Znovu toulačka po poklidně smypatickém
(San Franciscu)

Minule jsem se přiznal, jak mě opustilo nostalgické chvění ze staré analogové techniky focení, a jak jsem ho už skoro definitivně zavrhl. Pak se mi do hlavy vmontovali ti zkurvení rusáci, takže jsem neměl ani sílu, ani chuť, ani čas věnovat se námětům pro tohle vydání. To s těma rusákama je fakt děsnej průser. Moje alergie na ně je značná desítky let a je teď ještě větší. Záměrně píšu rusáky s malým r, protože velký R si nechávám pro slušný a férový Rusy, kterejch si vážím. Přemejšlením o napadené Ukrajině jsem si, zatím, zahltil velkou část mozkové kapacity. Dneska - je zrovna pondělí - jsem se od rána chystal, že začnu na praseti pracovat, ale zpravodajství mi to nedovolilo. Bože, ten Putin je svině.

Tak jsem si nakonec dal očistnou lázeň a znovu se pobrouzdal v archivu z roku 2013. Byli jsme tam zrovna, když jsem měl narozky. A proto jsme se stavili u Olininýho bráchy Lály a jeho ženy Jiřky, kteří bydlí poblíž San Francisca v San José. Oslavili jsme tam ty mý narozky. Jiřka si dala práci i se svíčičkama, takže 61. Takový hezký číslo. Dalo se s ním docela dobře operovat. Buď jsem slavil devatenáctiny nebo jednadevadesátiny.

Psal jsem to tu už mockrát. SF trpí velmi příjemnou atmosférou. Jakoby se tu vytratil shon a spěch. Jasně, i tady mají lidi nervy a jsou ulítaní, vystresovaní a nasraní, ale na ulicích to není moc vidět.

Happy Valentine.

V ptácích se nevyznám, tak ani nevím, co to je za model. Pravdou je, že byl odvážnej a přímej. Takovej Paul Newman z ptačí říše.

Zatímco mě přísně sledoval z květovanýho vixlajvantovýho ubrusu Paul Newman, za zády se prsilo San Francisco - Union Square.

Mezi Newmanem a Union square leží 7 kiláků dlouhej a hodně frekventovanej Bay Bridge. Tvoří součást silnice Interstate 80 a představuje přímý spojení mezi San Franciscem a Oaklandem. Patří mezi mosty s největším rozpětím v USA a po jeho dvou patrech denně projede zhruba 240 000 vozidel. Docela frkot.

Tomuhle místu jsme s Roušovnou říkali Embarcadero, ale možná to není úplně přesně, protože doopravdický Embarcadero Center je komplex pěti kancelářskejch a dvou hotelovejch budov. První budova byla dokončena v roce 1971 a poslední v roce 1989. Nejvyšší budovou komplexu je Four Embarcadero Center s výškou 174 metrů. Embarcadero je ale i taková docela široká ulice podél těch slavnejch mol. Tahle "hala" je první, je to blízko tý sochy Gandhího, jehož fotku jsem tu v předchozích dílech už zmiňoval.

S Roušovnou jsme si sem chodívali na dobrý kafe a tuňákovej sendvič. Když jsme měli romantickou náladu, tak jsme si tam sedli do prosklené vinárničky a dali si děsně dobrý a děsně drahý červený víno, kecali a pozorovali cvrkot. Krásný časy.

Bylo to takový lidsky přítulný místo. Tady máte důkaz toho, o čem jsem psal před pár odstavci o tom klidu a nespěchání.

Nejen vevnitř, ale i zvenčí byl ten klídek a pohoda patrnej.

Těch pár streetovek jasně dokazuje, že si na to SanFranciscani nehrajou, že je jim fakt blízký bejt v pohodě.

Myslel jsem si, že to je zajímavej lustr, ale mýlil jsem se, byl to zajímavej automatickej hasič, kdyby vypukl požár.

Kurt Vonnegut junior napsal knihu Jatka č.5, tak mě napadlo, že bych mohl napsat román Hala číslo 54. Už pro něho mám i obálku. Jen to napsat, což je prkotina. Levou zadní, jen ta prokrastinace a to, že zrovna nemám po ruce papír a tužku, mi v tom brání.

V době naší návštěvy si tu vyhrál nějaký mořský umělec a vytvořil zajímavej objekt. Nevím nic ani o autorovi, ani název díla. Myslím, že mě tenkrát ani nenapadlo to dohledávat. Ty čtverečky jsou zrcátka.

Chlastat se smí jen v pivní zahrádce. Říkali jsme si, že do zahrádky zajdeme, ale zapomněli jsme na to. Tak snad někdy jindy.

Před halou číslo 54.

Babička kartářka.

V jedné strmé odbočce z Embarcadera byl obchod s velkými uměleckými díly.

Konečná té slavné kabelové šaliny POWELL-HYDE.

Mé dámy poblíž Embarcadero Center,

A já selfíčkář.

U slavnýho mola 39 je sousoší lachtanů. Kdysi po nějakým zemětřasu si navyklo velký stádo, nebo hejno? lachtanů navštěvovat tohle molo, vyhřívají se tu na pontonech, lidi jim hážou dobroty, oni vděčně a radostně hýkají. Jsou srandovní. Prej jich je v tom stádu asi 1700.

Ale abych to nezakecal, často se cítíme taky jako ti lachtani, anglicky sea lions, tak jsme si udělal několik fotek ve stejným duchu.

To s náma Honza zrovna nebyl, protože musel do práce. Jezdíval tehdá "školním" autobusem do Silicon Valley. Google jim nejen platil celé jízdné, ale proplácel jim i půlku doby strávené v autobuse do a z práce, protože věděl, že stejně většina z nich jsou pošuci a v autobuse pracujou na svejch laptopech. V každým případě se to Google vyplácelo, protože by to jinak nedělal.

Hnutí MeToo ještě nikdo nevymyslel, tak se daly zachytit i kontaktní příběhy. Dneska by si to nikdo netroufnul a ještě by museli mít všichni na hubě respirátor a rozestupy.

Jednou jsme se s Roušovnou toulali po pláži poblíž Golden Gate parku a najednou jsme na skalním srázu viděli, jak majestátní a elegantní velkej dravec vyráží zaútočit na vránu. Takovej rusák v Ukrajině.

Výsledek byl celkem jasnej předem.

Vrána s velký skřekem odlítla. Útočník se elegantně otočil a zaútočil podruhé.

Tragédie byla nabíledni. Vrána vysekla parádní otočku a vycenila drápy.

Dravec si to rozmyslel, zakroužil a....

Skřek napadené vrány přivolal ještě jednu vránu.

Situace se začala obracet. Vrány v perfektní souhře začaly dravci motat hlavu.

Dravec ještě netušil, že tady mu pšenka nepokvete.

Stáli jsme tam s Roušovnou šokovaní a čuměli na to ohromující napínavý kino v reálu.

Vrány byly jako stíhačky, obkličovaly dravce, byly perfektně sehrané.

Dravci došlo, že tuhle válku prosírá. Žádná procházka růžovým sadem.

Zbaběle se otočil na úprk a vyklidil pole. Doufám, že ten ruskej zmrd to v Ukrajině projede a dostane stejnou nakádačku.

Jiné drama. Paní učitelka studovala učitelskej bedekr a takto to dopadlo.

Jak typicky americký zákoutí.

Když vám padají karty.

Začínají nás bolet nohy z toulání a poohlížíme se po nějaké kavárně.

Nakonec jsme jednu pěknou našli. Sympatická baristka nám udělala výborný kafe. Je však docela možný, že tahle kavárnička ani není v San Franciscu ale v San José. Přiznávám chlapsky, že to nevím.

Ale co vím jistě, že tam byly na zdi připíchnutý výborný obrázky. Autora opět neznám.

Jedeme domů a naproti nám sedí pihatá irská rodinka.

Večer nás Honza vzal do jazzovýho klubu Leon Eddie na partu šílenejch bubeníků. Možná se ten klub jmenoval úplně jinak.

A to je pro tento týden všecko. Držím palce Ukrajině a moc si přeju, aby Putin dostal na tlamu. Pokud možno od celýho normálního světa. Jen malou technickou, ale důležitou poznámku na úplnej konec. Ty gatě, co má Honza na sobě, jsem mu ukradl, odvez domů a chodil v nich po Praze.