Přechod Krkonoš 2025
(Díl čtvrtý - krematorium)

Dneska je poslední den našeho krkonošskýho přechodu, kterej se tentokrát odehrával v Jizerkách. Celý tři noci jsme bydleli v Hejnici v hotelu naproti klášteru a vyráželi po okolí.

Dnes jen snídaně, nabalit a vyrazit na vlak do Liberce. Vymysleli jsme kolektivně, že je nejvyšší čas navštívit krematorium. Ne zrovna podle vzoru Vesničko má středisková, ale proto, že liberecký krematorium by měl být zajímavej architektonickej zážitek. A pak ještě jedna destinace liberecká, ale tu prozradím až během fotoreportáže.

U nádraží to vypadá mrtvolně, ale to jen proto, že jsme tu brutálně včas. Těsně před odjezdem vlaku se odevšad vyrojí cestující.

Princezna koloběžka první.

Poslední skupinovka před fantasy grafitti.

Budiž, jen si nejsem jistej, jestli nenavádí k trestnýmu činu zoofilie.

Většina z nás má zapnutou navigaci na mobilu, abysme nesešli z cesty do krematoria. A fakt, můžete mi věřit, že všechny mobily ukazovaly to samý. Žádná odchylka. Když nějaká, tak jen v interpretaci zobrazovaných údajů. Liberec je stejně jako většina měst v Česku v neustálým, dalo by se říct, rozpuku. Lidi sice vrčí a nadávají, ale když se nic neopravuje a hnije to před očima, nadávají taky. Jak napsal Bohumil Hrabal: „Ty lidi jsou tak blbííí, ale tak blbíííí. Ach tak! ...“

Speciální značky. Vodorovné značení má přednost.

Most pro pěší přes Lužickou Nisu. Je dlouhá asi 250 kiláků. Německy se jí říká Lausitzer Neiße, polsky Nysa Łużycka, lužickosrbsky Łužiska Nysa. Řeka tří států. V Česku pramení a zdrží se tu jen něco málo přes padesát kilometrů. Největší část toku je údajně v Polsku. Zbytek v Německu. Ale stejně je to divný, když je to řeka hraniční, Jak se určuje jestli je polská nebo německá? Nějaká komise?

Liberecký krematorium je jednou z nejvýznamnějších a historicky nejdůležitějších funerálních staveb v Česku. Autorem je Rudolf Bitzan (česko-německej architekt z Drážďan, 1872–1938). Bitzan patřil k významnejm tvůrcům raný moderny a geometrický secese. Budovu stavěla liberecká firma Gustav Sacher a synové. A to od roku 1915 do 1917. V době, kdy se vystřelilo z Aurory a začal převrat pod vedením bolševiků V. I. Lenina a L. D. Trockýho, už měli v Liberci krematorium zkolaudovaný.

Reformní architektura s prvky geometrické secese a monumentálního empíru. Krematorium najdete se na Monstrančním vrchu (Monstransberg), nad městem. Liberecký krematorium bylo první budovou svýho druhu na území tehdejší Rakousko-Uherské monarchie. Jeho výstavba byla prosazena aktivním spolkem pro spalování mrtvol "Die Flamme" (Plamen), a to i přes silný odpor tehdejších úřadů a katolické církve.

Bitzanův návrh získal v soutěži z roku 1913 třetí cenu, ale byl vybranej k realizaci. Nesl romantickej název "Feuerburg" (Ohnivý hrad). Po stranách vstupu stojí sochy strážců (od sochaře Aloise Riebera), které symbolizují ochranu klidu mrtvých a připomínají bájné rytíře.

Mohutný vstupní portikus s egyptsky monumentálními sloupy zvyšuje jeho důstojný výraz. První kremace (zesnulýho libereckýho měšťana Roberta Jahna) proběhla až 30. října 1918, tedy v právním vakuu, který nastalo s koncem první světový války a rozpadem monarchie. Legalizaci kremace přinesl až zákon nově vzniklýho Československa v lednu 1919.

Kolem krematoria byl v roce 1921 založenej urnovej háj s parkovou architekturou, navrženej architektem Karlem Kerlem, kterej doplňuje celkovej pietní dojem místa.

Krematorium původně obsahovalo dvě pece. Zajímavostí bylo, že teplo produkovaný pecemi bylo rozváděno sklepením do okolí, aby se na nádvoří v zimě nedržel sníh a nemusela se provádět zimní údržba. Tyto původní pece (později předělané na plyn) se částečně dochovaly.

Úkol splněn, byli jsme se podívat, co nás čeká. Teď honem do jedné ikonické uličky...

Grafitti - původně psaný, stylizovaný nápisy, tagy a tzv. "pieces" (komplikovanější malby) sprejovaný nebo fixou. Většinou se, a to celosvětově, jedná o nelegální akt. Hlavním cílem bylo a asi furt je zviditelnit jméno "umělce" (v uvozovkách i bez).

Odnoží grafitti je Street Art - poněkud rozšířená kategorie, která zahrnuje malby, šablony (stencil), nálepky (stickers), mozaiky nebo i celý instalace. Často je obrazová a mívá politický nebo sociální poselství. Poslední kategorií je murál. To bývá hodnoceno často nejvejš, ale spíš proto, že jde většinou o ofiko zadání od měst a obcí, aby tím krášlili pochcaný zdi, hnusný ploty a zakryli odrbaný stěny zanedbanejch baráků. Nepsaným pravidlem sprejerů totiž je, nebo spíš bývalo, že se do hotovej děl dál neserou, takže to má dvojí výhodu. Oficiálně si město zadá malbu a pak mívá na dlouhou dobu klid. Jenže murály sprejery zas až tak moc netankujou, protože to je příliš oficiální a oni potřebujou ke svý tvorbě hlavně ten adráč zakázanosti.

Vznik grafitt se datuje někam do šedesátejch let dvacátýho století ve Filadelfii v USA. Z Filadelfie se to roznemohlo do New Yorku. Mohu čerstvě potvrdit, že toho tam je spousta. Za tátu moderního sprejrství lze považovat TAKI183, týpka z Washington Heights na Manhattanu. V roce 1969 začal sprejovat svý jméno (Taki) a číslo svý ulice (183) po celým městě, nejvíc ve a na vagonech metra. No a protože newyorský metro je pořádně rozlehlej objekt, měl prostoru dost i ten adráč to splňovalo, protože to bylo stíhaný.

V sedmdesátkách se už graffiti stalo masivním fenoménem newyorskýho metra. Z tagů se vyvinuly složitější pieces (celý malby) a wildstyle (divokej styl písma). Graffiti bylo hodně propojený s hip-hopovou kulturou. Nárůst a obliba se dá asi vysvětlit právě těma zákazama.
V 80. letech se v Paříži objevuje technika šablon (stencil art), která umožnila rychlý a opakovatelný umisťování složitějších obrazů. Objevujou se první umělci, kteří graffiti posouvají od tagování k uměleckýmu vyjádření s přesahem (např. Keith Haring nebo Jean-Michel Basquiat, kteří přešli z ulice až do galerií). Několik děl výše zmíněnejch umělců najdete ve španělský Málaze. Jestli si dobře pamatuju, tak jsem o nich psal v některém z WWWprasečích dílů o Málaze. Viz Cestovní deníčky.

V jednadvacátým století se o světovou popularitu street artu postral anonymní britskej umělec Banksy (od devadesátek do současnosti). Jeho satirický a politicky angažovaný šablony přitáhly pozornost médií a galerií k street artu jako k legitimní umělecký formě. Doporučuju třeba Muzeum Banksy v Barceloně, stojí to za těch pár €ček

No a konečně se dostáváme k jedné možná světové raritě. Wikipedie píše: Kanálová ulička je neoficiální název, jinak bezejmenné, vnitroblokové spojnice mezi Širokou a Pražskou ulicí v Liberci. Přezdívaná je tak pro množství kanálových poklopů – k březnu 2024 jich tam bylo zhruba 100, funkční jsou však pouze čtyři.
Za vznikem sbírky kanálových poklopů stojí Tomáš Hasil, který má v tomto místě sídlo firmy. Na počátku ho „nadchl kanálový poklop s libereckým znakem, který vodárenská společnost usadila do uličky”.

Při cestách po republice si Tomáš Hasil začal všímat, „jak tento zdánlivě nezajímavý objekt doplňuje ráz veřejného prostoru”.
V roce 2002 vznikl nápad na kanálovou uličku. Tomáš Hasil stál také za vznikem projektu „Civilizace” – nejprve sám, později spolek G300 (ten vznikl v roce 2006) oslovuje jednotlivá města v Česku i v zahraničí k darování kanálového poklopu do projektu. Poklopy se poté v uličce zadlažďují, Hasil se s majiteli jednotlivých částí chodníku domluvil a získal k tomu jejich souhlas.

V uličce sídlí i jedno FM radio.

Na webových stránkách civilizace.info, které Hasil založil, je mimo jiného fotogalerie od přispěvatelů, která se tak stává „světovým atlasem kanálových poklopů”

Když maj čórkaři hlad, kanálová ulička je ideální.

Tuhle kanálovou raritu si na nás přichystal Honza, kterej se do akce nějak namočil taky, protože fotí kanály ze všech možnejch míst, často se objevujou i v jeho fejetonech na WWWiditelným praseti. V kanálech má trochu prsty i Honzův syn Ondra (snad jsem to nepopletl), kterej do sbírky přispěl nějakejma japonskejma vzorkama. A jednu fotku kanáldeklu dodala do sbírky i Olina.

Berte to všechno s rezervou, třeba jsem tyhle poslední kanálový informace trochu dovojtil.

Jistý ale je, že když se někde touláme s Olinou po světě, tak nikdy nezapomene u exotickýho kanálu zastavit, velitelsky máchnout rukou a rozkázat: "Kanál! Vyfoť ho pro Honzu." Teď už mi ani říkat nemusí, fotím je systematicky a přeposílám Honzovi.

Zajímavá ulička to byla. Máme hlad. Kolem pižírny do nepálské a indické restaurace Sagarmatha na pálivý dobroty a nepálský pivo (i plzeň pro konzervativce). Blíží se čas odjezdu do Prahy, zastávka žlutýho autobusu je za rohem. Liberecko je výborná destinace na jednodenní výlety pro Pražáky a okolňáky. No a v zimě? Flixbusem za pár kaček do Liberce, pak ještě druhým autobusem do Bedřichova ke stadionu, nazout běžky a celej den běžkovat a večer zase zpátky. Liberec je jednička celoročně.

Velké díky partičce za letošní přechod Krkonoš. Ubytování skvělý, výlety parádní.

Loučíme se s váma milé Jizerky, milé Liberecko. Tam na ten kopec se ještě musíme vypravit s Roušovnou individuálně. Proč? Protože to řekla. A taky proto, že i tam na kopci je zajímavej architektonickej objekt. No zkrátka ještě Ještěd.