Radbuz(n)a
(Den pátý - výlet nalehko)

Pátej den naší expedice je tak trochu výjimečnej, protože celej den nemusíme mít na zádech veškerý svoje vybavení. Jdeme nalehko, protože v penzionu U Nádraží bydlíme dvě noci. V brožuře se tato etapa jmenovala buď dobrodružná nebo taky cesta do neznáma. Možností bylo několik, ale nakonec jsme se shodli. Ona to vlastně taková shoda nebyla, protože většina z nás řekla na jakýkoliv návrh, že jí (té většině) je to jedno.

Snídani jsme si museli nasmlouvat večer předem. V jídelním lístku těch možností bylo celkem dost Každá dvojice si dala něco jinýho. To jsem zvědavej, jak to změníme druhej den.

Vyrážíme do již důvěrně známýho Horšovskýho Týna. První část etapy bude autobusem. Času máme dost.

I ten svatej na mostě se přes noc nezměnil. Dívá se na nás útrpně. Možná je rád, že nikam nemusí.

Horšovský Týn je hrad přestavěný na zámek v centru města. Na tomto místě stával nejdříve biskupský dvorec, poté přestavěn na hrad ve 13. stol. V roce 1547 hrad vyhořel a byl Janem mladším Popelem z Lobkovic přestavěn na renesanční zámek. Přestavba pokračovala až do 17. stol. Na hradě probíhají prohlídky po pěti okruzích nazvaných Hrad, Zámek, Purkrabství, Kuchyně a Mitsuko. Vypadá dost oprejskaně. Ale my tam nejdeme. Máme jiné plány.

Jak je vidět, nejsme sami, kdo se ten den vydává na túru.

Vyfotil jsem si několik obrázků za sebou s tím, že si je doma poskládám. V původní velikosti by to byla fotka dlouhá asi 4 metry. Jeden z krámků na panoramatu je místní kadeřnictví a Roušovna si usmyslela, že by ji nějaká místní kadeřnice stihla ostříhat než přijede náš autobus. Naše paní kadeřnice svou živnost dočasně pozastavila s tím, že si nechá vyměnit i tu druhou kyčel a tak nemáme nikoho, kdo by pečoval o náš vzhled. Já bych se mohl klidně ošmikal doma strojkem, ale uklízet po sobě chlupy se mi ani trochu nechce. Zůstanu zatím zarostlej.

Olina u kadeřnice neuspěla.

Nejcennější památkou možná nejen na hradě je gotická kaple.

Jdeme hledat zastávku autobusu, ale řeknu vám, že je to s těma mobilníma apkama docela nuda. Skoro vždycky poradí dobře a skoro vždycky je všecko v lati. Včetně odjezdů autobusů a vlaků. S úšklebkem poslouchám lidi, co nad těmato vymoženostma ohrnujou pysky a smutní po tom, jak se hrabou v papírové mapě, nesmí zapomenou na usevernění a kdyby náhodou byla nějaká výluka, nebo dočasný přemístění zastávky, tak jsou v prdeli.

Jenže tím, že máme dost času, rozhodujeme se ještě, že si koupíme na cestu nějaký pití, protože tady často bejvá zvykem, že během etapy narážíme jen na hospody zavřené. Ne vždycky, ale často.

Ještě nakouknem do hradní zahrádky. Tady se mi oprejskanost hodí.

Hradní schodiště.

V moderní sedmdesátkové panelové kostce je nákupní středisko Radbuza.

Pivní meditace před krámem.

Pomník padlým z roku 1948, kdy si komouši uzmuli celej stát. Autorem pomníku je Rudolf Kabeš (1885–1974) - sochař a restaurátor. Zajímavý na sousoší je snad jen to, že je zavile pojmenovávané jako pomník padlým z první světové války, ale autor ho vytvořil jako Pomník osídlencům. S pomníkem se několikrát šibovalo z místa na místo. Tady už patrně zůstane, jen se na něm uchytil lišejník, což je docela pro pískovcovou sochu voser. Kabeš prej byl i výbornej řezbář.

Doplňovačka s tajenkou.

Nábožensky založené přání. Ale je docela možný, s ohledem na ten kosočtverec, že místnímu gynekologovi jen vypadly pojistky.

Na zastávce jsme samozřejmě ve velkým předstihu, kterej Roušovna znova zkusila vyplnit kadeřením. Hned vedle zastávky byla totiž další kadeřnice. Ale i ta ji poslala někam. Dnes bude Roušovna neupravená. Přijíždí autobus a odveze nás do Tasnovic, které místopisně patří ještě k Horšovskýmu Týnu.

Vyhozeni z autobusu jsme přímo u té naší milé řeky Radbuz(n)y. Tůňku hlídají kačeny.

Procházíme Tasnovicemi kolem zbytků tvrze, kterou v roce 1235 vybudoval Hartman z Tasnovic. Moc z té tvrze nezbylo. (Bez fotky)

Tasnovický umyvadlo.

Rozkvetlou loukou do Svinné.

Počasí trošku hrozí, ale nic zásadního se nestane.

Ve Svinné je kaple. Kaple koho jinýho než svatýho Jana Nepomuckýho. Ležérně jsou to pohozeny litinové ozdoby a bude fajn, když je nikdo nešlohne.

Kaple je zamknutá, ale dá se dovnítř nahlídnout okýnkem.

Vnitřek je sympaticky vybavenej. Asi by mě bavilo smět dovnitř a chvilku si tu pofotit.

Na stěně kaple jsem si jen vyfotil úhlopříčku hmyzů. Ta oranžová potvora by mohlo být mláďátko ruměnice pospolné, která, když dospěje, je ozdobená černejma flekama. Určitě jste je už mockrát viděli, jsou to ti brouci, co jich je pohromadě strašně moc. Mám pocit, nejsem si jistej, že smrdí.

Ladys odpočívá poblíž té mladé ruměnice pospolné. Ocenil jsem, že si někdo dal tu práci, když už je kaple nepřístupná, že sem dal bedýnku k nakouknutí dovnitř.

Místo muchy chytil vodu.

Honza nás nezapomněl upozornit na to, že tu je mostek přes naši Radbuzu. Tak se tam jdeme podívat.

Společné expediční foto.

Radbuza se tu motá serpentynama a někdy se tváří docela tajemně.

Všecko tu je krásně zelený, je vidět, že tu pršívá.

Kolem Union Pacific míříme do Srb.

Vytahujem repelenty proti klíšťatům. Kdoví kdo a kolik jich dnes dom doneseme.

Radbuza.

Kostel svatýho Jana Křtitele je z roku 1744. Je kulturní památkou, ale vypadá zbědovaně až běda.

Vono shánět prachy na restaurační práce není lehký.

Srby. Most přes Radbuzu. I tady je hospoda beznadějně neotevřená. Ani ty šaukle nejedou. Chcípl pes.

Brána nikam.

Výklenková kaple se sochou koho jinýho než sv. Jana Nepomuckýho.

Srbskej hřbitov.

Jdeme mezi poli směr Meclov.

Ten už známe ze včerejška. Ale ještě nás pár kiláků čeká.

První bolševník, jsme v Meclově.

Tady nás před smrtí žízní a hladem zachránil již včera vietnamskej obchůdek, kterej ani není zaznamenanej na Mapy.cz. I dnes oceňujeme, že tu ten krámek je.

Hospoda zavřená, sedíme na schodech poblíž svatýho Michaela, doplňujeme tekutiny.

Olina kontroluje, jestli už všecko snědla.

Místní rozhádaní permoníci. Jejich jméno pochází z německýho slova Bergmännlein (horníček) a jsou takovým ekvivalentem trpaslíků nebo skřítků. Prej není radno si je nasrat.

Bílá kytka chce ven.

Vlčí mák

Radbuze jsme se poněkud vzdálili, jdeme teď podél Černýho potoka.

Tady to už dobře známe ze včerejška. Právě jsme prošli Mašovicemi, kde včera Olina z protestu proti zavřené hospodě nastoupila do vlaku a do Týna dojela.

Čili ještě jednou, tam u stromů to není Radbuza, ale Černý potok.

Počasí nám naznačuje, že dnes bysme se konečně mohli podívat na kopeček na Svatou Annu, odkud nás včera vyhnala vichřice.

Dnes se kupodivu nikdo nevzpouzí a ke kostelu svaté Anny jdeme všichni.

Jsme na to docela zvědaví.

Pozdně gotický poutní kostel vystavěný v letech 1511-16. V 18. století prošel kostel barokní přestavbou, kdy byla dostavěna sakristie a barokní klenba. V polovině 19. století nechala rodina Trauttmansdorffů vystavět v podzemí kostela rodinnou hrobku, do které se vstupuje pod terasou na západní straně kostela.

Pohřební kaple Trauttmansdorffů.

Po 2. světové válce se kostel stal cílem vandalů, původní vybavení se tedy nedochovalo.

Kaple Božího hrobu byla postavená v roce 1696.

Je to tu hodně dodrbaný.

Trauttmansdorffská hrobka neboli hrobka Trauttmansdorff-Weinsbergů je pohřebiště české větve původně štýrského šlechtického rodu Trauttmansdorff-Weinsbergů.

Třeba se to nakonec podaří a památka bude zrestaurovaná. Dnešní etapa končí. Dáme rychlou sprchu, dvacet minut vodorovna a vyrážíme, tak jako včera, do města do jediné otevřené a použitelné hospody. Pan domácí nám na dotaz, kde bysme se mohli v Týnu dobře najíst, odpověděl, že nikde. A pivo prej taky nic moc. Ale my víme, že včera to bylo docela dobrý.

Skupinové foto nad tou naší Radbuzou.

Vyhozená žlutá konvička zavinila, že jsem si vzpomněl na písničku i film Yellow submarine a dlouho do noci jsem si ji v hlavě broukal.

Chvíli kafráme a pak jdeme spát. Zvlášť, když tu je zákaz prodeje alkoholických a tabákových výrobků osobám. Těšíme se na snídani.