Bulharská Rila
(díl první)

Je srpen, táhne nás to do hor, táhne nás to na východ. Tentokrát pro nás Jasan naplánoval přechod pohoří Rila. Naše pětice se letecky přepravuje do Sofie, v letadle nám cestu zpříjemňuje nádherná letuška s rysy mulatky. Aby byla zachována harmonie, letušák vypadal jako pološílený upír. Když ukazoval nejbližší exit, oči mu svítily nadšením, že by snad mohl konečně zažít nějaké adrenalinové momenty. Když názorně předváděl, jak se nasazuje dýchací maska, ukanula mu do ní kapička z nosu. Měl takové ty oči, co člověka provrtají, ale zároveň koukají skrze něj. Adrenalin se nekonal, snad příště, upíre.
V Sofii ještě pořizujeme kartuše a pak minibusem do Samokovu. Minibus nemá zavazadlový prostor, takže našich 5 batohů je natlačeno v uličce, chtělo by se mi napsat "k nelibosti cestujících", ale všem je to putna. První rys, který mají Bulhaři rozhodně jiný než Češi. Nehudrají na nepohodlí, prostě se natlačí přes batohy. Nefunguje klimatizace? Nevadí, zpotíme se, a bude taky dobře. Nefungují silentbloky? Nevadí, to tady nefungují skoro u ničeho, tak proč to vůbec zmiňovat.

Minibus skáče jako postřelená koza. Dávno již nejsem dítko řetízkáčů a horských drah a chce se mi trochu blinkat. Naštěstí mou mysl rozptyluje zvláštně tvarovaná dáma. Taková prostorově nepřehlédnutelná. Stehna jí obtékají duny z celulitidy, které jsou pokryté lososově růžovým elasťáčky. Vrchní polovina těla je hodně členitá, zalitá do bílých minišatů s velkoplošnými květy. V polovině je tělo přeříznuté podprsenkou a pravidelným dílem se ostatky vylévají pod i nad podprsenkové přepásání. Díky ti, nepřehledná cikánečko. Byla jsem mesmerizována do takové míry, že se mi zarazilo blinkání.
Ze Samokovu pak ještě menším minibusem do vesnice Borovec a to už jsme pod horami. Je už večer a tak stoupáme jen tam, kam nám zbytek dne dovolí. Druhého dne nás čeká výstup k nejvyšší hoře Bulharska - Musale. Cesta je nejprve docela široká lesňačka, ale záhy se stáčí do kleče. Stává se z ní takové vykotlané koryto - takový kotníkolam. Kleč není dimenzovaná na naše vysoké batohy, tak se člověk občas vklíní mezi chňapavé větve klečí, stojí, a pak někdy i sedí. Když už člověku padá jazyk na vestu, najednou se kleč rozestoupí a objeví se kouzelný potůček, který láká k pauze. Ale místních 30°+ beze stínu láká jenom pár z nás.
Ještě kousek výš končí vrchní stanice lanovky pro ty, kteří mají nutkání vystoupit na nejvyšší horu Bulharska, ale nechtějí věnovat výletu déle než pár hodin. U lanovky jsem se rozhodla obohatit se o další zkušenost. Došla jsem si na místní hajzlík. Turecký záchodek s dírkou v zemi uprostřed jezírka z moči, nemá to dveře, smrdí to dost pekelně. Při pokleku se můj nos přiblížil zdroji smradu, a čtyřikrát se mi obrátil kýbl. Statečně jsem to ustála, ale potom jsem musela 5 minut hledat duševní rovnováhu. Začínám si myslet, že veřejné záchodky na Masaryčce jsou vlastně procházka růžovou zahradou.
V pozdním odpoledni se ještě smáčímě v jednom ledovcovém jezírku, teplota úplně kroutí hnáty.

V tomto jezírku jsme si nechali trochu pokroutit hnáty ledovou vodou.

Míjíme ještě jednu turistickou chatu ve tvaru pyramidy, odkud nás paní domácí vyhání, že tam stanovat nemůžeme, je to prý v chráněné zóně.

Poslední chatička před vrcholkem hory Musala. Nepřišli jsme na to, proč je postavena ve tvaru pyramidy. Možná kvůli sněhu? Kdo ví.

Moc tomu nerozumíme, ale posouváme se tedy těsně pod vrcholek samotné Musaly. Místňák nám hrozí bouřkou, a noční teplotou 2 stupně Celsia. No, horší než to ledovcové jezírko to asi nebude. Večerní západ slunce je jako ze žurnálu.

Dalšího dne ráno už dosahujeme vrcholku Musaly.

Výstup na Musalu.

Upevňujeme vrcholové překvapení, které Jasan za tímto účelem dovezl z Indie. Modlitby se rozlétají na všechny strany a všude do kola se tyčí pyšné hory.

Uvazujeme vrcholové překvapení - indickou šňůrku modliteb.

Na Musale je meteorologická stanice. Varují nás před silnými dešti, ale zároveň nás také varují, ze v horách je předpověď velmi nepřesná, že se to vlastně pořád mění. Výhledy na rozeklané hřebeny pohoří mě asi nikdy neomrzí.

Z Musaly sestupujeme husím pochodem a vydáváme se po hřebeni do nitra pohoří Rila.

Je vedro, jsme bez vody, a všechny prameny jsou vyschlé. Člověk by si skoro řekl, že kritická situace, ale ono to tak vlastně skoro nikdy není. Mužská část výpravy obětavě sestupuje několikakilometrový úsek k chatě a nabírá vodu z jejích zdrojů.
Další přenocování je na krásné louce plné kobylího trusu. Západ slunce je opět nezapomenutelný. Pozorujeme ho z kopečku, pozorujeme mraky se stříbřitými okraji, a jak se pomalu mění barva pohoří z žlutavé, přes růžovou až k modré a temně šedé.

V noci opravdu byl déšť, ale jen takový decentní. I naše nehorolezecké stany z toho měly spíš legraci. (Což se nedalo říci jinou noc o pár dnů později...)

Polní kuchyně dnes podává těstoviny s červenou omáčkou.

Ráno, když člověk vystrčil hlavu ze stanu, zjistil, že ji strčil do bílé stěny. Neprostupná mlha jako mlíko zahalila úplně všechno a tvářila se dost neústupně. A tak tomu bylo. Sem tam nám poodhalila kousíček světa. V brzkém odpoledni se pak z mraků spustil déšť, který přešel plynule v kroupy. Nejprve takové krupičky, potom pořádná kroupiska. Klečíme v pláštěnkách v kleči a vypadáme v kapucích a s batohy jako věkovité želvy. Když se kroupy zase změní v déšť, jdeme dál.

Když jsou ruce zkřehlé na kost, lidské teplo je tou nejdražší komoditou.

Stávají se z nás pomalé věkovité želvy.

Suneme se přes kopečky, nahoru a dolů, přes kamenné lavinové pole a déšť sílí. Pláštěnka chrání skvěle, boty nikolivěk. Na dohled vidíme turistickou chatu u dvou jezer - RYBNO EZERO. Vděčně zalézáme do chaty rovnou ke kamnům. Z restaurační místnosti vyrábíme sušárnu, postupem času přibývají další zmoklí turisté a dělají to stejné.

Střecha nad hlavou, teplo, čočková polévka a šopský salát se nám zdají být těmi nejslastnějšími požitky pro zmoklého jedince. V této chajdě, stejně tak jako v jiných bulharských chatách, je velmi zajímavě řešená otázka rozvodu elektřiny. Skoro jako v Jižní Americe. Samý uzel a drát, leze to přímo ze zdi a u stropu svítí holá žárovka, která občas bliká.

S elektrickým vedením se tady nikdo moc nebabrá.

Záchodky jsou tu v tureckém stylu, a většina lidí přes 50 je bez zubů.

Stoletá stařenka, která nám rozlévá polévku a vaří čaj, má krásný úsměv. Taková horská babča v chaloupce plné náboženských rad.

Bulharsko je velmi zbožná země. Z hospody na nás ze stěn shlíží náboženské výjevy
a hrozí, ty ty ty..

Edvard Munch. Takhle moc mě ty rady vyděsily, že jsem se šla raději schovat za zpuchřelý závěs.

Nakonec se rozhodneme strávit v této chýši noc, protože s deštěm to vypadá nevábně.

Záclonky jako od babiček.

Dostáváme takovou buňku z umakartu, stropy se prohýbají věkem, zatéká, okna netěsní, odstávají od stěny v některých místech i o 10 cm, pokud by okno někdy někdo chtěl otevřít, pak jedině vyndat ho celé ze stěny, postele mají místo roštu drátěnku, která pruží jako trampolína. Když si do ní člověk lehne, záhy má zadek skoro u země. Skříni chybí dveře i všechny poličky, zbyl tedy jenom přebytečný skelet. Je nám dobře v tomto retro stylu, máme prohlou střechu nad hlavou a vítr hučí jenom kolem oken.

Toto okno odstávalo jenom trochu.

Skelet skříně - užitečný kus nábytku.

Večer se konečně vyjasňuje a my na hvězdné obloze pozorujeme perseidy, mléčnou dráhu a souhvězdí. Hvězd je vidět neuvěřitelné množství, jsou jako krásně vysypané zapudrované neštovice. Ještě si večer hrajeme se světýlkama a píšeme baterkou do tmy nápisy. Ráno nás čeká již krásné, suché a plné dalších vizuálních krás. Ale to zase až příště.

Chaloupka, kde jsme si osušili boty, zahřáli ruce a dostali čočkovou polívku.