Další vzácný stréc přešel na druhej břeh
(Smutný vzpomínání)

Zase si sekera zasekala v našem lese. Toto prase bude vzpomínkové a tak trochu smutné, ale to by se Mirkovi nelíbilo, tak se raději pokusím o co nejveselejší vzpomínání. Už na začátku prosím, abyste mě nekamenovali, až budu o Mirkovi psát jako o dědkovi a nebo dědkovi Severovi. Říkali jsme mu tak všichni. A když mi někdy napsal mail, i se tak podepisoval. Zkrátka tohle prasečí vydání je rozlučkový a vzpomínkový na bezva chlápka, kterej pro většinu lidí byl dědek Severa. Ne, tahle přezdívka nikdy nebyla dehonestující, tak to prostě bylo. Dokonce i jeho žena Eva mu říkávala dědku, a nebo něžně dědečku.
Dědek Severa byl rafinovanej, protože byl o trochu starší než my - jeho budoucí spolužáci. Ať jsme dělali, co jsme dělali, dědka bychom nikdy nedohnali, kdyby nám trochu nepomohl. Použil na to platné a dovolené finty a za pomocí opakování ročníku a přerušení studia nám dovolil, že jsme se nakonec všichni stali spolužáci na vejšce. A dokonce stejnej obor. Všichni jsme studovali, a světe div se, i dostudovali obor Lékařská elektronika na VUT FE Brno. S dědkem byla dycky sranda. Ale hlavně on byl neuvěřitelně spolehlivej. Například chodil vždycky pozdě na přednášky i na cvičení a byl v tom neskutečně důslednej a dochvilnej jak švýcarský hodinky. Nejvíc jsem tu jeho spolehlivost vnímal, když jsme mívali cvičení aplikované matematiky v Řečkovicích, v takovým děsivým likusáku. Asáka to nebavilo, nás taky ne. Bylo to na konci Brna, jezdili jsme tam za tmy a bývalo sychravo. Hodina začínala vždycky bez dědka. Asák mluvil jako uspávač hadů, což přinášelo viditelné výsledky. Skoro všichni z nás postupně usnuli a asák potichoučku mumlal, aby nás neprobudil. Pak vrzly dveře, všechny to probudilo a vešel dědek Severa - král pozdních příchodů. Zahuhňal omluvu a sedl si někam dozadu a honem rychle se snažil dohnat náš náskok ve spaní. Fotky v tomhle vzpomínkovým praseti jsou zavěšeny chaoticky a nechronologicky, což vůbec nevadí. Si myslím. Jen mě mrzí, že vím o několika vzácných momentkách, ale momentálně se k nim mentálně nedokážu prokousat. Zkrátka nevím, kde je mám. A pevně věřím, že Dada je nebordelářka a ty fotky z vojny a další perličky, co se mi skrývají, v tom svým najde. A proto v předstihu hlásím, že se některý fotky objeví dvakrát. Ale to přece nevadí, to je ta správné strécovská situace.

Po škole se jakousi souhrou náhod stalo, že jsme se s dědkem ocitli v jedné cimře Výzkumnýho ústavu zdravotnické techniky (VÚZT). Seděli jsme proti sobě úhlopříčně a neskutečně se nudili, protože naši šéfové nám prostě odmítali zadávat práci, vypadalo to, že se nás bojí. Často to bylo peklo a rádi jsme vzpomínali na spací "cvika" v Řečkovicích. Vzájemně jsme se oslovovali pane, já jeho dědku a on mě Róšu. To pane děsně mátlo naše šéfy, protože nějak tušili, že jsme bejvalí spolužáci, tak proč si kurva říkáme pane. Ale asi se nás báli, tak to přecházeli trapným mlčení, Nemůžu tu zatajit jednu příhodu, která pro náš vztah byla taková typická. Jednou (1975) jsem musel doprovodit svou budoucí ženu na autobusový nádraží, aby zařídila naši svatbu v Jeseníkách (o svatbě určitě napíšu jednou samostatný prase). Jela nekřesťansky brzo, ale domů se mi už nechtělo, tak jsem šel do výzkumáku, a protože se mi chtělo strašně spát, vyklidil jsem jednu registračku v cimře, dal si pod hlavu jeden tlustej zaprášenej šanon, zkroutil se jako jogín a zatáhl dvířka. Nechal si jen malou škvíru na vzduch a tvrdě usnul. Mezitím se místnost naplnila všemi spolupracovníky i našimi šéfy. Dědkovým i mým. Ti sedávali zády k nám ksichtem k oknu. Když jsem škvírou zjistil, že v místnosti už je plno a já přece nemůžu zůstat celej den ve skříni, a chtělo se mi čůrat, vymyslel jsem nenápadnou fintu. S velkým hřmotem jsem otevřel ta šoupací dvířka, vylezl ze skříně a slušně nahlas pozdravil. Osazenstvo, a nejvíc oba šéfově, ztrnulo. Ticho by se dalo krájet. Jen dědek Severa s naprosto lhostejným a samozřejmým hlasem do ticha pronesl: "Dobré ráno pane Róšu. Jak se máte? A co děláte?" Odpověděl jsem stejně vážným hlasem, že se mám dobře, že jsem pěkně odpočatý a že se mi chce chcát. A odešel jsem na záchod. Od té doby to v naší místnosti, kromě dědka a mě, už nikdy nebylo stejný. Podobných ujetých příhod jsme za těch pár měsíců, co jsme spolu válčili ve VÚZTu, bylo hodně.
Myslím, že jednu tu ještě prozradím. Dědek uměl bravurně spát tak, že si podložil bradu a spánek dlaní a vypadal, že úporně přemýšlí nad nějakou větou studované rešerše. Ani se nepohnul a třeba za čtvrt hodiny se probudil a bez mrknutí oka pronesl zvučně nějakou zásadní větu, možná pokračování snu? Jedna z několika nejzásadnějších vět byla: "Největší hokna je čučet se z vokna." Oba naší šéfové sebou prudce škubli a zabořili oči do tabulek. Protože oba zrovna tupě vejrali z okna (každej ze svýho) a taky je to tam určitě děsně sralo. Vzpomínám na výzkumáckých pár měsíců docela rád. Já jsem pak zmizel z Brna do Prahy do jinýho výzkumáku a dědek se na ně taky vyprdl a šel makat jinam.


Dědek Severa byl hrdým nositelem titulu MUSTr., to znamená ve zkratce Stréc.

Jezdili jsme společně slavné velocipédové závod Tour de Zavadil, který se konával každý rok v létě. Byl několikadenní a víceetapový.

Dědek a Babka

Jednou z povinností účastníků slavného závodu bylo zavlažování.

Tuhle fotku tu mám proto, že jsme jednou etapou tenkrát uctili památku nedávno zesnulýho siláka a gladiátora Franty Kocourka. Teď už jsou chlapi spolu a můžou si pokecat.

Já vlastně ani nevím, z jakých akcí ty fotky jsou. Věděl jsem to, ale všecko se mi to pomíchalo v jeden obrazovej guláš, jehož společným jmenovatelem je nenapodobitelný a originální dědek Severa.

Pozor, dědek není ten vysokánskej chlap vlevo, ale ten taky bělovlasej vpravo.

Dědek Severa byl něžně hrabalovsky veselej chlápek. Ne, že by neuměl o někom nebo o něčem říct, že ho to nebo ten sere. Ale říkal to s takovou omluvnou něžností v hlase, až jsem často pochyboval, jestli to myslí vážně. A jestli vůbec to sprostý slovo řekl.

Tahle fotka je taky z Tour de Zavadil, ale z tohoto ročníku byl dědek omluvenej. Tu fotku tu nechávám z nostalgie, když už na mě vyskočila z archivu, jako memento, jaký je čas sprintér a pošuk. V náruči je Bibi, které bude za pár dní dvacet, a ten, co mě krmí slanou tyčinkou, je Boris, kterýmu bude za pár měsíců 18. Kurva ten čas je ale zběsilej.

Ten vpravo - Jirka - je taky dědkův spolužák, ten vlevo spolužák není, ale je taky MUSTr. Stréc Juránek.


Dědeček Severa unavenej.

Mou specialitou bylo, že když někdo měl během jízdy kolmo krizi a jel vzadu s úmyslem vzdát, přidal jsem se k němu a tu krizi jsem mu  z hlavy vykecal. Ne nadarmo jsem kvůli této své vlastnosti získal funkci Tiskové mluvka řiditelky závodu.

Dědek Severa a kšiltovka.

Dědek Severa se skleničkou a rozmazanej ve velkopavlovickým vinným sklípku.

Dědek a babka Severovi.

Dědek s nudlovou polívkou.

Tour de Zavadil byl náročnej závod.

Dědek Severa a krajíce chleba.

MUSTr. dědek Severa s řiditelkou závodu TdZ MUTr. Dadou Klementovou.

Tady na společném fotu je dědek Severa ten, kterej právě seskakuje z velocipédu. Ten rok se jedna etapa totiž vinula územím Rakóska.

Jedna ze slavnejch TdZ skupinovejch fotek. Dědka najdete vpravo v zadní řadě druhýho od sloupu elektrickýho vedení. Ten v červené kšiltovce kšiltem dozadu.

MUTr. Dada Klementová, MUSTr. Ruda Zavadil, kvůli kterýmu se závod vymyslel, a MUSTr. dědek Severa dohližitel.

Některé etapy končily odhozením kol a rychlým přečerpáváním zavlažovacího nápoje.

Tahle fotka je dneska tak trochu kvůli dědkovi docela ikonická. Všichni ti tři sedící stréci tu totiž už nejsou a čučí na nás shora. Stréc Spotz, stréc Severa a stréc Mottl. Kluci, nic vy se nebojte. Určitě se tam nahoře zas všichni sejdeme a dáme pár etap i zavlažíme, jestli se to tam smí. Akorát musíte pochopit, že se to snažíme co nejvíc a všelijak oddalovat. Jenže čas je kurva neúprosná. Pak pokecáme.

Dědkuuuuu! Musím si na tu tvoju novou dimenzi zvyknout. Mám tě rád.

poznámka na konec: Oslovení dědek se pomaličku u spousty přátel změnil v dědečka. Určitě se podle něho pojmenovala jedna postava v hře, kterou napsal Vlastík Spotz - Červená Karkulka. Vystupuje tam jako "Dědeček hříbeček spí."

podpis


Houstone, máme problém, tohle už nevybereme.

Mamíííí, sem deme.


Okamura v Poslanecké sněmovně směrem k vládě: „Snažíte se ohloupnout méně chápavé lidi, ale MY se ohloupnout nenecháme!“

HOSTÉ NA ZEMI V NOVÉM KABÁTKU
Konečně se nám podařilo dát dohromady nové vydání CD krásných písní Jiřího Bulise, které vyšlo už hodně dávno pod názvem Hosté na zemi - v roce 1998. Postupem času zmizelo ze světa, dnes ho dokonce nemají ani někteří z interpretů - někomu je půjčili, založili... A tak se občas vynořila myšlenka, že by nebylo špatné ho vydat znovu. Přemýšleli jsme o tom dlouho, pak jsme zkusili najít veškeré podklady a dali se do toho.
Teď už je celý ten zázrak ve výrobě! Pokud byste o ně měli zájem, klikněte na odkaz a dozvíte se víc.
A budete-li chtít, můžete nás i podpořit.
https://www.donio.cz/cd-jiri-bulis-hoste-na-zemi

Je v něm kus života všech zúčastněných. Po tragické smrti Jirky Bulise začalo postupně vznikat v Hadivadle představení Proklatec v režii Arnošta Goldflama. Noty písní se nedochovaly a tak jsme s Janem Beránkem opisovali z nahrávek, které pořídil na přenosný bateriový magnetofon Uher Report 4200 Stereo na památném soukromém předvánočním večírku u Vlasáků 19. 12. 1982...
To představení jsme hráli moc rádi, lidi na ně chodili i víckrát (mnozí z vás si je ještě snad i pamatují) a tehdy se vynořila myšlenka zaznamenat písničky na CD. Natočili jsme je ve studiu Pivox pod vedením pana Klementa, grafickou stránku řešili Richard Procházka se Štěpánem Rusínem. Bulisova hudba si znovuvydání zaslouží, všechny jeho písně považujeme za "trvalky", čas jim neublížil...

Díky tomu, že i nás přepadl covid, se výroba zdržela a do Ježíška se celý náklad vydat nepodařilo, ale teď už je všechno na dobré cestě!
Prosíme o rozeslání této informace dál mezi přátele a spřízněné duše, budeme moc rádi.
Děkujeme a opatrně se těšíme!
Klementi a spol.


původní verze z roku 1998

PŘED TÝDNEM JSEM SI PLÁNOVALA NA TOTO VYDÁNÍ
uveřejnit pár fotek od Pavla z jeho výletu do Beskyd.
Jenže přišlo oznámení, které nikdo z nás nedostává rád.

Stréc dědeček Severa... Dědeček se mu říkalo zřejmě od dob studentských a čertví, jak k té přezdívce vlastně přišel. Možná se najde někdo, kdo nám to ještě vysvětlí.
Líbí se mně pobídka ve smutečním oznámení ke vzpomínání s úsměvem - tak by se to líbilo i jemu
a tak to zkusím, i když je mně z toho sakra smutno.
U nás doma to teď vypadá, jako bychom se měli někam stěhovat, ale není tomu tak.
To jsem se jen zanořila do skříní, beden a bedýnek a začala vytahovat na světlo denní fotky z dávných časů. Přistihla jsem se, že se usmívám vlastně dost často - to když se na mě vynořily vzpomínky na večírky na Hansmannové, kde tehdy bydlel Jirka a na akce v Bučovicích.
Dědeček Severa nepokazil žádnou srandu.

Tento snímek vešel do historie pod názvem Pláňata. Tenkrát excelovali s mou sestrou Evou, pozdější Tiskovou mlčkou stréca Tiskového mluvky Dušana Rouše, nyní páníčka a redaktora tohoto neseriózního týdeníku.
Pak se na mě vynořily fotky z vojenského období během studia na VUT.
Tenkrát asi armáda netušila, jaké opory že jí to vyrůstají v řadách studentstva.

Kdo to fotil, nevím, že by Jirka Vojtek?

První je páníček a hned za ním dědeček Severa, třetí Marek Salaquarda.
Chlapci jako lusk!
A co teprve jejich Pas de quatre - baletky z Labutího jezera nemají šanci konkurovat.

Zleva Severa, Salaquarda, Rouš a Klement!


Po těch vojenských mně přišly do ruky fotky ze stavby našeho domu, spíš z nadstavby 1. patra.
Jelikož se začalo stavět v r. 1975, pomalu se blížíme k padesátému výročí.


Pomáhat nám chodila spousta kamarádů a pozor, dědeček Severa si ssebou někdy vodil i babičku.
Jirka si pamatuje, že ji poprvé přivedl mezi nás na nějaký večírek, kam oba přišli v bílých rukavičkách.
A protože se mu říkalo dědeček, Eva byla automaticky babička a nikomu to nepřišlo divný.


Pomohli nám tenkrát moc a moc! Vlastně si na to vzpomínám hodně často - stačí se podívat na náš dřevěnej strop i jinam, přičinili se opravdu vydatně!
Nejvíc zážitků se ale noří okolo Tour de Zavadil. Existuje jen málo fotek, kde by byl stréc dědeček Severa dominantní.

Toto je opravdu výjimka! Při setkání s babičkou (teď už opravdovou babičkou, protože jsme potkali jejich dvě vnučky!) jsem se dozvěděla, že vlastně jezdil často všude pozdě a měl vždycky pádné důvody - na jednom z TdZ prý píchnul snad 5x!

Tuto fotku si pamatuju, byl to sjezd do Moravských Bránic, hned za železničním přejezdem v kopci se vynořil Mirek v trávě. Nejdřív jsem se lekla a hned si oddechla - jen lepil "dušu".

Takových příhod bylo zřejmě opravdu víc. Shodli jsme se ale s Hansem Kupkou, že dědeček Severa je na fotkách spíš těžko dohledatelný. Hans to přičítá jeho plachosti a skromnosti. Možná je za tím i trochu smůly s tím věčným lepením. Ale já si myslím, že ta plachost byla i trošku účelová, on totiž byl utajeným hybatelem a snad i organizátorem strécovskéch situací. A měl z nich pak zaslóžené radovanec, jak by řekl stréc rechtór.

Je vidět z jeho výrazu, jak ho těšilo, když mně stréc rechtór pod vlivem výborného vínečka stréca Maršálka předával vedení strécovské univerzity. Naštěstí k tomu doopravdy nedošlo, ale strécovi Severovi by se to bylo bývalo doopravdy líbilo.


Toto foto je od stréca Rouša (jako mnoho dalších, které tady používám) a možná je ze strécovského setkání, kdy byli dědeček s babičkou promočení na stréca a tetinu.

Bohužel máme spoustu záběrů, z nichž už těžko poznáme, ze kterého ročníku slavných závodů velocipedů všeho druhu Tour de Zavadil pocházejí. Možná to některý z autorů pozná a určí - zrovna toto foto bych tipovala na stréca Hansa.
Nejvíc mně chybí fotky z památného ročníku TdZ, jednoho z nejstarších, kdy dědeček Severa k nám večer před startem přivezl bílou skříňku s protézou a vyslovil ideu, že by to mohla být putovní cena Tour de Zavadil pro zaslóžilé stréce pojízdné pocestné.
Ono poměrně objemné zavazadlo chtěl osobně přepravit pomocí velocipédu až na Bítov, ale neměl jak ho připevnit za kolo. A tak přemluvil pana Klementa - asi do půl čtvrté do rána na terase svařovali podstavec se dvěma kolečky, na ten upevnili skříň s protézou a celé to bezpečně přivázali za bicykl.
Dědeček Severa to celé opravdu dopravil vlastní obrovskó siló celých cca 110 km až do cíle!
Jeho hrdinský čin se zapsal do historie TdZ. Jako první tuto putovní cenu obdržel samozřejmě stréc rechtór spolu s titulem Vanilkové stréc TdZ.
Vidím, že mám dluh - prohledat hory diáků a doklad o tom hrdinskám činu předložit.
Ještě pár vzpomínek na stréca dědečka Severu jsem našla:


Těžko se to píše, ale vzpomíná se hezky.
Pro ten náš "úřad" měl velký smysl!
Myslím, že i putovní cena "Arašídová tetina" byla jeho nápadem.


Kolikrát mně pomáhal s vyplňováním diplomů a rozdělováním řádů přímo na Tour de Zavadil!

Když jsem posílala oznámení o jeho odchodu na druhou stranu, jako první se ozvala tetina
Vlasta Nečasová:
" Je mně to líto a upřímnou soustrast.
Přesně před rokem 19.1.2021 nás opustil můj brácha."
Vzpomínejme tedy na stréca dědečka Severu s úsměvem, stejně jako na ostatní, kteří odešli před ním - tak by to mělo být!

ZASLÓŽILÉ POJÍZDNÉ POCESTNÉ HANS KUPKA
poslal ze svého archívu:

A JEŠTĚ OD ZASL. POJ. POC. VLÁDI TUSCHERA
postřehy z Radíkova - TdZ 2003:

Dada a spol.

Vážení a milí,
srdečně zvu do Café Práh na svoji blues & gospel půlhodinku vrámci tradičního Open Mic Session
Celý koncert vřele doporučuji vaší pozornosti.

PROGRAM
19:00 Ořešák
19:30 Ondřej Herzán
20:00 Richard Lank
20:30 Blondýna
21:00 Rendez-fou

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ

Další akce, do kterých jsem namočen jako muzikant nebo organizátor:
- pátek 25. únor Brnkání na téma Voda 18.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- čtvrtek 24.březen Máta a Mošky 19.00 Dvojkoncert v Café Práh
- pátek 25.březen Vít Šujan a Pavel Vorel - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 8.duben Brnkání 18.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 29.duben Nebend a host - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou
- sobota 8.říjen 30 let Black Uganda Choir 19.00 Sál Café Práh. Výroční koncert a večírek

--
srdečně zdraví / Best Regards
Richard Lank

klikni pro víc podrobností

 

Vážení přátelé.
Koncert FZQ na Staré Pekárně se nebude konat v sobotu 8.1., ale až v sobotu 5.2.2022. Viz:
http://www.starapekarna.cz/?program-year=2022&program
Zakoupené lístky platí.
Všechno NEJ do Nového rocku!!!
JURA Hála s Evou.