Proarabské vzpomínky
(v protiarabské atmošce)

Přišlo mi to správné. Taková protiváha proti té hysterii a panické hrůzy z Arabů, Islámu a všemu nečeskýmu. To hřímání hysteriánů, některých politiků, nebo třebas toho sběrače motýlů. Teď se musím omluvit, většinou se snažím kritizovat jen názory a vynechat osobu, která je pronáší, u tohodle amatérskýho islámobijce, stejně jak třeba u našeho současnýho prezidenta mi to nějak nejde. U nich najednou mám pocit, že to je propojené s osobou jako takovou a nebo to je jinak, já nevím. Konvička mě vyloženě sere.

Nechci tímhle prasetem někoho nasrat, že jako propaguju třeba džihád nebo islámistickej stát, nebo že jsem třebas arabomil. Tak to není. Já bych chtěl několika momentkama z toho pohádkovýho světa pootevřít oči i těm, co po přečtení nějakýho plátku běsní a chrčí proti všemu arabskýmu. Chci, a přeju si, ach jak naivní, aby lidi mysleli hlavou, aby nebrali vážně extremistické polohy čehokoliv. To znamená nebrat vážně ani sluníčkový lidi a jejich lásku k arabskýmu, ani ten druhej konvičkovskej, že běs hrůza, všechny upálit a zlikvidovat a uchránit naši milovanou stárnoucí a lidsky chátrající Evropu. Ale Evropu nikdo nezachrání. Každej by šukal, ale s ochranou, kdo ty parchanty má živit... Rodiny zakládají čím dál později. Holkám ty porody jdou čím dál míň, a to docela dobrovolně. Když dítě, tak jedno a maximálně, když už to jinak nejde, tak dvě. Aby nedošlo k mejlce, já to nikomu nevyčítám, ani nikoho nenutím, chápu to... Drsná a neúprosná matika mluví jasně, vyhyneme, protože nás umře víc, než se nás narodí a proto je zcela bezpředmětné jít řvát do ulic a na rukou nosit náckovské řvouny volající po rasové čistotě. S tímhle se nic udělat nedá, ani kdyby uměl Okamura hřímat trojhlasně. Akorát to tu bude pěkně hnusný a bude to jako, když čtu o druhé světové a nadlidech a podlidech. Tohle mě nebaví a proto jsem se rozhodl, že se pokusím ten neznámý a "děsivý" svět trochu přiblížit. Ne, nejsem žádnej odborník, ale pár let jsem v arabských zemích prožil, když to všechno sečtu, a nikdy jsem se z žádným nepřátelstvím nesetkal. A fanatiků jsme za ty roky zažili, když to přesně spočítám, tak... jo, jednoho. Nějakej polotajnej lampasák v Súdánu. Ten byl fakt odpornej. Jinak jsem se všude cítil dost bezpečně a hlavně to bylo vždycky takové veselé a kamarádské. Fotky jsem vybral trochu náhodně, protože tu nejdej o reportáž z nějakého místa, ale jen takové poskakující povídání, střípky a kecy,

V Sanaa jsem byl dvakrát. Tohle byla moje první návštěva a byl jsem tu s kamarádem.

A jako v každých jiných arabských městech tu byla spousta krámků se spoustou zbytečností a já jsem míval pocit, že ani nejde o prodej, protože se skoro nic neprodalo, ale oni jsou veselí, sedí si mezi proutěnými košíky, hulí, v Jemenu ještě katujou, což je oblíbená místní droga. Rozšířená možná ještě víc, než u nás tráva.

Sanaa je velice zajímavé město, protože není u moře, ale poměrně vysoko v horách přes 2000 metrů, přesně to nevím a nechce se mi to hledat. Vzduch je tu takovej jinej. Je tu dost cítit smrad z aut i odpadky, ale dohromady je to takové ne úplně k poblití, jako v jiných městech. Ale to je jen na chvíli, když v tom městě chodíte a žijete pár dní, přestane vás to obtěžovat a je to pak už v pohodě. Smrad se změní ve vůni Orientu.

Jemenci děsně rádi hulí. A přestože je často slyšet z různých zdrojů i tiskovin, že Arabové především nenávidějí Ameriku a Američany, což je docela možné, protože propaganda vlád, čili politika, to takhle dělává. Konečně vzpomeňme, jak to bylo u nás. Taky co bylo americký, bylo hodné odsouzení. Teda jako nahlas a navenek, ale každej jinak hltal cokoliv americkýho a džíny a muziku a filmy, jenže jen tak jakože pokoutně. I tady to tak je. A proto se tu hulí především americký cigarety a chlastá CocaCola. Kamaran byla nějaká asi místní značka cigaret. Taky se tu hodně balí cigarety, tabák pro balený cigára se jmenoval White Ox a byl snad jedinej, kterej byl k dostání. Místní huliči balili superkingsize velikost, ze dvou papírků na sebe navazujících a od malýho průměru na začátku až po bago na konci. Stejně jako špeky u nás.

Sanaa, to jsou dvě města, teda jen jedno, ale staré Sanaa je zajímavé a historické, krásné a nepřehledné. Nezabloudit tu je téměř nemožné. A taky se do těch úzkých a kroucených uliček málokdo z cizinců pustí. Ani místní sem moc nechodí, jen ti,co zde bydlí. A prý dokonce jen tu cestičku, kde bydlí a ven. A proto je ze starýho města vyčleněna jedna taková trošku civilizovaně upravenější část, která se cizincům předvádí. Ale to zajímavé je až dál.

Tohle jsou domy z té ofiko části.

A když se vnoříte dál, začne to bejt fakt úzký a za hodinu už nemáte šanci se z toho vymotat. Ztratil jsem se tam a trvalo mi několik hodin, než jsem se odtama dostal. Chvílema jsem měl pocit, že už nikdy nenajdu cestu k hotelu. A místní jsou v radách, kudy, úplně na hovno. Když se zeptáte tří místních, kde je hotel Hilton, ukážou tři směry, většinou po 120°. Takže kamkoliv.

Tyhle domečky jsou z té přehledné části starého Sanaa

Aby se cizinec ztratil, stačí nedodržovat v uličkách pravé úhly a některé z úzkých udělat po několika rozích slepé. Klasické bludiště. A domy jsou tu vysoké, takže nikdy neuvidíte vysokej Hilton. Měl jsem čas celej den, tak se prd dělo. A bylo vedro a ven jsem se nedostal a nedostal. Až pozdě večer.

Přes poledne se lidi stáhnou do stínů domovů a zadních částí krámků, narvou si hubu katem a mouchy snězte si mě. V poledne se po uličkách chodí volně, nikdo tu nepobývá.

Vypadal nebezpečně, vypadal ozbrojeně... Nabídl mi čaj s mlíkem a já si od něho koupil dva pomeranče. Přes jihočeskou deislamizační komisi by neprošel. Mírumilovné dopoledne.

Všichni Jemenci - dospěláci jsou ozdobeni džambií. Ozdobnou dýkou.

A každej volnej plácek je vyplněn stánkaři všeho druhu.

Holky tu neprodávají nikdy. Teda jakože holky tu nejsou prodavačkama. S tím prodáváním sebe sama to nebude ani v téhlé části světa příliš odlišné. V Adenu se jedné čtvrti, nebo přesněji, části jedné čtvrti, říká mezi cizinci "Fucking village". To se mi ale nepodařilo ověřit.

Naprostá většina baráků je nedodělaná. A to i tehdy, když dodělaná je. Ve většině arabských zemích, které jsem navštívil, platí jakýsi zvláštní sociální pomocný systém, že stát pomůže půjčkou k postavení více generačního baráku. Kolaudace je okamžik, kdy stát chce svoje prachy zpátky, tedy ve splátkách, jako každá jiná půjčka. No a tak tu nikdo barák nedodělá, k tomu stačí, aby ze střechy trčel svazek roxorů. A bez kolaudace nezačne splácení. Kdo a kdy to pak splácí mi není jasný, ale funguje to tu prý takto už dlouho a dokonce mi připadá, že to všem vyhovuje.

Henna se nepoužívá jen pro barvení vlasů nebo čmárání na ruce a nohy, hennou tu zdobí i svoje velbloudy.

Děcka jsou tu úplně stejný jako u nás. Hrajou si na chodnících podobné hry, jako děcka tady. Akorát jsem tu v Jemenu nikdy neviděl nikoho z kluků hrát kuličky. Ale ty se u nás už taky necvrnkají.

Klasickým zvykem v arabských zemích je věšet a lepit svýho prezidenta na zdi. V Sýrii na to dokonce mají i šablonu v papírnictví, která zajistí, že sprejeři jeho portrét neposerou a je oficiálné čistý a předem schválený. Někdy se houpou jejich potentáti i na zpětnejch zrcátkách v taxíkách, autobusech i osobních autech. Když jste s někým velkej kamarád a věří vám, pak vám potichu a spiklenecky prozradí, že jejich prezident je blbec. Zase teda jako u nás, jen my jsme na tom trochu líp, protože to můžem říkat nahlas a i tomu, komu nevěříme a dokonce si to můžem nechat otisknout i v novinách. A blbec prezident vás za to ani nenechá zavřít.

Inzerce se tu provozuje na zdech přání. Když něco sháníte, napíšete cedulku a přilepíte k prezidentovi. Zdi jsou zde také používané pro volební písemné agitace, ale moc bouřlivé to nebývá.

A děsně rádi se nechávají fotit.

Rodinka provozující bufet. Tady jsem si dal smažený volský voka, kdoví jak se to jmenuje arabsky a k tomu placku, teda vlastně chleba. Bylo to moc dobrý.

Nevím, kolik mají v Sanaa univerzit, ale při potulce městem jsem se před jednu z nich dostal. A ani nevím, jak to tu je s menzami a jídelnami. Asi si studenti nosí jídlo svoje z domova. Proč ne, když to je běžné i v Austrálii. A jako důkaz, že menzy nejsou, mi posloužil tenhle chlapík. Pražená a velmi dobrá kukuřice byla k mání před vchodem do komplexu pro všechny, nejen pro studenty. Stála na český prachy asi pětikorunu. A byla i řádně posolená a něčím hodně zajímavým okořeněná.

Když jsem si v Sanaa fotil tuhle zajímavou petlici, tak mě při té vyzvědačské práci přistihl místní policeman. A hned že, proč to fotím, a že mě musí zatknout a odvléct někam. Padlo i slovo kalabuš, což jsem znal a znamená vězení. To bylo trapné, blbé a i jsem se bál. Ale policajt se choval normálně, vedl mě jen tak ulicemi, žádný pouta. Po cestě jsme narazili na hospodu. Taková zaplivanka, sedělo se na zemi, jídlo přinášeli ve velkých hliníkových mísách. Pozval jsem ho na snídani, česky jsem vystrašeně ironicky dodal, že jako poslední jídlo před popravou, a on nebyl proti. Seděli jsme pak asi hodinku v té hospůdce, byly obrovské fazole v lavórku a dvě vajíčka natvrdo, nějaké koření, placka a čaj s mlékem. Celá hospoda se s náma bavila, bylo příjemno i veselo, jen jsem měl obavy, co se mnou bude dál. Ale pak se najednou policajt zvedl a s pozdravem a rukoupodáním se rozloučil. Odešel s úsměvem. Zůstal jsem na svobodě, marně dumaje, jestli jsem teda byl nebo nebyl zatčenej. Co když to byl jen takovej trik, jak zdarma přijít k snídani, čili úplatek? I když mi bylo chvíli notné horko, přesto se to zvrtlo v milé ráno.

Myslel jsem si, že si tu někdo jen tak suší prádlo na chodníku, ale pak jsem zjistil, že to je normální veřejná prádelna. No vida, i v tom jsou si s náma podobní.

Zbohatlíci si staví honosné, ač někdy nudné vilky na kraji měst. Vybavenost inženýrská je dost bídná, ale to jim moc nevadí. Vodu a elektřinu přivedenou mají.

Našel jsem i nějaké velké řeznictví. V takové staré budově bez oken. Poměrně velkej plac. Řezníci tu mají svoje pulty a háky, většinou se prodává kozí a ovčí maso. Někdy i hovězí. A ryby. Vepřové se tu neprodává. Ne proto, že by ho přímo zakazoval Korán. Ale proto, že vepřové maso v tom vedru nevydrží. Prý se tu prasečí maso zkazí za pár hodin. Proto ho Korán nedoporučuje. Kozí maso se dá prodávat i druhej den a nemusí být přes noc ani v lednici, jen je trochu posraný od much a nebo se do něho pustí chytré a šikovné krysy. Proto tu jsou ty háky. Řezníci mají jen utěrku, tři nože, ocílku a váhu. Víc nepotřebujou.

Jsou šikovní a je radost se dívat, jak rozšroubovávají ještě před chviličkou živé kůzle.

U moře, tohle je poblíž Adenu, je hodně uprchlíků z Afriky. Ono je to sem z Etiopie, co by kamenem dohodil. Pak tu pracují na černo a za směšnou mzdu a jsou dost pracovití, protože potřebujou peníze a bojí se, aby nemuseli zpátky.

Je libo malýho žraloka? U Adenu je spousta všelijakých malých zálivů, tenhle si okupujou rybáři a je tu dost cvrkot. Dvakrát denně. Ráno a večer. Přes poledne to tu jen smrdí, ale nikdo tu není.

Se zákazem kouření by tu nikdo neuspěl. Kouří skoro všichni, furt a všude. Tenhle kuřák prodává kozí nožičky. Je z toho výborná polívka. Stejně tak jako z kozích a ovčích hlav. Akorát to vypadá hnusně.

Jistá malá řevnivost mezi profesemi tu existuje, stejně jako jinde ve světě. S rybářema se nikdo moc nevybavuje a oni s jinými profesemi taky moc ne. Je pravda, že ti, kdož se prodejem a lovením ryb zabývají, po rybách smrdí. Ani ne od hlavy, ani ne od ocasu, ale od hlavy k patě.

V Adenu jsme si pronajali byt na sídlišti. Aden je město, které je tak trochu Brnem. Kdysi totiž bylo hlavním městem jižního, alias demokratického Jemenu. Ale už hlavním městem není, tak jsou trochu uražení. To s tím Brnem myslím tak, že jako druhé nejdůležitější město sjednoceného Jemenu. A protože si hráli na socialistickou vizi, bylo tu Rusáků, a podle mě stále je, že to bylo až hrůza. A vliv Rusáků se tu zažral do kdejaké činnosti. I na to bysme měli být z naší nedávné historie zvyklí. Tohle sídliště je postavené tak trochu po ruském vzoru. Zbytek náklaďáku po dokončení stavby tu už zůstane na desítky let, než si ho veme do hrobu rez. Auto je zábavním hřištěm pro spoustu děcek.

A zase ty ryby.

Nejlepší ryba tu byla asi King Fish. Podle mýho to byl nějakej druh tuňáka. Maso pevné, krásně červené, šťavnaté a voňavé. Taky King Fish byla jednoznačně ryba nejdražší. Kilo stálo asi 400 riálů. Možná teda asi tak naše stovka?

A jsou tu veselí a nenasraní. Daleko nasranější jsou lidi třeba v Egyptě, který je nám civilizačně prý blíž. I tlustejch lidí je tu daleko míň než třeba v tom Egyptě.

Tenhle klučina se živí mytím oken u aut. Je rychlej a stačí mu k tomu jen hadr a jakejsi škopek od barvy.

Přestože oblast Hadramout tu patří mezi nejortodoxnější a nejpřísnější oblasti Jemenu, se zahalováním se tu věda moc nedělá. Samozřejmě je tu spousta holek zakrytejch, ale taky je jich tu docela překvapivé množství nezahalenejch.

A pracujou tu i děcka, když nejdou do školy.

Větší holky se musí starat o menší sourozence. Je to tu rodinně hodně kompaktní, rodiny rozsáhlé a nepřehledné. Chlápek sice může mít až 4 ženy, ale jedině v případě, že na to má - není to levná záležitost - a taky pokud je schopen se o všecky postarat. Mnohoženství z místního úhlu pohledu není zas tak nepochopitelné a asi bude i praktické.

I místní blázni to tu mají dobrý. Ať jsou sebepodivnější, nikdo se na ně nedívá skrz prsty a neodhání je. Dokonce se o ně i postarají, když mají hlad nebo žízeň. A protože je tu docela teplo, tak bydlívají na ulici. Akorát si myslím, že se tu těm, co přespávají na ulici pro nuznost, neříká bezdomáči. A Korán doporučuje, aby se o nuzné a chudší a potřebné ti bohatší postarali, jinak by to mohl bejt hodně těžkej hřích. A to je sympatickej přístup.

Postarat se o malýho brášku je naprostá samozřejmost.

Ve vnitrozemí je zahalených holek podstatně víc, než ve městech a vesnicích podél moře.

V Adenu je jeden bazar, takovej antik, vetešnictví. A vede ho chlapík, který je místní legendou. Cizinci si o něm vypráví a každý nový návštěvník je na něho upozorněn. Češi ho nazvali Smraďochem a krám se jmenuje U Smraďocha. Je to proto, že tam prodává i vysušený korály, jenže ty korály jsou blbě preparovaný a čištěný, tak to tam fakt dost hustě smrdí.

Takovouto sošku z ebenu jsem si přivezl již dřív z Afriky, což on netušil, tak mi ji vnucoval a čachroval s cenou, ale přesto ta cena byla dost vysoká. Pár kousků ještě smrdělo vixem na boty. Černým. Takhle umí totiž afričtí řezbáři obejít drahé ebenové dřevo nějakým jiným lacinějším stromem. Pak navoskovat jako boty, vyválet v prachu a znova, vysušit na slunci a eben je na světě. O Smraďochovi se určitě zmíním i v dalších vzpomínkových vyprávěnkách o Jemenu.

Kdo je kdo?

Ač jsou většinou Jemenci dost chudí, jejich srdce jsou otevřená a rádi vás pozvou na čaj s mlíkem - šaj wa laban. Debata s nimi je taková srandovní, protože jejich angličtina a moje arabština se jaksi míjela. Co s větou "Až půjdeš ke krejčímu, řekni mu, že si přijdu pro sukni." Nebo ještě jsem uměl větu "Achči achud iljóm bíra hwáje." Což v překladu znamená "Tvůj bratr dnes vypil hodně piva". Zvláště v zemi, kde to s pivem je složitý. Ale nakonec jsme se vždycky nějak domluvili. Asi ty jejich čaje jsou omamné a v čajové opilosti padají jazykové bariéry.

Tohle sídliště mě dostalo. Takové jsem neviděl ani ve filmech. A přesto i zde bydleli lidi, co se usmívali.

Rodinka je kompletní. Teda ta mužská část, holčičí klan je doma.

Prodavač fotbalových míčů a amerických cigaret.

Bráchové prodávají hennu. A ta je tu dost důležitá. Někde jsem se dozvěděl, že je henna dobrá i proti parazitům, ale možná to je kec.

Největším překvápkem pro mě bylo, když mě vzal jeden místní cizinec na večerní program do jakési noční kavárny, kde hrál elektronickej bigbít a tančila tam spoře oděná dáma a lítaly jí na podium papírové peníze, no jako na západě.

A víte, jak je to s jemenskou džambií? Když jsem to viděl poprvé, napadlo mě jediné, jak pro Alláha tu kudlu vyndávají z pouzdra? Takhle zahnutej nůž přece nikdy z toho pouzdra nevyndáš.
Džambia je sice nůž, ale je to jen ozdoba. Ozdoba, mužská, výhradně mužská. A nosí se i na místě ohanbí. A smějí ji nosit jen opravdoví muži. A protože v arabských zemích jsou některé věci celkem jasné, tak v tom nemají bordel. Třeba mužem se v Jemenu stává každej kluk, kterej přestane chodit do lázní s ženskejma. Od toho okamžiku je mužem a je-li Jemencem, tak dostane od fotříka džambii.

Některé kousky jsou sakra drahé. Kudla samotná je sice u drahejch kousků dělaná z kvalitního materiálu, ale je to nůž tupej a prakticky nepoužitelnej. A aby nebyl úplně na prd, tak ho je potřeba hodně ozdobit. Stříbro, zlaté nitě, drahá rouna. Jednou jsem šel kolem takové garáže, bylo to v Sanaa a tam seschlej dědek s pravnoučkem,to ale nemusí být pravda, když můžou mít 4 manželky a šetří si svatby na pozdější věk a skoro vždycky si berou holky mladý, tak by to mohl být klidně i syn. Tihle dva vyráběli parádní džambie, výheň ještě nevystydla úplně, oni seděli na zemi a na klíně opracovávali vykutý základ džambie. Byla radost je pozorovat. Na ponku se již těšila na čepel rukojeť z krásnýho dřeva. Až to všechno spojí dohromady, začnou se zdobením. Je to věda. Cvočky, plíšky, někdy i drahokameny. I ty látky vyšívají sami. Týhle kudly se ženská ruka nedotkne.
Napadlo mě, že bych mohl nafotit reportáž o vzniku krásné džambie, ale nepochodil jsem. Dědek mě nekompromisně vykázal. Nebyl agresivní, jen zcela rozhodně zakázal focení a jen šuf šuf, což po arabsku znamená koukej koulej, jak já to dělám. Tak jsem jen čuměl a nefotil.

Pouzdro bývá buď dřevěné nebo kožené. Ozdoba pouzdra ze stříbrnýho plíšku potepanýho motivama kytek nebo různých obdélníčků a dalších geometrických tvarů se jmenuje, myslím, túza. Někdy tam je i kousek koránu. Fantazii se meze nekladou a některé džambie jsou nádherné.

Rukojeť u lacinejch šuntů je z plastu, u dražších z kravskejch rohů nebo drahé jsou ze slonoviny. Ty nejdražší prý jsou z nosoržčích klů. A často jsou dřevěné a potažené plátky stříbra. Ta mince na rukojeti se jmenuje šamsíja.