Meru a Kilimanjaro 2017
(první část)

Internet přináší kromě jiného i užitečné informace. Ale také blbosti. V nějakém oboru nekvalifikovaný přispěvatel opíše i s pravopisnými a odbornými chybami cosi, co pochytil na stránkách jiného podobného přispěvatele, a bez jakéhokoli uzardění to vypustí do světa. Punc pravdivosti dodá tím, že na začátku uvede kouzelnou formulku: „Vědci zjistili, že ...“, v lepším případě pak například: „Němečtí vědci zjistili, že ...“. Nikoho však nebude zajímat stará známá informace, že kdo nepije (vodu, čaj), pravděpodobně umře žízní. Musí se psát něco nového, nejlépe šokujícího, bořícího zavedené mýty. Například, že se musí vypít denně aspoň 5 litrů plus půl litru na každý teplotní stupeň nad 26°C (tohle jsem si právě vymyslel a jsem zvědav, kdy se to objeví v odborné rubrice „Vědecky podložená cesta ke zdraví“). Jen při letmém pohledu jsem byl během krátké doby obohacen zaručenou pozitivní informací, že vědci zjistili, jaké blahodárné účinky má pivo na lidský organismus. Snižuje kupříkladu riziko rakoviny i mrtvice (eurozprávy.cz; 29.9.2017), naproti tomu pít mléko není vůbec dobrý nápad, protože neandrtálci ho také nepili. Nebo že ve skutečnosti nikdy nezemřeme, protože duše odchází do vesmíru. Je fakt, že od určité doby příspěvky uvozené slovy: „Vědci zjistili, že ...“ dále nečtu, přestože mi zaručují odstranění Haluxu do tří minut (jedině sekyrkou?), umění plynulé konverzace v angličtině do pěti hodin nebo trvalé zhubnutí o 7 kg za den (podobnou cestou?). Ano, je to podobné, jako když si reportéři zvou na pomoc do televizního studia takzvané experty, třeba na fotbal Láďu Vízka z Kozlovny, kterému je však už fotbalový prostor těsný a přestupuje do politiky. Ale k věci. Už jsem překročil šedesátku a v Moskvě jsem byl, takže si můžu psát, co chci. Chtěl bych proto čtenářům sdělit velkou novinu, totiž, že vědci zjistili, že psychická příprava na nějaký výkon je stejně důležitá jako příprava fyzická. Chystaje se na pokus o výstup na Kilimanjaro jsem chodil pravidelně běhat, ale psychickou přípravou jsem se nijak nezatěžoval. Z řady zdrojů jsem si totiž vyslechl, že je to procházka pro důchodce, a že při ´full´ servisu od místních průvodců, nosičů a kuchařů nelze na vrchol nevystoupit. Člověk je někdy tak blbě nastaven, že slyší jen to, co chce slyšet a informace, které se mu do krámu nehodí, jednoduše vytěsní a ignoruje. Je ochoten uvěřit, že výstup do výšky 5895 metrů nad mořem ve 3° jižní zeměpisné šířky pod rovníkem je nesrovnatelně jednodušší než výstup na Kalapatar (5600 m) pod Everestem nebo průchod sedlem Thorong La (5400 m) na treku kolem masivu Annapuren. Vážně celý podnik začne brát až ve chvíli, kdy ve výšce kolem 4000 m začne ztěžka dýchat a nad 4500 m se déšť mění ve sněžení. Pak teprve připustí, že i na rovníku může být pěkná zima. Není to však pozdě?
Tenhle zájezd nebyl však jen o Kilimanjaru, proto necháme čtenáře chvíli v napětí a vezmeme nejprve jiné, z pohledu cestovatele, rovněž zajímavé věci. Třeba už fakt, že do 16 dnů se dala vtěsnat cesta, čtyřdenní aklimatizační a vlastní šestidenní ostrý výstup i dva dny odpočinkového safari (tedy pokud někomu připadá celodenní sezení v drncavém terénním autě jako odpočinek). V tomto prvním dílu ze dvou (takový je plán) se proto projdeme po Arushi(město na severu Tanzanie s více než 400 tisíci obyvateli, kromě toho také sídla Východoafrického společenství a v letech 1994 - 2015 sídla Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu), absolvujeme výstup na Mount Meru a uvidíme spoustu zviřátek. A jelikož obrázky jsou lepší a snazší než text, omezíme tento na nezbytné minimum.
Z letmého pohledu na Arushu a její okolí nelze vyvozovat k Tanzanii nějaké závěry, jen dojmy. Osobní dojem je takový, že díky úrodné půdě (obilí, tabák, ovoce) a blízkosti řady turisticky přitažlivých oblastí lidi v této části zeměnestrádají a působí docela v pohodě (ach jak já tohle slovo nemám rád). Potvrzoval to i minimální počet žebráků a i dojem z jakési náboženské tolerance. Bydleli jsme vedle mešity, kousek dál byl kostel a věž s křížkem, z cedulí na řadě budov se dalo usuzovat na přítomnost židovských skupin.Večer při sporém osvětlení jsme se do některých ulic nevydávali, a tak žádnou krizovou situaci při kontaktu s místními neprožili. V naší čtvrti mi připadalo, že celá je jedním autobusovým nádražím pro všudypřítomné minibusy a zároveň rušným tržištěm. Navštívili jsme rovněž hrnčířskou dílnu využívající ložisko vhodné hlíny a také muzeum tanzanitu, nerostu těženého z hloubek až 1500 metrů vhodného pro broušení do šperků, údajně mnohonásobně dražšího než je diamant. Sytá modrá barva se získává dodatečným zahříváním. Na jednom z prvních snímků je naše ubytovací základna (Kutetere motel – dobré, ale ve 4 ráno kohouti, v pět muezin z mešity a motelová prádelna), na dalším šéf průvodců Hebron a jeho šéfová, delegátka z centrály cestovní agentury.

Čtyřdenní aklimatizační výstup na Mount Meru umožňuje dosažení nadmořské výšky 4562 metrů, a je tedy výjimečně vhodnou přípravou pro výstup na Kilimanjaro. Meru je spící stratovulkán, druhý nejvyšší kopec v Tanzánii a pátý v Africe. O vrchol přišel při erupci asi před 8000 lety, poslední aktivita zde proběhla před více než 100 lety (údaje se liší). Uvnitř rozsáhlého kráteru je mladší sopečný kužel (foto), nejvyšší bod hory je na okraji kráteru. Považuji za vhodné upozornit čtenáře na fotografii s programem treku, kde má Mount Meru název SocialistPeak. Nevím, jestli je to název současný nebo z nějakého prosocialistickéhotanzanijského období. Výstup začíná v zamlženém pralese, v jednom místě se prochází tunelem ve fíkovém stromě (FigTree Arch) a postupně se projde až do pásma alpinské pouště a čistého sopečného popela.K pohybu v pralese je zapotřebí ozbrojený doprovod prý jako ochrana před stády buvolů. Spí se na chatách, dřevěných, jednoduchých, čistých, což je příjemné. Předpověď počasí zde zaručovala ´clear´ souvisle několik dní za sebou, ale bylo to nakonec trochu jinak. V noci na nebi hvězdy, za svítání ještě pod vrcholem bylo jasno, ale sám vrchol byl v mraku. Nevadí.

Co se týká safari, navštívíli jsme malou rezervaci přímo pod horou Meru, dále národní park Tarangire a kráter Ngorongoro. V jeho blízkosti trochu nakašírovanou vesničku domorodých Masajů. O tomto příště. Nyní zviřátka a rostliny. Kdo prvně přijede na safari, neví, kolik tak zvířat může střetnout, a do jakého kontaktu s nimi přijít. Od parkoviště u brány parku proto největším zoomem fotí rozmazaného slona, jehož část se občas mihne za vzdáleným stromem. Když mu později málem chobotem sundá čepici, má aspoň prostor pro odmazání přeplněné paměti ve foťáku. Ještě k tomu focení. Není se čím chlubit, ale skoro nepamatuji dovolenou, kdy foťák fungoval tak, jak se očekává. Namátkou už poprvé v Nepálu jsem u Pokharys vypůjčeným kolem a vlastním fotoaparátem PentaxMG spadnul do potoka a lehce foťák vykoupal. Byl v něm kinofilm, do něhož jsem vkládal velké umělecké naděje, a možná by se z toho filmu i něco vyvolalo, kdybych ho tam založil pořádně a on se při fotografování odvíjel. Nebo ve Skotsku, to byl u mě stejný foťák, ale došla v něm baterka, co ovládá expozici. Přitom zároveň kamarádi dokázali jeden z prvních vzácných digitálních aparátů Nikondostat v jednom batohu do těsného styku s plechovkou piva, v níž se záhadným způsobem vytvořila dirka postačující plně k jeho vysprchování a následné neutralizaci – však s tím má redaktor dr osobní zkušenosti. No a konečně krásná (aktivní) dovolená na Kanárských ostrovech v roce 2008 dokumentovaná pouze už tehdy dožívajícím mobilním telefonem Nokia N73(ten telefon dožívá u mě dodnes, už se ho fakt budu zřejmě muset zbavit – ale nevím, jak to provést, protože jsem z nostalgických a zřejmě i jiných příčin dosud nevyhodil ani ten analogový Pentax z roku 1983). Tentokrát fotoaparát zprvu jen pochrchlával při vysouvání objektivu, aby později odmítal objektiv vysouvat zcela. Nezbývalo než manuálně trochu tomu objektivu pomoci, což fungovalo spolehlivě až na momenty, kdy se objevil nějaký zajímavý objekt vyžadující rychlou reakci. Tím neomlouvám, že ty zaručeně nejlepší záběry chybí.
Baobab je strom, který prý kdysi naštval Boha. Ten ho ve zlosti vytrhnul ze země a zasadil obráceně. Od té doby má korunu v zemi a kořeny nahoře. Proto se mu říká ´Upside Down Tree´. Přes tyto ústrky dokáže přežívat stovky a prý až tisíce let a vytváří v krajině nenapodobitelné dominanty.Jednotlivá zvířata asi každý poznává. Zajímavost, co jsem si zapamatoval, je například, že zebry a pakoně se často sdružují do skupin, protože zebra dobře slyší, pakoně mají dobrý čich, atak společně čují lépe možné nebezpečí představované například lvy. Lvíčky jsme viděli celkem čtyři. Dva kluci nerušeně spali v roští, i když se kolem motaly desítky teréňáků, dvě děvčata na jiném místě bedlivě sledovala okolí, co by se případně dalo ulovit. Půl kilometru od nich jsme viděli v přímém přenosu porod malé antilopy, během několika minut se to čerstvě narozené mrně začalo stavět na nohy. Hroši jsou zřejmě v danou denní dobu zvyklí odpočívat ve vodě, nechat se odčervovat a osrávat různým ptačím doprovodem. Ptáci se mimo jiné dokázali takto starat i žirafám o nohy. Prase bradavičnaté za to nemůže, ale je značně šeredné, však jeho zuby (u samců) dosahují délky až 50 centimetrů, ty tedy do pusy neschová. Prasata bylo zkraje obtížné vůbec zahlédnout, později se některá při pastvě nenechala vyrušovat ani blízkými auty. Aby bylo jasno, tak při rytí v zemi (kořínky, a tak) neklečí, nýbrž přesněji řečeno chodí po zápěstích (přední nohy jsou vlastně ruce). Ten pták s divnou nástavbou na zobáku je zoborožec šedolící a divná hliněná věž je termitiště. Pro tentokrát konec.