Před námi Brno
(za dědou, aby nás Jiřinka přizabila jídlem.)

Doba nazrála natolik, že jsme se nemuseli bát jet navštívit dědu a Jiřinku do Brna. Naposledy jsme tu byli loni na podzim.

Jak jinak než vlakem. Ve vlaku se dá chodit, čůrat i otvírat okno.

Na Hlaváku je několik míst, kde se hromadí náhodné dary pro uprchlíky z Ukrajiny. Tašky s jídlem a pitím, sem tam docela hezký oblečení. Jedem tentokrát zvláště rychlým vlakem, kterej byl celej vyrobenej v Německu a je to znát. Čistej, voňavej a dá se říct, že úplně tichej. Navíc sedíme sami u stolečku, takže bysme klidně mohli psát romány, ale nechce se nám. Čtu si a Olina plete fusakle. Už asi pětistépadesátépáté. Až z toho usnula. Vedle nás jede Ukrajinka a telefonuje si se svým chlápkem, kterej brání Ukrajinu. Mluvil i o smrti kamaráda. Slzavej příběh. Překvapuje mě, jak moc si z ruštiny ještě pamatuju.

Do Brna jsme dorazili na minutu přesně. Kdoví, jestli v těch německejch vlacích není nějakej softvér, kterej se z principu vzpírá pravidlům Českých drah. Ale můžou to bejt hoaxový kecy. Tak bacha na to. První noc přespáváme u Aleny, protože Dana je s Lindou a děckama v Rakousku na lyžích. Alena nám připravila výbornou večeři a upekla jablečnej závin. Milanovi moc chutná a okomentoval to slovy: "Musím si rychle dát ještě jeden závin, než si to všecko sežeru." Příjemnej večer, kecáme o všem, ale hlavně o Ukrajině a rusákách. Je to strašný.

Ráno musíme pro kytku do místního Alberta, aby nám mohla Jiřinka vynadat, že jsme hrozní, a že jsme neměli zbytečně utrácet peníze. Je to tak pokaždé.

Něco o brněnskéch ptákách.

I toto je Brno.

I toto.

Olina si nemůže vzpomenout, jak se jmenuje tato ulice. Ale je to ulice genderově vyvážená. Nalevo je psí salón.

A napravo kočičí kavárna. Pan kavárník Roušovně rád jméno ulice prozradil. Martinkova.

Obdivovali jsme zátiší se sněžnkama. Zátiší Olinu pošťouchlo ke vzpomínání. Ona totiž Erbenka je ulice jejího dětství i mládí. Hovno v popředí zavinilo, že si vzpomněla, jak s bráchou skákali po kapotách zde zaparkovanejch aut a klackem na ně matlali hovna. Když byli přistiženi, dostali doma pořádně na prdel. Hadicí od vysavače. Bejt to v Dánsku, skončili by u pěstounů.

Další vzácnou vzpomínkou byl i slavnej dirigent slavnýho orchestru. Tady totiž bydlel Gustav Brom. Děcka z Erbenky na něho často pokřikovala: "Gusta Brom, už de dom!" Jestli ho to sralo, se mi nepodařilo zjistit.

Všimněte si prosím, jak už je Olina vycukaná a klidná. Místo aby vyskočila na lesklou kapotu s klacíkem v ruce, potácí se mírumilovně k domu, kde bydlí její táta Olda a Jiřinka.

Zde už je rozvaděč elektřiny do domu Olinina dětství. Zvoníme u dveří a tušíme, že bude zase krušno. Když jsme ráno vstávali, nabízela nám Alena, jestli nechceme něco k snědku. Ale oba jsme zděšeně odmítli, protože jsme věděli, co nás u Jiřinky čeká.

Snídaňka nezklamala. Snědl jsem to všechno, ale Jiřinčin rozkaz, ať si vezmu ještě štrúdl, jsem rafinovaně obešel. Nebylo to úplně čestné jednání, ale podařilo se. Na štrúdl jsem nezdechl.

Jenže Jiřinka má v zásobě mnoho dalších umlacovacích a vraždících triků. Donutila mě, abych si teda aspoň dal trošku zmrzliny a čuměla na mě, jestli jím. Tuhle část zápasu jsem prohrál. Sedím v křesle a není mi lehko. Helča s Borisem už jsou na cestě. Mohli by nás zachránit. Zvoní zvonek a zachránci z Kladna jsou tu. Je 11:45 a Jiřinka z kuchyně volá na Helču: "Dám tobě a Borčovi snídaňu!" Helča čumí na hodinky a vyděšeně odpovídá: "Nedám si nic, neboj, Jiři, já se najím až po obědě." Výmluva zabrala. Boris sežral před obědem tři štrúdly a zmrzlinu. Ve dvanáct je oběd. Pekelná nálož a taky pekelně dobrá. Chce se mi zdechnout na přejídlo. Helča pak dostane sprďana od dědy za svoje vegetariánství, protože maso se jíst prej musí. A že o tom děda Olda něco ví. Trpí totiž dnou a masu by se měl dost přísně vyhýbat, jenže pro něho je maso základ života a nejzdravější ze všeho jsou vařená prasečí kolena. Těch umí spořádat tolik, že pak několik týdnů trpí bolestí kloubů kvůli nemoci králů. Jen co bolest odezní, doplíží se do masny a koupí si další čtyři kolena.

Tváříme se všichni spokojeně, ale je nám těžko. A protože Jiřinka měla před pár dny devadesát, vytáhla fotky, když byla mladá a vesele vyprávěla historky.

Jiřinka je skvělej vypravěč.

Jiřinka prej vůbec neumí lyžovat, ale bruslení jí prý šlo moc dobře.

Jiřinka z dob svatebních.

Svatební portrét. Helči Jiřka prozradila, že měla pětky, kluci na ňu pokřikovali něco o hudebním nástroji a ona pak chodila oklikou přes celó vesnicu, aby nemusela kolem nich. Helču příběh o poprsí šokoval.

U této fotky Jiřinka píchala prstem na ksichty a říkala Olině: "To su já, a tady ta mrtvá, mrtvej, mrtvej, mrtvá, mrtvej..." Ukázala skoro na všechny postavy. Olina to okomentovala slovy: "Jiři, to byl úplnej ples upírů."

Olina zjistila, že Boris je obrovskej chlap. Za měsíc bude plnoletej.

Helča se skrčila, aby to vypadalo, že i já jsem obrovskej chlap, ale podváděla tak jako já se štrúdlem.

No a to só naši Brňáci. Děda Olda (92) a Jiřinka (90).

Večer jsme se pak sbalili, Jiřinka nám naplnila batohy jídlem, který jsme nestihli sežrat, málem jsme to neunesli, a vyrazili na cestu za Danou, která se už vrátila z lyžovačky. Chvíli jsme kecali, ale brzo jsme to vzdali a s těžkými teřichy šli spát.

Ráno jsme šli zkontrolovat smráďata od Lindy. Tibor zrovna trpěl bejkitídou a snažil se Helču nabrat na rohy.

Zatímco Tanya si hrála na dámu. Měla roztomilý šatečky drobně uzobávala rybízovýho táče. Je přece dáma, tak nebude žrát jako prase.

A hned po sladkým si musí vyčistit zuby cizím kartáčkem.

Pak šla sesbírat drobečky. Svou přádkumilovností překvapila nejvíc Lindu.

Helča musela jezdit na běloušovi a Tibor byl taky kůň.

Je čas na kávičku. A tu u Lindy a Honzy umí udělat fakt dobrou.

Tibor i Tanya jsou zasoplení. Umí děsně hnusný bubliny a šráky. Borisovi se to trochu ekluje, ale je statečnej.

Tanya entomologem.

Zeměměřič-ka Tanya.

Tibor je uzurpátor a přísně dohlíží na to, aby Tanye sebral skoro všechno, co si zrovna vezme na hraní.

Tanya se snažila narvat Borisovi do huby žlutou štětku, ale Boris se ubránil.

Linda nevěří svejm očím ani uším.

Taneční hodiny pro mladší a začátečníky.

Chvilku s Tanyou trénujeme Michelangela.

Tibor předvádí, že se umí tvářit i pitomě.

I roztomile.

Linda, Honza i obě děti jsou těstovinová gerila. Je to nejčastější jídlo u nich. Většinou je pak krmení docela bez scén a přemlouvání.

Tibor má zlýho jeloparda, kterej se snaží sežrat nejen Borise,...

... ale i plech s buchtama.

Tanya předvádí trik s vrtulkama.

Helča se snaží Tanyu naučit, jak se žerou ubrousky. Tanya je učenlivá a uměla to ani ne za minutu. Linda z toho určitě měla velkou radost.

Tibor je v jídle vybíravej. Honza mu ukázal špagety A a špagety B. Tibor si vybral béčka.

Po obědě Tanya jezdila velkou rychlostí tatrou po koberci.

Nastal čas na krmení dospělejch. Nás se nikdo sice neptal, jestli A nebo B, ale byly to těstoviny.

Na(ne)štěstí pro děti někdo přinesl na talíři sladkosti. Děti se přestaly požďuchovat a narvaly si tlamičky sladkostma. Pro jistotu si ještě do každé ruky daly další dobroty. Ale to se už přiblížila hodina odjezdu zpátky domů. Sbalit a vypadnout na nádraží. Tanya, Tibor, Linda a Dana šli s náma.

Zpět jedem naším oblíbeným, nečistým a zaflusaným rychlíkem Vysočina, kterej jede dlouho, na kolejích dělá kravál, dveře se blbě otvírají a nebo nejdou zavřít. Na hajzlíku někdy teče i voda. Ale, a to je to hlavní, tenhle rychlík zastavuje v Libni.

Kupé máme celý pro sebe. Velká Roušovna zahřívá zmrzlý nohy malé Roušovně. Za tři hodiny budeme v cíli.

Vlastně nebudeme, protože vlak má v itineráři tajný půlhodinový zpoždění.

Což nám ani trochu nevadilo. Těšil jsem se, až si doma zase počtu v nedávno vydaných
denících Josefa Koudelky, nejslavnějšího českýho fotografa.

Helča: "Borisi, ty mě nějak málo sereš."

Helča s Borisem pokračujou do Kladna, my se vracíme do Běchovic. Byl to přijemnej víkend.