Co třeba chvilka v Cádizu
(archivní)

Cádiz je krásný starodávný přístavní malý město. Žije tu odhadem 130 tisíc místních. Ať si o Cádizu čtu kdekoliv, nikdy se nezapomenou zmínit o tom, že město je málo navštěvované. Což je, si myslím, dost nespravedlivý, protože to město je krásný. A dokonce i hezky přehledný. Určitě patří k nejstarším městům v Evropě a zcela jistě nejstarší v jihozápadní její části. Bylo založený asi tisíc let před Kristem. Město, vlastně tenkrát přístav, si postavili Féničané zhruba 80 let po Trojské válce. Okolí bylo obýváno národem Tartessů a bývá ztotožňováno s biblickým Taršíšem. Cádiz byl považovanej za centrum povstání důstojníků, kteří v roce 1820 vyhlásili ústavu. Byl tu uvězněnej král Ferdinand VII., ale osvobodila ho francouzská vojenská intervence. Odtud i slavná bitva u Trocadera.

Hlavním tahounem turistickýho zájmu je určitě katedrála Svatého kříže.

Stará zeď a stárnoucí televizní antény.

Kafe a cigáro. Sedět, čekat, hulit.


Vchod do katedrály je impozantní.

Náměstí s katedrálou je docela malý a dostat do záběru celou katedrálu je problém, tak jsem si ji poskládal z asi deseti fotek na vejšku. Na vstup do katedrály si musíte vystát solidní frontu a nebo si návštěvu zajistit přes internet.

Náměstíčko před katedrálou je plný kavárniček a bufetů, takže čekání je docela příjemný.

My jsme dorazili ráno, takže kavárničky jsou zatím skoro prázdný.

Tak jako všude tady v Andalusii, a dost možná po celým Španělsku, mívají byty malinkatý balkónky. Klidně i dva na jeden byt. Lidi na balkonech tráví hodně času.

Když je něco starý, tak to je cejtit na každým detailu.


Cvrček buď polní a nebo dvoubarevný. Lezl si po starým lesklým mramoru a opatrně cvrkal.


Čekání na Godota

Sylvia.

Vstoupíš do katedrály a dejchne na tebe velkolepost.

Důkazní fotka k těm balkónkům.

Cádizská katedrála je možná jediná na světě, která je vybudovaná čtyřmi různými architektonickými styly. Docela hezkej guláš.

Někdy to ani balkón není, jen balkónový vrátka z ložnice.

Všechno načinčaný a lesklý, jak už to v katedrálách a velkejch kostelech bejvá.

Inkubátor na mrtvýho svatýho.

Každej kout je ozdobenej jinak. Já se v tom nevyznám, tak to jen fotím a víc nevím.

Tývole, takhle těžký sudoku jsem ještě neluštil.

Černozlatobílá vedlejší loď.

Místňáci jí říkají „Nová katedrála“, Cádizská katedrála se ale ofiko jmenuje katedrála de „Santa Cruz sobre el mar“ nebo „Santa Cruz sobre las Aguas“. Nebyla postavená na místě původní katedrály de Santa Cruz. Původní katedrála Santa Cruz byla dokončena v roce 1263 na příkaz Alfonse X. Stará katedrála vyhořela při anglo-nizozemském útoku na město v roce 1596. Rekonstrukce staré katedrály začala na počátku 17. století, kdy po přestěhování Casa de Contratación ze Sevilly do Cádizu v roce 1717 se město stalo více prosperující, tak se rozhodli, že by to chtělo něco většího.

Práce na nové katedrále začaly v roce 1722 pod taktovkou architekta Vicenta Acera, kterej postavil taky granadskou katedrálu. Acero nakonec od projektu odstoupil a byl následován několika dalšími architekty. V důsledku toho byla tato převážně barokní katedrála stavěna po dobu 116 let a kvůli této vleklé době výstavby prošla katedrála několika zásadními změnami původního vzhledu. Ačkoli katedrála byla původně zamýšlena jako barokní stavba s některými rokokovými prvky, byla dokončena v neoklasicistním stylu. V kaplích se skrývá mnoho obrazů a relikvií ze staré katedrály v Cádizu a také z klášterů po celým Španělsku.

Jel malíř chudě do světa.

Ze slavné doby Féničanů se prej dochovala jen jakási zeď. Jestli je to zrovna tato, to vám nezaručím. Raději mi nevěřte. Možná to je kousek toho starýho římskýho divadla, který bylo objevený až někdy v roce 1980. Divadlo postavili na objednávku Luciuse Cornelia Balbuse během 1. století př. n. l., a je druhým největším římským divadlem na světě, které předčí pouze divadlo v Pompejích jižně od Říma.

Mramorové šroubovice z Cádizu.

Možná, že stará pošta i s poštovníma doručovatelama. Mají zrovna polední pauzu.

Starej mramor.

Zákulisí

Barů, kavárniček a malinkejch bufýtků je po celým Cádizu mraky.

Z přístavu Cádiz vyplul Kolumbus rok po objevení Ameriky na svou druhou výpravu a objevil Portoriko, Malé Antily a Jamajku. I na svou čtvrtou cestu vyrazil odsud, ale ztroskotal. V 18. století byl Cádiz nejbohatším městem Španělska, procházely tudy tři čtvrtiny obchodu s Amerikou. V roce 1812 byla ve městě vyhlášena na tehdejší dobu převratná španělská ústava.

Starej Cádiz má většinou hodně úzký uličky, tahle je podezřele široká. Myslím uličku.

Je tu velmi oblíbená centrální tržnice, kde se dá koupit k jídlu kdeco.

Okolo centrální tržnice to tepe.

Malá hádka v malým báru velké tržnice.

Je tu hodně stánků, mezi nimiž vynikají nejen pro oči, ale i pro nos především ty s čerstvejma rybama a mořskejma plodama. Tržnice je prej jedním z nejdůležitějších a nejzvláštnějších zákoutí ve městě. V jeho gastronomickém koutku si můžete dát to nejvybranější sushi, nejlepší bramborové tortilly, lahůdky ze Sierra de Cádiz, argentinská jídla atd. Hlavně si dávejte bacha, aby vám všecko nesežrali.

Venku na ulicích to samozřejmě tepe. Můžete si koupit cetek, co hrdlo ráčí.

Když se mu nechce do fachy.

Asi nějaká slavná místní hlava pomazaná. A nebo básník.

Lehce zapršelo.

Prodejna se strunnými nástroji.

V báru zatím houstne dým, tak je potřeba počkat venku.

Chleba, cibuli, a kurňa, co bylo to třetí?

Jo, takhle to je správně. Takový jsou uličky ve starým Cádizu.

Všiml jsem si, že v Cádizu je obrovský množství pejskařů.

A labužnickejch kuřáků. Promenáda svatý Barbary.

Pejskaři...

Park Genovés

Láska u plotu.

Fíkus u fontány.

Vztah ke zdem zde je v souladu s českým postojem. Jen sprostých kosočtverců bylo pomálu.

Pejskaři...

Pejskaři...

Cádiz má tři hlavní pláže, ta nejdelší je přes tři kiláky dlouhá. Všecky jsou hezký. Cortadura, La Caleta i La Victoria.

Pejskaři...

Castillio de Santa Catalina

Tady pejska nikde nevidím.

Španělé rádi jedí. A jejich jídla jsou moc dobrá.

Jednu z pláží, tu nejmenší, okupujou opálení dědkové.

Vypadá to snově, ale jsou to jen jakési lázně u moře.

Zrzavý schody do nebe.

Nemůžu si vybavit, koho mi tahle mozaika připomíná.

Starej citrón a nová svatba na obzoru.

Vypadá to, že do Cádizu bych se měl vypravit ještě alespoň jednou. Teprve teď mi totiž dochází, jak krátkou dobu jsem tu byl a jak málo jsem si toho vyfotil. Tuhle návštěvu jsem nechtěně odflinknul.

podpis



Tibor zase přehání

Tibor: "Dědo,měl by ses umejt,smrdí ti nohy."
Děda: "Tak mě bolí v zádech,že jsem vypadl z šaliny."

FESTIVAL ZÁZRAČNÝ ORIEŠOK V PIEŠŤANECH UŽ
je za námi. Byl to (jako vždycky) krásnej výlet. Poprvé jsem tam vzala studenty prvního ročníku - doposud tam jezdili až od druhého ročníku výš.
Prvňáci k tomu přistoupili zodpovědně, dokonce jsme stihli nastudovat slovenskou píseň!
Upravila jsem jim Čiernú ružu z repertoáru skupiny Prúdy a jim se to hodně zalíbilo,
takže se ji naučili zjevně docela rádi.
První vystoupení jsme měli v nóblovém lázeňském hotelu Thermia.

Připravovali se v salonu plném obrazů a brali to velmi zodpovědně!


Holky si vzájemně upravovaly účesy, oblečení sladili do černé a bílé, slušelo jim to.

V Piešťanech je vždycky úžasný publikum. Na festival sem jezdí spisovatelé, ilustrátoři, herci, rozhlasáci a všichni mají jedno společné - zájem o literaturu a vůbec tvorbu pro děti.
Nejen pro ty nejmenší, ale i pro ty starší a je to znát.

Pan Jiří nám připravil krásnej zvuk, takže rozuměli i ti, kteří seděli úplně vzadu.
Vlastně to byla beseda se dvěma spisovatelkami a hercem Františkem Kovárem, krásně se to poslouchalo. Naše slovenské studentky to hodně nadchlo, protože pana Kovára znaly právě
z rozhlasových pohádek a najednou se s ním ocitly na jednom "pódiu".
Všichni účinkující se rádi nechali společně vyfotit.

Večer jsme byli všichni pozvaní na slavnostní zahájení, kde právě pan František Kovár převzal cenu festivalu. Určitě si ji zasloužil, všichni mu to moc přáli.
Pak jsme byli pozvaní na recepci, kde paní ředitelka knihovny a duše celého festivalu Margita Galová nakrojila tradiční dort.


Ty dorty v Piešťanech umí! Sice jsem ho neochutnala, ale vždycky je to dílo!
Studenti si recepci docela užili.


A postavili se k tomu zodpovědně! Ráno jsme měli vystoupení v "Elektrárni " pro děti 2. stupně,
což jsou rozhodně nároční posluchači.


Měli to propojené s besedou, tentokrát se dvěma českými ilustrátory Milanem Starým a Václavem Šlajchem. Pan Starý připravil pro děti i výtvarnou dílnu - měly zobrazit pomocí jednoduchých prostředků nějaké přísloví.


Na konci besedy za námi přišel pan Martin Jurčo z bratislavského rozhlasu a natočil si Čiernú ružu!
Studenti pak byli pohoštění v knihovně a odjeli vlakem tak, aby stihli hodinu herecké výchovy.

Program měli nabitý, ale užili si to. A my taky!
Měli jsme pozvání až do dalšího dne, takže jsme navštívili ještě představení pohádky Jána Uličianského "Pan Nápad zachraňuje svet" a stihli si udělat kolovýlet okolo Váhu.
Museli jsme totiž zkontrolovat, jak se daří pivovaru Žiwell!

Jirka mně pak ukázal místo, kde omylem sjel s autem ze silnice na stezku pro cyklisty.

Přijel zleva a odbočil doprava z kopce - pak už to nešlo zpátky...

Sjel dolů, zahnul okolo stromu doleva a přes trávník pak elegantně přistál na parkovišti.

Naštěstí se to obešlo bez pokuty.
Den jsme zakončili návštěvou hospůdky u Váhu a ochutnali rozlívané Prosecco. Měla jsem obavy,
že to bude sladký, ale příjemně mě překvapilo.


Ráno jsme se rozloučili v knihovně, sklidili pochvaly a pozvání na další Zázračný oriešok.
To už budou studenti ve 3. ročníku... koná se to jednou za dva roky a tak už se opatrně těšíme.

Dada a spol.

Přednášky o (nejen) díle Viktora Pivovarova povedou Tomáš Glanc, Máša Černá Pivovarová a Alena Pomajzlová

Dům umění Brno

Tvůrčí intervencí k inscenaci ’68 se HaDivadlo loučí s hravou esejí reflektující revoluční rok 1968 ve světě i u nás. Poetika velikánů francouzské kinematografie – Françoise Truffauta a Jeana-Luca Godarda – a režiséra J. A. Pitínského, jedné z formujících osobností HaDivadla. „Všechnu moc imaginaci!“