Tři vejce do porculánu a příbor.

Dětičky jsou tak trochu v hlavním fejetonu.

 
Surreálný zrzek se zastyděl a vylezl zase z nory, hlásí se opět do služby.
V Podhradí prej pohoda a buchty. Jo, a pozval mě na víkend, ať se sám jedu přesvědčit.

Hubené nohy a to ostatní - Tom Robbins:
„Krůta ležela na zádech, jak už to mají pečené krůty ve zvyku; byla pokorná, svolná, ochotně nabízela svá prsa ostří porcovacího nože, baculatá stehna jí trčela k nebi sice toporně, avšak jaksi furiantsky, což svádělo k domněnce, že se krůta chystá vyskočit na nohy, které ovšem již neměla, díky čemuž tento náznak působil planým a směšným dojmem a jen dodával aureole, jíž byla krůta obklopena, nádech jakési bláznivé bezbrannosti. Ale i přes tento dojemný ortopedický nedostatek se tahle pečená krůta - či její obří kopie - řítila po dálnici rychlostí sto kilometrů za hodinu a dostala se na zádech rychleji a dál než řada začínajících hereček."

ZPRÁVA O CESTĚ TAM A ZASE ZPÁTKY
po 20 letech.
Je to tak, opravdu jsme skoro přesně před 20 lety jeli na výlet do Bretaně, rodina Jurůjova a Klementova se všemi Hasiči průzkumníky, tehdy měli nejmladší Pavel a Lucka 10 roků.
Tentokrát už jela jen Lucka coby první etapa, hned začátkem července. Byli tam s jejím Jirkou a cestovali týden. Jako další zástupci jsme vyjeli my dva s Jerkou, ale bez dalších potomků. Vnoučátka by z takové cesty mohla mít tak akorát stres, proto jejich rodiče volili snesitelnější varianty výletů, Pavel byl přesně tou dobou v Norsku. Možná od něj časem uvidíme i ještě nějakou další fotku, poněvadž ho tam nadchnul mimo jiné lov ryb a zažil zajímavý věci.
Vyjeli jsme po sborové dílně, nejdřív, jak to šlo, jen co jsme stihli vybalit, vyprat a nabalit. Ve středu 12. července jsme dorazili kvečeru do Plzně a pan Klement nabídl návštěvu pivovaru, poněvadž jsem tam ještě nebyla. Samozřejmě jsem neodolala a bylo to poučné, pivo velmi pitné, nebylo tam ani nijak moc lidí, takže i příjemné. Ráno jsme hrnuli už po dálnicích směr Francie. Chtěli jsme se vyhnout Paříži a tak jsme volili okliku severněji, přímo do kraje Champagne. Ten jsme stihli ještě do večera projet a první zastávka s hledáním noclehu nastala v sympatickém městečku Saucissons v kraji Picardie, protože jsme si všimli šipky "Camping". Ten jsme hledali a hledali dlouho a dlouho. Až už jsme nevěděli kudy kam, šla jsem se zeptat pana policajta, který tam besedoval s nějakým cyklistou. Vysvětlil mně, že cesta do campingu je ten večer zavřená a že musíme udělat velkou "tour", abychom ho našli. Já na to, že grande tour už jsme absolvovali a nenašli vůbec nic! Byl vstřícnej, kývl na kolegu s autem a ten prý nás povede. A tak se jelo za policejním autem, dovedlo nás opravdu dost velkým okruhem vlastně na druhý konec té ulice, která byla zavřená. Camping tam byl, ale už po úředních hodinách, závora zavřená. Jirka zaparkoval před plotem, branka byla otevřená, proto jsem si v klidu zašla na záchod a taky se umýt. Mezitím začalo pořádně lít, proto jsem s tou hygienou nijak nepospíchala. Najednou přišla sms od Jirky: "Zavřeli Ti bránu". Pršet naštěstí přestalo, jdu tedy k bráně, ta opravdu zavřená, skoro 3m vysoká a nahoře cca 7cm dlouhé konce kovových tyček, naštěstí ne ostré. Nikde nikdo, nevěděli jsme, jak otevřít a tak stařenka z Brna lezla přes plot. Nic jsem si ani neroztrhla, ani neodřela, šťastně jsem se dostala na druhou stranu. Najednou přišel nějaký pán, asi ubytovaný v campu, zřejmě mě viděl. Vysvětlila jsem mu situaci, načež mně prozradil kód od branky.
Stejně jsme pak spali v autě před plotem a ráno raději brzo odjeli. Večer byla ještě procházka okolo řeky a hlavně ohňostroj, se kterým jsem počítala až následující den. Jenže Francouzi slaví pád Bastilly večer před svátkem!

Jeden z asi 3 kostelů v Saucissons. Fotila jsem na ranní procházce městečkem. Vlastně už narozeninové!

Na parkovišti u řeky, tento model Peugeota mě zaujal, škoda, že nebylo vidět dovnitř.

Obchůdek se šampaňskými víny, ale ty ceny! Později jsme zjistili, že se dá koupit šampus velmi podobné kvality jako naše Bohemka za cca 1,30 EUR - dokonce několik druhů. To byly ty správné modely pro nás.
V pátek jsme jeli dál do Rouenu, další zastávka. Kafíčko v kavárníčce na náměstíčku s malým hajzlíčkem, ten se nám po cestě dost hodil.

Katedrála nóblová, ani se mně nevešla do objektivu, neměla jsem totiž ještě širokáč, ten jsme pořídili až po návratu. Jirka našel v chytrým telefonu camping poblíž Seiny a udělali jsme si výlet po jejím břehu.

Zpátky pak vesničkami, Francouzi mají rádi kytky a to mě bavilo.

Barák na prodej.

Narozeninové foto s šampusem a banánem, spíš už skoro banánovým koktejlem. Dohromady výborná kombinace!
Večer jsme zkoumali, jak je to na Seině s přílivem a odlivem, ale moc jsme nevyzkoumali. Tato labuť v tom měla určitě jasno, vyfotila jsem si ji ráno.

Jirku zajímal Le Havre a vůbec pobřeží Normandie. Vymyslel podle mapy, že zkusíme městečko Honfleur, poblíž Le Havru. Byl tam zrovna sobotní trh a spousta lidí. Ubytování jsme ale našli a městečko nám učarovalo.

Nejdřív ale slíbený výlet do Le Havru na kole a to přes obrovský most Pont de Normandie.

Toto bude spřízněná duše páníčkova, mazal si to přes most a večer při návratu jsme ho potkali v opačném směru.
Le Havre byl docela daleko, proti větru, obrovský přístaviště a město jsme pořád nemohli najít. Pláž obrovská a město nic moc.

Dodatečně jsme se dozvěděli, že ho za války srovnali se zemí a postavili nově - obrovský prostory, všechno daleko. Při cestě zpátky došlo málem ke strécovské situaci - červená a most nahoře.

Ale naštěstí se objevil dobrý člověk a poslal nás kousek zpátky, kde byl most spuštěný.

Slavný Pont de Normandie ještě ve veliké dálce, naštěstí se vítr neobrátil a trošku nás postrkoval.

Takhle vypadá ústí Seiny do moře při odlivu

V polovině mostu, pak už jen z kopce a ještě pár kiláků do Honfleur. Trh skončil, lidi se procházeli, seděli v hospůdkách a tak jsme si mohli fotit normandské domy a domečky, mám jich pěknou sbírku.




I ráno bylo na co koukat, to jsem jela Jirkovi do bulanžerie pro bagetku:

Další cesta vedla už k normandskému pobřeží, ale v jednom městečku jsme museli zastavit na kávičku. A úplně náhodou to bylo městečko, kde se natáčel film s Jeanem Gabinem a Jean Paulem Belmondem. Tady byla filmová četnická stanice:

Po těchto schodech kráčel pan Belmondo ještě pěkně zamlada. Jak se ale jmenuje to městečko...?

Možná bych se na ten film teď docela ráda podívala!
Pak už jsme pokračovali v hledání míst, kde se za války vylodili Angličaní a Američani. Navštívili jsme jedno malinkatý, docela sympatický muzeum, kde jsme shlédli video s originálními záběry z tehdejší doby, musela to být dost hrůza. Jirka chtěl vyfotit tank.


Tady bylo taky muzeum, ale podstatně rozsáhlejší. Hlavně je to velikej kšeft - prodávají se tam části uniforem atd., ale taky spousta upomínkových předmětů, triček, čepic a všelijakých kravin. Lidí tam jezdí hodně, jsou tam obrovský hřbitovy, ten poblíž pláže Omaha je prý dokonce na projíždění autem.

Na pláží Omaha (pořád jsem si ji pletla s Obamou) to žije jako na každé velké pláži. Někde tady to bylo, ale moc z toho člověk nepozná, život jde dál.
Tam jsme si řekli, že jsme toho už viděli dost a pojedem už konečně do Bretaně, směr Rennes do vesničky Talensac, kde žijí naši kamarádi. Jacques připravoval galettes na profiesionálním crampouzu, stejně jako před 20 lety!

Je to on, hned jsme ho po letech poznali. A Grégoire, ten snad zastavil čas, je skoro stejnej a povídali jsme si, jako bychom se viděli naposled před týdnem.

Je to pár roků, co spolu slavili legální svatbu, byli prý první v té vesnici a na svatbu přišel i pan starosta. Moc krásně se o nás starali a poradili nám výlet do Paimpont. Má tam být pohádkový les a pěkná místa.
Zajeli jsme tam, les byl pěknej, ale spíš pro pěší - vláčeli jsme tam kola po stezkách přes špalky, občas bylo okolo bahno, to jsme moc netrefili. Pak jsme zvolili další okruh po silnici, ale to jsme si dali. Šlo to spíš okolo, vzhůru dolů, ale v tom vedru skoro žádnej stín. Odměnou byl tento krásnej dub, okolo 1000 let starej a tam jsme se rozhodli, že ho věnujeme Evě.


Vzpomněli jsme si i na ostatní, co už tu s námi nejsou. Kdyby se tam někdo chtěl někdy vypravit, Jerka má souřadnice.
Ještě, než jsme dojeli k autu, bylo to náročné, ale přežili jsme, to místo za to stálo.
Ještě ráno jsem Grégoirovi prozradila účel naší cesty, ta myšlenka věnovat Evě několik míst v Bretani ho nadchla. Nadnesla jsem, jestli nechce, abychom našli i nějaké místečko u nich v zahradě. Když jsme se vrátili večer nazpět, oznámili nám, že se oba rozhodli, že by chtěli, aby měla místo u nich na zahradě. Roste jim tam mladý dub, přiletěl k nim sám, roste pomalu a jednou bude asi obrovskej a solidní.


Bylo to moc krásný a měli jsme radost za všechny. Na tetu jsme si připili a opět vzpomněli na všechny, co tu jsou a taky nejsou.
Přespali jsme ještě jednu noc a v úterý ráno se vydali na sever, kde nám doporučili ostrůvek Bréhat, kam se člověk musí dopravit lodí, ale není to daleko.
V městečku L'Arcouest na kopci jsme našli příjemnej, jednoduchej camping a jeli na kolech do přístavu. Bylo okolo 11:00, museli jsme kola přivázat u břehu, protože cyklisty berou na loď jen do 9:30. Ostrůvek je pěknej, ale je to asi dost vyhlášená turistická atrakce, přepravovalo se tam docela hodně lidí. Ale rozptýlili se.. Našla jsem keř hortensií a musela jsem, si tam vyfotit Jerku, protože úplně stejnou fotku mám v knize o 20 let mladší.


Pro Kiaru jsem vyfotila kočičí klepátko na dveře. Krajina krásná, domečky jiné, než v Normandii.



Na konci ostrůvku je maják na krásných skalách.

Na té skále, ze které jsem ho fotila, bylo další místo pro Evu. Fučelo, kolem ostrova šla bouřka a vypadala dost hrozivě. Ale tam, kde jsme byli my, to vydrželo, asi teta dávala pozor. Akorát mně tam došla baterka ve foťáku, tudíž další dokumenty bylo nutno ukládat pouze do hlavy.
Při návratu do campu jsem vyměnila baterku a šli jsme procházkou ještě jednou k přístavu. Právě byl odliv a to, co bylo v poledne pod vodou, vystoupilo ven.


Tento sloup bude při přílivu zatopenej do půlky, tady je vidět, kam až voda dostoupá.

Molo sahá hodně daleko od břehu a jsou na něm po cca 3 metrech železný oka pro přivazování lodí. Ty pak přistávají podle výšky přílivu různě, asi to mají spočítané.
Další půlku reportáže dodám v příštím prasátku, dnes už by toho bylo moc a nerada bych páníčkovi zahltila schránku.

Dada a spol.