podezřele koukala, pozdravil jsem ji a ona odpověděla, že je dneska u nás na balkoně nějak hodně hlasité živo.

Tanya vede Honzu na oběd za Danou.

Pak Honza přečetl Tiborovi pohádku o doktorovi, kterej se pokoušel léčit mravenečka nezdravým předávkováním cukrem. Nepoznal, že mraveneček má cukrovku a proto pláče dál. Blbej doktor.

Veselá Tanya a puding.

Domů nás vzala Linda velkým autem, protože jela do Ústí. Cesta proběhla ve velké pohodě, obě děti hluboce usnuly. Těsně před Kolínem se Tanya probudila, aby nám ukázala, jak vytrvale a hlasitě umí řvát. V Běchovicích, kde nás Linda vyhazovala z auta, řvát přestala a okamžitě znova usnula. Možná brečela jen ze sna.

Doma jsem si vyfotil neveselou balkonovku se žlutými poli našeho budoucího prezidenta. Ano jsem trochu skeptik, co se týče českýho elektorátu, a tuším, že to ušatý ulhaný hovado bude v přímé volbě zvolený prezidentem, protože Češi nesnáší vzdělané, čestné a úctyhodné prezidenty. Proto jsme takových měli od roku 1918 jen dva. O čem bud psát příště? Netuším. Všecko nejlepší k tomu včerejšímu svátku všecky mámy světa.