Další vzácný stréc přešel na druhej břeh
(Smutný vzpomínání)

Zase si sekera zasekala v našem lese. Toto prase bude vzpomínkové a tak trochu smutné, ale to by se Mirkovi nelíbilo, tak se raději pokusím o co nejveselejší vzpomínání. Už na začátku prosím, abyste mě nekamenovali, až budu o Mirkovi psát jako o dědkovi a nebo dědkovi Severovi. Říkali jsme mu tak všichni. A když mi někdy napsal mail, i se tak podepisoval. Zkrátka tohle prasečí vydání je rozlučkový a vzpomínkový na bezva chlápka, kterej pro většinu lidí byl dědek Severa. Ne, tahle přezdívka nikdy nebyla dehonestující, tak to prostě bylo. Dokonce i jeho žena Eva mu říkávala dědku, a nebo něžně dědečku.
Dědek Severa byl rafinovanej, protože byl o trochu starší než my - jeho budoucí spolužáci. Ať jsme dělali, co jsme dělali, dědka bychom nikdy nedohnali, kdyby nám trochu nepomohl. Použil na to platné a dovolené finty a za pomocí opakování ročníku a přerušení studia nám dovolil, že jsme se nakonec všichni stali spolužáci na vejšce. A dokonce stejnej obor. Všichni jsme studovali, a světe div se, i dostudovali obor Lékařská elektronika na VUT FE Brno. S dědkem byla dycky sranda. Ale hlavně on byl neuvěřitelně spolehlivej. Například chodil vždycky pozdě na přednášky i na cvičení a byl v tom neskutečně důslednej a dochvilnej jak švýcarský hodinky. Nejvíc jsem tu jeho spolehlivost vnímal, když jsme mívali cvičení aplikované matematiky v Řečkovicích, v takovým děsivým likusáku. Asáka to nebavilo, nás taky ne. Bylo to na konci Brna, jezdili jsme tam za tmy a bývalo sychravo. Hodina začínala vždycky bez dědka. Asák mluvil jako uspávač hadů, což přinášelo viditelné výsledky. Skoro všichni z nás postupně usnuli a asák potichoučku mumlal, aby nás neprobudil. Pak vrzly dveře, všechny to probudilo a vešel dědek Severa - král pozdních příchodů. Zahuhňal omluvu a sedl si někam dozadu a honem rychle se snažil dohnat náš náskok ve spaní. Fotky v tomhle vzpomínkovým praseti jsou zavěšeny chaoticky a nechronologicky, což vůbec nevadí. Si myslím. Jen mě mrzí, že vím o několika vzácných momentkách, ale momentálně se k nim mentálně nedokážu prokousat. Zkrátka nevím, kde je mám. A pevně věřím, že Dada je nebordelářka a ty fotky z vojny a další perličky, co se mi skrývají, v tom svým najde. A proto v předstihu hlásím, že se některý fotky objeví dvakrát. Ale to přece nevadí, to je ta správné strécovská situace.

Po škole se jakousi souhrou náhod stalo, že jsme se s dědkem ocitli v jedné cimře Výzkumnýho ústavu zdravotnické techniky (VÚZT). Seděli jsme proti sobě úhlopříčně a neskutečně se nudili, protože naši šéfové nám prostě odmítali zadávat práci, vypadalo to, že se nás bojí. Často to bylo peklo a rádi jsme vzpomínali na spací "cvika" v Řečkovicích. Vzájemně jsme se oslovovali pane, já jeho dědku a on mě Róšu. To pane děsně mátlo naše šéfy, protože nějak tušili, že jsme bejvalí spolužáci, tak proč si kurva říkáme pane. Ale asi se nás báli, tak to přecházeli trapným mlčení, Nemůžu tu zatajit jednu příhodu, která pro náš vztah byla taková typická. Jednou (1975) jsem musel doprovodit svou budoucí ženu na autobusový nádraží, aby zařídila naši svatbu v Jeseníkách (o svatbě určitě napíšu jednou samostatný prase). Jela nekřesťansky brzo, ale domů se mi už nechtělo, tak jsem šel do výzkumáku, a protože se mi chtělo strašně spát, vyklidil jsem jednu registračku v cimře, dal si pod hlavu jeden tlustej zaprášenej šanon, zkroutil se jako jogín a zatáhl dvířka. Nechal si jen malou škvíru na vzduch a tvrdě usnul. Mezitím se místnost naplnila všemi spolupracovníky i našimi šéfy. Dědkovým i mým. Ti sedávali zády k nám ksichtem k oknu. Když jsem škvírou zjistil, že v místnosti už je plno a já přece nemůžu zůstat celej den ve skříni, a chtělo se mi čůrat, vymyslel jsem nenápadnou fintu. S velkým hřmotem jsem otevřel ta šoupací dvířka, vylezl ze skříně a slušně nahlas pozdravil. Osazenstvo, a nejvíc oba šéfově, ztrnulo. Ticho by se dalo krájet. Jen dědek Severa s naprosto lhostejným a samozřejmým hlasem do ticha pronesl: "Dobré ráno pane Róšu. Jak se máte? A co děláte?" Odpověděl jsem stejně vážným hlasem, že se mám dobře, že jsem pěkně odpočatý a že se mi chce chcát. A odešel jsem na záchod. Od té doby to v naší místnosti, kromě dědka a mě, už nikdy nebylo stejný. Podobných ujetých příhod jsme za těch pár měsíců, co jsme spolu válčili ve VÚZTu, bylo hodně.
Myslím, že jednu tu ještě prozradím. Dědek uměl bravurně spát tak, že si podložil bradu a spánek dlaní a vypadal, že úporně přemýšlí nad nějakou větou studované rešerše. Ani se nepohnul a třeba za čtvrt hodiny se probudil a bez mrknutí oka pronesl zvučně nějakou zásadní větu, možná pokračování snu? Jedna z několika nejzásadnějších vět byla: "Největší hokna je čučet se z vokna." Oba naší šéfové sebou prudce škubli a zabořili oči do tabulek. Protože oba zrovna tupě vejrali z okna (každej ze svýho) a taky je to tam určitě děsně sralo. Vzpomínám na výzkumáckých pár měsíců docela rád. Já jsem pak zmizel z Brna do Prahy do jinýho výzkumáku a dědek se na ně taky vyprdl a šel makat jinam.

Dědek Severa byl hrdým nositelem titulu MUSTr., to znamená ve zkratce Stréc.

Jezdili jsme společně slavné velocipédové závod Tour de Zavadil, který se konával každý rok v létě. Byl několikadenní a víceetapový.

Dědek a Babka

Jednou z povinností účastníků slavného závodu bylo zavlažování.

Tuhle fotku tu mám proto, že jsme jednou etapou tenkrát uctili památku nedávno zesnulýho siláka a gladiátora Franty Kocourka. Teď už jsou chlapi spolu a můžou si pokecat.

Já vlastně ani nevím, z jakých akcí ty fotky jsou. Věděl jsem to, ale všecko se mi to pomíchalo v jeden obrazovej guláš, jehož společným jmenovatelem je nenapodobitelný a originální dědek Severa.

Pozor, dědek není ten vysokánskej chlap vlevo, ale ten taky bělovlasej vpravo.

Dědek Severa byl něžně hrabalovsky veselej chlápek. Ne, že by neuměl o někom nebo o něčem říct, že ho to nebo ten sere. Ale říkal to s takovou omluvnou něžností v hlase, až jsem často pochyboval, jestli to myslí vážně. A jestli vůbec to sprostý slovo řekl.

Tahle fotka je taky z Tour de Zavadil, ale z tohoto ročníku byl dědek omluvenej. Tu fotku tu nechávám z nostalgie, když už na mě vyskočila z archivu, jako memento, jaký je čas sprintér a pošuk. V náruči je Bibi, které bude za pár dní dvacet, a ten, co mě krmí slanou tyčinkou, je Boris, kterýmu bude za pár měsíců 18. Kurva ten čas je ale zběsilej.

Ten vpravo - Jirka - je taky dědkův spolužák, ten vlevo spolužák není, ale je taky MUSTr. Stréc Juránek.

Dědeček Severa unavenej.

Mou specialitou bylo, že když někdo měl během jízdy kolmo krizi a jel vzadu s úmyslem vzdát, přidal jsem se k němu a tu krizi jsem mu  z hlavy vykecal. Ne nadarmo jsem kvůli této své vlastnosti získal funkci Tiskové mluvka řiditelky závodu.

Dědek Severa a kšiltovka.

Dědek Severa se skleničkou a rozmazanej ve velkopavlovickým vinným sklípku.

Dědek a babka Severovi.

Dědek s nudlovou polívkou.

Tour de Zavadil byl náročnej závod.

Dědek Severa a krajíce chleba.

MUSTr. dědek Severa s řiditelkou závodu TdZ MUTr. Dadou Klementovou.

Tady na společném fotu je dědek Severa ten, kterej právě seskakuje z velocipédu. Ten rok se jedna etapa totiž vinula územím Rakóska.

Jedna ze slavnejch TdZ skupinovejch fotek. Dědka najdete vpravo v zadní řadě druhýho od sloupu elektrickýho vedení. Ten v červené kšiltovce kšiltem dozadu.

MUTr. Dada Klementová, MUSTr. Ruda Zavadil, kvůli kterýmu se závod vymyslel, a MUSTr. dědek Severa dohližitel.

Některé etapy končily odhozením kol a rychlým přečerpáváním zavlažovacího nápoje.

Tahle fotka je dneska tak trochu kvůli dědkovi docela ikonická. Všichni ti tři sedící stréci tu totiž už nejsou a čučí na nás shora. Stréc Spotz, stréc Severa a stréc Mottl. Kluci, nic vy se nebojte. Určitě se tam nahoře zas všichni sejdeme a dáme pár etap i zavlažíme, jestli se to tam smí. Akorát musíte pochopit, že se to snažíme co nejvíc a všelijak oddalovat. Jenže čas je kurva neúprosná. Pak pokecáme.

Dědkuuuuu! Musím si na tu tvoju novou dimenzi zvyknout. Mám tě rád.

poznámka na konec: Oslovení dědek se pomaličku u spousty přátel změnil v dědečka. Určitě se podle něho pojmenovala jedna postava v hře, kterou napsal Vlastík Spotz - Červená Karkulka. Vystupuje tam jako "Dědeček hříbeček spí."