Cesta na severní tyčnu
(část druhá)

První část cestopisu o cestě za polární kruh skončila hluboce pod polárním kruhem v zákoutích a ulicích Zurichu a taky v dávných zákoutích času roku 2018, kdy byl první díl cestopisu zveřejněn. Inu, píšu pomalu, protože vím, že rychle číst neumíte.

Přípravy zuří, pytlíky plné potravin šustí, lyže se samodomo vázáními se lesknou novotou a sáňky už se těší až je naložíme po vrch výbavou. Švýcaská sekce naší výpravy, čili Eda, Vláďa, Nikola a já nakonec odletíme přes Norsko do hlavního města Longyearbyen, kde se potkáme s Filipem a Miškou, zbylými dvěma členy našeho slavného výletu. Filip s Vláďou byli na Špicberkách už párkrát a tentokrát plánují, že by bylo hezké se podívat trochu dál a hlouběji do neobydlených míst, ideálně přejít přes náhorní pláně až k zamrzlému moři na východě. Po příletu se ubytujeme v místním hostelu a ačkoliv je pozdě v noci, nedá se to moc poznat, protože už tu mají polární den a tak světla jen tak nepatrně na chvíli ubyde. Přes den si vyzvedneme povolení, půjčíme pušky a světlice proti medvědům, koupíme patrony do brokovnice, které pak jak banda amatérských gaunerů rozřezáváme nožem, vysypáváme z nich olovo a pak je slepujeme, abychom si tak vyrobili slepé patrony, které pak budeme nasazovat do našeho protimedvědího ochranného plotu. Tenhle divoký western je nezbytný, protože slepé patrony tu neprodávají (nejspíš se při obraně před ledními medvědy moc neosvědčily) a do letadla vás s patronama jakéhokoliv druhu taky nepustí.

Ten náš protimedvědí plot, který pořídil Vláďa, je docela zajímavý vynález. Na bambusových tyčkách jsou připevněné drobné hliníkové krabičky propojené jemným drátem, který obkličuje v různých výškách celý váš kemp. V případě, že vás přes noc navštíví medvěd, o drát zavadí a napnutý drát z odjistí odpalovací mechanismus který vystřelí hlasitou slepou patronu. Hluk buď medvěda přímo zaplaší a nebo vás alespoň probudí, snad dostatečně brzy na to, abyste se mohli chopit pušky a připravit se na dobrodružný střet s divočinou. Nakonec se ukázalo, že ten mechanismus vůbec dobře nefungoval a že ty naše podomácku vyrobené slepé patrony vůbec nebyly hlasité. Naštěstí jsme se s medvědy nablízko nepotkali a na závady jsme experimentálně přišli až na závěr naší cesty, takže jsme celou dobu žili v blahém nevědomí.

Přípravy jsou u konce, Rusové žhaví sněžné skůtry a my nakonec vyrážíme na několikahodinovou cestu zasněženou krajinou a přes zamrzlé moře do městečka Pyramiden. Město postavené okolo starého ruského uhelného lomu je opuštěné, baráky jsou zavřené, okna zatlučená, jediné co jakž takž funuje je pár otevřených místností v místním jakobyhotelu. Tady strávíme poslední noc. Potouláme se městem, narazíme na sněžnou lišku a pootevřenými dveřmi vklouzneme do místní školy a touláme se prachem a prázdnými třídami. Ze stěn se odlupují potréty Lenina a jiných dávných despotů, objevujeme hudební třídu z balalajkami a rozpadajícími se klavíry. Pyramiden jsou zamrzlé v dávných dobách. Žije tu jen korpulentní dáma co se stará o "hotel" a vyčáhlý chlapík co v těžkém kabátu, chlupaté čepici s rudou hvězdou na čele a puškou přes rameno bloudí opuštěnými ulicemi a pokouší se odchytit slabý signál na mobil.

Druhý den ráno se hned po snídani sbalíme, nasadíme lyže, přicvaknem si k batohu sáně s jídlem, výbavou a benzínem na vaření...

A pak zjistíme, že Vláďovy tulení pásy nejsou k nalezení. Pravděpodobně si je zapomněl v Longyearbyenu. Inu, pro takové případy tu máme extra pár sněžnic, takže Vláďa bude pochodovat po vlastních.

Konečně vyrážíme. Projdeme pár ulicemi k přístavu, vkročíme do moře a jako zimní mojžíšové se vydáme přes zamrzlé vody k nedalekým horám. Brzy se ukáže, že zde také funguje slavný polární jev, kde se krajina bez výrazných rysů a výborná viditelnost spolčí a zmatou vám smysl pro vzdálenosti. Horizonty se zdají být blízko, ale nakonec vám těch pár kroků trvá skoro celý den. K dobrodružství přispívá též to, že naše podomácku sestrojené vázání nefunguje moc dobře. Snad díky mrazu, pohybu a příliš krátkým šroubům se vázání opakovaně uvolňují a tak se často zastavujeme a rozpadající se lyže opravujeme. Když nám dojde trpělivost, vyhodíme plastový mezičlánek a vázání napevno přišroubujeme k lyžím, což situaci dostatečně stabilizuje. Inu, nějak to budeme muset zvládnout (o pár let později jsem se dozvěděl, že nářadí, šrouby a rezervní vázání jsou obvyklou součástí skialpové výbavy).

První den plyne v milém rytmu lyžování. Levá, pravá, levá, pravá, koukám kolem po krajině a stále jsem nadšen tím, že lyžuji po hladině zamrzlého moře. Když v tom koukám, že malá bílá šmouha v dáli zdá se býti v pohybu. Co by to jenom mohlo... A sakryš, že by lední medvěd? Okamžitě zburcuji celou naši výpravu a ukazuji na podezřelý jev. Filip s Vláďou, naši veteráni, mžourají do dálky a pak prohlásí, že medvěda tu ještě nikdy za všechny své předchozí výpravy neviděli a že mám nejspíš ze strachu mžitky, že to je nejspíš jen kus ledu. Podezřívavě skvrnu pozoruji, zatímco pomalu pokračujeme dál, načež se Filip zastaví a prohlásí, že teda taky vidí, že se ten kus ledu pohybuje a že to asi opravdu bude lední medvěd. Ve strachu se vyzbrojíme a skvrnu chvíli pozorujeme. Skvrna pozoruje nás načež se rozhodne, že nestojíme za žádné úsilí a odkráčí v dál.

Po nějaké chvíli objevíme tuleně, který se sluní na ledu. Jakmile nás spatřil, s rychlostí, kterou bych od tak tlustého zvířete nečekal se vrhnul do díry a zmizel pod ledem. Tuleni si tyhle otvory dokáží skrze led prohrabat a používají je k tomu, aby se tu a tam nadechli a užili si sluníčka. Medvědi prozměnu vědí, že z díry tu a tam vykoukne svačina a tak tam na nebohé tuleně číhají. V průběhu naší cesty jsme narazili na několik takových děr. Vedle jedné takové jsme objevili otisk medvědí zadnice a do ledu zamrzlé krvavé skrvny. A pak že pečení holubi do huby nelítají.

První noc strávíme na břehu moře. Po předchozím setkání s medvědem nás čeká dlouhá noc a velice lehký spánek. Také zjišťujeme, že stavba medvědího plotu vyžaduje velice jemnou ruční práci a že v minus dvaceti je taková práce bez rukavic velice nepříjemná, ba přímo bolestná. Asi se budeme muset v téhle činnosti často střídat.

Den druhý. Po probuzení vaříme vodu ze sněhu a zjišťujeme, jak moc práce to obnáší. Buřty a sýr musíme ukrýt hluboko pod bundou, aby do oběda rozmrzly. Dnes nás čeká výstup na ledovec a na náhorní planinu. Fouká ledový vítr, lyžařské brýle se zamlžují a naše masky tuhnou pod vrstvou nadýchaného ledu. Nakonec však dorazíme na místo, postavíme stany a bez obtíží usneme.

Ráno nás ovšem čekají nepříjemné zprávy. Ukazuje se, že Vláďovy boty nejsou dostatečně teplé, a že mu během včerejšího dne nepříjemně omrznul palec. Vypadá to s ním doslova bledě, či alespoň bledomodře. Po krátkém rozjímání se rozhodneme, že nejlepší bude se vrátit do Pyramiden, odkud se pak Vláďa může dopravit zpět do Longyearbyenu na skůtru a kde my zbylí můžeme přeplánovat naši trasu. Vzhledem k tomu, že dny tu vlastně nikdy nekončí, podaří se nám návrat do města během jediného velmi dlouhého dne. Abychom si ušetřili pár kilometrů, zvolíme si alternativní sestup z náhorní plošiny. To se zprvu ukazuje jako výtečný nápad, protože na sáňkách sjíždíme dlouhý velký kopec. Nakonec však narazíme na ústí ledovce a řadu hodin se proplétáme skrz morény, které naše nadšení značně utlumí a naší zkratku promění ve štěrkové peklo.

V Pyramiden strávíme noc (Či dvě? Nepamatuji si přesně), předáme omrzlého Vláďu Rusům a rozhodneme se, že nezbývá, než se nazpět vydat zkrácenou trasou, která je shodou okolností téměř identická s trasou, kterou používají skůtry.

Na druhou, zkrácenou a osobně scvrklou etapu naší výpravy vyrážíme v pěti. Pokud se nepletu, spíme teď už jen ve dvou stanech a my s Edou si přibíráme do skupiny Nikolu. Opět nás čeká cesta přes zmrzlé moře a pak do vnitrozemí. Krajina je tu krásně pustá a prázdná. Zima není tak strašlivá a docela nám svítí sluníčko. Při cestě do kopců dokonce musíme svlékat bundy. Nicméně noci jsou stále docela chladné a ráno se ze spacáků vůbec nikomu nechce. Druhý den k večeru narazíme na rozpadlou chatrč a na partu lidí na skůtrech. Nikola se v tu chvíli rozhodne, že ji starost o Vláďu nedá a že by radši byla s ním v Longyearbyenu. Domluví se s partou a oni slíbí, že pro ni později přijedou a odvezou si ji. V ten moment to zlomí i Edu, kterého každý den dost studily nohy a obával se, aby mu taky neomrzly a tak se taky rozhodne výpravu opustit. Přiznám se, že v tu chvíli jsem měl největší chuť s tím taky seknout. Zima dokáže být krutá a nepříjemná a dokáže nahlodat vaše odhodlání. Naštěstí si zavčasu vzpomenu, že se mi podobná výprava dlouho nepoštěstí a že je mi vlastně v daný moment docela fajn a tak zůstanu s Miškou a Filipem i na třetí, velice prořídlou etapu. Je asi dobře, že skůtry si Nikolu a Edu odvezly večer, protože noc v rozpadlé boudě byla zdaleka ze všeho nejhorší. Dveře chyběly a dírou vanul celou noc ledový vítr. Asi jsme si radši měli postavit stan.

Ve třech se putuje báječně. Není potřeba moc koordinovat, pauzy se dají dobře sesynchronizovat a vůbec věci jdou jako po (na kost zmrzlém) másle. Máme jeden stan, vaříme společně, o úkoly se dělíme a opustivší členy výpravy obereme o extra výbavu, karimatky, péřové botky a extra jídlo. Žijeme si jako králové a pomalu putujeme zimní krajinou. Našli jsme si příjemný rytmus a dny nám ubíhají jeden za druhým, až pak se jednoho dne probudíme a vidíme, že nevidíme. Takzvaný whiteout, kdy nebe splyne se zemí v jedno bílé nepomalované plátno, kdy máte pocit, že bůh ten den zapomněl svět zkonstruovat. Navigace je v takových podmínkách velice náročná a já jsem se ukázal jako naprosto neschopný. Teoreticky stačí vyrazit vybraným směrem a čas od času se opět zorientovat pomocí kompasu. Prakticky jsem však kdykoliv, kdy jsem se pokusil vyrazit vpřed vybraným směrem, okamžitě zmátnul, ztratil balanc a vyrazil jsem po zakřiveném kruhu. To muselo být pro ostatní vzadu poměrně komické. Ve vedení nakonec celý den zůstal Filip a dodnes se divím, že se mu z toho nezavařila hlava.

Jelikož dobrodružství není nikdy dost, rozhodli jsme se trochu upravit naší cestu a prozkoumat fjordy které sousedily s naší původně plánovanou trasou. První fjord, do kterého nás naše kroky zavedly, vypadal velice poutavě a slibně. Středem průsmyku se klikatily hluboké ledové průrvy, které krajině dodaly dramatického vzhledu. Bohužel nás po dlouhém sestupu uvítal konec ledovce a strmá stěna z ledu a sněhu, která se propadala do úzkého údoli hluboko pod námi. Sice jsme s sebou měli lano, ale terén před námi vypadal příliš komplikovaně na to abychom se odvážili ke slanění bez možnosti návratu. Nezbývalo, než se zakousnout a ztracené výškové metry si opět vypotit nazpět.

Podle mých zápisků jsme do neprostupného terénu zabloudili ještě jednou, ale jak to teď píšu, tak už si na tu druhou situaci vůbec nevzpomínám. Díky našemu bloudění jsme nakonec nabrali extra vzdálenost, kterou jsme museli během pár zbylých dní dohnat, což se nakonec ukázalo být docela zábavné dobrodružství. Ale jak už jsem říkal, ve třech se nám cestovalo příjemně a rychle. Nakonec naše pouť vyšla zhruba na nějakých 230 kilometrů.

Pocit, když jsme nakonec doputovali do Longyearbyenu byl nezapomenutelný. Dobrodružství u konce. Poprvé po dvou týdnech svléknout vrstvy oblečení a smýt pot a špínu. Poprvé po dvou týdnech jíst něco jiného, než kuskus se špekem a máslem. V místním muzeu jsem pak poprvé na vlastní oči spatřil vycpaného ledního medvěda a došlo mi, jak obrovský ten medvěd skutečně může být. V tu chvíli jsem ztratil poslední zbytky sebevědomí, které jsem si falešně držel pro případ, že bychom se medvědům snad i museli bránit.

Zatímco my jsme bloudili, Vláďa strávil pár dní v Longyearbyenu, dostal se na dřívejší let do Švýcarska a dostal se do péče místních doktorů. Překvapivě s omrzlinami neměli mnoho zkušeností a nakonec stejně není moc věcí, které se s tím dají dělat. A tak tedy čekal. Palec mu opuchl a zčernal, nehet mu odpadl, ale kupodivu se palec nakonec zahojil a zůstal mu. Trochu ho pak několik let v zimě trápil a rychle mrznul, ale myslím, že se to nakonec všechno dalo do pořádku, z čehož máme všichni velikou radost. Zatímco čekal na let, narazil v hotelu na pár ostřílených polárníku, kteří plánovali výpravu na severní pól a dal se taky do řeči s pár Rusy, kteří tam operovali komerční výpravy na severní pól pro lidi, kteří houževnatost dokáži nahradit spoustou peněz. Na Špicberkách bohaté turisty naloží do letadla, přistanou na ledovci a pak je helikoptérou dopraví na severní pól. Dotknout se severní tyčny, vypít sklenku šampáňa, zpátky do helikoptéry a domů. Každou sezónu je potřeba připravit na ledu přistávací ranvej. Kosa je údajně taková, že Rusové z nákladního letadla vyhodí na padáku nastartovaný bagr, který připraví ranvej, než mu dojde nafta. Když se pak Vláďa zeptal, co pak s takovým bagrem dělají, dostalo se mu lakonické odpovědi: One year, one bagr! Kdesi na dně oceánu se skrývá pomenší hora bagrů, která se každý rok o jeden bagr zvětší.

Poznámka: Je to kraj drsnej nejen pro lidi, ale i pro foťáky. Nikon tu prokázal, že vydrží co člověk. I když to tak z obrázku nevypadá, ale po odstranění ledu fungoval jeko dřív.