e-mail

Bodega Bay
(neboli Hitchcock)

V posledním povídání o americkým čundru ve WWWpraseti č. 27 jsme vyrazili na jízdu podél pobřeží směrem nahoru do Oregonu. Po vysilující a ve vedru rádoby procházce, při které málem Olina vyflusla duši, jsme vyrazili podél moře a jeli a jeli a jeli.

To už tak v Americe bejvá, že jedete a jedete. Honza řídil svižně a zdálo se, že i dobře, nebyl sice moc vyježděnej, ale vzhledem k tomu, že to byla první jízda, kdy nás náš Honza vezl autem, tak jsme neměli podle čeho srovnávat.

Na Olinu to bylo příliš rychle, ale držela se statečně zpátky. Po pár stovkách kilometrů už začínalo slunko ustupovat a Honza si vzpomněl, že kousek bokem je takovej maják, kterej stojí za návštěvu.

Jelo se tam uzounkou, ale na české poměry skvěle udržovanou silničkou. Parkoviště bylo poměrně daleko od majáku. A taky byla docela kosa.

Počasí se vyladilo přesně k místu, které jsme chtěli navštívit. takové depkoidní počasíčko.

Zleva i zprava jsem byli obklíčení srncema a jelenama, kteří se tu prohání jakoby se nechumelilo. V Americe se cejtí jistě a mají asi i oprávněný pocit, že si to můžou dovolit, že je lidi srát ani ohrožovat nebudou.

Na vrcholku pahorku je jakési divné stavení, prý kontejner na vodu. ale je to bez záruky.

Mlha je tu jako z hororu.

Olina s Honzíkem si jdou silničkou a užívají si tu depku na plný kule.

Je tu tak málo barev, že jsem na foťáku přepnul na barevnej režim. Barevné fotky, které v sobě skrývají jen jednu dvě, či tři barvičky se mi daří tolerovat. Příliš barevnej svět se mi překlapuje automaticky do černobílýho módu.

Ale atmoška je fakt na mašli. A dokonce se nabízí i silné větve.

Světlo mizí a ztrácí se mílovými kroky.

Přepínám na nejvyšší citlivost.

Přestože je všude kolem dost vody z moře, tohle místo má s pitnou vodou trochu problém, takže tu vybudovali celej systém kontejnérů a bunkrů, aby se tu z okolních svahů dala voda chytat celoročně a využívat. Jestli to tak funguje doteď, to nevím, ale voda tu je. funguje.

A dokonce i hydrant, kdyby hořelo.

Tohle je možná reservoár na plyn. Z jednoho místa ten barák vypadal jako u nás chata Paprsek.

A další hydrant. Vzduch je tu tak slaně agresivní, že mi snad reznou i sandály.

Sestupujeme k poslednímu domečku

A takhle to vypadá na mapě.

Tohle místo je oblíbené zejména u velryb. Prý si sem často připlavou zafňukat. A prý to je hustej koncert. Chodníček je lemován různými zbytky z velikejch velryb.

Už je vlastně skoro tma.

Barva skal je ponurá, ale podle Boudníka inspirativní. Kdyby mi nebyla kosa a nemuseli už jet dál, klidně bych tu pár hodin zůstal a hledal grafické motivy.

I palmě se tu daří. A nebo to není palma, ale umělé to není.

A pod námi už je maják. Boudička mořská, která varuje.

Když sem připlujou velryby a začnou se svejma áriema, musí to tu být extrémní.

Není skoro vidět, jdeme zas domů. Jsem rád, že jsem tohle místo navštívil. Možná ze mě kvůli němu jednou vypadne nějaká veselá optimistická básnička plná vzdychů a slz.

Poslední barevnej experiment na skále.

Poslední skoro barva.

A ještě trošku podvodnej obrázek za pomocí úpravy expozice, takže mi vylezla i barva vody. Prostě jsem tím ošálil čas.

Temné síly působí majestátně. Bejt velrybou, tak se tomuhle místu raději vyhnu, abych nepřišel, tedy nepřiplaval o životní optimismus.

Další kontyš na vodu.

Jdeme zpátky k autu. Máme hlad, je nám zima a kdybysme byli velrybabama, tak kňučíme.

Sedáme do auta a vyrážíme hledat nějaké nocležiště.

A jak už to tak chodívá, když cestujeme s Honzou nebo s Helčou, vždycky jsme na něco náhodou narazili. Tohle stanoviště už bylo od výběrčího opuštěné, fakt bylo dost pozdě. Místo se jmenuje Bodega Dunes campground. Zvedli jsme si závoru, a objeli jedno kolečko kolem stanových plácků. Samozřejmě, že právě jedno a žádné jiné, bylo volné. Čekalo na nás. Uvařili jsme si večeři , Honza napsal Réze SMS a šli jsme na kutě. Pokračování někdy příště.

podpis



Byl jsem si zaběhat, když v tom na mě někdo vystrčil z trávy lascivně zadek.

foto: Milan

 
Surreálný zrzek se zastyděl a vylezl zase z nory, hlásí se opět do služby.
V Podhradí prej pohoda a buchty. Jo, a pozval mě na víkend, ať se sám jedu přesvědčit.


Zjistil jsem, že mě extrémně odpuzujou ezoterické kecy. Hlavně proto jak si dokážou v jedné větě samy sobě vymlátit zuby a samy se popřít. Narazil jsem na canc slavného hvězdoúpravce a atrológa Antonína Baudyše. Posuďte sami:
„Je v pořádku nesouhlasit. Je v pořádku stát si za svým názorem. Je v pořádku mluvit a nebát se vlastního názoru. A zároveň nejít do odporu. Odporem přicházíme o energii, stávají se z nás tvrdé a paralyzované bytosti. Odpor svírá naše třetí čakry, chcete-li břicha. A naše energie proudí do černé díry konfliktu, který ze skryté fáze přejde do fáze otevřené..."


Z NORSKA PŘIŠEL,
pozdrav od Pavla.

Fotí a filmuje tam Adama Ondru a asi se i něco přiučil.

Přiletí zítra večer, to se pak dozvíme víc...

MISE DO BRETANĚ SPLNĚNA,
 s óbrovskó siló! CKK Slatina hlásí úspěšný návrat. Fotek bude hodně, ale zpracování
si vyžádá ještě delší čas.
Příjezd pondělí 24. 7. ve 20:00, podrobnější reportáž bude v příštím praseti.

Teď potřebujeme sprchu, vystěhovat auto, zalít kytky a taky si dáme konečně dobrý pivo, hlavně řiditel vozidla Jirka si to po těch 4.500 km vrchovatě zaslouží!

Dada a spol.