Peru popáté
(Trek Santa Cruz)

Ze všeho nejdříve je třeba hovořit o prostředí, okolnostech a historii. V roce 1978 jsem vstoupil po absolvování ČVUT do pracovního poměru ve Stavební geologii (SG) Praha. Tento národní podnik (neptejte se mě, jak to bylo možné) dokázal vysílat svoje pracovníky a expedice do různých částí světa často prostřednictvím své kanceláře v kapitalistické Vídni, často prostřednictvím nevím čeho, ale převážně díky lidem, kteří byli ve svém oboru odborníky. Každá marka nebo dolar byly v socialistickém světě vítaným zpestřením, a tak pracovníci SG vyjížděli často do krajin, které svou stabilitou a bezpečností nevynikaly, čímž se na trhu zvyšovala jejich konkurenceschopnost. Egypt, Irák, Írán, Libye, centrální Afrika. Peru patřilo k těm se čtyřmi z pěti hvězdiček. Hodně jsem si přál takovou práci zažít. O tom, jak výjimečné byly takové akce, nebo pouhé vycestování dál než do Drážďan (nic proti Drážďanům), svědčí i to, že zmínky o těchto lidech či expedicích lze dodnes po létech vystopovat v knížkách (Václav Šolc, strany 69, 85, „Do země zlata“, Panorama, 1978). Nebudu jmenovat, protože nemám od nikoho písemný souhlas a nevím, jestli ho nevyžaduje GDPR. Avšak ví se, a popisuje to Zpravodaj pobočky ČSVTS (Československá vědeckotechnická společnost) při SG (přibližně v roce 1984 nebo 1985), že v Peru proběhla začátkem 80. let 20. století podle mého mínění akce zcela mimořádná, tj. odvodnění jezera Paron. Na mapce je to ta malá modrá skvrna v údolí (Quebrada Paron), které začíná v obci Caraz. Jezero se nachází ve výšce 4300 m mezi šestitisícovkami Huandoy a Caraz. Jeho přirozená hráz tvořená ledovcovou morénou neskýtala žádnou záruku stability proti protržení nebo jiné havárii a zamýšlené práce měly za cíl dostat pod kontrolu alespoň úroveň hladiny v jezeře. Jejich samotný neúplný výčet je dokladem náročnosti: vyražení přístupové štoly v délce 80 metrů, vyražení sondovací komory v čelbě štoly, výstavba ovládacího domku dálkového ovládání vypouštěcího zařízení ve štole, šikmý vrt dálkového ovládání vypouštěcích uzávěrů. Štolu podle všeho razili Peruánci, a u těch speciálních vrtů nešlo vše hladce (Vladimír Plešinger, strana 167,„Peru pod kůží“, JOTA, 2010), výprava ale byla úspěšná.
Trek Santa Cruz je jedním z mnoha, které jsou označovány za nejkrásnější na světě. Celý prochází národním parkem Huascarán (provincie Ancash) ležícím v pohoří Cordillera Blanca. To je horský masiv dlouhý přibližně 200 kilometrů a široký 20 kilometrů. Nejvyšším vrcholem parku je Huascarán s výškou 6746 metrů podle mapy peruánského National Geographic Institutu (IGN) nebo 6768 metrů podle rakouského Alpine Clubu (OeAV). V obou případech se jedná o nejvyšší horu celého Peru a čtvrtou nejvyšší horu Ameriky. V pohoří Cordillera Blanca je 17 vrcholů vyšších než 6000 metrů a údajně 722 ledovců, což je pro oblast blízkou rovníku unikátní.
Nemohu si odpustit napsat něco (samozřejmě opsaného z wikipedie) z teorie topografie. Prominence či význačnost je pojem označující relativní výšku hory. Nejjednodušší je představa využívající stoupající hladinu moře – kdyby hladina moře stoupla až do výše, která by z vrcholu dané hory udělala nejvyšší bod samostatného ostrova, pak její prominence odpovídá teoretické nadmořské výšce vrcholu při takto zvýšené hladině. Prominence slouží jako jedno z kritérií pro objektivnější rozhodování, jestli sousední hora je samostatná nebo se jedná jen o vedlejší vrchol. Pořadí hor podle prominence se zcela liší od pořadí absolutních výšek. První je samozřejmě Mt. Everest, ale například v první stovce je jen polovina ze čtrnácti osmitisícovek. Ani Huascarán s prominencí 2776 metrů v první stovce není. Dobře jsou na tom nejvyšší hory kontinentů (Aconcagua je na druhém místě hned za M.E.), kdo má vyššího souseda, je na tom špatně. Konec edukativní vložky.
Konečně se dostáváme k treku samotnému. O volbě nebylo rozhodnuto do poslední chvíle. Čekali jsme na člověka, se kterým Ilona komunikovala z Čech, a který zde v Huarazu snad má cestovku. Měl se objevit v parku na náměstí Plaza de Armas, tak jsme toto místo strategicky pozorovali z oken restaurace v prvním patře. Postupně jsme sice vybrali několik adeptů, podezřelých osob, které se zdržovaly na náměstí, jakoby na něco čekaly, ale souběžná komunikace přes telefon nebo WhatsApp byla více než podivná. Chtěli jsme vyrazit už následující den ráno, tak jsme si vyhledali jinou agenturu, jak se říká ´ad hoc´.

K dispozici jsme měli před sebou sedm dnů a mizernou předpověď počasí. Člověk v agentuře působil přesvědčivým dojmem, že se opravdu vyzná. Nakonec jsme se dohodli právě na čtyřdenní cestě z vnější strany kolem kopců obklopujících jezero Paron. Bylo takřka neuvěřitelné, že do rána druhého dne dokázal dát dohromady mimo výbavy i průvodce, kuchaře a donkeymana, tj. chlapíka s karavanou 3 oslíků a jedním koněm. Start časně ráno.
Cesta mikrobusem vedla z Huarazu údolím Río Santa k severozápadu až k Yungay. Ve městě s nechvalně známým jménem se zastavíme až při zpáteční cestě. Tentokrát se jen z dálky podíváme na oba Huascarány. Vyšší je ten pravý, jižní. Tenký mrak kopírující vrchol znamená, že tam v tu chvíli hodně fouká. Pak odbočíme do údolí Quebrada de Llanganuco směrem k nim. Huascarán po pravé straně údolí, Huandoy po levé. Vjíždíme do národního parku, zde nás kromě pokladny vítá i bosý sádrový domorodec s kloboukem a místními zviřátky.
5-08
Po chvíli se přece jen zastavíme u jezera ke smutné vzpomínce u pomníku československé horolezecké výpravy z konce května roku 1970. Tu historii určitě každý zná.

Stoupáme mnohými zatáčkami až na zasněžené sedlo Portachuelo de Llanganuco (4767m, podle vrstevnic z mapy.cz 4715 m). Tím, že jsme údolím projeli, se strany obrátily. Huascarán Norte s vrcholem nad mrakem je teď na levé straně a Huandoy s vrcholem v mraku vpravo.

Výchozím bodem pěší části výletu je Vaquería. S Hectorem (horským vůdcem) a Jorgem „Foxem“ (kuchařem) jsme se seznámili už v mikrobusu, ve Vaqueríi čekal seňor García i se svou zvířecí sestavou. Sledovali jsme, jak se vybavení, potraviny a plynová bomba stěhují z kufru auta na hřbety koně a oslíků. Ti si hned našli divnou zábavu, a to olizování země. Nejdřív dva, pak všichni tři. Vychází se v nadmořské výšce oficiálně 3720 m, a až do vesnice Collo jsme měli doprovod paní s klukem. První den je stoupání mírné až do místa noclehu. Žádné drama.

Popíšu tábor. Louka ve výšce 3800 m u řeky Río Yurma, rovná, trochu podmáčená. Dva velké stany pro kuchyni a jídelnu, dva střední pro 4 klienty, jeden malý pro vůdce/gajda, opodál jeden půdorysně malý, ale vysoký, s ďůlkem uprostřed pro hajzlík.

Řeka Yurma se přes řeku Yanayamo vlévá do Maraňonu, který posléze spolu s Ucayali vytvoří Amazonku. Río Santa s přítoky ovšem končí v Pacifiku. Z toho plyne, že sedlem Portachuelo de Llanganuco (stejně jako sedlem Punta Union, o němž bude řeč záhy), prochází rozvodí Tichého a Atlantického oceánu. Ostatně i vody řeky Urubamba zmiňované v předchozích dílech míří do Ucayali a pak do Amazonky. Soutok Maraňonu a Ucayali se nachází u města Nauta před Iquitos ještě v Peru. Kus Amazonky se v této části do soutoku s Río Negro v Brazílii občas pojmenovává Solimoes. Na rozvodí oceánů leží i sedlo Salkantay.
Druhý den má být ten obtížný. Stoupání o 950 metrů až na 4750 m n. m. do sedla Punta Union. Počasí při stoupání zatím zamračené, ale bez srážek, občas modré okno. Tu krásnou trávu v okousaných trsech nazývá Hector ´iču´. Zapamatovali jsme si to, protože je to podobné jako IČO. Hledal jsem později takové jméno na internetu a samozřejmě nic, stejný název ale použil Václav Šolc v knize – viz výše – na straně 89. Jméno toho stromu s rezavou barvou kmene ´kenual´ jsem nenašel nikde, musíme Hectorovi věřit.


Po nějaké chvíli nás předejde kuchař i se svou karavanou seňor García. Od první chvíle nám připomíná herce Oldřicha Kaisera, tak mu říkáme Olda. Náš Olda byl (a je) skromný, pracovitý, usměvavý, tak se to snad ani jednoho z nich nedotkne. Oni to s kuchařem neměli lehké. Jakmile jsme opustili stany, museli všechno složit, naložit a převézt po stejné trase, jako jsme šli my. Než jsme k večeru došli, muselo být znovu postaveno a obvykle navařeno. Ovšem v tento den bylo vše ještě trochu jinak.

Směřujeme pozvolna k nejvyššímu místu treku, sedlu Punta Union. Kdo by si vzal lupu, spatřil by sedlo na druhé fotce odtud v podobě malého zoubku v linii hřebene, skoro uprostřed, po levé ruce osoby s červeným batohem (Alena), pod modrou skvrnou na obloze. Sakra, je to ještě kus cesty.


Míjení dvou skupin putujících v opačných směrech (fyzikálně přesněji je stejným směrem, ale s opačnou orientací) hrozilo málem srážkou oslíků, ale obešlo se nakonec bez nehody. Těsně pod sedlem roste květina se zvláštním jménem ´rima-rima´, což znamená ´mluv-mluv´. Prý se dávala na jazyk dětem, které se v určitém věku ještě nechtěly naučit mluvit.


Sedlo. Tady jsme potkali nejen skupinu Čechů, ale i Foxe s teplým obědem v batohu. Po vzájemných gratulacích a objímání (děvčata říkala, že Fox byl nějakej přítulnej) jsme sestoupili pár metrů, kuchař si vzal bílou zástěru a vybalil teplé rizoto. Konzumaci poznamenala přeháňka, která jídlo obohatila o ledové kroupy.


Dokud padala voda ve zmrzlém stavu, nebyly problémy. Ty jsme si posléze způsobili sami. V domnění, že tábor se blíží, a že pořádné oblečení proti dešti už není úplně nutné, jsme se nechali promočit. Útěchou v kempu nám mělo být, že když prší, nejsou tu mosquitos. Oni ty mrňavé potvory tak nazývají, ale moskyti to nejsou, jsou to spíš skotské midges, kde také překlad jako pakomár nebo pakomárec vůbec nesedí. Člověk nemá hledat detaily. Ze zbytku druhého dne již žádné fotky neprezentuji.
Druhý tábor byl tomu prvnímu dost podobný, o trochu výš (4150 m), podmínky byly ale odlišné. Kromě deště a deště se sněhem se spustil ještě silný vítr. Na videu z večeře se mezi pomlaskáváním vyskytují i hlasy: „Držte stan“, a zvuky plácající se stanové plachty. Blikotavé světlo není naštěstí od blesků, ale plamínku svíčky. Potřeba držení stanové plachty u stanů na přespávání prý pokračovala i v noci, já to prospal. Moje krušné chvíle nastaly, když jsem v noci hledal záchod, ten se však stal obětí větrných poryvů. Teprve v tuto chvíli jsem si uvědomil (přeháním), jak musí být člověku pohybujícímu se v minovém poli. V pravidelné pravoúhlé síti jsou na louce jamky jako pozůstatky po mnoha a mnoha předcházejících výpravách zde tábořících. Zahlazením stop se ovšem nikdo nezabývá. Hlavním rizikem se tak stává zprvu šlápnutí do prázdna těsně před šlápnutím do organického obsahu na dně. Po ranní kroupové přeháňce vyrážíme do druhé poloviny výletu. Měl by to být pohodlný sestup údolím. Leda, že bychom si udělali odbočku. Asi nejsme ještě dostatečně poničeni včerejšími událostmi. A ať mi nikdo neříká, že tu ta podoba není. To se týká druhé z následujících fotek. Na třetí je údolí, kterým jsme měli původně jít.


Treky Santa Cruz a Alpamayo jsou zčásti totožné. Existuje ale řada variant a motá se do toho ještě Alpamayo Circuit. Každopádně odbočka k základnímu táboru pro výstup na Alpamayo z východní strany a laguně Arhuyacocha (4420 m) je součástí treku Alpamayo a vede do kopce. Samotná hora s výškou 5947 m, která dala treku jméno, je jako jedna z mnoha označována za nejkrásnější na světě. Zajisté její podoba jí upřednostňuje před sousedními vyššími vrchy Quitaraju (6040 m) a Santa Cruz (6259 m). Do laguny se sesouvá ledovec, úroveň hladiny je stabilizována přetokovým kanálem.


Je úžasné, jaké kytky a stromy (kenual) rostou ve výškách kolem 4000 metrů. O jaký druh ptáků se jedná, jsem nepátral.


Přestože cestou od laguny zase pršelo, byli jsme tentokrát nachystáni dostatečně a újma nevznikla. Ráno v táboře obloha napovídala, že se dnes zase dají očekávat nějaké nepravosti. Podle čerstvé sněhové pokrývky v pohledu údolím nazpátek se vše asi vyřádilo ve vyšších polohách a nás to nechalo v klidu dojít podle řeky údolím plným různých kaktusů a bromélií až do cílové vesnice Cashapampa. Ten dolmen připomínající Stonehenge objevili všímaví kamarádi na vrcholu jednoho z hřebenů vytvářejících toto stísněné a hluboké údolí. Fotka je pořízena největším zoomem, který byl na místě k dispozici. Sevřenost údolí v pravé části masivu je patrná i z poslední fotky ve skupině. Je pořízená z jedoucího auta, čímž je poznamenaná.


Cestou zpět do Huarazu zbyl ještě čas na návštěvu místa, kde do 31. května roku 1970 stálo město Yungay. Přes nedůstojný vstup připomínající spíše veřejné záchodky je toto místo působivé. Myslel jsem, že bílá socha Krista sem byla instalována až po neštěstí, ale není tomu tak. Stála na hřbitovním kopci a přečkala. Stejně jako čtyři z místních palem. Jinak nic. Na místě bývalého města se znovu nestavělo, ulice jsou obnoveny jen symbolicky a zástavba se posunula na místo bezpečnější. Sílu kamenné a ledové laviny dokládá srolovaná kostra autobusu. Naakumulovaný materiál po téměř 50 letech stále pracuje, drobné stavby na něm se různě naklánějí a prý se i občas něco nečekaně objeví na povrchu (?). Pietní místo je vhodné prostředí pro uměleckou tvorbu. Z textu písně, kterou zde natáčeli, bylo rozumět jenom ´Huascarán Huascarán´.


V závěru se ještě vrátím k horskému vůdci Hectorovi. Hector, Hebron, Hermes. Tři jména, ve kterých opakovaně plavu. Hebron byl náš horský vůdce na Kilimanžáru. Proto jsem o něm obvykle mluvil jako o Hectorovi. Tak se ve skutečnosti jmenoval člověk, kterému jsem telefonoval, když jsme potřebovali odvoz od brány parku při návratu z Aconcagui do vesnice Penitentes. A do všeho ještě Hermes Conrad, můj oblíbený hrdina z Futuramy, podnikový byrokrat, Jamajčan s dredy, který je dabován v brněnském nářečí. Snad si v nich jednou udělám pořádek. Náš poslední Hector je sympaťák nejen proto, že jsem jednak rozuměl jeho španělštině, jednak se tvářil, že on rozumí mně. Dříve studoval na vysoké škole dva roky matematiku, bylo to ale těžké, tak se dal na průvodcování. Mimo sezónu opravuje mobilní telefony. Témata rozhovorů byla všelijaká, zajímal se i o Česko a češtinu. Nejlepší ale bylo, když se jeho informace dostávaly na okraj reality. Jinými slovy, když to silně vypadalo, že si vymýšlí. Nad ohlodanou kostrou krávy ležící vedle cesty nám například sdělil, že pět kondorů sežere osla za hodinu. Když jsme nebyli dostatečně ohromeni, při jiné příležitosti přitvrdil v tom, že za hodinu tři kondoři sežerou krávu. O kondorech jsme při plánování programu také uvažovali. Prý nejjistěji jsou k vidění v kaňonu Colca, třetím nejnavštěvovanějším místě Peru (ročně 120 tisíc turistů), s hloubkou (3270 m), o které si Grand Canyon může nechat jen zdát. Jenže se nachází daleko od míst, kde jsme se tentokrát pohybovali my. Nejde za tři týdny stihnout všechno. Ještě ale máme před sebou zbývající tři dny, které přetavíme do posledního dílu o jednodeňákách v okolí Huarazu.

Poznámka k autorství fotografií: většina je ode mě, ale ve všech dílech jsou některé i od ostatních účastníků výpravy. Nemyslím, že je třeba nějak rozlišovat.

podpis

 



Nostalgická šatnička poslance za komouše Ondráčka.


Tibor - pomocný ajťák.


Babiš je superpremiér a umí své myšlenky krystalicky jasně sdělit: „Školky tam chybí, protože jsme téměř je vyřešili. A já když jsem vyzval lidi, tak jsem dostal z té Ostravy, tam se to nepovedlo, myslím starosta Letohradu mi psal. Osm a půl miliardy jsme tam transferovali z evropských peněz. Řešíme ty skupiny. Vaše kolegyně mě tady interpelovala, tak školky tam nejsou, to by byl potom samozřejmě seznam tisíců."

PO DLOUHÉ DOBĚ JSEM VYNECHALA
zprávu do prasátka, odjeli jsme v sobotu už v šest ráno na hory. Balení a ostatní záležitosti zabraly tentokrát nějak víc času, a tak jsem si řekla, že reportáž o Jarce může klidně viset další týden, ona si to zaslouží.
Byli jsme si čistit hlavu v Ponte di Legnu, které je propojené dlouhou lanovkou s Passo del Tonale.
Přežili jsme 12tihodinovou cestu autobusem kupodivu docela dobře.


Touto lanovkou se dá vyjet na stanici, odkud je přestup na lanovku vedoucí až na ledovec Presena, (3000m). Ale lanovky byly zavřené a tak jsme si dali akorát pivo a sledovali vůkol, jak by řekla Baja. Nakonec jsme mohli být rádi, že jsme zažili aspoň to, protože začal fučet tak silnej vítr, že jsme jeli radši dolů. Po černé, kterou jsme si pamatovali z doby asi před 10 lety jako cestu hrůzy. Tentokrát to ale docela šlo, sjezdovka je širší. Další den zavřeli i tu velkou lanovku a tak jsme se na ledovec nedostali. Poslední den už to všechno otevřeli, ale já jsem podlehla strachu z ledové hory. Zažila jsem pád na ledě a ten pocit, jak jedu po zádech bez možnosti se jakkoliv zachytit, bych už radši nezkoušela.

Mírnější svahy v Tonale nám úplně stačily...
Na začátku února jsme čekali spousty sněhu, ale byl tam hlavně umělej, pořád zasněžovali.

Normální sníh jsme vlastně při lyžování vůbec nepotkali.
Poslední den jsme si trochu prošli městečko a Jirka si mimo jiné vyfotil dveře kostela.


Vzadu je vidět, že v lesích sníh skoro není, jen ty uměle vysněžený sjezdovky září...

Pak kdesi hódně nahoře je bílo.


Bylo to příjemný vybočení bez počítačů, akorát úklid ubytovacího zařízení jsme museli absolvovat,
ale nijak nám to neublížilo...

BLÍŽÍ SE PREMIÉRA DALŠÍHO KONCERTU
Z PÍSNÍ JIŘÍHO BULISE

v Divadle na Orlí.
Hlavní myšlenkou celého projektu je tlumočení písní přímo na jevišti do české znakové řeči. Vždycky jsem si myslela,
že neslyšící na celém světě to mají dobrý aspoň v tom, že si rozumí, je to ale omyl. Musí se učit cizí jazyky stejně
jako lidi slyšící...
Písničky jsem připravila se studenty 2. ročníku a mám radost, že je Bulis baví.
Na katedře neslyšících jim připravili koncem ledna seznamovací akci.

Jana je neslyšící, má dvě děti a do studia JAMUse pustila až teď, je výborná a překvapuje mě, jak všechno vnímá. Přemýšlí o textech a písničku si "naposlouchává" tak, že se opře o klavír, vnímá jeho rezonance a tak se dostane
do rytmu.


Studenti si vyzkoušeli všechno možný, třeba pohybovou "tichou poštu".


Zjistili, že podobně jak se při takové hře zkreslují postupně slova, totéž se děje i s pohybem.


Vyzkoušeli si i odezírání řeči bez zvuku, jen napodování výslovnosti, je to fakt těžký!


Napravo sedí Radka Kulichová, která si projekt naplánovala, prosadila a pak nás ukecala, abychom se toho zúčastnili. Samozřejmě jsem se okamžitě chytila, protože mě to zaujalo. Když mám možnost šířit Bulisovy písně, na to slyším
vždycky moc ráda.


Obdivuju lidi, kteří jsou schopní tlumočit přímo ze znakové řeči.


Studenti se naučili i pár základních znaků.


I ve znakové řeči je možné si vyprávět vtipy!


Premiéra bude 25. 2. v 19:00, určitě ještě včas uveřejním pozvánku.

Dada a spol.