prase č. 37

Yamba
(baterka a zmrzka)

V minulém vyprávění jsme nebohé cestovatele opustili v okamžiku, kdy jim vyplivlo auto a oni ho museli tlačit přes křižovatku na odstavný místečko a jali se měnit tu chcíplou lepší baterku za míň chcíplou horší. Auto narvané k prasknutí, někde je baterka, někde nářadí. Výsadek je téměř profesionální, jako bychom to už někdy trénovali. Děti sedí v autě a nezlobí, to je s podivem, Helča s Olinou vyndávají předměty na asfalt, my pánové hledáme nářadí a měníme baterky. Jde nám to od ruky, ale situace není zrovna k hopsání. Je totiž neděle a je velmi málo pravděpodobné, že by nám někdo do cesty přistrčil opravárnu či jiný stánek s budoucností. Baterka vyměněná, první pokus o nastartování je úspěšný, jako zázrakem se vrátil podle ukazatele i benzin do nádrže. Bleskové naházení předmětů do auta, nevíme jak dlouho tahle baterečka vydrží, už na tábořišti jsme ji používali velmi nezodpovědně na svícení, abychom získali oproti divé zvěři a trampům jisté výhody. Teď je každej miliwatt dobrej. Rychle se musíme rozhodnout, jet dál, nebo zkusit v nejbližším městečku štěstí? Zvítězilo městečko, kontrolní dotaz na možnosti jsme vznesli na dvě ohromě tlusté dámy ve dvou autech, byly to totiž spolujezdkyně, ale jejich objem byl tak všecky meze překračující, že každá měla raději svoje autíčko. Když jsme zastavili jednu, zastavily obě, a obě odpověděly, že neví, že tam je Yamba a že možná taky i benzínka tam asi je, a odjely.

Pravoúhlé, přehledné a za dvě hodinky prohlédnutelné letovisko.

Jedem do Yamby. Nedělní brzké odpoledníčko, ve městě mrtvo. V Austrálii je však zvykem, že i když je svátek a o víkendech taky, krámky nezavírají. Možná to tak trochu souvisí s tím, že je skoro všecko soukromé a máloco patří státu. Čili úřady, ty jsou poctivě zavřené, to je státní, jenže my zrovna nepotřebujem podporu v nezaměstnanosti, my jsme tím naším problémem zaměstnaní až nad hlavu.

Všude božský nedělní klid. Od zítřka platí klid pondělní, který je od nedělního k nerozeznání.

První opravna má sice vrata dokořán, ale je tam jen nějaká holka v černejch gatích a černým svetříku a černej pes a vůbec ničemu ani jeden nerozumí, jedem dál, objíždíme jednu benzínku za druhou a všude se ptáme na to samé, nemají-li nabíječku, nenabili-li by nám jednu batérečku. Odpovědi jsou nudně stejné. Nedělní zaměstnanci nevědí. Pomaličku se mi v hlavě odečítají ty miliwattminutky, které z baterky neustále odtékají, jak brzdíme, a motor jede, a blinkry, a my se ptáme a pak jedem dál. Auto už je dost staré a nefunguje mu všecko, jak má, generálskej efekt je připraven. Mám debilní nápad, co když je blbě vypnutá klimatizace? Co když něco jinýho? Raději kontroluju všecky páčky od zbytečných a nenažraných spotřebičů. Lehce se dotknu jednoho z vypínačů. Všichni uslyšíme divnej pravidelnej zvuk. Co to proboha zase je? Že bysme odvezli z buše nějaké dýchavičné zvířátko? Zkoumáme a dumáme. Jde to zezadu, ale tam nevidíme, jsme nabalení ke stropu. Vyskočím ven a hle, máme málo elektřiny, takže se spustil stěrač zadního okna. A vypínač se přesně v tom okamžiku zasekl. Není žádná slušná možnost, jak ho vypnout. Je to blbé. Napadlo mě elegantní řešení, otevírám zadní dveře, vytrhávám polstrování, jak slepý Hanuš bořím ruku k motorku, nahmatám kabely a jeden odpojím. Je ticho, stěrač umřel. Máme k dobru pár stovek metrů.

V té nejhezčí benzínce, je taková do kopce, mají i obchůdek, mohli bysme si koupit novou baterku, možná i nabíječku, ale je to všecko moc drahé. Kdybychom byli pojištění, mohli bychom využít služby, kterou tu hodně lidí využívá a ocení, je to jakési cestovní auťákové pojištění, které vám dává právo žádat od nich službu kdykoliv a kdekoliv. Zajistí vám opravu, převoz nebo nějaké náhradní řešení. Není to sice nijak moc drahé, ale něco to přece jen stojí. Takové pojištění ale nevlastníme, musíme si poradit bez nich. Holka z pumpy, když se jí nepodařilo nám vnutit ani baterku, ani nabíječku, nás kamsi poslala, popsala cestu celkem podrobně, ale stejně nakonec skončíme úplně jinde. Obrovskej plechovej barák. Zevnitř nahlas hraje nějaká rapová muzika. Je to opravna velkejch lodí. Chlápek je sympoš, cosi tam natírá. Jo jasně, nabíječku má, dobrou, takovou na baterky od velikejch lodí. Jo samo, nabije, za dvě hodinky se vraťte, budete to mít hotový. Odjedem autem o pár metrů dál, zamkneme ho, klíčky hodíme do křoví, co kdybysme je nedejbože ztratili, a jdeme pěšky objevit kouzlo městečka Yamba.

Tady přistanou rybáři a prodají hospodě své úlovky.

Kuchař si to tu všecko rozporcuje a připraví.

A pak nikdo nepřijde, protože lávka zeleně klouže.

Všude to krásně voní. Je fakt, že Austrálie, jak se zdá, voní všude. Málo aut, paráda. Všecko je celej rok zelené, kyslíku dostatek, lidí málo, země veliká. Yamba je ale malinká a dá se za dvě hodiny nacucat do hlavy v pohodě. Děti jsou špinavé a otrhané, ani my nevypadáme zrovna vábně, jsme uválení a upocení, vždyť se vracíme z buše, máme na to nárok. Je tu všude hodně ptáků, každej strom nějak pípá, všude jsou barevní ptačí pankáči. Městečko je svěží a tráva všude čerstvě pokropená. A vzorně posečená. To je zajímavý jev, ať se kouknete kamkoliv, tam, kde se vyskytují lidé, a tudíž i podél všech silnic, je tráva poctivě sečená a křoviny vyklučené. Je to proto, aby byli vidět klokánci a koalové z dálky a dalo se sem tam zabránit nepříjemné srážce. Tahle péče o škarpy zachrání ročně tisíce zvířátek.

A žere se tu fakt fest. Ti tlustí jsou tlustí tak, jako třeba v Americe.

A ty trávníky ve městech a podél domů, a to i na opuštěných farmách, jsou sekané zase kvůli hadům. V Austrálii jich je hodně a spousta z nich velmi jedovatých. Často smrtelně. Třeba takovej brown snake, jeden z nejjedovatějších na světě. Hadi nízkou trávu neradi a hlavně jsou dobře vidět, neskryjí se. Prostě sekat trávu se v Austrálii vyplatí. Městečko je klasické, pravoúhlé uličky, přehledné, všude kde jsou obchůdky, takové ty hlavní třídy, mají vždycky i stříšku nad chodníkem, spíš kvůli slunci než kvůli dešti. K večeru ale už stříšky moc nefungují, slunce se skloní k horizontu a dokoukne i do výloh. Procházíme se městečkem. Najednou někoho, asi Olinu, napadne, že bychom si mohli dát zmrzlinku a kafe. Skoro všichni jsme zásadně pro. Nejvíc pro jsou ty naše špinavé dětičky, poskakují, křičí a kvičí, že jo, že jo, že jooooo, huláká nejvíc nadšený Beau.

Veselá výzdoba.

Najdeme cukrárnu. Stěny vymalované příšerně veselými výjevy ze života Australanů. Obsluhujou tu kluci v uniformě. Tady v Austrálii mají uniformy v oblibě. Každá škola má svou, každá benzínka taky, taxíkáři, a cukrárenské uniformičky jsou tu taky.

Tak kterou?

Slastí se jim přivírala víka.

Děti vidí ty kyblíky se zmrzlinama a stávají se nepříčetnými. Jsou úplně na nervy a piští jako podsvinčata. Eštěže jsou tu všichni tak tolerantní a dívají se spíš pobaveně než nasraně. Tři kávy a hromádka kopečků zmrzliny stojí 29 dolarů, dětem se přivírají blahem oči, kdoví, kolikátá zmrzlinka je to v jejich životě. Každej si vybral nějakou jinou barvu a při výběru ukrutně trpěli. Nejvíc se trápil Boris. On by chudák tak strašně rád ochutnal všecky barvy, tolik jich bylo jak ve dvoupatrové krabičce pastelek, jen černá chyběla. Neustále měnil svůj výběr a ladil podle toho, co si objednala princezna Bea a cvalík Bobík. Všichni si pak vzájemně vyměňovali blízánky těch zmrzlinek, takže za chvilku byly krásně čisté stoly příšerně špinavé. Cukráři v uniformičkách museli trpět, ale zachovali dekórum a stále se usmívali.

Kam se serou naší sádráčci. Austrálie je opravdová trpasličí velmoc.

Možná, že součástí uniformiček jsou i škrabošky s milým úsměvem. V Česku bysme byli hnaní svinským krokem a ostatní návštěvníci by na nás vytáhli hokejky a umlátili nás nasraně na chodníku. Austrálie je velkorysá země. Sežrali jsme zmrzlinku, vypili kafíčko, pokusili se otřít ty kaluže barevných ublemcánků. Je možné, že po našem odchodu uniformovaní kluci na chvilku zavřeli krám a hadicí to vyderatizovali. Děti měly zmrzlinu všude, ale nebylo to nápadné, protože kromě čerstvé zmrzlinky kolem tlamiček měli všude i špínu z buše . Většinou se lidi pohledem zaprdli na jejich tuhých děravých oblečcích a zmrzlinové maskování nevnímali. Šli jsme se projít k jezeru a dál k moři, všecko, kromě nás, je tu takové pěkně uhlazené. Voníme zmrzlinou a včelky kolem mlsně poletují.

Milan se ztratil.

V každém městečku tu v Austrálii, i v těch hodně maličkých, je nejmíň jeden karavanpark. V Yambě jsou dva. Všude pohoda, lidi sedí na židličkách, někteří čumí na bednu, baví se, žerou, pijou kafíčko, amatérští rybáři se vrací z neúspěšných lovů do karavánků a sem tam někdo i kouří. Ale málo. V Austrálii se moc nekouří.

Neúspěšní, ale spokojení rybáříčci si budou večer u lampiček se sousedy z vedlejšího karavanu vyprávět, jak nechytili tákovouhle rybu.

Milan se někde ztratil u moře, nevíme, kde je, a čas pomaličku plyne. Napadá mě, že by možná bylo dobré už jít pro tu baterku, jsou 4 hodiny a za chviličku bude zase tma, je přece zima v plném proudu, což se tu pozná především tím, že je pozdě den a brzo noc. Toho si teda letos užijem až nad hlavu, až se vrátíme do Česka, začnou se nám dni zkracovat. Prej je to depkoidní. No nevím, já na to moc nejsem. Jdeme pomaličku zpátky, Milan se někde zase objeví a k chlápkovi od velkých lodí přijdeme deset minut po čtvrté. Jestli chtěl jít ve 4 domů, mohl by na nás být nasranej. Ale není, tady se lidi moc nenasírají. K nasrání většinou potřebujou i kořalku. To se tu stává pravidelně. V pátek a v sobotu se jdou do hospody ožrat, pak si vynadají a všecko si vyčtou a pak ti nejvíc napružení si i dají po hubách a jdou domů. Opíjet se denně tu není moc zvykem, protože je to drahé. Být v Austrálii opilcem je finančně neúnosné. Ale na jednou za týden stačí i sociální dávky.

Špinavé, nažrané a šťastné.

Vyzvedneme baterku, poděkujeme a jdeme na to. Zkusíme nastartovat s tou starou baterkou, ale ani neknikne. Na novou už dojedeme až domů, ale musíme jet pár desítek kilometrů bez světel. Je mi to trochu nepříjemné, ale dopadne to dobře. Statečné autíčko nás dovezlo zase domů. Od tohoto okamžiku chcíple stálo u chodníku až do konce srpna. Ano, byl to alternátor a oprava nestála mnoho, jeden uhlík byl ubroušenej, nový pár stál jen 8 dolarů, čili tolik, co pivo v Brisbane nebo tři kopečky zmrzlinky v Yambě. Milan je šikovnej a auto opravil svépomocí. Distributoři náhradních dílů utřeli tentokrát hubu. Auto nebylo ani potřeba rychle opravit, mají totiž ještě dvě další. Jsou to sice staré šunky, ale jezdí spolehlivě. To je mi sympatické, nejsem milovníkem lesklých aut. Při ztrátě takovýho auta nemáte žádné zásadní smutné pocity.

A tak náš první zajímavý australský výlet skončil. Už zase spíme v postýlkách a já nemusím několikrát za noc dofoukávat karimatku. Večer si koupíme na oslavu dvoulitrové krabicové portské a pijeme tu sladkou kapalinu. Jako kdybychom toho sladkýho neměli ten den už dost.
Dolce far niente.

A co bude příště? To ještě nevím...

Sbohem, sympatická Yambo.

bazar

Redakční novinky

29.8. 2010
Nenápadně jsem změnil vstupní bránu do fotogalerií a přidal jednu australskou výstavku, kam budu pomaličku strkat komentované obrázky, které se mi nebudou hodit pro použití ve fejetonech, ale bylo by mi líto, kdybych vám je nevnucoval. No a také lze vyhledat v archívu všecky předchozí povídánky z Austrálie v sekci "Vyrváno z cestovních deníčků".

3.1. 2010
Redakce hlásí, že nic nového pod sluncem vás nečeká. Žádná předsevzetí, žádný sliby. A už vůbec nemůžete počítat se sebemenším náznakem serióznosti. U prasete je to výhodou, u politika k nasrání. Škoda jen, že není jen jeden. Ten politik.

29.11.2009
Redakce lehce upravila a připravila další kompletní vydání všech WWWiditelných prasat od doby vzniku po teď, čili do roku 2009.

20.11.2009
V knihovničce se narodily tři pohádky od Jarky N. ze Svatého Štěpána, které mi poslala již dávno, ale já jsem byl takové hovado, že jsem se k tomu dostal až tenhle víkend. A ke vší hrůze se nemám ani na co vymluvit. Tak jsem pro ty pohádky udělal aspoň pár ilustrací. Tak promiň, Jarko.

5.1.2009
A je tu ročník dvanáctý. U whisky by to mohlo znamenat pár hvězdiček i skoro jistotu kvality. U týdeníku to může naopak znamenat šanci pro hnilobu nebo vyschlo. Pokusíme se udělat pro zvrácení možných předpokladů co nejvíc. Třeba se nám to sem tam v nějakém fejetonu nebo fotce povede. A když ne? Je snad málo oblastí, kde to stojí za hovno?

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.

Galerie Josefa Adamce
MOJE TAJNÉ MÍSTO aneb KRAJINA A SETKÁNÍ S BOHEM (do 15.9.2010)
Výstava ke Dnům vděčnosti za stvoření. Vystaveny budou vybrané obrázky a fotografie zaslané do soutěže, kterou pořádá Ekologická sekce České křesťanské akademie.

Baselitz Galerie Václava Špály
Jiří Černický: ''Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto'' (do 27.9.2010)
Od 10. září bude na Národní třídě v Praze znovuotevřena Galerie Václava Špály. Výstavní síň s výbornou adresou i slavnou minulostí se tak opět vrací k prezentaci toho nejlepšího ze současné výtvarné scény. Novým provozovatelem je společnost PPF Art, která má bohaté a dlouholeté zkušenosti s realizací výstavních programů. Podle kurátora Pavla Lagnera se bude galerie věnovat zejména žijícím českým umělcům patřícím už léta k domácí špičce. Novou éru zahajuje síň výstavou Jiřího Černického "Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto", jejímž tématem je tajuplný předmět z modulu sovětského kosmonauta. K vidění budou i Černického pozoruhodná videa, fotografie a nejrůznější předměty, které náhodně oslovení kolemjdoucí autorovi bez lítosti věnovali. Výstava potrvá do 31. října, v listopadu se Galerie Václava Špály otevře dílu Jiřího Skály, zatím posledního držitele Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Baselitz Chodovská tvrz
Sdružení pražských malířů a jeho hostů ze Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska (do 3.10.2010)
2. část výstavy, která se koná k 20. výročí založení Sdružení pražských malířů.
Vystavující: Petra Adámková, Lucie Bukovská, Michal Čáda, Jana Herzová, Dana Hlobilová, Jiří Hruška, Zdeněk Chotěnovský, Ludmila Jamníková, Vojtěch Kolařík, Jiří Kryštůfek, Milan Křenek, Karel Peřina, Magdalena Šnajdrová, Milan Vácha, Josef Vajce, Helena Vančurová, Jiří Volf

Galerie hlavního města Prahy - Městská knihovna
ROKY VE DNECH / České umění 1945–1957 (do 19.9.2010)
Mezigenerační konfrontace poukazuje ve třinácti kapitolách, reflektujících výtvarné fenomény, tematické a názorové okruhy, osobnosti a události, na progresivní tvůrčí činy, díky kterým se po válce a v období vrcholné ideologické demagogie udržela kulturní a hodnotová kontinuita českého umění. Tato koncepce reviduje schematické soudy o jednotlivých tvůrcích a vytváří otevřenou příležitost pro kontextuální vnímání jejich tvorby. Závěr výstavy stručně naznačuje okamžik, kdy po první revizi stalinského režimu české umění v roce 1957 nastartovalo dlouhý proces návratu do prostoru evropské kultury.

Galerie Hollar
PAVEL SUKDOLÁK - grafika (do 19.9.2010)

Ateliér Josefa Sudka
Alena Kotzmannová - ''Rybí lidé - Fish People'' (do 24.10.2010)
Výstava fotografií z aktuální tvorby autorky.

Nová síň
Jaroslav Štědra ''Krajina barvou zbásněná'' (14.9.2010 - 3.10.2010)
Tvorba Jaroslavy Štědry je dokladem, že řemeslně dokonale zvládnutá malba je médiem, které má stále svoji hodnotu a vedle aktuálních uměleckých proudů nikterak nezaniká. Jeho tvůrčí postup je takřka staromistrovský. Olejové lazury na plátno klade v mnoha vrstvách což mu dovoluje plasticky modelovat prostor a především zachytit valéry jeho prosvětlení. Původní inspirací je pro něj reálný prostor, který se většinou ztotožňuje s konkrétní krajinou. Ten se zároveň prolíná s prostorem mentálním, se vzpomínkami, vjemy, vůněmi a chutěmi. Malíř do krajiny vtěluje své pocity a přetváří ji ve vizuální esenci prožitého momentu. Zříká se popisných detailů i vymezení pomocí obrysů. Jen občasné použití křehké linie, která nezapře šímovskou inspiraci, odkazuje k původnímu zakotvení v reálu. Světelná škála na jeho plátnech variuje od něžně mihotavého svítání na vodní hladině přes smířlivé dopolední projasnění olivového háje, ostrou polední záři v široce rozevřené krajině, unavené světlo odpoledního slunce v polích, až po tajemné stmívání za oknem.

Galerie U zlatého kohouta
MILAN SOPOUŠEK: "Fragment tajnosti" (15.9.2010 - 14.10.2010)

Galerie U zlatého kohouta
DANIELA ŠAFRÁNKOVÁ: "Zuzana v lázni" (15.9.2010 - 14.10.2010)

Galerie u Betlémské kaple
František Skála - Výběr z díla (do 15.10.2010)
František Skála jr. patří k nejvýraznějším osobnostem na současné výtvarné scéně. Každá jeho výstava udivuje diváky sílou imaginace, směsí humoru a vážnosti, ironie a úcty, monumentality a jemné citlivosti. V svých objektech zpracovává přírodní nalezené prvky do nových souvislostí a podob a přitom vytváří zdání, že se jedná o tvořivost samotné přírody.
Je členem skupiny Tvrdohlaví, od roku 1974 je zakládajícím a skutečným členem tajné skupiny BKS a komturem Řádu Zelené Berušky. Kromě orchestru MTO Universal působí v hudebním tělese Finský barok a ve vokálním triu Tros Sketos.

Galerie hlavního města Prahy - Staroměstská radnice
TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ / Žlutá skvrna Výběr z akvarelů 2000–2010 (15.9.2010 - 21.11.2010)
Tomáš Císařovský patří k výrazným figurálním malířům střední generace, kteří na konci osmdesátých let uvedli na českou scénu postmodernu. Do širšího povědomí kulturní veřejnosti se zapsal svým legendárním „legionářským“ cyklem vztahujícím se k zamlčovaným a dezinterpretovaným částem historie. Od devadesátých let patří k umělcům, jejichž dílo je uznáváno a kurátorsky sledováno.
Pro expozici na Staroměstské radnici autor připravil ojedinělou kolekci akvarelů poskytujících příležitost nahlédnout zblízka do tvůrčích procesů odvíjejících se v jeho tvorbě posledních let. Název jednoho z cyklů Žlutá skvrna (v původním významu označující fyziologický bod v lidském oku, kde je nejostřejší vidění) dal jméno celé výstavě.

Tomas Espedal: Jít
Příběh stále populárnějšího norského autora Tomase Espedala (*1961) není dobrodružným vyprávěním ani líčením strhujícího děje, spíše jakousi novodobou meditací či přemítáním o spisovateli, který kráčí krajinou a uvažuje o cestách, lidech, zemích, kontinentech, ale také o sobě a literatuře. Originální, hluboce osobní existenciální román podrobně mapuje hranice prostoru, střežícího zdánlivě prostou otázku, jak je důležité JÍT. Putující člověk je totiž bez jakéhokoli zázemí, které by ho omezovalo anebo zbavovalo svobody. Nespěchá, nemá cíl, jen se chce přiblížit tomu, co vidí a s čím se setkává. Jde přírodou, jde do světa, jde přes most, jde přes hory, jde k moři, ale jde i přes (anebo za) hranice. Jde v něčích stopách, ať už se jedná o Rimbauda, Rousseaua, Nietzscheho, Heideggera či Wordsworthe. Kráčí vstříc pomalému, ale o to hlubšímu objevování nejen světa okolního, ale především světa vnitřního… neboli objevení sebe sama.

Při příležitosti 40. výročí vydání alby Bitches Brew Milese Davise vychází sběratelská edice ve dvou formátech: 2 CD, DVD – standardní album + bonusové CD a DVD s koncertem v Kodani 11.4.1969 anebo sada 3 DC, DVD, 2LP – standardní album + bonusové CD a navíc CD s dosud nevydaným koncertem v Tanglewoodu v srpnu 1970, kde hrál Davis společně s Keithem Richardem, Chickem Coreou či Davem Hollandem, DVD s koncertem v Kodani, 180g 2LP s originálním albem, památeční obálka a plakát.
Album Bitches Brew znamenalo průlomový úspěch v kariéře Milese Davise. Díky tehdy novátorským experimentům s elektrickými nástroji a zaměření na improvizace se toto album stalo Davisovým prvním, jehož prodej dosáhl zlatého statutu.

„Naučte se pravidlům, abyste je mohli správně porušovat.“ (Dalajláma)
Kina:
14.9. – Aero – Filmový klub – Pan Nikdo (režie: Jaco van Dormael, Kan./Bel./Fr./Něm., 2009, 133 min. Pohádka) (Jeden život – tisíce cest.) (18:00)
18.9. – Aero – Precious (režie: Lee Daniels, USA, 2009, 110 min. Drama) (Plnoštíhlá a neatraktivní černošská dívka dospívá pod krutým vlivem matky. Neobvyklá událost ve škole konečně přitáhne pozornost k její situaci a Precious se ihned chopí příležitosti nabízené studijním programem pro problémové dívky.) (22:30)
17.9. – Evald – Interwiev podle Van Gogha (režie: Theo Van Gogh, Holandsko, 89 min. Drama) (Snímek INTERVIEW režiséra Theo van Gogha z roku 2003 se stal předlohou pro stejnojmenný film Stevea Buscemiho z roku 2007. Do distribuce vstupuje nejen současný „remake“ Goghova filmu, ale rovněž snímek původní. Diváci tak budou mít příležitost srovnat si holandský originál a jeho následnou americkou verzi s hvězdným obsazením.) (21:00)
15.9. – Oko – Největší z Čechů (režie: Robert Sedláček, ČR, 2010, 96 min. Komedie) (O tom, jak je možné natočit zcela jiný film než původně chcete...) (20:30)
15.9. – Ponrepo – Bílý pták s černým znamením (režie: Jurij Iljenko, SSSR, 1971, 90 min. Drama) (Mezi lidem zakarpatské oblasti se vypráví legenda o člověku, jenž byl obdarován těžkým pytlem, který měl hodit do propasti, aniž by se podíval, jaký je jeho obsah. Ale člověk neposlechl, rozvázal pytel a spatřil tu havěť, která se plazila i létala a byla zosobněním nečistých sil světa...) (17:30)
17.9. – Ponrepo – Cyklus Václav Krška – Poslední růže od Casanovy (režie: Václav Krška, ČSSR, 1966, 88 min. Drama) (Hlavním hrdinou je italský dobrodruh a spisovatel Giacomo Casanova, který trávil poslední léta svého života na zámku Duchcov ve službách hraběte Valdštejna jako knihovník. Felix le Breux si zde zahrál svou největší filmovou roli.) (19:30)
13.9. – Světozor – Dokumentární pondělí – V rytmu Aleny Kupčíkové (režie: Jaroslav Černý, ČR, 2010, 30 min. Dokument) + Malba okamžiku (režie: Jaroslav Černý, ČR, 2009, 26 min. Dokument) (20:30)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
15.9. – Agharta – Emil Viklický Trio (21:00)
17.9. – Agharta – Libor Šmoldas Quartet (21:00)
11.9. – Agharta – Vít Švec Trio (21:00)
12.9. – Agharta – Martin Brunner Trio (21:00)
15.9. – Blues sklep – Jazz Rabble (21:00)
18.8. – Blues sklep – Tony Viktoria Group (21:00)
19.9. – Blues sklep – Lev Myškin a Idioti (21:00)
15.8. – Jazz club U staré paní – David Dorůžka Trio (20:30)
16.9. – Jazz club U staré paní – Matěj Benko Trio (20:30)
17.9. – Jazz club U staré paní – Rajnošek B.AND (20:30)
19.9. – Jazz club U staré paní – Martin Brunner Trio (20:30)
14.9. – Jazz Dock – Tomáš Hobzek Quartet (22:00)
15.9. – Jazz Dock – Thea Soti Quartet (22:00)
17.9. – Jazz Dock – Rene Trossman Band (22:00)
18.9. – Jazz Dock – Roman Pokorný Fusion Jazz Trio (19:00)
14.9. – Reduta – Ivan AUdes Trio (21:30)
19.9. – Reduta – Prague big band (21:30)
14.9. – Stará Pekárna, Brno – Jazz Mistake (20:00)
14.9. – U malého Glena – Jazz Bluffers (21:30)
16.9. – U malého Glena – Šansonová smršť (21:30)
Kluby - cizina:
„Blues je pro jazz tím, čím jsou kvasinky pro chléb. Bez něj je placatý.“(Carmen McRae) 17.9. – Blue Note Tokyo, Japonsko – The Sound Stylistics (19:00, 21:30)
14.-19.9. – Blue Note New York, USA – Diane Schuur (20:00, 22:30)
19.9. – Twins Jazz, Washington, USA – Syssi Mahieu & Zeebop (20:00, 22:00)
17.-18.9. - Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – 40. výročí Jimiho Hendrixe s Nigel Kennedy Bandem (20:00)
Hudební festivaly:
1.-16.9. – Chvalská triáda, Praha-Horní Počernice (info: http://www.chvalskyzamek.cz/)
18.-19.9. – Spiritual fest 2010, Praha (info: http://www.festival.spiritualy.cz/)
Tanec a experimentální divadlo:
„Fantazie se stává realitou, pokud ji umíš zatančit.“ (Richard Cohen) 19.9. – Divadlo Ponec – Proměnná (Ve světě, kde cokoliv je možné, procházíme neustále proměnou, naše bytí je křehké, je vystaveno náporu změn...) (20:00)
13.9. – La Fabrika – La putyka (Originální pojetí inscenace je vedeno především snahou nekopírovat francouzské novocirkusové zdroje.) (20:00)
Taneční a multižánrové festivaly:
19.9. – Flamenco Chequia 2010, Praha, Divadlo Na prádle
Divadla:
„Neberte život příliš vážně. Beztak z něho nevyváznete živí.“ (Elbert Hubbard) 15.9. – Dejvické divadlo – Viliam Klimáček: Dračí doupě (režie: Karel František Tománek) (Jeden z nejznámějších slovenských dramatiků napsal hru přímo pro Dejvické divadlo a pro konkrétní herce. Příběh začíná setkáním dvou kamarádů, Ivana a Davida, v horách. Dvacet let se neviděli. Kdysi tvořili nerozlučnou dvojici, ale teď je všechno jinak...) (19:30)
16.-17.9. – Dejvické divadlo – Petr Zelenka: Teremin (režie: Petr Zelenka) (Příběh člověka, který navždy změnil tvář moderní hudby. Věnováno Robertu Moogovi.) (19:30)
16.9. – Divadlo Bez zábradlí – Bernard Slade: Každý rok ve stejnou dobu (režie: Jiří Menzel) (Osudové setkání dvou lidí. On ženatý, ona vdaná...) (19:00)
19.9. – Divadlo Komedie – Oliver Reese: Goebbels / Baarová (režie: Dušan D. Pařízek) (Intimní variace na téma „mezinárodních vztahů“.) (20:00)
16.9. – Divadlo Na zábradlí – David Gieselmann: Louis a Louisa (režie: J. Nvota) (Adoptujeme jiné dítě. Zase nějakého malého chlapečka, který se sladce dívá z fotky. Takového, který píše krátké dopisy z Brazílie nebo z Afriky, třeba černouška.) (19:00)
17.9. – Divadlo Pod Palmovkou – Arnošt Goldflam: U Hitlerů v kuchyni (režie: Jan Borna) (Historky z Hitlerovic Kuchyně. Krátká groteskní minidramata Arnošta Goldflama používají zbraň všemi fašisty nenáviděnou – humor.) (19:00)
18.9. – Divadlo Rokoko – PREMIÉRA – Vražda jako poznaná nutnost (19:00)
19.9. – Divadlo Ungelt – Jeffrey Hatcher: Picasso (režie: Jiří Svoboda) (Napínavý příběh o Pablu Picassovi předvedeném v okupované Paříži německými vojáky před vyšetřovatelku, která po něm žádá autorizaci tří jeho obrazů. Probuzené vzpomínky, tajemství, která hlavní postavy skrývají dlouhá léta...) (19:00)
17.9. – Divadlo V Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – PREMIÉRA – Tattoo (19:30)
14.9. – Divadlo Viola – PREMIÉRA – Obleču tě do hvězd (20:00)
Divadelní festivaly:
15.-23.9. – 18. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo, Plzeň (info: http://www.festivaldivadlo.cz/)
14.-17.9. – Divadelní pouť bez bariér, Ostrava (info: http://www.dlo-ostrava.cz/)

No takto tetino

No takto tetino,
situácia mojej euroosoby je takého druhu, že sa čudujem, že vôbec píšem,lebo ma postihol jeden zo smrteľných hriechov - lenivosť! No takto tetino a strécu (ak nemá tiež ten syndróm ako ja), a vidíš, už aj modzog vypína,lebo práve vypla mikrovlnka a posteľ mám na vzdialenosť 146 cm. Zostavujem nové ONÉ, ktoré bude delové, ale práve preto to tak dlho trvá, lebo chcem všetkých prispievateľov "prasáka" tromfnúť. Bude to niečo na štýl p.g. Hrabala, ale ja ku glosám bežných ľudí nebudem pridávať žiadnu fabuľu. A stréc ať už pomalu chladí domácí pívo, ať to do léta stihne,já tentokrát určite přijedu asi i s vnučkou! Keď tak pozerám predchádzajúcu vetu, chybu tam nevidím, aj keď aj čeština od čias, keď som ju bežne používal, sa vyvíjala.
Jedným pozdravom z rangu "Dobrý deň" z budúceho ONÉ sa rozlúčim :
DLHO ŽITE!

p.s.
Ďaľšie odhaľovanie zo skvostného budúceho diela ONÉ je spoplatnené podľa zákona 11.paragraf.5 článok 10,zbierky zákona 568, uverejnený v Novom čase,Čase a Nadčase, schválenom v Slov. parlamente dňa 10.1.2010 jednomyseľne, všetkými Ficoposlancami, a to výške, ktoré určia tabuľky vykonávajúceho predpisu, vydaného najneskôr v marci (březnu) 2020! Odhad legislatívnych expertov je 5€ za vetu. A nerobte si z toho srandu! To je vážne!
Čafte!

V sobotu v Bučovicích

pracovali děd Miloš a Jirka na instalaci pamětní desky Arthuru Nikischovi, která bude slavnostně odhalena na zámku v Bučovicích 23. září 2010.

Toto foto neseriózně odhaluje zatím zahalený objekt. Nikomu to neříkejte!

Petr zatím ryl, kopal, hloubil asi metr hluboké díry pro pilíře, které časem podepřou budoucí střechu, zatímco já jsem odhalila, že vistárie je rostlina plevelná a sama si určuje, kde bude vyhánět další keře.

V neděli se betonovalo. V jednu chvíli se míchačka zcela zbláznila a seskočila z držáku, beton skončil na zemi tam, kde ho nikdo nepotřeboval.

Až jednou bude střecha, tak možná zrovna na tom místě bude někdo hrát třeba na violoncello.

V sobotu 18. 9. od 16:00 do 18:00 na nádvoří Staré radnice se účastníme na benefičním koncertu pro Chráněné bydlení.

Jednou z pořádajících je Lenka Janíková (to je ta prostřední), která nás pozvala k účinkování. Přijede Soňa Jányová (zaskočila si sem na pár dní z Finska), Milan Němec, Ivanka Skálová a další. Nebude-li pršet, nezmoknem a určitě to bude příjemná dvouhodinka pro účinkující i pro diváky.

V neděli 19. 9 v 19:30 v divadelním studiu Marta mají první absolventskou premiéru letošní muzikáloví čtvrťáci. Můžeme se těšit na představení-muzikál Jana Šotkovského a Matěje Plíhala „Trůn pro dvě královny“.

To jsou oni - fotil Pavel při nedělním koncertu na zámku v Židlochovicích

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš