San Francisco
(má láska)

Teď, jak je tak trochu nerozum cestovat po světě a objevovat další mutace kovida, se často toulám ve svým fotoarchívu a zjišťuju, že i tohle cestování má něco do sebe. A mnohdy ještě o dost víc, než původní fyzická návštěva. Zvlášť když uplyne víc let od nějaké cesty. Hlava je jeden velkej raplhaus, kterej se snažíme maskovat, aby o nás nikdo neříkal, že jsme pošahaní. Dovede vykouzlit pozměněnej pohled na události již uplynulé a prožité.
San Francisco mě uchvátilo hned na první dobrou. Celý město je prosáklý zvláštním kouzlem mnohavrstvýho života na ulicích. V každé SF čtvrti je to trochu jiný a zároveň i dobře promíchaný. SF mi připomíná geniálně namíchanej ovocnej koktejl. Samozřejmě, že se do koktejlu dostalo i nahnilý ovoce a to z nápoje dělá tak trochu dobrodružnej příběh. Dobrodružnej v tom smyslu, že nikdo neví, jestli se po napití neposere.
Celý to brouzdání po časech minulejch prostřednictvím archivu mě baví čím dál víc a rozhodl jsem se, že se s váma o svoje pocity podělím. Nehledejte v obrázcích nějakou posloupnost, jsou to jen momentky vyzobávané z krabice plné roztrhanejch poznámek.

Zvu vás na ochutnávku svých časem zkroucených vzpomínek na San Francisco.

SF je město počmáranejch ploch a popracovanejch stěn. Sprejeři tu jsou velmi aktivní i akční. Bránit se jim je blbost, nemůžete vyhrát, ale některý triky jsou docela úspěšný. Můžete si na svou zeď vytvořit nebo nechat vytvořit svůj vlastní výtvor. Tak ochráníte svou zeď před sprejery, protože patří k dobrým mravům nelézt si do zelí. Pravda je, že mnohdy může být vaše snaha ještě blbější než výtvor talentovanýho profisprejera.

Kdybyste se chtěli ožrat svobodnou Kubou - Cuba libre, je tu jedna hospoda, která vám to umožní. Nabízí i jiný chlasty, třeba doopravdickej kubánskej rum, žádnej tuzemák. Ale taky vás na zdi varujou, že by to s váma mohlo dopadnout až na zem. Na jedný zdi byly pověšený i bílý myšky a pavouci. Nebo že by se mi to zdálo?

Kdo bydlí pod kopcem Twin Peaks, má to domů z bazárku s vinylovejma gramodeskama dost do kopce.

Ptáci na nařízení serou. Můžou si to dovolit, když k pohybu nepotřebujou benzín.

Roušovna a její sdílené bicepsy.

Na jednom z piérů je zaparkovaný veliký množství všelijakejch plavidel. Dokonce i děsně dlouhá neponořená ponorka. Jsou tu lodi válečný i s plachtama. Tenhle chlapík mě pobavil tím, že normálně odkudsi přišel a s naprostou samozřejmostí začal odvazovat tu největší loď, jakoby se chystal jet po nákupech domů.

Na tom pieru kromě lodí byla i obrovská hala, původně asi opravna lodí, kde vystavovali všelijaký hrací automaty a hračky, měřiče síly, kulečníky, fotbálky, hrací strojky, točící se do zblbnutí dřevěná gymnastka na hrazdě... Většina atrakcí byla funkční.

Nevím, jak se jmenuje tenhle hokej správně. V ruce máš dřevěný razítko a tím se snažíš třískat do kulaté placky a trefit branku soupeře. My jsme něco podobnýho hrávali na základce s desetníkama a cvrnkali jsme tříkorunou.

SF je měkce promíchané lidma za vodou i těma bez domova. Zdá se mi, že jsou k sobě všechny party docela ohleduplný. Ale můžu se mýlit. Podle zpráv od jiných se to prý v SF hodně zhoršilo a je to prej teď skoro nejhorší město v Americe. Nechce se mi tomu věřit.

Krabičkový "diety" tu jsou hodně oblíbený. Ne, není to žádná dieta, ale na každým rohu tu můžete vidět mraky lidí, jak se krmí z krabiček. Bejvá dobrým zvykem, že to, co nedojíš, odložíš na okraj lavičky, nebo na dekl od odpadkáče, protože už určitě někde za bukem číhá hladovej, kterej si to rád dojí. A ani on to pak nevyhodí, ale nabídne rackům. Rackové jsou hajzlové a místo aby projevili vděčnost, tak se pak drze vrhají na tvý žrádlo dřív, než dojíš. Mně takhle v Sydney sežral racek půlku oběda dřív, než jsem si stihl zastrčit kapesník zpět do kapsy.

Jídlo v krabičkách je až kultovní záležitost. Krabičkoví lidé.

V hospodách to je útulnější, ale i o hodně dražší.

Abbey Road.

Skoro čtyři a furt ještě nemáme hlad. Divný.

Jak je vidět, profylaktické práce se tu moc nedodržujou, takže kolovej parník se pomaličku stává parníkem půlkolovým.

Do věznice Alcatraz jsme se moc nehrnuli. Jasně, mohli bysme si to finančně dovolit, ale shodli jsme se s Roušovnou, že nás to vlastně tak moc nezajímá.

Pacholík. Poprvé v životě jsem se s pacholíkem setkal jako malej kluk v jedné verneovce. Asi si nevzpomenu přesně, ale myslím, že to byla knížka Matyáš Sandorf, nový hrabě Monte Christo: V přístavu se objevil silák, kterej lanem přes pacholíka udržel obrovskou loď, aby nenabourala do nějaké jiné lodi. Vlastně si z toho skoro nic nepamatuju, jen to, že lano měl omotaný kolem pacholíka. Nebo pacholete? Silák se jmenoval asi Matifou a pachole byla vlastně stará hlaveň děla.

Za lampou se krčí druhej nejvyšší barák San Francisca. Transamerica Pyramid je 260 metrů vysoká a má 48 pater. Stavební práce podle projektu Williama Pereiry začaly v roce 1969 a budovu dostavěli v roce 1972. Náklady na výstavbu byly směšných 32 miliónů dolarů.

Nebo třebas ti rackové. Dokážou posrat okno stejně bravurně jako naše vlaštovky. Nalítnou na okno, na poslední chvíli to vyberou a otevřou kloaku. Zvuk ptačího hovna dopadajícího na skleněnou tabulku je impozantní a mezinárodní.

Osamělost prvočísel. V SF je spousta míst, kde se můžete cejtit sami, i když kolem tepe lidstvo.

Kola jsou tu daleko víc používaná než v Praze nebo v Brně.

Stavebně je San Francisco jedno obrovský puzzle. Tisíce stylů.

V jedné hrbaté ulici bylo několik prodejních malejch galerií, kde prodávali obrazy všech úrovní. Kdo namaloval tenhle pěknej obraz se mi nepodařilo zjistit ani tenkrát ani teď.

Kočičky poblíž Golden Gate Bridge.

I Mýho oblíbenýho Dalího tu nabízeli k prodeji taky.

Jednou z největších atrakcí SF, tedy kromě toho profláklýho červenýho mostu, je jejich dřevěná kabelospřežka. Tou jsme ale nejeli, protože nás odrazovala hejna jízdy chtivých.

Sanfranciská šalina začíná nebo končí skoro u moře. Odtud se vydrápe na hodně prudkej kopec, aby se sešinula k Market street a jela zase zpátky. Na téhle trase jezdí možná jen dvě soupravy. No teda soupravy, je to jeden dřevěnej vozejk. První kabelovka v SF je z roku 1887, říká se jí California street line.

Tahle fronta je na šalinu Powel Hyde line. Začala jezdit v roce 1888.

Všechny tři kabelový šalinový linky se musí vydrápat na kopec Nob Hill. Kromě názvu kopce je to i snobská čtvrť, kterou si postavili železniční baroni známí jako Velká čtyřka. Je odtud vidět na celý město, ulice jsou kurevsky prudký, baráky často nápadně honosný a je tu i velké množství hodně nabobskejch a drahejch hospod.

Můžete si tu na konečné koupit u stánkaře namalovanej obrázek GGB zabalenej do igelitu.

Údržbář kabelové šaliny na otočce.

Šťastná majitelka lístku na Powel - Mason cable line.

Tahle partička se už do šaliny nedostane. Ani my ne, ani to nezkoušíme. Jdeme pěšky.

Nebo jsme si mohli pronajmout takový prdítko.

Nebo šlohnout nějaký zaparkovaný.

Ale je to fakt krpál jako kráva.

Když jdete nahoru, namůžete si achilovky. Auta tu běžně jezdí na jedničku. Vlastně pardon, v Americe moc ručních řazení není. Amerika je zemí automatů.

Jsme v půlce Nob Hillu

Jedna z odboček je i slavná Lombard street. Ale to je spíš jen takový pozlátko. Seběhl jsem si to dolů i vyběhl nahoru, vyfotil pár usměvavejch řidičů. Ale usměvavej řidič tady v SF není žádná rarita. Na rozdíl od nás Čechů, se tu usmívají skoro všichni. Ale nebojte se, je to určitě provokace.

Usmívat se je prostě americká povinnost. Usmívat se a tasit.

Ta třetí kabelovka vede kolmo na ty dvě Powelky, kříží se zase na vrcholku (s)Nob Hillu.

Místo aby dával bacha na zatáčky, usmívá se a mává.

A bacha, i v honosných čtvrtích je elektrifikace nebetyčně příšerná.

Vstup do některejch baráků je komplikovanej.

Že to je snobská čtvrť prozrazujou i garáže.

Je tu tak prudko, že když vystupujete z auta, musíte si dát majzla na kabelku, protože když ji necháte na sedadle, tak se vám vykutálí a uteče až na křižovatku, vysypou se rtěnky a drobný. Je to pak vopruz. Tak pozor!

Konečně jsme se vydrápali na vrchol a pomalu se spouštíme k Market Street.

Hydranti jsou v SF dost důležití. Hodně baráků je ze dřeva, tak aby měli hasiči vodu co nejblíž. Jednou jsme viděli zdálky, jak v Haight-Ashbury hoří dřevěnej barák. Byly to fofry, uhašeno rychle, ale pohled nehezkej.

Transamerica Pyramid z jinýho úhlu.

Z Nob Hill je vidět moře ze všech stran. Skoro.

Po schodech k Hiltonu.

Tenkrát před lety tu byla sada barevnejch srdcí. Myslím, že to byla jen dočasná výstava v exteriéru, ale můžu se mýlit, což se mi stává často.

Procházíme čtvrtí s luxusními obchody.

A končíme na naší oblíbené, téměř už domácké Market Street. Market Street pomáhá v orientaci.

Kola jsou tu děsně oblíbenej dopravní prostředek. Určitě se tu i krade, tak jako jinde v metropolích, ale přesto mi připadá, že trochu míň, protože spousta cyklistů si dojede, kam potřebuje, odloží kolo, zamkne dámským zámečkem, odloží helmu na řídítka a na celej den jde třeba do školy. Několikrát jsem se o tom přesvědčil, když jsme měli sraz s Honzou. Dojel z Google na kole, ale po městě jsme se spolu toulali pěšky. Pak si kolo zase našel a jel dom a my jsme jeli nějakou z tramvají.

Tramvaje na Market Street nejsou očíslovaný, ale opísmenovaný. Domů nám z Market Street jezdila tramvaj N a nebo F.

Jízda šalinou se dá využít všelijak. Já to neodsuzuju, dělám to taky a Roušovna jakbysmet. Je spousta lidí, kteří se moderní elektronické doby hrozí. Mně přijdou srandovní a směšní. Třeba Ondřej Neff často hartusí, jak jsme kvůli elektronice v prdeli, ale přitom ty krabičky používá taky, protože by ani nemohl dneska fotit.
To je pro dnešek všecko. Uvidím, jestli bude nějaké pokračování mých drobných objevů z archívu z města, který mi k srdci přirostlo.