Radbuz(n)a
(Den třetí - Běla nad Radbuzou)

Ubytování v Rybníce bylo příjemné. Ladys si našel klíště, ale bylo mu odborně odstraněno paní doktorkou Gábinou, já jsem jen držel háky a pinzetu. Klíště spláchnuto do hajzlu, vše vydezinfikováno. Jdeme na snídani.

Tím, jak nejsme už úplně spáči, se nám podařilo dorazit do jídelny ještě před odemčením dveří. Olina si mezitím stihla koupit i to triko, co si den před tím vysnila. Snídaně rozmanitá, hlavně že byla vajíčka a párky. To většinou stačí, aby nikdo nebrblal.

Radbuza je tu ještě docela malá a umí se skrývat v trávě.

Na konci Rybníka na nás štěkají tři bílí psi.

Naší první zastávkou po snídani byla jedna mokrá lavička. Projevili jsme dostatek turistické neposlušnosti a nešli se podívat až k potůčku jménem Radbuza. Jen Honza v sobě našel objevitele a šel.

A Poslal mi přes Whatsapp toto.

Asi jsme tam mohli jít taky, ale už je pozdě.

Po krátkým odpočinku vyrážíme dál. Směrem na Mostek.

Všechno poblíž Radbuzy je zdravě zelený i když už od rána to vypadá na dobrej pařák.

Uprostřed silnice seděla rozkydle princezna. Nikdo z nás ji neměl v úmyslu líbat, jen Honza usoudil, že je to kráva, protože sedí uprostřed silnice a nějakej Motorista by ji mohl dvoustovkou rozmatlat po asfaltu. Když se chystal žábu přemístit na bezpečnější místo, nasraně po něm flusla jedovatou slinu. Chvíli jsme diskutovali, jestli to byla slina jedovatá obrazně nebo doopravdy. AI ale tvrdilo, že tady u nás v Česku to byl jed obrazný. Ale stejně za dobrotu na žebrotu. Já osobně si myslím, že jen co jsme zmizeli za zatáčkou, tak zase vylezla a uprdelila se opět doprostřed silnice. Některý princezny jsou nesnesitelně tvrdohlavý. Rana temporaria - skokan hnědý. Temporaria je prej odvozený od toho, že fleky u očí jsou podobné spánkové kosti (os temporale). Barevná variabilita: Jak už název napovídá, typická barva je hnědá, ale může se vyskytnout od světle hnědé, přes okrovou, rezavou, šedou až po olivově zelenou. Skokanů je u nás zatím docela dost, ale přesto jsou chránění, což je dobře.

Mostek není název vesnice, ale rybníka.

Stydlivě vykukuje Radbuza.

Blýskáček řepkový na pastvě.

Podezřele dost stromů poblíž Radbuzy je uschlejch. Čím blíž k vodě, tím víc uschlej. Že by za to mohla ta naše řeka?

Všude to tu voní trávou a začínajícím létem.

Bělopásek topolový - Limenitis populi.

Motýlice obecná (Caloperyx virgo) asi holka.

SOUbh-Střední odborné učiliště bobřích hryzů.

Vedro je i v hlubokým lese, ale stíny oceňujeme.

Kdybysme ho necítili, tak ať ho aspoň přečteme.

Na jednom z mála odpočívadel si Honzovu čepici oblíbil místní pavouk. Honza si ho chtěl prohlídnout, tak se vyfotil mobilem.

Radbuza tu je ještě nádherně čistá řeka. Možná i proto, že když už do ní někdo leze, sundá si slušně kroksy a DEZA je daleko předaleko.

Pětifázový systém je novinka, která by měla vyřešit blackouty, Novinku vynalezl inženýr Babiš, který krásně vysvětlil fyjalovej grýndýlovej blekaut tím, že přišel přetok z Německa a nikdo to tam nevypnul, dokonce ani u Polska to nikdo. (Já vím, zdá se vám, že věta nedává smysl? Nedává, ale furt patří k těm srozumitelnějším z dílny inženýra. Pětifázovej proud zabrání blekautům a navíc je bezdrátovej.

Čapí hnízdo bez dotací.

Vítá nás Bělá nad Radbuzou, cíl naší dnešní etapy.

A A samozřejmě že Radbuza.

V Bělé u mostu mají skvělé řeznictví, akorát je roky nedobytné.

Honza nám sliboval barokní most a všichni jsme si mysleli, že tohle je von. Není.

Partička téměř v cíli třetí etapy.

Tady i já na fotce od Honzy.

Nocleh máme zamluvenej v penzionu Radbuza. Hnedka u kostela a Městskýho úřadu. Poblíž i nabíječka na elektrokola a elektrokoloběžky. Důchodce to nedobíjí.

Jsme žízniví, tak prvně dáváme nějaký to pivo a pak se jdeme ubytovat. Hospoda je taková starobyle stylová, skoro na mě dejchl duch před téměř 70 lety, kdy mě můj děda Josef posílal do podobné hospody pro pivo s hliníkovou konvičkou na mliko.

Pivo i jídlo bylo výborný. Pokoušel se nás trochu přeprogramovat místní ožrala. Začal nenápadně s tím, že má Ála oči. Asi chtěl dodat i nějakou barvu, ale chlast mu v tom zdatně bránil. Stihl jen dodat, že Fyjalova hnusoba a odešel na hajzl. Pak už dal pokoj.

V pokoji nám visí obraz kováře.

Je večer, slunko už tak nepere, tak se jdeme s Roušovnou projít po obci.

Což se nám vyplatilo, protože jsme našli ten správnej barokní mostek.

Na barokním mostku je šest soch, Vyfotil jsem jich jen pět, ale ani nevím která je která. Tahle je možná Panna Marie Neposkvrněná.

Tahle je podle mě socha svatýho elektrikáře, patrona všech elektrickejch vedení, ale můžu se mýlit. Jeho svaté jméno prý je archanděl Michael.

Možná svatej Václav.

Asi svatej Erazim.

Místo sochy svatýho Antonína Paduánskýho jsem vyfotil kopr.

Vidím starou paní, jak se belhá se žlutou konvičkou od Radbuzy. Sotva ji nese. Zabřednem do rozhovoru. Olina by ze mě měla určitě radost, protože se skoro nikdy nikoho na nic neptám, to má na starosti ona, ale já se neptal, vedli jsme s paní jen užitečnej rozhovor skoro o ničem. Tak jak to mám rád. Paní mi prozradila, že tu žlutou konvičku má ráda, protože je lehká a že chodí každej podvečer pro vodu do Radbuzy, což prej s ohledem na množství odebrané vody smí i když je zákaz. A že si to pak vyvleče do prvního patra blízkýho činžáku a zaleje tím okurky na balkoně, aby nebyly škaredě vyschlý.

Barokní kamenný most nechala postavit kněžna Metternichová, majitelka panství, v letech 1703-23 na místě původního dřevěného mostu.

Kdesi blízko nádraží se rozvaluje vánoční kaktus. A nebo jinej, já se v kytkách nevyznám.

Krajkové záclonky.

I ochranné prvky. Procházka po pomalu se ke spánku ukládající Bělé je osvěžující.

Jdeme s Roušovnou zpátky do našeho pokojíčku s obrazem kováře.