Borisova prodloužená
(v Kladně)

Před pár roky jsme zastupovali s Roušovnou Helču, když studovala ve Skotsku, zatímco Bibi měla svou prodlouženou nebo věneček, či jak se to vlastně jmenovalo. Tam jsem dokonce s Bibi i tancoval, protože tanečníci kurzu dostali za úkol vyzvat své rodiče, tedy v našem případě přesněji rodinný příslušníky, což jsem byl já. Měl jsem o dvě čísla větší boty, těžký jako kráva a oblek, ve kterým jsem se cejtil jako v těch botách. Ale zvládl jsem to, neomdlel, ani jsem Bibi nepošlapal.
Znovu se to všecko vrací, protože Boris začal chodit do tanečních. Na to samý místo, jako chodila Bibi. Dokonce s Borisem v těch tanečních i párkrát Bibi byla. Helča nám prozradila, že v sobotu je prodloužená a že máme přijet na revizi. Spojili jsme to i s obhlídkou jejího novýho bydlení. Narozdíl od Bibi prodloužené jsem tentokrát měl výborný boty z etiopské krávy - mou oblíbenou značku Vivobarefoot. Boty tak hezký, že je radost se na ně koukat, ale to není podstatný. Boty tak pohodlný, že se v nich klidně dá i běhat. Tenká podrážka, nízká váha a nesmírně příjemná kůže na kůži.
Helča sice furt studuje, ale už ne ve Skotsku, tak šla taky. Byli jsme už jako staří harcovníci, to místo jsme znali jak mý nový boty.

První obrázek, kterej jsem vyfotil, byl na počest našeho americkýho Honzíka, protože ten taky furt a všude hraje na mobilu šachy. Tenhle frekventant, si myslím, nešel tančit ani jednou, přestože měl na klopě odznáček taneční školy.

Během promenády se taneční mistr ujme mikrofonu a provádí mladý tanečnice s partnery teoretickou částí. Má na to dva figuranty, kteří předvedou kroky a figury, účastníci se dozví záludnosti danýho tance. Pak jsou figuranti odvolaní a hejno mladých tanečníků si začne šlapat po nohách. Je to roztomilý.

Konečně se mi podařilo v davu najít Borise. Dana mi totiž nařídila, abych hodně fotil, aby si to taky alespoň přes internet užila.

Nakonec nebylo vyhledávání Borise s tanečnicí tak složitý, protože jako jedinej měl drdol propíchanej barevnejma drátama. I Bibi před pár lety jsem v davu vyhledával snadno, měla krásný bílý šaty. Provokativně zářila.

Boris má obrovský tlapy a v bílejch rukavicích to vypadá ještě víc obrovsky.

Obě Roušovny se skleničkama v ruce nepomlouvají, to jen, zatím marně, hledají Borise.

Vida, už ho našly.

Barevně moc nefotím, protože mi to nejde, ale pár jich sem prdnu. Třeba tady je vidět ty rozpoznávací barevný dráty. Identifikační antény.

Jako bejvalej krasobruslařskej profík přes tance jsem ocenil, že Boris drží zarputile rytmus. A to navzdory tomu, že o něm kapelmajstr tvrdíval, že při hře na trubku Boris tempo nedrží.

Na další tanec taneční Mistr vyzval figuranta k předváděčce bez partnerky.

Tanečník se do toho pořádně obul.

Až ho musel Mistr odvolat slovy: "Libore! Už dost!"

Pak mu dovolil i partnerku. Jsou to frajeři a umí to dobře.

Vyfotil jsem Borise s jeho taneční slečnou z galerky. Já vím, Slečna není z galérky.

Waltz.

Třetím tancem byla čača. Docela prčača.

Hudba a veselé mládí tanečníků vyprovokovalo obě Roušovny, že si začaly čaču zkoušet taky. Dokonce i se skleničkama Chardonay v člapičkách.

No jo, všechny začátky jsou těžký.

Roušovny se královsky baví.

První přestávka.

Mladí tanečníci diskutují o figurách.

Pak nastalo ofiko focení. Blesky, profipaní a její asistent, kterej každýho ve skupině natvaroval, jakoby byli všichni z plastelíny na drátku. Kdybych byl požádanej, abych takovou fotku udělal, tak možná raději omdlím. I když jsem si ji vyfotil, ale to jen proto, že jsem tyl z dřiny jiných. Pro zjednodušené hledání Borise. Není ani vlevo, není ani nahoře, není ani dole, ani nesedí.

Holky jsem vyfotil taky, ale už jen od skleničky s vínem, aby mi ho Roušovny nevyglgaly. Olina totiž prohlásila svou oblíbenou větu: "Rouši nalejvej, chytila jsem slinu."

Očíslovanej stůl jsme si nekoupili, ale ukradli s tím, že až nás od něho někdo vyhodí, půjdem jinam.

Zvláštní pomůcka při Waltzu. Partnerka má svou levou ruku na levým rameni partnera. Asi kvůli správnému postoji. Ale vypadá to blbě. Jako ten neslavnej německej pozdrav.

Tady je vidět za prvé, že Boris fakt má velký tlapy a detail toho divnýho postoje.

Jo a v barvě pro Danu.

Když jsem fotil dlouhým časem rej mladejch tanečníků, slušně se na mě obořil jeden z rodičů, že jako mám fakt hezký sako, a blablabla, ale že jim zavazím ve výhledu. Zkrátka, nelíbila se jim moje prdel. Ale podle mýho to byla zbytečná pruda, protože jsem zavazel jen dvacet vteřin a prodloužená byla až do 22:00. Ale protože jsem povahou drsnej rebel, tak jsem uhnul a nezavazel.

Osamělost tanečníka.

Hezký je, že doba se pohnula, a nikoho nepohoršuje, když si při dámské volence zvolí dáma dámu. Nebo naopak.

O přestávkách je potřeba projet fejs.

Pak následovala taková ta volenka, kdy tanečníci mají vyzvat své rodiče, či doprovod k několika tancům.

Helča se nám přiznala, že vlastně vůbec neumí tančit, a že to bude průser.

Průser to nebyl. Helča je učenlivej brouček a Boris ji do základních kroků během pár taktů zasvětil a pak už tančili normálně.

Taneční Mistr. Když jsem ho poslouchal, náhle jsem si vzpomněl na svoje taneční. Vyskočilo to na mě jako čertík z krabičky. Ten náš Mistr byl podobnej i mluvil stejně. Rychlostí blesku se mi promítly všechny ty neslavný historky z tanečních před více jak půlstoletím. I na to, jak jsem často chodíval za taneční a scházel se s dalšími lumpy na pivu na Stadecu (to je prosím v Brně).

Taky jsem si vzpomněl na trauma z dámských volenek. Za nás se kromě promenování taky sedělo u zdi na rozvrzanejch židlích. Holky vlevo, kluci vpravo. Dvě řady a mezi námi celej sál. Já jsem byl zamilovanej do Báry J. a do mě byla zase zamilovaná Ludmila B. Z Lídy jsem měl hrůzu. Nelíbila se mi a vadila mi jak ujížděla na ezopíčovinách. Kdyby byl tenkrát Dušek, určitě by z něho byla paf. Mistr vyhlásil dámskou volenku a hlasitě tleskl. Dámy se zvedly ze židlí, byl to akustickej rachot. Zpočátku šly tanečnice důstojně a pomalu, ale postupně se jejich tempo zrychlovalo. Od půlky už to vypadalo jako na prérii v Texasu. Bára a Lída sedávaly ob židli. Ač nevěřící, modlíval jsem se, aby byla Bára rychlejší. Většinou byla. Jednou však to vypadalo na remízu a Ludmila s vidinou kořisti špatně spočítala brzdnou dráhu bílých lodiček na kramfleku. Nohy jí vylítly do vejšky, spadla na zadek vyhrnula se jí sukně a nezadržitelně se řítila nohama napřed k mé židli. Zachoval jsem se jako naprostý hovado, rozevřel jsem nohy, nechal chuderu zajet pod židli, zastavila se až o zeď, rádoby elegantně jsem ji překročil a podal rámě Báře, která to ubrzdila normálně. Tenkrát jsem si nemyslel, že jsem hovado, jako si o tom tenkrát myslím teď. Tak Lído, promiň, já už to víckrát neudělám.

Na Helči je krásně vidět, jakou má radost z toho, že pochopila kroky džajfu.

Příbuzenská volenka.

Máma a syn.

No a tam vzadu, ta rozmazaná a nečitelná je Olina, která se zaujetím sleduje, jak to potomkům pěkně šlape.

Co se v dětství naučíš...

Třetinou vteřiny odhalíte málo pohyblivé kusy.

Borisova tlapa.

Moc to těm našim pitomkům sluší.

U poslední přestávky jsme se s Helčou a Borisem rozloučili. Čeká nás totiž cesta domů až do Pařezin.

Dík Borisi za pozvání, seš šikovnej.

Dvě Roušovny tančí bistro na hajzlík.

Když to shrnu, třetí v pořadí je Bobík. To znamená, že tak asi za dva tři roky. Zatím ale Bobík nevypadá, že by se dal nachytat na nějaký posraný taneční. Ale to jsme si mysleli, že bude i u Borise a hle, Borise to dokonce i baví. Si myslíme s Olinou.

Jen taková malá noticka na úplnej konec: S Bárou jsem chodil jen pár krátkých týdnů. Pouze do toho dne, kdy jsem ji vezl na kole na štangli (pánské kolo ESKA to bylo) po Botanické ze školy na Slovaňáku. Bára mi strčila podpatek do špic předního kola. Dali jsme si pořádně na tlamu. Ani jsme se nezranili, ale Bára pak hned začala chodit s jednovaječnejma dvojčatama z Béčka. Asi z toho otřesu,nebo co.