V Děbolíně
(tam je blaze)

Když ještě žil strejda Pepa, jezdíval Martin s Ájou Bájou často do Ostružné a my jsme jim dávali k dispozici chalupu. Často jsme se domluvili i na společné akci, že se tam jako sejdeme. A nebo třeba, že uděláme trochu dřeva na zimu. Martin je totiž šikovnej a děsně pracovitej a má dobrou pilu Husquarnu. Kromě toho jsme zjistili už dávno, že jsme kompatibilní spolupracovníci. Tohle je totiž děsně důležitá podmínka. Jsou lidi, se kterejma se spolupracovat nedá vůbec, pak jsou lidi, se kterejma se spolupracovat sice dá, ale je to utrpení. S Martinem je spolupráce radost a sranda.

A pak, až už strejda Pepa nebyl, tak si postavili domeček v Děbolíně a začíná éra, že začínáme jezdit místo do Jeseníku do Jižních Čech. Přesněji jeli jsme teď podruhé. Dana s Alenou z Brna jeli v pátek dopoledne, My s Roušovnou v pátek odpoledne. Z Hlaváku jezdí do Veselí nad Lužnicí vlaky skoro každou půl hodinu a jízda trvá jen dvě hodiny.

Akorát si musíte na nádraží dávat bacha na medvědy.

Olina se před medvědama maskuje. Sice tím trošku riskuje, že dostane po tlamě od nějakého hysterického čecháčka espéďáčka, protože imigranti a tak...

Když jsme dorazili do Veselí, čekal už na nás Martin s autem, protože z Veselí to je asi tak dvacet kiláčků k nim na chalupu. Olina se ptala Martina, který auto je jeho, a on odpověděl, že to posraný. Holky už byly zabydlené, tak jsme jen najeli do načatého odpoledne a večera. Ája Bája pro nás připravila vynikající hovězí polívku a nabízela nám na výběr tolik možností, až jsem z toho začal trpět jistým druhem nerozhodnosti, protože tady neplatí moje obligátní odpověď, že je mi to úplně jedno, že jsem vděčný všežravec, kterej i rád někdy nejí vůbec. Zvolili jsme správnou možnost, protože jakákoliv je správná, hovězí vývar.

Martin mě zasvětil do místní traktorové teorie. Ve všední dny se na Jindřichohradecku prohánějí traktory červené...

V sobotu ráno po lehké snídani a nezbytné kávičce, protože všichni, co jsme se tu sešli máme kafé rádi, jsme se vydali na "malej" výlet. To malej je oprávněně v uvozovkách, protože Olina byla pět tejdnů nemocná, tak je fyzikálně spíš na nule než v plusu. Taky Ája Bája má trochu problémy s kyčlí. Proto byla zvolena varianta se záchranným autem. Ája s Martinem odvezli do Roseče auto, které pak nabere nemohoucí a odveze zase zpátky k teplejm kamnům. A pak jsme vyrazili. Na tom horním obrázku je znázorněno, jak Roušovna poprvé po pěti týdnech vyráží do přírody.

První zastávkou je místní rozhledna Rýdův kopec. Je vysoká 33 metrů a nahoru se dá vyběhnout po 128 schodech. Je fakt, že se tu sešlo docela dost stylů i materiálů. V ttd pod rozhlednou se to snaží okecat, proč tolik stylů, ale nezní to nijak přesvědčivě. Úplně škaredá není. Je postavená ve výšce asi 550 metrů a s ohledem na placatost okolní krajiny, je viditelnost z těch 33 metrů dost slušná.

Například tady čumíme na místní vodárnu, která je sice modrá, ale na černobílé fotce to nepoznáte.

Je shora vidět nejen daleko, ale i široko. Na jih prej až do Alp.

A z ptačí perspektivy si můžete zaznamenat i deskriptivní geometrii barevných traktorů.

Na vrchol rozhledny, jak říká některé z Ájiných vňoučat - výhledna, jsme se vydali jen tři. My tři sourozenci Roušovi. Dana, Alena a já. Roušovna měla omluvenku skrz kašel, Ája skrz kyčel a Martinovi se nahoru zkrátka nechtělo.

Jedny šoupací dveře jsou ulomené a nejde s nimi manipulovat, další jsou v pořádku. Uvnitř horního patra lítal nasranej malej pták, ale dělal blbýho a námi rozglábnutý dveře ignoroval. Asi chtěl bejt nasranej a potřeboval k tomu důvod. Někteří jedinci dovedou bejt nasraní i bezdůvodně.

Daně bylo ptáčka líto a chtěla na něho hodit čepicu. Asi aby měl důvod bejt ještě nasranější. ale pták byl ostražitej a před nebezpečím ulítl a praštil se do skleněnýho okna. Důvod k nasrání si splnil.

Já jsem se zase pozastavoval nad tím, proč kromě dřevěnýho schodiště po obvodu ještě vede jedno vnitřkem, kulaté a bez odpočívadel. Na "Proč?" by mi odpověděl Anonista Jaroslav Faltýnek: "Prostě protože proto." Možná, když je jednou dvakrát za rok pořádnej provoz, tak jedním se leze nahoru, druhým dolů. Nebo ne?

Jdeme utěšenou krajinou do vesničky Roseč. Tam slibuje Martin hospodu.

Jaro už šaškuje všude. Sasanky a další kytky vystrkujou drápky, zelená tráva začíná být zelená a některé stromy už vybuchujou květy.

Šťavnatě zeleným polem se na nás řítí velikánskej zajíc, ale pak si to rozmyslí, prudce zatočí a běží jinam. Nestáli jsme mu ani za psí štěk. Nebo si na nás prostě netroufal, protože jsme byli v přesile a přespoplní. A nevěděl, že Olina je po nemoci oslabená.

Cesta od statku nikam. Motiv, který mě baví, protože je absurdní.

U prvního jezera nás varujou, že fakt teda bysme tu bruslit neměli. Přestože jsme národ z principu neposlušný, který zákazy a příkazy raději obchází, protože proč by nám jako měl nějakej kokot poroučet? My si to uděláme po svým. Ale tady jsme poslechli docela rádi. A taky jsme s sebou neměli brusle. Kdo dnes umí bruslit bez bruslí?

Tohle je podle mýho pupava, ale já jsem přes kytky úplně blbej a Olina se mi courá vzadu.

Jdeme kolem veverčí farmy. Že by mlejn na veverky?

Veverčí farmu poznáte snadno, bečí tu hromady ovcí. A taky kozy.

Martinova teorie traktorová by nebyla úplná, kdybych neprozradil druhou větu teorie. Ve všední dny tu jezdí červené traktory, o víkendech modré.

Již jsme u hospody. Všichni došli, nikdo nezkolaboval a hostinec je otevřenej.

Zvenčí je hostinec zdobený kdečím.

U vchodu jsou naučné obrazy, abychom byli v obraze.

Hostinská paní Jitka přichází v zástěře, bez tužky a bez papírku. Každej si přejeme něco jinýho, skáčeme si do hovoru, přeskakujeme, měníme objednávky, ptáme se, dostáváme odpověď a paní Jitka jen stoicky stojí a nic. Začínáme mít podezření, že to je jen zahřívací kolo a že přijde znova i s tužkou. Nene přátelé. Paní Jitka si všechno zapamatovala a nic nepopletla.

Na čepu je třeboňské pivo Regent. Je docela dobré.

Přece se nepochčiju, jdu dovnitř i když myslivec teda nejsem. To mi můžete věřit.

Holky zas mají jiný dilema.

U vedlejšího stolu chcípl gepard.

Nabídky turbo. My jsme si dali buřtovej salát, tlačenku, polívku hovězí vývar, pivo, čaj ovocný, čaj černý a já vlastně ani nevím, co ještě.

Zaplatíme a prcháme roztomile barevnou Rosečí. Je zde nachystanej auťák pro kriply a nemohoucí. Ale nakonec jede auto jen s řidičkou Ájou. Ostatní se rozhodli, že dojdou do chalupy po svejch.

Roušovna mi tvrdí, že tyto květy jsou ve fenologické fázi myšího ouška. Pragmatik ve mně mi káže uvěřit, to ostatní ve mně se vzpírá.

A zatímco Roušovna střílí a trousí moudra, Dana si žádá "selfíčko", aby všichni mohli obdivovat, jak je pragmatická, že si vzala na výlet čepici v barvě rozkvetlé sakury. Sakura svou růžovou barvou tak provokuje, že místní si růžově natřeli i rantly budovy za ní.

Vesnička je úhledně barevná.

Zde jsou ještě zbytky zimního krmiva.

Protože je sobota, tak modrej traktor. Ale jsem založením spíš vědec a provokatér, tak nad teorií traktorových barev nahlas uvažuju. Za pár dní má být zelený čtvrtek, jaké barvy budou traktory na polích v ten čtvrtek? Odpovědi jsem se nedočkal.

Rybníky způsobují, že se tu samy od sebe tvoří grafiky. Jestli se netvoří náhodně a samy za pomocí entropie, pak autor této je mi neznámý.

Krajina malebná až kýčovitá.

Přestože předpovídači počasí sliboval ve výšce nad 400 metrů sněžení, nevyplnilo se. Je hezky i sluníčko často svítí. A pak je i krásný teplo.

Kolem dalšího rybníka se snažíme přes louku najít cestu.

Tahle kytka je jen peříčko z ptáka. Ale neptal jsem se Roušovny, tak to berte s rezervou.

Tohle vím od Roušovny, to je orsej.

Na skalní vyvýšenině trčí bejvalej poutní kostel Svaté Barbory. Ve 13.stol. byli na hradecké panství pozváni johanité, rytířský řád, který měl území kolonizovat. Přiváděli sem postupně obyvatelstvo především z německy hovořících zemí. Jeden z nich byl zřejmě poustevník, který se usadil v místech dnešní Barbory. V r.1503 zde byl postaven kostelík, který později prošel různými úpravami. Poutě sem se konaly 4x ročně, nejslavnější byla na svatou Annu. Za vlády Josefa II.(1780 – 90) byl zrušen, vybavení rozprodáno a rozebráno. Domek – poustevna – byl zbořen a postavena v r.1888 myslivna ve švýcarském stylu. V r.1895 byly poutě obnoveny, často sem chodili také studenti z Jindřichova Hradce po majálesu. Cesta z Jindřichova Hradce byla lemována kapličkami, vedla od Jakuba kolem Polívek na Děbolín; dodnes jsou na této cestě ještě dvě kapličky.

Poutě i vycházky hradeckých občanů na Barboru skončily v r. 1938. Kostel chátral, byl používán jako sklad a kůlna. Objekt je v současnosti zrekonstruován soukromým vlastníkem a je  veřejnosti nepřístupnej a sledovanej průmyslovejma kamerama.

Hřebík jako kráva.

Borovice na vidrholci je tepaná větry, sněhem a ledem. Vypadá z dálky jako přerostlá bonzai.

Zkouším to i barevně, ale jsem z barvy pořád rozpačitej a nejistej. Kdybych měl klasickej analog, jak se teď moderně říká, měl bych v něm jen černobílej film a nemusel bych se rozhodovat. Čím dál častěji se mezi fotografujícími objevuje používání starejch zrcadlovek na film. Jsou totiž k dostání za velmi příznivé ceny. Je to móda docela roztomilá. I já sem tam podlehnu a vyndám z brašny stařičkýho Nikona F2 a vyvenčím ho. Ale čím dál míň. A nebo kdybych si pořídil černobílou digileicu, tak bych to taky nemusel řešit. Jenže to, co si vozím na čundry umí fotit tak i tak a protože fotím na RAWa, tak je to skoro jedno, protože informace o barvě je tam někde pořád skrytá a dostupná.

Poslední odpočinek u křížku, aby Roušovna došla do chalupy.

Olina si po vejletě dala klid na zahradním lehátku, schovala se do mýho spacáku a vypadala jako pacient Vyšných Hágů, kde si před mnoha a mnoha lety její tchán, můj táta léčil tuberu.

Večer jsme kecali o všem možným, dozvěděl jsem se třeba, že existuje přírodní lino. Zdálo se mi, že takovou kravinu jsem už dlouho neslyšel, ale všeználek internet o tom informoval jakože jo, že přírodní lino skutečně existuje. I nadále zůstávám skeptický dokud si to neověřím z více zdrojů (neověřím, protože zapomenu). Popíjíme vínko a plzeň a je nám dobře.

V neděli je venku hnusně, tak toho Martin využije a poskládá komodu z IKEA. Není to žádná prdel. Sice nepřikládám ruku k dílu, ale radím, to jo. Například Martina uklidňuju tím, že jestli mu bude nějaký prvek chybět, tak to seskládal blbě, ale jestli mu nějaký přebyde, pak skládal správně, protože IKEA stavebnice by měly vždycky být zbytkové. Martin sice na mé rady nedbá, ale stejně mu pár šroubků a čepů zůstane nevyužitých.

Komoda vypadá přesvědčivě.

Předběžně se připravuju na WWWprase.

Olina si telefonuje s tatínkem. Pak si povídáme o kormoránech, protože tady na Jihočesku na to řeč přijít musela, když to je kraj kaprů. Rybáři jsou totiž na kormorány děsně nasraní a ke vší hrůze jsou kormoráni chránění. Jak z toho ven?

Střílet je smí jen někdo, ale u Martina je terč, aby mohli trénovat, kdyby začali pěstovat kapry a začali proti kormoránům brojit. Část kormoránů prý migruje, tvrdí Roušovna, část zůstává. Podle jakého klíče?

Poblíž Martinovy chaloupky je spousta rybníčků. Ten jeden je jen po kolena ale kolem rybníčku je elektrickej ohradníček. Tak do půli lýtek. Nepřišli jsme na to, proč tam ten dětskej ohradníček je. Nápis na něm je jasnej, ten je určenej lidem, kormoráni, předpokládáme, číst neumí. Snad kvůli kačenám? Chrání elektřinou ryby? Co takovej kormorán dělá v kačáku po kolena, když se umí za kořistí potopit až do hloubky 9 metrů. Dyť uvízne zobákem v bahně! A prej obtížně z hladiny vzlétá, musí se rozběhnout po hladině. Na konci vzletové dráhy zakopne o elektrickej drát a příště si lup rozmyslí? A co teprve tučňáci, kteří se dovedou na jeden nádech potopit až do 300m. Jenže ty tu nikdo zatím ještě neviděl. Mě sobně daleko víc fascinuje, že to dokážou na JEDEN nádech, než těch 300 metrů. Další z možností je, že ohradníček má zabránit kaprům, aby svévolně neopouštěli rybník a bezcílně nebloumali po návsi.

Byl to moc fajn víkend. Ájo Bájo a Martine díky, určitě vás zase někdy přepadneme. Líbí se nám u vás.