Zvěrstva
(a zvěsti)

Středa hrozila volnem. Což je pro nás, důchodce na volné noze poněkud složité datum. Vymysleli jsme s Roušovnou, protože nikdy nebyla na Řípu, což je skoro neomluvitelné, že bysme mohli udělat jednodeňák na Říp. Jenže Roušovna ještě v úterý šla normálně do práce. a protože jsem se dozvěděl, že v Českejch Budějovicích za chviličku končí výstava obrázků Aléna Diviše, vyprdl jsem se na práci a vyrazil vlakem do Českých Budějovic.

Tam mě překvapily moderní svěží sochy ve volném prostranství. Googlením jsem se dozvěděl, že to jsou sochy Michala Trpáka a že se to jmenuje Humanoidi - Spěchající.

Přestože mi nejsou České Budějovice cizí, párkrát jsem tu byl služebně a jednou dokonce na vojenském cvičení, které bylo ukrutně blbé a na hovno. Jen jsem se tu stal poručíkem ČSLA a to přímo z vojína. Měl bych to asi nějak osvětlit. Na vojnu jsem se coby absolvent VŠ dostal s kolejničkama. Aby bylo jasno, vysokoškolák sice byl svobodníkem, ale zároveň absolventem, proto ty kolejničky. Ty říkaly, že to je jen na rok a že by je měli záklaďáci (ti, co byli na dva roky) nenávidět. Samozřejmostí bylo, že ti nejmíň užiteční byli svobodníci, Ti předsedové SSM a podobně byli dokonce i četaři. Je n já jsem se tu ocitnul, nevím proč, s funkcí vojín absolvent. Ale, že to nebylo zas tak výjimečné postavení, svědčilo to, že mi ti záklaďáci říkali "absík s průvanem". Jakože mezi těm kolejničkama bylo prd. První cvičení po regulérní vojně však s průvanem zacvičilo. Povolávací rozkaz jsem dostal s oslovení ppor a mý jméno. V Budějovicích to neuměli vyřešit, tak mi jeden z lampasáků doporučil, ať si do vojenské knížky to ppor nějak doplním. Doplnil jsem, rozkaz je rozkaz. Ale víc si z Budějovic nepamatuju.

Aléna Diviše miluju už drahně let. Jeho tvorba i připadá jakoby to maloval a kreslil pro mě. Je to sice blbost, ale tak to před jeho obrázkama cítím.

Na netu jsem narazil na stránky, které o výstavě básnily. Všechny povinnosti šly stranou a já vyrazil do Českejch Budějovic. Bejt důchodce na volné noze je báječná pozice. Ve vlaku jsem narazil na váhově nepřehlédnutelnýho pána. Pro mě to byl typickej volič Babiše, ale mile mě překvapil. z Babiše byl zpruzelej skoro jako já. Taky důchodce, ale pracoval pro Dráhy, takže měl všecky cesty zadara (kecy, ročně ho to stojí pětikilo). Cestuje si po celé Evropě, je nadšenej z EU, z eura i ze současnýho směrování. Babiš ho sere, Zeman uráží. Ta cesta do Budějovic mi hodně pomohla. Jsou tu i normální lidi.

Výstava velmi neznámých obrázků Aléna Diviše byla ve Wortnerově domě. Nádherné prostory.Vystavovali kresby a náčrtky a taky pár dopisů. Byl jsem nejen ohromen, ale i potěšen přístupem galeristek. Chtěl jsem zaplatit tisícovkou, ale protože neměly nazpátek, řekly mi: Budeme vás muset pustit zadarmo. Slíbil jsem jim, že až přijedu příště, koupím si dvojité vstupné.

Výstavní prostory byly luxusní.

Alén Diviš je můj kůň. Bílej i tajnej i veřejnej.

Když jsem zadarmo opustil výstavní prostory, narazil jsem na slavnou Černou věž. Vstupné prý pro dědky 25,- ale pokladna nikde. Vyrazil jsem po schodech. A protože jsem si ráno nezaběhal, vzal jsem to trošku poklusem. Nahoře, kde byla pokladna, jsem chtěl dědkovskou vstupenku, ale pán mi řekl, že mě sledoval, že bych dědkovskou dostat neměl, tak jsem si řekl od dětskou (jde o jedno písmenko) a on se zasmál a dal mi dětskou taxu.

Shora bylo krásně jako na dlani vidět náměstí.

I střechy okolních domů. Jo České Budějovice jsou jihočeskej klenot.

Byl to krásnej výlet, ale hned další den bylo volno a s Roušovnou jsme měli domluvenou návštěvu Řípu. Místa, kde se rozhlídl děsně navenej prafotr Čech a už dál se nechtěl nikam hrabat. Tak tak vzniklo to, co tu je teď.

Místo, který se topí v mléku i strdí a medu. My jsme to vzali vláčkem až do Roudnice nad Labem.

Město je poetické, fotogenické a kouzelné naráz. Chvíli jsme se tu motali a fotili, než jsme se napojili na červenou turistickou značku.

Zasravárna v Roudnici.

Těsně pře dobrodrůžem kolem Řípu, jsem byl v Ostružné a tam mi má sestra Dana připravila letkvar proti klíšťatům. Nějakej babskej recepis. Alpa, hřebíček a teetree. Mohu tu celkem s jistotou prozradit, že lektvar nefunguje, sledoval jsem, jak mi po noze nastříkané tím sajrajtem běží klíště a hledá místo vpichu. Až moje mávnutí ho zahnalo. Ale neva.ten letkvar voní a na krku ve vedu je osvěžující.

Roudnice se mi líbí a určitě se sem budu muset jet ještě nejmíň jednou vypravit fotit.

Kostel narození P. Marie zezadu.

Roudnice je fakt fotogenická.

Tam nahoře už bude značená červená.

All inclusive.

Důležitá informace o prdeli.

Když ti had olíže zadek.

V lese byla značená jakási trasa pro závody horských kol. Vzpomněl jsem si na kamaráda Vladislava Švestku, kterej za mlada jezdil na kole závodně, pak se na všecko vysral, oženil se i rozvedl i o děti se staral a pak, dejme tomu, že na skoro stará kolena začal znovu jezdit. A začal stejně šíleně, jako kdysi já na kytaru, že si prvně kupil drahý kolo a pak teprve začal bojovat. Jeho první jízdy při jeho váze byly tak kilometr až pět kiláků a konec. Jeho zarputilý přístup k věci ho přivedl až k stokilometrovým vzdálenostem rychlostí víc než 25km/hod. Trvalo mu to docela dlouho ale o to větší úcta a hlubokosklon. Svěřil se mi, že by chtěl jet jednou Route66, dokonce mě přemlouval, aby jel s ním a fotil. prej to pro mě bude brnkačka. Ale já své limity znám a na kole už skoro nejezdím, protože na to kvůli běhání nemám čas. Tahle fotka e pro tebe Vláďo.

V Krabčicích jsem objevil garáž, která mi nedává smysl.

Našli jsme si s Roušovnou hospodu, kde bylo výborné pivo staropramen 11° k tomu jsme si dali gulášovou polívku a moc se nám tam líbilo. Snad i Olininýmu novému medvídkovi z posledního výletu do Británie.

Fero Mravco nabízí internet.

Klasickej model pro mou sérii "Učím se barvu. Všechny barevné karty jsou rozdané.

Těsně před nástupem na Říp jsme objevili krásnou bránu. Paní se fotit nechtěla.

Ale její syn, budoucí hasič, jo.

Sobotní sup.

Nekonečný souboj Hrnečku vař a Bezedné misky.

Poslední srdce, dál už jen stoupání k hoře Říp.

Česká lípa.

První výhled nás přesvědčuje, že se ani tomu praotci Čechovi nedivíme. Krajina líbezná, energeticky skoro samostatná.

A ty výhledy. Srát na moře praotče.

Přímo na hoře Říp je nápis, který v současné konotaci asi moc nefunguje. Hysterie a xenofobie Čechů by nikdy takový nápis teď už nedovolila. Slovní hříčky už nejsou ON.

ROH vládne českému světu.

I na Řípu jsou děti, které banán podle diktátu EU nechtějí. Roduvěrní Češi budoucnosti.

Ale pivo tu špatné sice není, jen jsem dezorientovaný.

Skoro nás Roušovnou mrzí, že jsme si s sebou nevzali akumulátorové kango, abychom i my mohli vyrýt něco příkladného.

Pussy vítězí. Pan prezident ví, jak na své voliče.

Románská rotunda sv. Jiří.

A tam někde dole je naše zastávka vlaku.

Roušovna si zapnula mapy.cz a hrne si to poli přímo do cílové stanice.

Kolem Stephena Kinga vlevo a pak doprava.

Velké šíré rodné lány.

V čekárně v Klenči jsem si s Roušovnou lehli na lavičku a já jí až do příjezdu vlaku předčítal krásné básně Ivana Blatného.

To jsem však netušil, že ve vlaku číhá nebezpečí. Když jsme dojížděli do Roudnice, tak jsem se kvůli cuku vlaku chytil futer a dveře se zavřely. Zavřely se přes 4 prsty z pěti. Naštěstí jsem na to měl i kaskadéra, hezkou holku, která za mě bolestí vykřikla. Díky, neznámá slečno.

No a pak jen pár desítek minut v Roudnici a jedem do Prahy.

V Bubenči to mají ošéfované až do poslední tečky.

Jíťa od Jirky měla před nedávnem narozky a pozvala nás na oslavu do jejich zahrádky někde na Hanspaulce.

Tam jsem se seznámil s Medou. Znám jen dvě Medy a obě jsou bezva.

Meda je vedená bezzákazově, což je ještě větší peklo, než samotný zákaz. Meda ví, že čokoláda je nezdravá.

Zátiší.

Kromě Medy jsem se seznámil i s jejím psem Bajkou. A dohodli jsme se, že spolu někdy zaletíme na Měsíc.

Oslava byla velmi příjemná.

Meda potřebovala z melouna vyhnat zrníčka, protože to tak vnímala. Na názor své maminky kašlala.

Holky tajně hulí.

Uspat Medu se nedaří.

Avšak společnost na oslavě byla velmi inspirující.

Samí krásní mladí lidé s názorem.

Jíťa dostala parůžky a zlatou zahradnickou lopatku.

Díky za pozvání.

V pátek jsme vyrazili do Brna na oslavu dědových narozenin (88). Olinin táta vypadá jako Karel Gott před deseti léty.

A u Dany na zahrádce jsme objevili další čapí hnízdo. Je to asi prokletí. No nic, Celej týden byl bláznivě přijemnej.