Duhová pláž
(archív znovu promlouvá)

Tentokrát potřebuju psát o něčem pohodovým, milým a neagresivním, protože rusáci, ty svině, posrali celej svět, i když to tak zatím nevypadá. Jasně, že to má i pár dobrých prvků. Například neobvyklé sjednocení lidí na západě a samozřejmě obrovská snaha pomáhat nešťastnejm uprchlíkům. Když jsme za Jánošíka ze Slovenska odmítali dvacet opuštěnejch děcek, co žily v uprchlickým táboře v Řecku, tak ten strup bojoval proti kvótám, proti všem uprchlíků, kul pikle s Orbánem, Yamašita z Moravskýho Tokya přikládal pod kotel a bylo to odporný. Styděl jsem se kvůli nim za naši zem. Dneska ten čobolák nejvíc brečí nad řepkou a tepe současnou vládujako v Rusku za všechno. Finanční pávice přizvukuje, odulej Tomio si užívá přicmrndávání oleje do napjaté situace. A já se musím přiznat, že zase po hoodně dlouhé době jsem na svou vládu a její ministry normálně pyšnej a jsem na ně hrdej. Rád bych zůstal snílkem, ale tahle skvělá vláda všechno to zoufalství a vykloubenou dobu sice zvládne, když nás většina taky přiloží ruku k dílu, ale je mi jasný, že to zlatý jádro voličů jim příchozí nutnou bídu nikdy neodpustí. Trochu v tom cítím stejnej úhel pohledu jako v Rusku, kde šílenýho multivraha Vysraljonoviče Stálina, kterej jim zlikvidoval 30 milionů spoluobyvatel, stále dost lidí zbožňuje a nosí mu kytky na hrob a k památníkům. Je to něco, co nikdy nepochopím. Stejně tak jako příšerná K. Konečná od komoušů vyřvává přes letáčky, že nás NATO stojí peníze a lidský životy a že máme co nejdřív z NATO vystoupit. A to je prosím máma od děcek. Velebnosti, já bleju. A protože jsem z toho takhle rozhozenej, pomohlo mi brouzdání po časech karamelových až přeslazených. Pokusím se vás potěšit fotkama a pohodou z jednoho krásnýho místa v Austrálii.

V roce 2011 se nám podařil takovej rodinnej husarskej kousek. Jak se nám totiž rozprchla naše drobotina po světě, nebylo témě myslitelný, abysme se sešli jako rodinka. Prostě ta doba společnejch vánoc a vejletů do Ostružné nebo jen tak se sejít u stolu u čočkový polívky byla nenávratně pryč. Tak jsme to zkusili tím nejsložitějším způsobem. Co kdybychom se sešli jako rodinka na tom nejvzdálenějším místě zeměkoule. Jako nápad to znělo šíleně a i neuskutečnitelně. V Austrálii. Fakt prdel. Helča tu zrovna žila s děckama v Evans Head. My jsme už u ní před tímto slavným rokem byli, tak jsme věděli, vocogo. Šílenej nápad nakonec vyšel. Honza v té době žil v Irsku a finančně se mu dařilo, protože pracoval pro strejdu Gůgla, tak zaplatil Jirkovi letenku, ten za ním přiletěl do Dublinu a pak spolu přiletěli za náma do Austrálie a věřte nevěřte, fakt jsme se tam u Helči sešli všichni. Zázrak! A abysme si to fakt pořádně užili, tak Helča vymyslela parádní výlet. Zajeli jsme do Lismore a půjčili si na tejden tak velký auto, abysme se tam všichni pohodlně vešli a vyrazili jsme na cesty.

Bobík byl už zkušenej harcovník a růžovej manekým.

Naší první ikonickou zastávkou byla peleš lotrovská a děsně profláklý městečko Nimbin. Město srandovně sjetejch usmívajících se vyhulenců. Barevně byli všichni oháknutí tak, že celý městečko vypadalo jako hejno papoušků. I velikánský žáby tu byly sjetý. Nebo přejetý? Nimbin je poměrně často zmiňovaný místo jak v literatuře, tak ve filmech. Třeba v knize Netopýr od Jo Nesba.

Výlet začal klasicky. Umíme se sbalit rychle a velmi hospodárně. Je nás jako vší a auto není nafukovací. Tak jsme některý věci neúmyslně podcenili. Spíš jsme jen zapomněli. Helča připravila v garáži dva plynový vařiče, ale nakonec ne schválně nevzala ani jeden. Chtěli jsme si nějakej vařič koupit, tak jsme zastavovali v různejch městečkách po cestě, ale jako na potvoru, přestože je Austrálie kontinent nomádů a vařiče se tu prodávají snad i v cukrárnách a u zubařů zrovna teď neměli. Vypadalo to na malej problém, protože rozdělávat všude oheň není dobrej nápad. A jak jsme se tak potulovali po Nimbinu, tak jsme s Helčou na hromadě šrotu mezi pochcanejma matracema a plesnivejma teplákama a teniskama bez podrážek našli úplně funkční vařič, kterýmu dokonce, na rozdíl od těch Helčinejch v garáži, fungovalo i piezozapalování. To nemuselo, sirky jsme kupodivu měli. A pak tam taky byl vyhozenej tranzistorák i s baterkama, a přestože to  rádio bylo puklý a dvířka od kazeťáku visely jak oběšenec, tak hrálo. Naladili jsme si místní stanici, kde hráli hlavně blues, zatančili jsme si u smeťáku a šli si do kempu uvařit na našem smeťákovým vařiči čaj na dobrou noc.

Je ráno, čeká nás docela dlouhá štreka.

Auto z půjčovny máme třetí den a už jsme si ho pořádně zabydleli. To bude horor, až ho pojedeme vrátit.


Ještě pořád jedeme na zásoby z domova.

Bibi, Boris i Bobík mají docela dlouhý vlasy a nesnáší, když se jim Helča snaží ty zacuckaný chomáče rozčesat.


Příběh posledního štrúdlu

Tvářím se sice nakysle, ale to jen proto, abych furt neprovokoval svou veselou náladou. Olina mi dycky říká, že jsem se neměl jmenovat Dušan, ale Radovan. Tak si někdy při focení dávám bacha. Ale co je daleko důležitější, že jsem pořád nemohl přijít na to, koho i Olina v téhle šílené, prý vypučené, čepici připomíná.

A tam, o pár stovek mílí dál, jsem na to na duhové pláži přišel. Připomínala mi tuhle kytku. A ne, nepřišel jsem na to tenkrát v roce 2011, ale až letos, když jsem se brouzdal archivem.

Musíme si po cestě švihnout jeden malej národní park, ale před tím nutně Helča potřebuje kafe, jinak prej zdechne. Našli jsme si kavárničku s rybníčkama plnýma japonskejch kaprů.

Helča a dospěláci kafe, B+B+B čekuládu v papouškovskejch hrníčkách.

Druhou zastávkou byl prales s pořádnejma stromama a malejma klokanama - prej wallaby, neboli klokan černohnědý, kteří se na nás čuměli celkem nepřívětivě. Někde v archivu pár fotek mám, ale nenarazil jsem na ně, třeba někdy jindy. Jirka se tu dopustil slavné věty. Kdykoliv jsme objevili něco naprosto unikátního od český krajiny hodně odlišnýho, třeba hodně tlustej a velkej strom, tak  to Jirka lakonicky ohodnotil: "Jako u nás na Berounce." A to ještě zdaleka netušil, že za deset let si s Jíťou postaví domek na Berounce. Inu, jak by řekl klasik: "Jako u nás na Berounce."

Nevím, jestli to byl nebo nebyl deštnej prales, ale deštivej byl fakt hodně.

Bibi pije z kaluže. O tom pralesním výletě možná taky někdy, a určitě znova, protože v archivu prasečím o něm už nějaká zmínka byla, jenže v tomhle vydání se chci co nejrychleji dostat k tý duze.

Ráno jsme všecko sbalili. Přes noc chcalo a ráno se k tomu přidal i vítr, takže složit tábor bylo hodně náročný. Dojeli jsme až do Tin Can Bay, kde jsme si vyžebrali v kempu jeden pokojíček a přespali jsme v něm úplně všichni. Když se vejdem do auta, tak proč ne do pokojíčku. Velká paní v recepci sice pochybovala, že se tam vmáčneme, ale to o nás nic nevěděla. Spalo se krásně a dokonce nám skoro nic neuschlo. Na ráno jsme děckám slíbili delfíny, o tom taky jindy, koupili si dřevo na oheň, to se tu tak dělává, aby návštěvníci zbytek Austrálie nevykáceli. Taky je tu dobrým zvykem, že dřevo si kupuje kempař až na místě. Celkem rozumný. V Česku by to asi nefungovalo a brikety by si čundráci vozili svoje vlastní.

I v Tin Can Bay mají noviny.

A parádní dřevěnou sochu.

Vypadá to idylicky.

Domečky jak ze škatulky.

Tin Can Bay je malebný městečko a rostou tu volně kokosy, nebo kdoví, jak se to jmenuje.

Helča se stala čápem.

Jirka objevil tree art nebývalé hodnoty. Ceckatou dámu ze žvejkaček.

Družstvo čichačů.

Honza žongluje s s jakoby_kokosem.

Konečně jsme dojeli na místo. Lidí málo, i když stopy po nich tu jsou. V Austrálii totiž bejvá zvykem jezdit offroudama po pláží a jet pokud možno co nejrychleji.

Pomaličku se den chýlí ke svýmu konci. Tam na druhé straně moře je už vidět ostrov Fraser. Dostanete se tam snadno, stačí si koupit lístek na loď, která vás těch pár stovek metrů převeze. Na samotným ostrově jsme sice nebyli, ale pár zajímavostí si neodpustím. Někdy se ostrovu Fraser říká taky Great Sandy Island, protože to je pravděpodobně největší písečnej ostrov na světě. Duny tu jsou vysoký až 280 metrů. Dlouhej je 120 kiláků a  nejširší místo má 25 kiláčků. V jazyce burchulla se ostrovu říká K'gari. V domorodým jazyce Badtjala je to Gari. Celej ostrov je zapsanej na seznamu světovýho dědictví. V Austrálii jsou docela přísní na dodržování pravidel a docela dbají na to, aby nikdo moc nedevastoval přírodu. Stačí, že ji drtí rozsáhlý požáry. I když ty jsou vlastně součástí přírody, tak nevím.

V roce 1906 odtud australská vláda nekompromisně vylifrovala domorodce, přestože tu žili nejmíň pět tisíc let. Teď si sem můžou zajet užít přírody jen jako turisti. Trvalejch obyvatel na ostrově je asi 1200. Postupně z ostrova dělali po kouskách přírodní rezervaci. Od roku 1992 je celej ostrov rezervací. A taky je od tý doby napsanej na seznamu UNESCO.

Pro pitomý řidiče je potřeba na nebezpečných místech umisťovat velikánský cedule varující před nebezpečím.

Ale pro obzvláštní blby nepomůže ani cedule jako kráva.

Ostrov byl původně využívanej k těžbě dřeva a písku, ale už se to nesmí.

Mořskej vzduch plnej soli má výbornou schopnost konzervovat dřevo. Mrtvý stromy vypadají mnoho let furt stejně tak, jako když uschly a umřely.

Naše partička nejmenších patří evidentně do kategorie sběračů. Z každý procházky si přinesli mraky větví, kamenů i petek. Nikdy se s nimi nedokázali rozloučit, tak jimi postupně plnili stany a nakonec i to auto z půjčovny. Největší drsňák byl Boris, kterej toho nanosil tolik, že se ve stanu ani nedalo spát.

Ostrov Fraser objevil v roce 1770 britskej průzkumník kapitán James Cook, kterej věřil, že jde jen o výběžek; první přistání provedl navigátor Matthew Flinders v roce 1802. Byl pojmenován po kapitánovi James Fraser, který tam byl s několika členy jeho party zabit Aboriginci v roce 1836.

Zakonzervovanej krokodýl. Možná tu někde poblíž leží i mumifikovanej Dundee.

Když jsme tu byli, zrovna měly rojení průhledný medůzy. Ve slunci vypadaly jako drahokamy.

Jedna z vysloužilejch lodí převážející na ostrov turisty.

Stopy po hordách zdivočelejch řidičů vypadají graficky impozantně.

Jirka zkouší práci Sisyfovu. Jako u nich na Berounce.

Moře, písek a slunko je dobrá parta grafiků.

Zdivočelí řidiči pak oslavujou, že neuvízli.

Wrestling.

Dřevo je neuvěřitelně tvrdý a skoro se do něho nedá řezat normálním nožem.

Dřevěný plastiky mění barvu i vzhled podle toho, kolik je hodin.

Pomaličku se schyluje k večeru.

Ještě pár fotek a jdeme vařit.

Kousek po silnici.

Rozděláváme oheň z koupený otýpky dřeva. Trochu jsme to podcenili a dřevo rychle dochází. Helča a děcka vyráží somrovat. Australani jsou velkorysí, tak máme dřeva dostatek. Na příštích zastávkách už nejme tak úzkoprsí a můžeme se odvděčit jinejm skrblíkům, co to podcenili.

Koupili jsme si v Tin Can Bay v rybárně šrimpsy. Podle Jirky, kterej chtel bejt kdysi kuchařem, se mají šrimpsy vařit v mořské vodě. To tu není problém. Ale když jsme pak tu dobrotu jedli, malej problém se objevil. Voda z moře byla totiž plná velejemnýho písku, kterej jsme museli furt odflusávat. A nebo žrát jako husy.

Každej večer jsme si dávali z kalíšků výborný portský, který jsme si kupovali v dvou a půl litrové krabici.

Večer vypadá krásně a měsíc se snaží o dramatickej pohled.

Postupně se udělala úplná tma. Děcka si vyžebrala další díl z nekonečnýho seriálu o trojhlavé sani BablBiblBabl. Seriál byl skoro stejně nekonečnej jako Tlučhořovi. Vyprávěl jsem jim ho tři roky. BablBiblBabl měl tři hlavy. Jedna žila minulostí v přítomnosti, druhá budoucností v přítomnosti a třetí, ta uprostřed žila přítomností. Z toho plyne, že se ty tři hlavy domlouvaly dost obtížně. Bohužel jsem pohádku nezaznamenával a tak se postupně v čase rozdrolila. Všechna tři vnoučata si na to dobře vzpomínají, ale ani Bibi (20) ani Boris (18), ani Bobík (15) si podrobnosti nepamatujou. V noci jsem měl živej sen, ve kterém jsem slyšel dusavé kroky, zařehtání koně a jemné brnknutí o stanovou šňůru. Stejnej sen měli i ostatní spáči.

Ráno se velkým koňským hovnem sen potvrdil.


Naše každodenní snídaně - ovesná kaše.

Krabicový portský kluci ráno rozmontovali, papír spálili na ohništi a radostně inhalovali zbytky portskýho.

Balíme stany a vyrážíme na prohlídku národního parku Cooloola. Jsou tu prsatý stromy

I stromy, co vypadají jako sloni.

Jak se jenom jmenoval ten film, kde na nějaký planetě chodí po hospodě tříprsý holky?

Našli jsme si obrovskou písečnou dunu a lítali jsme po ní jako zběsilí.

Koukáme na Fraseův ostrov. Je vzdálenej jen deset minut trajektem.

O Rainbow Beach se traduje spousta historek. Nejpoetičtější je asi ta o krásný holce Murrawar, která se tu často procházela a byla zamilovaná do duhy, která se každej den zjevovala, ale pak přišel zlej Burwilla z jinýho kmene a holku unesl. Murrawar se ale podařilo zdrhnout a jak pelášila po pláži, zlej Burwilla po ní hodil svůj zabijáckej bumerang. Když to duha viděla, obětovala se a bumerang zneškodnila. Ale sama se při tom střetu rozpadla na miliardy kousků. Proto je tohle místo plný barevnech písků. Nebejvají však vidět pokaždý, nejvíc je to vidět těsně po dešti a větru.

Tenkrát to byla jen žlutá a modrá, dneska v tom vidím ukrajinskou vlajku, protože dneska je válka, kterou rozpoutali rusácký kurvy.

Honza s Jirkou možná meditujou. A nebo jen tak čumí na vzdálený horizont, kterej se tak trochu navzdory placatosti Země, zakřivuje.

Některý kousky duny vypadají jako z letadla Sahara.

Našli jsme zlato, jsme boháči.

Nějakej solí impregnovanej spárkatec.Téměř černobílá fotka.

Boris našel tuhle krásnou ikonickou helmici.

Po cestě domů jsme se kdesi v  městečku možná Maroochydore* stavili v sámošce, koupili vajíčka, šunku, mlíko a spoustu dalších dobrot a na grilu jsme si to všechno uklohnili. Grily v parcích jsou tu v Austrálii zadarmo pro každýho a to dokonce včetně plynu. Grily pravidelně obchází zaměstnanec magistrátu, kontroluje, jestli je dost plynu a jestli prasata, co tu byla naposledy, po sobě vypucovala griloviště. Když ne, tak ho umeje sám. Možná ani nenadává. Po nás byl gril jako novej, protože Olina tohle dokáže dokonale. Takhle čistej gril tu ještě nikdy za posledních 5000 let neměli.

Jedeme domů do Evans Head (NSW). Před námi se znova vynořila Hora Varování (Mount Warning 1156mnm). Varování bylo oprávněný, protože z protijedoucího auta nějací výrostci vyhodili prázdnou flašku od piva. Trefili nás do přední masky a následně i do předního skla. Hora Varování se nikdy nemýlí. Když jsme auto vraceli, chlápkovi nevadilo, že bylo trefený flaškou. Musím se přiznat, že tohle brouzdání a vzpomínání mi v dnešní řinčivě příšerné době válečné pohladilo. Asi se budu brouzdat častěji, protože po nějakým čase, když se cestovní prach usadí, zážitky ovinou pavučinama, vidím věci jinak. Trošku jinak.

* to městečko se možná nejmenovalo Maroochydore, ale určitě jsme přes něho jeli a jeho název se mi líbil.

podpis



Nakupování je děsná dřina.

Linda: „Čůrej!"
Tibor: „Nejde to, mám zacpanýho lulina."

HOSTÉ NA ZEMI V NOVÉM KABÁTKU
Konečně se nám podařilo dát dohromady nové vydání CD krásných písní Jiřího Bulise, které vyšlo už hodně dávno pod názvem Hosté na zemi - v roce 1998. Postupem času zmizelo ze světa, dnes ho dokonce nemají ani někteří z interpretů - někomu je půjčili, založili... A tak se občas vynořila myšlenka, že by nebylo špatné ho vydat znovu. Přemýšleli jsme o tom dlouho, pak jsme zkusili najít veškeré podklady a dali se do toho.
Teď už je celý ten zázrak ve výrobě! Pokud byste o ně měli zájem, klikněte na odkaz a dozvíte se víc.
A budete-li chtít, můžete nás i podpořit.
https://www.donio.cz/cd-jiri-bulis-hoste-na-zemi

Je v něm kus života všech zúčastněných. Po tragické smrti Jirky Bulise začalo postupně vznikat v Hadivadle představení Proklatec v režii Arnošta Goldflama. Noty písní se nedochovaly a tak jsme s Janem Beránkem opisovali z nahrávek, které pořídil na přenosný bateriový magnetofon Uher Report 4200 Stereo na památném soukromém předvánočním večírku u Vlasáků 19. 12. 1982...
To představení jsme hráli moc rádi, lidi na ně chodili i víckrát (mnozí z vás si je ještě snad i pamatují) a tehdy se vynořila myšlenka zaznamenat písničky na CD. Natočili jsme je ve studiu Pivox pod vedením pana Klementa, grafickou stránku řešili Richard Procházka se Štěpánem Rusínem. Bulisova hudba si znovuvydání zaslouží, všechny jeho písně považujeme za "trvalky", čas jim neublížil...

Díky tomu, že i nás přepadl covid, se výroba zdržela a do Ježíška se celý náklad vydat nepodařilo, ale teď už je všechno na dobré cestě!
Prosíme o rozeslání této informace dál mezi přátele a spřízněné duše, budeme moc rádi.
Děkujeme a opatrně se těšíme!
Klementi a spol.


původní verze z roku 1998

VČERA BYLO TŘINÁCTÝHO BŘEZNA,
A PROTOŽE SE PÍŠE
rok 2022, znamená to, že můj tata František měl přesně 100 roků od narození.


Zajela jsem mu na hřbitov zapálit svíčku. V domnění, že je otevřeno až do sedmi, přijela jsem tam asi 10 minut před šestou a dozvěděla se, že zimní zavírací doba je právě v 18:00... Stihla jsem to tak tak.
Když žil, poctivě chodíval na hřbitov, ctil hrob svých předků a dodržoval všechna důležitá data.
To jsme po něm nezdědili, máme to v hlavě postavené jinak.
Odjakživa mám pocit, že si raději na ty, kteří odešli, vzpomenu kdykoliv
a nepotřebuju k tomu nějaký datum.
Ale tentokrát jsem si řekla, že by asi byl rád.

Z PRADĚDA JSME SE VRÁTILI CELÍ
A NADŠENÍ Z LYŽOVACÍCH

podmínek. Hned první den odpoledne jsme Kiaru a Vincenta vzali na svah nad Ovčárnou, kde fučelo a bylo špatně vidět. Oba dva se báli, Kiki prohlásila, že se bojí podívat dolů a nemůže udělat oblouček.
Nakonec to dvakrát sjeli strááášně opatrně a my jsme trnuli, jak to bude dál pokračovat.
Druhej den fučelo a nahoře byla mlha, naštěstí jsme našli cvičný svážek, kde se děti "rozlyžovávají".
Mezi stromy to nefoukalo a tak se zadařilo, že se rychle osmělili a jezdili vzhůru dolů úplně v pohodě.


 Pan vlekař se jmenoval Jirka a když byl malej, prý mu říkali Vinci.
Asi proto si oblíbil Vincenta a radil mu. Z repráku se občas ozvalo: Vinci, ty ramena trochu nahoru a bude to dobrý. Když pak Vinci dojížděl znovu dolů, slyšel i pochvalu!


Jak pan vlekař předpověděl, v úterý už jsme se skoro opalovali.

Z okna restaurace hotelu Figura je vidět Praděd. Vzpomínali jsme, že jsme až tam kdysi s dětmi dojeli na velocipédech. Pavlovi tenkrát bylo asi šest a kousek, Petrovi devět a Petře dvanáct. Přibližně.


Chytrým mobilem si pan Jiří vyfotil i podvečerní a večerní nálady.


Od úterka už bylo sluníčko, ale nahoře foukalo pořád dost, lyžovali jsme v mínus 11°C.
Děti v pohodě! Pohledy dolů ze svahu už jim nevadily...


Dokonce si na patře našly kamarády a hned bylo míň starostí, jak je zabavit.


Vleky tam jsou asi z ekologických důvodů ty nejjednodušší, takže odpočinek na sedačkách se nekoná.


Vydrželi jsme pokaždé až do konce, bylo to krásný a taky mě bolel celej člověk - to z toho ježdění na Pomě.


Pohled z okna pokojíčku, kam se tak akorát vešly dvě patrový postele, dvě skříňky a dvě skříně.


Tolik sněhu jsme nezažili, ani nepamatujem.
Bylo to hezký, jen ten pocit, že se docela blízko nás válčí, k tomu nějak nejde. Hlava to nebere...

Dada a spol.

Dobrý den,
srdečně Vás touto cestou zvu do Divadla na Orlí (DnO) na inscenaci Komorní opery Hudební fakulty JAMU
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek
Režie: Kateřina Křivánková
Dirigent: Patrik Červák
I. PREMIÉRA: so 19. 3.
II. PREMIÉRA: ne 20. 3.
Reprízy: út 22. 3., st 23. 3., čt 24. 3. 2022
Začátek představení vždy v 19:00.
Dílo vypráví velmi silný příběh karmelitánských řeholnic za dob Velké francouzské revoluce, inspirovaný skutečnou událostí. Více o inscenaci zde:
http://divadlonaorli.jamu.cz/index.php?a=repertoar-pripravujeme/dialogy-karmelitek
V příloze naleznete plakát inscenace.
V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat.
Těším se na Vás!
S přáním pěkného dne
Kateřina Křivánková
Režisérka inscenace
tel.: +420 721 453 787

Kniha Závěť Kryštofa Prevíta, pána z Povidliček a Satelitů

Vyjmenovaná slova jsou ve skutečnosti tajná trpasličí šifra! Kniha odhaluje tajemství největší záhady českého pravopisu. Pomozte nám, prosím, vydat knížku, jejímž cílem je naučit děti zábavnou formou vyjmenovaná slova! Děkujeme.
Autor: Markéta Chaloupková

Přátelé zážitků a radosti z nepoznaného,

v letošním roce jsem pro vás naplánovala dva dvoudenní zájezdy k našim sousedům a skorosousedům do Budapešti a Saského Švýcarska.
Provázet vás budu sama, tak se můžete těšit na neotřelé informace podané v zajímavých souvislostech. Mám také ráda různorodost a té budete mít dostatek od památek přes přírodu či lázně až ke gastronomii. Nudou trpět určitě nebudete. Naopak vám chci dopřát i čas na vlastní požitky, tedy bude vám ponechána dostatečná volnost ducha.
Moc se na výlety těším.
Přihlašování je již možné a seznamy se plní.
--
Barbora Pavlišová
Terra incognita
T: 724775396

 

Vážení a milí,
srdečně zvu do Café Práh na svoji blues & gospel půlhodinku vrámci tradičního Open Mic Session
Celý koncert vřele doporučuji vaší pozornosti.

PROGRAM
19:00 Ořešák
19:30 Ondřej Herzán
20:00 Richard Lank
20:30 Blondýna
21:00 Rendez-fou

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ

Další akce, do kterých jsem namočen jako muzikant nebo organizátor:
- pátek 25. únor Brnkání na téma Voda 18.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- čtvrtek 24.březen Máta a Mošky 19.00 Dvojkoncert v Café Práh
- pátek 25.březen Vít Šujan a Pavel Vorel - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 8.duben Brnkání 18.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 29.duben Nebend a host - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou
- sobota 8.říjen 30 let Black Uganda Choir 19.00 Sál Café Práh. Výroční koncert a večírek

--
srdečně zdraví / Best Regards
Richard Lank