Radbuz(n)a
(Den šestý - přes zmrzlinu do Staňkova)

Méně konzervativní část naší party si k snídani objednala něco jinýho než předchozí ráno, většina však zůstala u ověřenýho. Dnes nás nečeká žádná složitá nebo extrémně dlouhá etapa. Musíme dojít do Staňkova. Ale má být dost vedro.

Vzhledem k honosné snídani a celkové ranní saturací dobré nálady jsme se na zakrslý králíčky nachytat nenechali.

U potrhanýho masa už to bylo sice složitější, ale náš problém byl jinej. Došla cestovní lihovina - čert, takže nějaký roztrhaný maso nás nerozhodilo, ani nezajímalo.

Chytrý telefony nám potvrdily, že po cestě narazíme na nějakej COOP nebo něco podobnýho a budeme moci dokoupit položky pro výrobu čerta. Nakoupit jde Ladys s Honzou. Jednak jsou již plnoletí a Ladys má na výrobu čerta nepsanou licenci. Dámy a já čekáme u výlohy s potrhaným masem.

Máme nakoupeno, teď jen najít správnou polní laboratoř. Míchat to před obchodem a za dohledu policejní stanice se nám nechce, přestože žijeme ve svobodné zemi.

Vhodný místo jsme našli. U garáže číslo 195. Ladys dělá jen poradce. Teoretika.

Ála otvírá gríju. Ladys cosi poznamenal, ale obsah jsem nezachytil.

Na zeleným laboratorním stole začíná míchací proces. Půl na půl, zní rozkaz. Ladys však tvrdí, že rumu má být víc, což je možné jen teoreticky, prakticky ho chemici ignorujou. Tentokrát to bude 1:1.

Honza předává původní barely Roušovně, aby zkontrolovala, že fakt 1:1 a žádnej zbytkáč. Zkrátka vycucala ty zbytkový stopy.

Po úspěšné vařbě se naše parta rozdělila. Gábi s Ladysem jdou pomaličku po zelené do Route 26, ty Internety hlásí, že má být otevřeno, což je na letošní expedici vzácné. My ostatní se jdeme podívat na rozhlednu nad Horšovským Týnem.

Přehlídli jsme už dole ceduli, že rozhledna je zavřená, protože zanedbaná. Kdybysme ceduli nepřehlídli, možná bysme sem ani nešli, což by byla škoda, protože za prvé tu jsou hezký rozhledy...

... a za druhé tu krásně voní růže, lípy a hučí včely. Rozhledna na Šibeničním vrchu stojí tam, kde kdysi stála kaple Panny Marie Lurdské, která byla v polovině 60. let zničená kvůli vojenskejm účelům. Zkrátka kaple nezajišťovala bezpečí před imperialisty. Půdorys kaple je dodnes patrnej ve formě vyznačenejch kamenů. V roce 2004 vzniklo Sdružení pro výstavbu rozhledny, které zajistilo, že v roce 2010 byla slavnostně otevřena dřevěná hranolová věž. Stavba byla spolufinancována i z programu LEADER prostřednictvím Státního zemědělského intervenčního fondu. Výška rozhledny je 21,5 m, s vyhlídkovou plošinou ve výšce 13 m. Schodů je 66, jak ďábelské. Vrchol prej zdobí latinskej kříž na připomínku původní kaple. Kdyby byla otevřená mohli jsme pozorovat okolní vrchy, jako třeba Čerchov, rozhlednu Koráb, zříceninu hradu Rýzmberk nebo vojenskou věž na Velkým Zvonu. Dokonce prej při dobrým počasí je vidět i vyhlídka na německé straně – Ebene.

Honza se rozhodl, že těch pár metrů k rozhledně ještě dojde navzdory zavření a vyfotil ji zblízka.

Z rozhledny by byl výhled na město lepší, ale i ze silnice pod Šibeničním vrchem je pohled na Horšovský Týn zajímavej.

Akvarel pohledu na Horšovský Týn ze Šibeničního vrchu zhruba z roku 1818.

Horšovský Týn získal privilegium hrdelního práva, což svědčí o jeho významu. Soudní moc vykonával městský soud složený z rychtáře a radních, rozhodující podle práva královského města Stříbra. Hrdelní rozsudky byly vynášeny výjimečně. Zmíněn je případ z roku 1411, kdy byl vyslýchán a lámán v kole vězeň obviněný z otravy moravského markraběte Jošta. Šibenice byla obnovena v roce 1631 kvůli nárůstu zločinnosti během Třicetileté války. Existují dvě verze o umístění šibenice na Šibeničním vrchu, přičemž pravděpodobnější je ta, která ji umisťuje na první vrchol s výhledem na radnici pro signalizaci poprav. Město si půjčovalo kata z Klatov a první popravenou osobou byl Petr Kštolt. Po roce 1848 přešla soudní pravomoc na stát.

Ani v dobách funkčního Šibeničního vrchu nebylo zdravotnictví či rehabilitace zdarma. Například za kompletní mučení včetně protahování na žebříku a závěsu stálo asi 2 kopy a 20 grošů. Holé oběšení a nebo stětí stálo 12 kop grošů, čtvrcení 18 kop. Vpletení do kola a trhání kleštěma taky 18. Dočetl jsem se, že aby mohl kat zodpovědně a kvalitně provádět svoje služby, byly mu v roce 1636 zakoupeny nové palečnice.
A protože v dnešní době se skoro všecko točí kolem merglí neboli peněz, pokusil jsem se v součinnosti s umělou inteligencí dopátrat, jaké by to dnes byly prachy. Takže za prvé 1 kopa byla 60 grošů, čili to protahování 2 kopy a 20 grošů je 140 grošů a to je tedy zhruba 40 deka stříbra, což je na dnešní poměry asi 12 tisíc korun. Za holý oběšení si kat účtoval 56 litrů, čili asi jeden dnešní lepší průměrnej plat nebo dva a něco průměrný důchody. Za výpočty neručím ani svým čerstvě nalomeným prstem na noze (ne v palečnici).

Přesně mezi kolejema mi přichází zpráva z Wahtsappu od Ladyse, že jsou v Route 26, že je otevřeno a že mají i dobře chlazený ručně dělaný pivo. A dokonce snad i držkovou polívku, což potěšilo Olinu.

Route 26 je hospoda sympatická hlavně, když je velký vedro. A světe div se, Olina si nakonec tu držkovku nedala, přestože tak krásně voněla od vedlejšího stolu, kde ji zrovna jedla zamračená paní.

Navzdory co si o globálním oteplování myslí všemoudrý Vávra, bylo ten den solidní vedro.

Jdeme kolem zastávky Semošice, která sice láká dobrým stínem velkejch stromů, ale odoláváme.

Most přes tu naši Radbuzu. Jsme v obci Křenovy, kde nás teoreticky čeká nejmenší muzeum v Česku.

To je ona - Radbuz(n)a

Křenovská váha je nejen nejmenší muzeum v Česku, traduje se, že je asi nejmenší na celým placatým světě. Má totiž 4,2 metrů čtverečních, což je o něco větší hajzlík ve staré zástavbě. Kdybyste mi nechtěli věřit, tak je muzeum zapsaný i v Guinessově knížce rekordů. Je tu k vidění přes 60 vážících přístrojů v rozsahu vážení od 2 gramů po 16 tun (ta jediná zemědělská váha se dovnitř nevlezla). Zrovna po ní jde Ladys.

Idea proměnit chátrající vážní domek v muzeum vznikla během klasické diskuze v místní hospodě. Projekt inicioval místní chalupář doktor Houdek, podpořil ho i vášnivý nadšenec a sponzor Štefan Zmarsly. Rekonstrukce stála cca 45 000 Kč; obec přispěla 20 000 Kč, zbytek pokryl Zmarsly sám. Většinu exponátů darovali místní obyvatelé, dalších se ujali sběratelé-nadšenci.

Když nemají otevřeno, stačí vzít mobil a zavolat. Někdo přijde. My jsme to však neudělali. Máme totiž chuť na další místní raritu. Je tu totiž stánek s velmi profláknutou zmrzlinou.

Zmrzlina U Mildy je natolik známá rarita, že se propracovala i do mapy.cz. Zmrzlinu jsme si tu dal všichni, i když třeba já zmrzliny moc nežeru. Byl tu docela cvrkot i malou frontu jsme si vystáli. Zmrzlinář Milda nám nevěřil, že jdeme pěšky od pramene Radbuzy až k jejímu konci. Asi ho mátlo, že jsme důchodci.

Občerstvení Mildí zmrzlinou se vydáváme mezi poli přes Vránov dál s jediným rozdílem, že teď máme svou řeku po pravici. Před zmrzlinou se řeka držela vlevo.

Vypadá jako když vařím Olině "kafenekafe" (asi to chce vysvětlení: je to pracovní výraz pro meltu, karo nebo něco podobnýho s mlikem). Barevná shoda 8/10.

V zatáčce se objevuje jez Mlýnek.

Mlýnek, též Malý mlýn, byl založenej patrně již v 18. století. Dnes je osazen turbínou. Víc informací jsem nenašel.

Nalevo od cesty je oplocenej pozemek šíleného sběratele.

Má tu několik náklaďáků, maringotek a bydlíků. Vše ve stavu nejspíš nepojízdným.

Vítá na obec Staňkov. Cíl našeho dnešního ploužení.

Opět překračujeme tu našu řeku. Nocleh je na druhé straně mostu.

Radbuzo!

Hospoda je naštěstí otevřená a cvrčí štamgasty. Pivo vypadá lákavě a protože bylo celej den docela vedro, těšíme se na něho o hodně víc. Máme zabukovanou večeři. Výběr ze dvou jídel. Něco s těstovinama a pak to, co jsme si dali s Roušovnou, ale ani jeden z nás si nedokázala vzpomenout, co to bylo. Ubytování je velkorysé alespoň co do velikosti naší koupelny. Každá dvojice má svůj pokoj s více postelema. Jsme natolik uondaní vedrem, že ani nejdeme ven ani na procházku obcí. Místo toho Olina v posteli luští sudoku tak, že u toho spí a pevně třímá tužku v jedné ruce a sudoku v druhé ruce. Já jsem se pokusil číst ušima, ale usnul jsem u třetí věty. Jen pro zajímavost fotku té obrovské koupelny. A náš pokojíček. Určitě doporučujeme poutníkům příštím.