Pár divnejch kytek
(z bílýho domu v SF)

Těm čtenářům, kteří jsou zvyklí na ukecaná čísla se omlouvám, ale sesypala se na mě smršť (krásný slovo) grafickejch zakázek, které podle klientů nesnesou odkladu a všechny tyto zakázky mají zápornej časovej koeficient, tedy mají být hotové dříve, než byly zadané. Proto jsem se musel uchýlit k slovní amputaci a pro prase zneužít jen obrazovou část. Jen prozradím, že jsem chtěl prozradit pro koho ze slavnejch se San Francisco stalo místem zamilovaným, tak jako jsem se do SF zabouchl i já. Tak snad příště.

V podobnejch baráčkách tu bydlely celebrity zvučnejch jmen, ale o tom až se poperu s grafickou smrští pro netrpělivé klienty.

V San Franciscu jsme si s Roušovnou oblíbili ježdění místníma šalinama. Jsou staré, rozhrkané jako v šedesátkách u nás. Dokonce, když potřebujete zastavit, musíte zatáhnout za koženou kšandu, která se táhne přes celej vůz a ono to zacinká řidičovi/řidičce. Když nezacikáte, tak to stejně zastaví taky. ale je to nostalgický.

San Francisco je ráj bezdomovců.

A samozřejmě, je to přece jen Amerika, tak je tu všude převlajkováno, ale necejtím z toho trapnost. Amíci prostě dokážou bejt na svou zem, vlajku atd. docela pyšní. Často bylo za oknem přízemních domů vidět, že i doma mívají americkou vlajku na nějaký tyčce v obýváku a nebo v okně.

V roce 2013 se tu kolem Market Street mohutně stavělo a opravovalo.

Sem o tři roky později půjdeme do Momma gallery.

Když už se mezi betonem nějakej strom udrží, pak se o něho vzorně starají.

Okolo roku 2002 se tu bez fanfár a humbuku objevila okřídlená bronzová skulptura anděla z dílny sochaře Stephena de Staeblera. Umístil ji na fasádě budovy na Market Street.

Vypadá jako ohryzaná časem, což je pro de Stablerovy sochy dost typický, a působí, bacha - to není z mé hlavy, jako elegie nad slábnoucím humanismem v symbolické podobě zničeného anděla. Díky tomu, že dílo nepřehání své měřítko, obsah ani snahu o upoutání pozornosti, dosahuje nepravděpodobné velkoleposti.

Litinová kašna, kterou jako dar městu objednala hérečka Lotta Crabtreeová, byla vysvěcena 9. září 1875. Při stém výročí jejího vzniku byla zapsána na seznam amerických národních památek.

Pamětní deska připomíná její roli jako místa setkání po zemětřesení a požáru v San Franciscu v roce 1906. Další pamětní deska zmiňuje operní sopranistku Luisu Tetrazzini, která na Štědrý den roku 1910 u fontány uspořádala památné vystoupení pro obyvatele San Francisca poté, co jí právní potíže znemožnily vystoupit na jevišti, víc toho nevím, Bulvární a plytká CNN prima News by ze mě radost neměla, žádný další drby. Bronzový sloup byl předělanej v roce 1916, aby odpovídal výšce nových světel instalovaných podél ulice Market Street. V roce 1974 byla během rekonstrukce Market Street přemístěna z původního místa na třídách Market a Kearny, v roce 1999 byla kašna obnovena do podoby z roku 1875 a přetřena falešnou kovově zlatohnědou barvou. Její trysky se lvíma hlavama tečou během dne, v noci se vypíná. V roce 1919 byla zahájena vzpomínková akce na zemětřesení, která se koná každej rok. Bratrská pijácká organizace South of Market Boys zavěsila na kašnu věnec. Od té doby se 18. dubna v 5:12 hodin na křižovatce scházejí pozůstalí po obětech zemětřesení. Po výročí v roce 2015 zemřeli poslední dva přeživší zemětřesení. V roce 2016 se sešlo více než 200 účastníků, mnozí v dobových kostýmech, aby uctili památku obětí zemětřesení a upozornili na připravenost na zemětřesení.

Mrakodrapů je v SF docela málo. Asi s ohledem na neklidný tektonický podloží. Vlastně vysoký baráky jsou jen tady dole poblíž Embarcadera.

Hotel, ve který kdysi dávno pracovala Jiřka v době, kdy se jim podařilo dostat se do Ameriky. Vzala nás i do vstupní haly toho hotelu, ale fotky najdu až jindy.

Bacha na omlácený taxikáře, chodci by takovejm věřit neměli. ve vlastním zájmu.

Někdy to vypadá jako historický, ale to je blbost. V Americe moc historickej, jakože hodně dávnejch baráků není, jen si na to hrajou.

Sympatický kavárničky tak trochu jako venku a zároveň jako vevnitř.

S takovým plakátem by se autoři v dnešní době se zlou potázali. Určitě by to skončilo u mnohaletýho souzení o mnohamilionový odškodný. Ale v roce 2013 byl i v prudérní Americe svět prostě úplně jinej.

Ulice pro kabelovou šalinu.

I zvuk těch starejch rozhrkanejch šalin je podobnej tomu u nás před 60 lety. Akorát my jsme tenkrát měli průvodčí v každým voze, kterej/která procvikával/a univerzální lístky. Cvakal se rok, cvakal se měsíc a cvakal se den. Čas myslím ne, protože lístky nebyly časově omezený.

Příště se snad polepším.