Samozřejmě, že se nemusíte bát, že bych vás připravil o povídání z Andalusie, ale mám pocit, že si musím sám za sebe pokecat jen tak o věcech, který nejsou ani důležitý, ale jsou mi milé. Tak třeba minulej týden v sobotu, vždycky, když jede Olina za mámou do Vranýho, tak se vyprdnu na všecky resty a většinou už dopoledne vyrazím někam běžet. Zjišťuju, že to je dokonalej relaxační způsob, jak si užít všeho dohromady. Je to takové multifunkční nářadí. Kdybych se přihlásil na nějakej maraton nebo ultra, tak je s tím spojeno tolik negativ, že se mi do takové akce nechce. A nejen kvůli tomu, co zkusím později specifikovat, ale taky kvůli tomu, že když poběžím v chumlu jinejch běžců, okamžitě přijdu o svůj rytmus, o svou svobodu udělat zrovna to, co chci. A já se znám, mám v sobě nějak divné buldočí geny, asi mě někdo geneticky ve spánku upravil. A ty blbé geny by mě uštvaly hned u prvního maratonu a kromě toho bych ještě zjistil, jak jsem nemožně pomalej. Ale když si běžím podle sebe, s tarahumarským úhlem pohledu - běžet tak, abych se usmíval, to je totiž tak jednoduchá a geniální myšlenka a tak mě baví se tím řídit, že jsem se tím připravil o jakéhokoliv parťáka při běhu. Říkám tomu soukromě a tajně (tak ne, abyste to napráskali někomu, kdo nečte prase) embolický běh. Takže kromě toho běžení, tak trochu indiánským stylem, si i fotím všechno, co mě napadne, všechno, co se mi mihne drásavěji kolem rypáku, všechno, čemu zatím nerozumím, ale mám pocit, že to musím skovat do foťáku na pak. Ono to focení je takové kradení grafických imprintů mýho světa. Ale to jsou jen dva, jak se moderně říká, benefity. Je jich daleko víc, třeba, že si při běžení poslouchám krásné knížky. Přes chytrej telefon. To je další paráda osamělých běžců. No a teď si představte, že si všecky ty benefity nesete s sebou. Je toho na jednoho až moc, ale dá se to i mírnit, třeba si dvacet kilometrů z té trasy nečíst. Moje běhací čítankové fotovýlety nikdy nemají přesnou strukturu ani vzdálenost a cíl nejsou známy. Někdy si sice určím směr a k tomu i název vesničky, ale pak si to rozmyslím a běžím místo doprava doleva a pak zmizím v lese, proběhnu loukou a jsem úplně někde jinde, někde, kde jsem nikdy nebyl. Klidně se dá říct, že jsem právě zabloudil. Ale chytrej telefon, kterej mi čte knížku, se dá hravě přepnout do aplikace OSMAD+ a tam jen kliknout na místo a nebo zvolit oblíbené místo (tím je to, kde spolu bydlíme s Roušovnou). Profil mám v té apce nastavenej na běh a on mi velmi ochotně, rychle a hlavně přesně najde nějakou pěknou trasu domů. A když chci, tak to zase změním a ono se uvidí. Za ty roky, co běhám jen tak pro sebe, už to tu mám docela oběhané, začnu hledat další místa a budu k tomu používat i vlak a autobusy. Už se těším na trasy, které jsou od domova vlastními silami nedostupné. Dám pak vědět.

Minulou sobotu jsem běžel tak nějak směr Čelákovice, ale dlouho jsem se toulal lesy a kličkoval, tak jsem do Čelákovic doběh asi až po 35 kilometrech. a protože v Čelákovicích bydlí můj kamarád Vláďa Švestka, který znovu začal jezdit na kole a projevuje u této své rečinnosti zarputilost obdivuhodnou, tak jsem se rozhodl, že ho navštívím. Už mi několikrát vynadal, že jsem se nestavil, když jsem se kolem Čelákovic motal. Nebyl sice doma, ale zrovna byl na cestě domů. Přes FB jsem věděl, že dělal své speciální pečené koleno očkované vodkou a na medu. Samozřejmě, že mi dal porcičku. A jeho dcera Lenka mi zase uvařila dobrej čaj, výbornej servis. Poděkoval jsem a utíkal dál. Asi po sedmi kilometrech mi volala Roušovna, že jede o vlak dřív domů. Tak jsem přehodnotil své běžení, otočil se a utíkal do Mstěnic na nádraží, hupsl do vlaku, dojel do Horních Počernic, pak dvěma autobusy a kousek ještě běžmo a stihl Olinu v Běchovicích na nádraží. Dohromady jsem si vyběhal asi 44 kilometrů. Moje první letošní ultra.

Tuhle sobotu jsem zase vyrazil, tentokrát směr Brandýs nad Labem. Ale nebyl jsem nijak rozhodnutý, že poběžím daleko. Po cestě se mi do cesty stavěly objekty v kroucených situacích, třeba tahle dáma je k horizontálnímu pronájmu.

Krásná ulice.

Barvu moc nepoužívám, celej život si fotím černobíle, ale někdy je barva důležitá. A to je na digitálních foťácích skvělý, protože nemusíte vyndávat kazetu a měnit za barvu. Stačí jen zvolit režim.

V Jenštejně je všechno krásně zanedbané a poeticky pesimistické. Teda vlastně kecám, tohle jsou Radonice. Vidíte a tak to mám se vším, ani přesně nevím, kde jsem a co je v dané obci za zajímavost. Asi mi to je trochu jedno. Tenhle nápis byl v jednou podloubí v zatáčce.

Vesničky tímhle směrem vypadají vybydleně.

Ale grafika lhostejnosti maluje jak divá.

Tady bych teda chtěl být pošťákem. Napadá mě, kdybych začal brigádničit pro Českou poštu, směl bych při tom roznášení běhat? Ale ne, nechci být pošťákem. Ti musí s dopisem i ke zlým psům.

Olinina maminka má velkýho vlčáka. Mě teda nikdy nekousl na krev, jen tak tak žertovně chňapl na modro, ale jak je pošuk, tak když odcházíme, nemá k tomu daleko. Před pár dny však pokousal právě pošťáka. Ne, pošťákem asi nebudu.

Beru svět kolem sebe jako opuštěná pohozená grafická poselství.

V téhle vesnici zase někdo oblíká stromy, aby jim nebyla zima.

A nebo narazíte na takhle odvážné typografické zvěrstvo.

U rybníka jsem našel krásnou flaštičku od vína, vzal jsem si ji domů a namelu do ní papričky habanero.

V Jenštejně je hrad, kde jsem nikdy nebyl.

Trochu ho opravujou, ale nijak moc to nehrotí.

Jednou to bude hezkej hrad.

Cesta do hradu je chráněná klouzavými schody. Nahoru to šlo, ale dolů jsem se plazil velmi trapně. Přece si nerozmlátím foťák.

Jo a ještě něco k těm sobotním běhovýletům. Olina po vánočních svátcích přezula stůl do novýho ubrusu a vyhlásila drsnou soutěž, kdo ho první pokydá. Ta soutěž je děsně krutá, protože já každou chvíli něčím na ubrus kydnu, nebo kakovej prášek upráším a pak rukou stopy střu, čímž ubrus pokreslím. A Roušovna si té náročnosti byla vědoma, tak omezila platnost jen na dva dny. Rafinovaně mě tím přikovala ke zdi a já raději jím vestoje a kydám na lino a jídlo si chystám na vypnutým sporáku. Tenhle běh mi umožnil skoro celý den na novej ubrus nekydnout.

V místní hospodě propagujou kouření, ale je to celkem jedno, protože hospoda je zavřená.

Byl to jeden z mých nejklouzavějších, vlastně úplně nejklouzavější maraton.

Srdce bejvalýho krasobruslaře se tetelilo radostí. Běh na ledě je úplně jinej než na terénu neklouzavém. Tak mě pak bolely úplně jiný svaly než normálně. Třeba prdel a třísla. Ale nebolely mě svaly pod žebrama ani břišní svaly.

Topenářská kaťuša. Když jsem byl malej, tak jsem byl z té ruské, vlastně sovětské zbraně u vytržení. Legenda vyprávěla nehoráznosti a já to žral.

Zoologická zahrada divných žiraf.

No a to je všechno, tuhle sobotu jsem uběhl podmaraton, to znamená, že jsem ani na těch 42,195 m nedošáhl. Bylo to jen 41,7 km. Ale bylo to krásný. Zeptej se mě ráno. Příští víkend nepoběžím, jedeme do Brna. Milan slaví šedesátiny.